Společné 101. a 67. jarní RODEO – plánovaná výprava pro Karvinskou a Olomouckou Trojku. Tvrz – Věžnický potok,

Původně jsem chtěl, aby zde byla nějaká pěkná omáčka o historii. 101. rodeo, to je vlastně víc než 50. let a to už by se dalo zavzpomínat. Jen těch míst, kde všude se tábořilo a boje se odehrávaly. Kdybychom spočítali a vyjmenovali všechny hochy, kteří se soupeření zúčastnili, to by bylo číslo.
Nejvíce by se mi líbilo, kdyby zavzpomínali hoši z různých oddílových generací. Třeba Kim, Fous, Tom, Lečo, Patka, Šamot, Kamo, Maroš, Ursus, Rybařík, Fili, Maroš ml., Jaryn, Vitas, Doktor, Bobr, Tříska, Saly, Mates, Sobík. Já ty lidi nedokáži ani chronologicky seřadit.
Oddílová RODEA pro mne samotného byly a stále jsou výjimečné podniky. Nejlépe vícedenní, pod stany. Stačí třeba zavzpomínat na poslední, u Kama na Boudě. Po hodně dlouhé době opět na Slovensku. Předposlední Slovenské bylo u Maroše na jeho louce, přesné místo musí určit Maroš. Kančí studánku už bych asi nenašel. Táboření pod Starým hradem, Sluneční skály (tam nevím, jestli některé RODEA byla). Slovenská RODEA byla vždy nádherná. Naopak si nejsem jistý, jestli nějaká RODEA byla na našem území v jiném pohoří než Beskydy.

46. Okolokolo Karviné; 8. května 2019 * K3

V noci jsem se probudil před třetí hodinou, a už jsem nezabral. Jen jsem se převaloval a přemýšlel kam vyrazíme na květnové cyklobraní, když jsme to „prvomájové“ prošvihli. Buď tradičně do Louckého lesa, Albrechtic a k hradu Darkov (rozuměj – důl Darkov) nebo na pevnostní srub MO-S 5 „Na trati“ – když je dnes ten „Den vítězství“. Hvězdy na nebi svítily, když jsem stál bosky na balkoně. A co kdybychom udělali jen takové kolo okolo Karviné? To je ono. Vrátil jsem se do postele, ale už jsem nezabral. Venku se pomalu rozednívá, první ptáci se probouzejí.

Ráno jsem měl tolik času, že jsem si taktak stačil vyměnit zadní plášť, který jsem prorazil před měsícem (funglovku) – a už začal „kopat“, protože z trhlin se tlačila ven duše. Sbalil nářadí – ještě přemýšlím zda mám vzít klíč č. 15, ale mávl jsem rukou, což se nám později, jak bude patrno z dalšího textu, vymstí. A hurá na sraz. Do lesoparku v Ráji, k našemu kameni.

Olomoucká prvomájová cyklovyjížďka, 1. května 2019 * O3

Od soboty, kdy jsme se na výpravě celý den pohybovali v téměř neustálém mrholení, jsem jako na trní. Odvolat kola, neodvolat. V pondělí prší celý den, v úterý se situace „o fous“ zlepšila a norové nás zpravují o tom, že ve středu na prvního máje by mohlo pršet až k večeru… Zkusíme to!

O třičtvrtě na šest (zapomněl jsem si vypnout budík, který netuší, že je svátek) je venku obloha téměř vymetená, ale teploměr ukazuje celých šest stupňů!! Postupně, s vycházejícím sluncem, teplota stoupá, až k deváté hodině, na kterou byl stanoven sraz, dosahuje snesitelných jedenáct stupňů. Ovšem fouká, a to dost. Z oddílu jsou na parkovišti u neředínského hřbitova k výpravě připraveni Čedar, Gorka, Kroky, Maty, Simon a Tobi. Jedou s námi také Gorka senior a táta Simon (Petr). V nestřeženém okamžiku se vydává Gorka senior po hlavní silnici k Topolanům, aby získal náskok. Ale my tam přece nejedeme!! To si teda pěkně „naběh“.

42. Opičí dráha - poslední tělocvična Zimní 13; 13. dubna 2019 * K3

Počasí nám přeje. Je chladno, je zamračeno, citelně chladno, jen pár stupňů nad nulou. Dokonce se z nebe k zemi občas snáší sněhové vločky, ale ještě dříve než dopadnou na zem, mění se ve vodu. Každá jarní výprava by byla provoněna dramatickým scénářem – ­přežít. Pravda, zní to trochu nadneseně, ale nechceš se v kraťasech plazit urousanou trávou, kdy ti od úst stoupá pára a prsty na rukou mrznou. Proto jdeme do tělocvičny.

Jedná se o poslední tělocvičnu Zimní 13. Je sice už jaro, ale co ty sněhové vločky? Dnes musíme odehrát „opičí dráhu“. Specifický závod turnajů. To se vytáhne z nářaďoven všechno možné i nemožné nářadí. (Mnohé je už dávno vyřazeno – demontováno, třeba bradla, gymnastický stůl, velké žebříky, kde jsi se ruko mohl na nejvyšším stupínku dotknout stropu tělocvičny a se zavázanýma očima skočit do žíněnek. Protože jedna šprušle, jeden stupínek žebříku, jeden bod.

Operace „tatýnek“, 5. - 7. dubna 2019 * MR

„Pracovně-plánovací, pohodové setkání Modrých racků na Tvrzi“. Tak zněl původní uvozovací nadpis Antkem organizované výpravy Modrých racků na Věžnickou TVRZ. Ale nebyl bych to já, aby jsem ty dva a půl dne „trojkařské pohody“ neoznačil jinak, tak trochu dramatickým – dle mého názoru však plně – i s přidanými snímky, vystihujícím názvem „Operace tatýnek“ (původně „tatínek“). Hned vysvětlím!

Před několika lety, kdy jsme přestali tábořit na obvyklém místě u Věžnické TVRZE, jsem psal v jakémsi článku na těchto stránkách, že na vině je „král smrků“ (i když až zase taková pravda to tehdy nebyla!*) Jaké bylo mé překvapení, když mi do pošty o několik dní později přišel dotaz – od úplně cizího člověka, kde že ten „král smrků“ stojí. A zároveň mi pisatel vysvětlil, že už roky se zajímá o jehličnaté stromy – solitérní jedince a má vlastní mapu jejich výskytu. Upozornil mě, mimo jiné, na obrovské smrky, co rostou (rostly) pod Hamerkami. 

38. Soví vrch, 23. března 2019 - jarní botocross * K3

Když se v anketě hlasovala, kam podnikneme první jarní výpravu, vítězily Mariánské louky v Hradci nad Moravicí. Na oddílovce jsou mnozí synci překvapeni, že se vůbec někde hlasovalo. Netřeba se však vztekat a hartusit. Provádíme tedy hlasování na závěrečném nástupu a nemůžeme se dobrat výsledku. Nezbývá než určit velitelským hlasem jako cílem výpravu „Soví vrch“ na Godule. Abych uchlácholil tábor proti hlasujících, slibuji opékání uzenek, zbytky sněhu pod skalními převisy a návštěvu jednoho velikého lomu, kde ještě nikdo z vás (ani veterán Tříska), nebyl.

Je chladné syrové ráno. Poslední cáry mlhy jsou už dávno roztrhány jarním sluníčkem. Je nás patnáct, takové malé příjemné překvapení, (když jsme si včera na oddílovce vyslechli kdo všechno a proč nejede). Za sebou už máme „hada“ – 21. úsek radistické olympiády odehraný ve vlaku, před sebou mýtický vrchol Godula.

32 - čtvrtá tělocvična, 2. března 2019 * O3

Poslední tělocvična třicátého sedmého ročníku oddílové činnosti je za námi. Dlouho to vypadalo zase na fiasko. Ještě před vypuštěním již seřazeného manšaftu na Zaváté stopy, bylo v zástupu pouhých osm borců. Naštěstí poté ještě dorazili opozdilci Mink, Tobi a se zlomeným palcem levé ruky i Sigi.

Startujeme. Poslední zaváté stopy jsou nalezeny, poslední kombinace odevzdány. Soutěž celkově opanovali sběrači Lišáků, o druhém místu pro Vydry muselo rozhodnout vyšší skóre (součet) ve znameních. Tři kola Jiráska přinesla známečky Gorkovi, Minkovi, Pedrovi, Sigimu a dvě Skyovi. Dnes musíme ukončit, díky katastrofální účasti (zejména v únoru), notně zanedbanou Zimní sedmičku. A jdeme na to.

32. - IV. tělocvična Zimní 13, 23. 2. 2019 * K3

V pátek dopoledne vzkázal Antek, že tělocvična je zajištěna, což mne tak trochu rozhodilo, protože jsem s ní už nepočítal a zařídil si jiný program. Na oddílovce předestírám základní propozice s tím, že nemá kdo odvést výzbroj a výstroj. Kdyby se nějaký tatík uvolil a synek dal mě vyrozuměl, dobré by to bylo. Ráno v sobotu si cpu do kletru pouze čtyři míče. Nikdo mi nedal vědět. Ale zrovna volá Rybařík, že by? Ano, odveze nám všechny věcičky, jen ať si to pěkně nachystám. Peláším do garáže a činím tak.

Scházíme se před vchodem do spojovací chodby. Mates s Rybaříkem jsou už zde, kabely a sabatory přeneseny hrstkou prvních Trojkařů. Je citelná a vlezlá zima, po sněhu ani památky, ale tachometr na kole ukazuje -4,1 °C. A už se valí další družiníci. Mezi posledním doráží nějaký pan eskymák. Ale není to pojídač syrových ryb, ale Dodo. Pan školník nám otevírá dveře. Vpadáváme do vyhřátých šaten. To je jiný kafe!