Synci, pro mě neskutečný podnik. Když pominu martýrium při hledání pravé boty s kufrem a rozhodování na kterém kole vyrazím, naprostá paráda. Z Racku jsou na srazu Maco, Harry a biker Fili. Účast velmi slušná. Asi největší za poslední roky. Po nezbytných informacích u „našeho“ kamene v lesoparku – to jako kam pojedeme, a že si máme dávat pozor na cyklostezce, a hlavně pozor na značku „dej přednost v jízdě“, spouštíme se k Olze, po staré panelce až do lázní, přes Darkovský most na cyklostezku a pak již nic nebrání našemu putování lužními lesy v rozpuku jara.

Kolem cesty jsou koberce pampelišek – takových malých žlutých sluníček, ze stromů visí chomáče jehněd. V Olze je málo vody, přepady z „larsenek“ nejsou zatopené po celé šířce splavů. Ale řeka voní rybinou. Teplota vzduchu 24,7°C, nebe v záclony oděné – vysoké řasosloh. Jarní větřík věje. Po půl hodině brzdíme u přístřešku v Loukách a padáme do trávy.   

Zatímco Shrek si upravuje výšku sedla svého „traktoru“, ostatní se shání po notesu a tužce. Tradičně zde odehrajeme další úsek radistické olympiády. Dnes to budou opomenuté kobky. Vše rozdáno, tužky píšou, start. Harry se projíždí na kole Filiho. Poslední radisté odevzdávají zprávy. Kolem projíždí skupinky cyklistů, nebudeme se zde zdržovat, jen pár hrstí do pusy a několik loků čaje. A jdeme do sedel.

V Loukách na nádraží a kolem trati probíhají stavební manévry. Všude plno techniky, zákazů objížděk a semaforů. Ten náš nás pouští přes hlavní cestu, kde se valí proudy vozidel. Několik symbolických okruhů kolem louckého kostela a přes přejezd si to hasíme k bývalému vepřínu. Za plotem po levé ruce se plouží naložené tatry stavebním materiálem, panely a bůhví čeho, všude plno stavebníků. Naštěstí jsme tento úsek projeli bez jakéhokoliv zádrhelu a zvolna projíždíme okolo Rybího domu.

A dále po rojích nahoru po zelené, kolem starého mlýna a pod hájenku. Zde se neopomene zvěčnit na stropnici řopíku vz.37. Fousatá fotografie.
Radíme se jak dál. Když jsem se optal Maca, zda má cyklomapu, podíval se na mě, jakoby ho bolely zuby. To Fili rezolutně odvětil, že on mapu nepotřebuje, protože má mobil a Harry řekl, že má navigaci také v telefonu. Já nemám. No nic, budeme se radit společně. Já vždy řeknu cíl cesty a oni si to prostudují a povedou nás neomylně vpřed.

A tak se taky i stalo. Projíždíme lesní cesty, polní asfaltky, silničky klikatící se mezi rozkvetlými zahradami, zdánlivě opuštěná stavení a nové fešácké domky s upravenými trávníky. Cesty a pěšiny se klikatí, chvíli běží dolů z kopce, pak se opět šplhají kamsi nahoru. A my se plazíme v tom dopolední žáru na svých bicyklech tam nahoru, kde tušíme chotěbuzský zámek. Uf! Už jsme tu, co na tom, že jsme přijeli úplně z jiné strany než jsem doufal.

Pár slov o stavu zámků, a spouštíme si to z kopce po polní pěšině. A co čert nechtěl, zrovna když kolo a nabralo pěknou rychlost, plujete mezi vstávajícím osením a kocháte se ubíhající krajinou a stezka se prudce svažuje k brodu, náhle se proti vám zjevuje mladá rodinka s dítětem a volně pobíhajícím psem. Ale vše dobře dopadá, akorát pár libových bikerů lituje, že nebyli rychlostí vyneseni do poloviny svahu. Nu což!

Pak ještě dochází k dramatické situaci, kdy opět vjíždíme do Louckého lesa na místě – ne nepodobnému tomu v Polesí pod „Pekřovým křížem“. Kola zprvu ubíhají po zvolna se svažujícím asfaltu, a Harry správně odbočuje na zpola rozrytou šotolinovou cestu. A ta se svažuje a oddíl míří v prachu přede mnou a za zatáčkou stojí uprostřed vyjevený Cecil. Kolo brzdí smykem. Já ještě projíždím, ale za mnou rachotící stroj páně Shreka, sestřeluje Cecila do porostu i s jeho bicyklem. Slyším chechot a Shrekovo omlouvání, že Cecila vůbec neviděl. Naštěstí se celá incident odbyl tím, že se oba vyválely v prachu a jehličí. Pouze Cecil má na noze obtisk od šmíru Shrekovi řetězu.

Na našem paloučku vyhlašujeme oběd. Shrek se rozhodl, že si opět zabojuje a hledá v lese pádné klacky. Objevil však opuštěný – prvně jsem si myslel, že jsou to kalhoty z nějakého strašáka, ale později se z toho vyklubal šedý froté ručník. A tak se celým obědem nese „házená“ ručníkem, jedni ho cpou jiným do batohu, mezi špajchle kola, nikdo si ho nechce vzít. Nakonec musím přikázat Shrekovi, aby ho pěkně pověsil na drátěný plot obory. Snad si ho někdo z domorodců vezme. Startér ho nechce! Startér se ho štítí!

Následuje sjezd do Albrechtic a kolem kostela „očistec“ nahoru pod rozvodnu. Domlouváme se, že nebudeme pokračovat až mezi sady do Životic, ale hezky podél rozvodny na červenou značku, vysokým voňavým lesem až nádraží v Horní Suché. A tam se rozhodne. Když dojíždíme se Shrekem k zastávce, je zde už celý oddíl. Maco hlásí, že jsme měli odbočit na „téčku“ za podjezdem doprava. Jak jsme mohli, když před námi jela blonďatá bikerka v růžovém triku.

Vracíme se na téčko a potom v pohodě přejíždíme přes hlavní cestu Suchá – Havířov, přes Nový Svět až k bývalému dolu „9. květen“. Červená značka dávno zmizela, rozcestníku chybí tabulky. Ale už víme, kde jsme a jak se dostaneme do „Křivého dolu“.   

I tentokrát se Harry s Filim ukazují jako na slovo vzatí „vůdci“ a vedou nás lesem na zarostlou a propadající se cestu nad Darkov. Aniž bychom museli využít hlavní silnici, a hlavně nešlapali „z kopce do kopce“! Paráda. Nastupujeme na poslední úsek cesty, co už dávno není průjezdná pro vozidla, občas se totiž povrch propadne o několik desítek centimetrů, občas jsou zde pukliny na délku dlaně, kolmé prahy a trhliny se sesunutým asfaltovým kobercem. Často jedeš v tunelu křovin, kde jen uprostřed je úzká stezka. Stromy a keře útočí. V jednom místě musíme zastavit a obcházet padlý strom.

A jsme na konci. Před námi se otevírá pohled na „hrad“ Darkov. Obrovský betonový gigant. Sjíždíme vysokou rychlostí (rekord 63 km/h) k areálu dolu, kolem parovodů a na začátek Stonavy. Vítr nás žene ku Karviné. Přejíždíme most nad hlavní tratí a odbočujeme k lázním Darkov. Na mostě zjišťujeme, že nám chybí Cecil. A to je zde „uzavíračka“ Harry s Filim, Startér i Shrek. Dušují se, že Cecil jel před nimi. Zůstává mi rozum stát. Ale už se Cecil zjevuje, vítězně k nám přijíždí. Ale to, kde se ztratil, nedokáže vysvětlit.

Loučíme se, a po 35 kilometrech strávených společně v sedlech, se před třetí hodinou odpoledne rozjíždíme domů.

                                                                                                                                                    MOna©, foto: Maco, Mona