Se značnou „vatou“ si tu mažu sobotním slunečným ránem na místo srazu. Nebe je modré jak šmolka, nikde žádní beránci, žádní triloboti, žádné záclony. Na „Tyčonce“ si dva hoši kopou míčem a trefují odpadkový koš. Mi také budeme dnes trefovat… karamba! Já nemám talíře!! A už si to hasím zpátky domů. A už jsem nebyl ve vatě, už jsem dupal do pedálů. Na Hranicích upravují tempo, nemohu přeci přijet uřícený jako nějaký „roztržitý rosomák“, co se musel vracet domů pro zapomenuté věci.  

Potkávám, (na novém bicyklu jedoucího) Matesa a společně přijíždíme na parkoviště „kaflandu“. Synci si (ostatně jako vždycky), tak hloupě stoupli, že blokují schodiště přístupu k „obchoďáku“.  Snažím se je odehnat, „lakatoš“ tudy asi nepojede, leč maminka s kočárkem snad ano. Naštěstí nečekáme dlouho, jen několik minut a vydáváme se po cyklostezce nahoru k rehabilitačnímu ústavu. Hoši mi hlásí, že viděli Páťu na kole. Ale ten dělal, že je nevidí.

Chybí i Runy, Dodo, Infin. Tříska, Shrek a Vítek se omlouvali. Je nás jedenáct, a já. Při výjezdu k lázním dochází k několika strkanicím, především mezi Sobíkem a Vendym. Osobitý styl jízdy Sobíka na kole na mnohé působí jako med na vosy. Karamba, když vidím, že Sob si s kolem moc nerozumí, tak se obloukem vyhnu jeho bicyklu a nelepím se na něho. Od „Tesara“ se rozbalujeme a šlapeme si to podél Černého lesa až nahoru do Ráje. Sluníčko se činí, rozpalovaný asfalt vydechuje teplý vzduch. U „Štěrby“ jsme mokří jako myši. Doráží Sobík, jsme všichni.

DOD - jízda zručnosti, Schwarzwald

Zvolna se spouštíme k Černému lesu, ku hranici. Stromy jsou zde v širokém pásu vykáceny. Šustíme si to po lesní cestě kamsi dolů, k brodu. Připomíná mi to nástup na legendární „hadovku“ v Lužici. Hledáme odbočku na „trailerek“ – cestu, mezi stromy se všelijak klikatící, nahoru a dolů směřující. A už je tu. Séba a Startér ji ukazují, včera zde trénovali. Páskujeme se za sebou a mezi stromy, zvolna po vrstevnici se spouštíme k potůčku pod bývalá kasárna.
Vjíždíme na asfalt a stoupáme za perníkovou chaloupku zpět k hranici. A přes Tabákovou paseku k až hraničním kamenům. Terén je zde rozbity od koles těžké lesní techniky. Naštěstí pasáž, kde se bude opět odehrávat jízda zručnosti, je už dána do pořádku.

Těsně u hraniční čáry, dva tři kroky a jsi v cizím státě, odkládáme kola a přilby. Část oddílu se napájí, jiní jdou dále a vytahují svačinu, protože jsou notně vyčerpaní. Odcházíme na obhlídku tratě. Po projití „skokanské“ části, kdy se diskutuje o jednotlivých překážkách a nejrychlejším možném projetí, se Mona vrací zpět ke kolům na hlídku, ostatní pokračují až do cíle a vrací se zpět. Následuje druhá část – trénink. jednotlivci sjíždějí ze startovní hrany mezi stromy a skoky a klopené oblouky. A vzápětí se škrábou nazpět a zkouší jiný směr. „Všichni na start!“           

Synchronizujeme si se Švejkem časomíru. Není zde nikdo z Modrých racků, kdo by se toho chopil. V ruce stopky, aby se v kapse nezastavili, valím si to zpátky po lesní cestě, odbočuji vlevo a pokračuji až do míst, kde trailerek vybíhá z po mezi stromů na zpevněnou cestu. Už vidím proplétat se mezi stromy prvně jedoucího Sébu. Seskakuji z kola, stopky jsou v pohotovosti, kolem mě prolétává Séba a smykem stáčí kolo. Na to, že vystartoval až minutu po mně, je zde velmi rychle. Uff! Tak, tak jsem to stihl.

Rozkládám si složky, vytahuji tužku a v závislosti na tom, jak jednotlivé závodníky pouští na trať Švejk, zapisuji časy do tabulky a hned provádím odečet. Vše běží jako na drátkách. Až ke konci startovního pole vidím Júňa, jedoucího jiným směrem! Za ním křečovitě pádí Sobík a vše uzavírá zmateny Švejk, povykující, že jedou špatně. Někdo zničil trasu. Ta je totiž „vytrasovaná“ větvemi, kmínky a jinými patykami. Zapisuji časy. Sobík si vytahuje triko, když se kasá, že předjel Júňa, málem předjel Júňa! Švejk se dožaduje odečtu alespoň tří vteřin, protože byl nucen odstartovat se sám. A všichni tři žadoní, ať jim prozradím kolikátí jsou. Nic nebude, marš na start. Složky i batoh nechávám na cílové metě.

Po příjezdu na start i ostatní závodnicí žadoní, abych jim alespoň naznačil – „Mates, migej ode mě!“, jak si vedli v prvním kole. Opět synchronizace časomíry. Ale tentokrát se vydávám do cíle po trati. Tak tak, že mě nedostihl Séba, řítící se za mnou s minutovým rozestupem. A už to frčí. Akorát v okamžiku kdy hodlám zapsat čas Jacka, zjevuje se místo něho Švejk a huláká, že si startovní pozici vyměnil ze Salym. „A kde je Jack?“, ptám se. Panda se vyvrátil na trati, spadl z kola – přeletěl přes řidítka, či kýho šlaka? a odbelhal se na start. Zde potom všem zájemcům ukazoval bolístky – lesní lišaje na loktech.

Jiný výtečník, Startér, mě taky hezky vyděsil. Při dojezdu do cíle mi dychtivě oznamuje, že má „rozseknuté“ koleno. „Hm, kdybys měl rozseknuté koleno, asi bys dost těžko byl schopen jakéhokoliv pohybu!“ snažím se ho uchlácholit a zkoumám jeho nohu. Malá ranka po kopanci „trailovým“ pedálem na holení kosti. Startér se dožaduje ošetření. „Tak si to nasliň, sliny staví krev!“, uklidňuji ho. Startér mé rady nedbá a v depu vyhledává zdravotníka Švejka a nechává si kolem nohy omotat obvaz. Ten je po chvíli umolousaný, přestává plnit svoji funkci a sesmekává se až ke kotníku. Ale Startér je spokojený. Byl ošetřen. (Jen na vysvětlenou: Séba a Startér jako jediná měli holenní chrániče!)

Dojeto, dobojováno. Všichni se vrací na start pro výzbroj a výstroj. „Nezapomeňte na talíře!“, volám za nimi. A než se sem závodníci vrátí, mám spočítané výsledky. Vítězí Saly na svém „agrostroji“, druhý je Séba, třetí Jack. Jemu postačil čas z prvního kola. Oddíl mě přemlouvá abychom k návratu ke kasárnám použili jeden z nejtěžších trailerů – cestu, kam by se se svými dětičkami nevydal žádný fotr, neřku-li maminka. Všichni se dušují, že to bude v pohodě, nezbývá tedy než vyrazit. Přes rokle hluboké drápeme se na vršky a sjíždíme až do míst, kde jsme nastupovali na „páteřnici“ Černého lesa ráno. A pak už jen zvolna ke kasárnám, novou cestičkou až k majestátnému buku a už jsme u „Tesarčíka“: Akorát Syslovi se zakousl řetěz do středu rámu. Vše zdárně vyřešil vracející se zdravotník Švejk. Spouštíme se kolem lázní ke „kaflandu“.

DOD - discgolf, Dubina

pokračování

                                                                                                                                                               MOna,  foto Švejk a Saly