CVOCI

Miloš Zapletal
CVOCI
Radistická olympiáda Olomoucké TROJKY 2020-21

Předmluva
Nevím, jestli mi uvěříš, že všechno, o čem tu vyprávím, se skutečně stalo. Kdybych byl na tvém místě a tuhle knížku jen četl, asi bych taky trochu pochyboval a říkal si: Není to spíš příběh opsaný z některého aljašského románu Jacka Londona?
Ale já jsem to opravdu prožil a spolu se mnou dalších šest Vikingů, roverů z našeho skautského oddílu, vodní Sedmičky. A bylo to dobrodružství jako hrom! Spíš bych měl říct, že to byl celý řetěz malých i velkých dobrodružství.

Až do té zimy, kdy se náš bláznivý podnik uskutečnil, zažil jsem ledaco zajímavého na vodě, při sjíždění řek, peřejí a jezů. Netušil jsem, že stejně silné zážitky – a možná ještě dramatičtější – mě čekají v zimních horách.

Začalo to nesmyslnou sázkou. Z ní se pak odvíjely události, při nichž jsem si někdy prozpěvoval radostí, ale jindy mi docházely poslední síly a dušička ve mně byla malinkatá jako hrášek. To když nás zaskočilo počasí, nehoda nebo se naše výprava dostala do kritické situace.

Kdybych věděl předem, co všechno nás v příštích dnech potká, asi bych tenkrát vůbec nešel do loděnice, kde to všechno začalo. Nebo bych tam třeba šel, protože by mě hnala zvědavost, ale nedal bych se nachytat na Bobrovu výzvu: „Vsaďte se!“ Klidně bych v tom nechal Rejnoka, Komára, Čápa, Jespáka i Ledňáčka, tihle dobráci spolu se mnou slupli Bobrem nahozenou udičku i s navijákem. A kdyby mě snad zlákala vidina snadné výhry, nedal bych se pak vyhecovat k osobní účasti na tom šíleném podniku. A kdyby mě přece jen přemluvili, abych s nimi na tu bláznivou výpravu jel, prostě bych v pátek 30. ledna nepřišel na nádraží v tu třeskutou hodinu před svítáním. A pokud bych tam náhodou šel, pak jen proto, abych Bobrovi a ostatním řekl: „Sorry, boys, já se mám pořád ještě dost rád. Jsem sice možná velkej cvok, ale ne zase tak velkej, abych s váma jel.“

Jenže pak bych vlastně ani nepotkal Vážku! A setkání s ní určitě vynahradilo trampoty a strázně, které jsem v těch dvanácti dnech a nocích prožil.

Člověk do budoucnosti naštěstí – nebo snad naneštěstí? – nevidí, a tak jsem do loděnice šel, Bobrovi na jeho trik skočil, doslova jsem se vnutil ostatním cvokům, aby mě vzali na tu uhozenou dálkovou jízdu, a v pátek 30. ledna ráno jsem na nádraží dokonce utíkal, aby mi neujel vlak! Já se na tu pekelnou cestu těšil, poslední noc před startem mě pořád budil strach, abych nezaspal.

Vím, že v únoru je někdy na horách mlha tak hustá, že si člověk vidí sotva na špičku nosu, ale koho by napadlo, že se přivalí právě ve chvíli, kdy budeme projíždět kolem propastí hlubokých dvě stě metrů. Tušil jsem, že vystoupat z městečka na lyžích o tisíc metrů výš je pěkná zabíračka, ale nevěděl jsem, že až se za soumraku doplazíme po tříhodinovém stoupání na vrchol hory, dokonale vycucnutí, blažená představa o polívce, smaženém řízku, šlehačkovém poháru a horkém čaji v turistické restauraci se ukáže jako sci-fi, protože ta horská bouda je už jenom na mapě; začíná ledová zimní noc, teploměr ukazuje deset pod nulou, z nebe se snášejí sněhové vločky, temné mraky slibují pěknou vánici a ty si říkáš: „Co teď? Babo raď!“ Ale kde se té baby zeptat? V desetikilometrovém okruhu nestojí jediné obydlené stavení, nejblíž je městečko, ze kterého jsme před několika hodinami vyrazili, ale to leží o tisíc metrů níž. Sjíždět na běžkách pekelné padáky ve tmě a chumelenici? To by napadlo jen sebevraha. Jít dolů pěšky? Leží tu dva metry sněhu, tyčka do něj zapadne úplně celá a bez lyží se člověk boří málem po pás. Pokračovat neprojetou cestou dalších deset kilometrů? Za čtvrt hodiny bude tma jako v tunelu a hledejte pak mrňavé turistické značky, tu a tam namalované na smrkovém kmenu a často zaplácané sněhem! Běžeckou stopu, pokud tu vůbec nějací dobrodruzi v posledních dnech jeli, dávno zavál sníh.

To je přesně ta chvíle, kdy si člověk nadává – samozřejmě potichu, aby to ostatní neslyšeli: proč jen jsem já hlupák nezůstal doma, mám tohle zapotřebí? Seděl bych teď v příjemně vyhřátém pokoji u královské večeře a civěl na televizi. Nebo hrál s tátou šachy.

Mrazivá noc strávená na pustém horském vrcholu patřila nakonec k menším trampotám, které nás potkaly během dvanácti polárních dní. Jak nás to vůbec mohlo napadnout, trmácet se na lyžích přes devatery hory, Jizerky, Krkonoše, Jestřebí a Orlické hory, Králický Sněžník, Jeseníky, Oderské vrchy, Beskydy a Javorníky až do údolí Váhu? Den za dnem, za pěkného počasí i v mlze, vánici, ve vichřici i za deště, pořád dál, s věčnou nejistotou, kde přečkáme příští noc, co nás potká v končinách, kde nikdo z nás ještě nikdy nebyl. A potkalo nás toho tolik, že jsem si řekl, měl bych o tom vyprávět cvokům, jako jsme my, aby si to pořádně rozmysleli, kdyby je někdy napadlo podniknout něco podobného.

 

Dlouho jsem se k tomu chystal – mám tu bláznivou jízdu podrobně zaznamenanou v deníku – ale pořád se mi do psaní nechtělo. Odhodlal jsem se k tomu teprve ve chvíli, kdy stejně uhozenej nápad dostali roveři z další generace našeho skautského oddílu. Tehdy jsem si řekl, musím je varovat: Nevíte, do čeho jdete, milé děti, pořádně si to rozmyslete!

Víte, co mi ti hejhulové řekli, když si tohle moje vyprávění přečetli?

„Jen se o nás neboj, dědečku. Když jste to dokázali vy, my to dokážeme taky. S prstem v nose!“

A pak to zabalili už na konci Orlických hor, padavkové…