Radistická olympiáda "CVOCI" - 1. kolo * O3

Pořadí 1. kola: 1. Sky, 2. Gorka, 3. Simon, 4. Čedar, 5. Hepík, 6. Pedro, 7. Kroky, 8. Maty, 9. Kayak, 10. Tomík, 11. Váša, 12. Mlčoch

Vánice

Začalo to v pátek odpoledne. Vycházíme právě ze školy s báječnou vyhlídkou na dva a půl dne volna, a tu se začnou snášet z nebe první sněhové vločky. Říkám si, to je jako obyčejně malá přeháňka, letošní zima zatím za moc nestojí, do Vánoc sněžilo snad jen jednou, ale sníh tehdy do večera zase roztál, a po Novém roce to nebylo o nic lepší, ptali jsme se Admirála, vedoucího našeho oddílu vodních skautů, jestli nespustíme na vodu Hrocha, Žraloka, Mrože a Delfína, družinové pramice, když je teploměr pořád nad nulou. Teprve před třemi dny začalo konečně mrznout a na mrtvém rameni Labe za klubovnou se utvořil tenký led.

Moje obava, že sníh za chvíli přestane padat, se ukázala jako lichá, místo toho se mírné sněžení zakrátko změnilo v chumelenici a ta později dokonce v polární vánici.

Domů jsem přišel z celé rodiny první, a tak hned obsadím strategicky nejvýhodnější pozici – hluboké křeslo, do kterého člověk zapadne skoro celý, i s ušima, snad proto se mu říká ušák. Venku padá sníh tak hustě, že v pokoji vládne šero, musím rozsvítit lampičku, abych viděl na čtení. A hned se ponořím do Cookova vyprávění, jak chtěl dobýt severní pól. Právě když dojdu na stránku, kde se Cook chystá k závěrečnému útoku na střechu světa a vyráží s dvěma Eskymáky a stovkou psů ze základny po ledě, vrátí se ze školy máma.

Nejdřív ani její příchod nezaregistruju. Cookův příběh mě tak pohltil, že máminu přítomnost zpozoruju, teprve když mě osloví:

„Jirko.“

Čtu klidně dál, jako kdybych nic neslyšel, je mi jasné, že po mně něco chce.

„Jiříku!“

Cook věděl, že dává svůj život v sázku. Kdyby ho postihla nehoda, nepřijde mu nikdo na pomoc. Přesto se probíjí ledovou pustinou odhodlaně dál. Podaří se mu skutečně dojít až na severní pól jako vůbec prvnímu člověku v dějinách?

„Tak Juro, slyšíš mě?“

Když mě máma osloví Juro, bývá už dost podrážděná.

„No co je?“ vzhlédnu nevrle od knihy.

„Dojdeš mi na nákup?“

Tu větu sice vyslovila s otazníkem na konci, ale ve skutečnosti tam byl vykřičník. Panebože, právě teď! V pátek odpoledne, kdy je v sámošce milion lidí. A když má doktor Cook severní pól na dosah!

„Musím jít hned? Nešlo by to až za hodinu?“

„Nešlo, večeře by nebyla včas.“

„Tak čekej,“ použiju svůj oblíbený slovní obrat. „Za chvíli.“

Cookovi se právě převrátily saně s nákladem zásob a eskymáčtí psi se vrhli na maso, které vypadlo z bedny na led. Poslušné spřežení se v mžiku změnilo ve vířící chumel těl, a čím víc se psi zamotávali do postraňků, tím víc po sobě chňapali, štěkali a bolestně vyli. Jestli je Eskymáci včas nerozeženou, navzájem se roztrhají a – konec nadějím, bez psího spřežení se Cook k pólu nikdy nedostane!

„Mazej!“

Mamince zřejmě došla trpělivost. Stojí nade mnou s nákupním košíkem v ruce a tváří se jako učitelka kárající líného žáka.

„A no jó,“ zamručím otráveně. Člověk musí zavřít knížku vždycky právě v nejlepším. Cookovo vyprávění se mi dostalo do ruky teprve včera, ležel jsem v něm dlouho do noci. Kdyby mi máma nakonec sama nezhasla lampičku, četl bych ten napínavý příběh snad až do rána. Já mám totiž strašně rád knihy o polárních výpravách, přelouskal jsem už skoro všechno, co mají o dobývání Arktidy i Antarktidy v městské knihovně, Běhounkovy Trosečníky polárního moře, Urbánkovy Hrdiny obou pólů, Byrdovo vyprávění, jak trávil sám celou polární noc na předsunuté základně, ale Cookova kniha je z nich asi nejlepší, nejzajímavější. Stačí, abych se do ní začetl, a zapomenu na čas i na svět kolem sebe, moje fantazie začne pracovat na plné obrátky a všechno, o čem čtu, prožívám tak silně, jako kdybych neseděl doma v pohodlí, ale putoval s polární výpravou věčným ledem a sněhem, překonával nakupené kry, vzdoroval vichřici a oslepující vánici, stavěl s eskymáckými průvodci iglú z udusaného sněhu. Arktida i Antarktida jsou i dnes kraje naprosto opuštěné, kde člověk musí zdolávat nejtěžší překážky, jaké lidem staví příroda do cesty, a na obou pólech je příroda dosud taková, jaká tam byla v devatenáctém a dvacátém století, v dobách nejslavnějších polárních expedic. Jestli bych se někdy někam rád podíval, tak na daleký Sever nebo do oblasti jižního pólu, kde jsou dnes stálé vědecké základny a pravidelně se tam střídají badatelé. Třeba se na některou z nich jednou dostanu i já, maturovat budu za půldruhého roku, a jestli mě vezmou na přírodní vědy a vystuduju geologii, můj sen se může jednou splnit.

Popadnu nákupní košík a vyběhnu na náměstí. Z nebe se stále ještě snášejí miliony vloček, lehounkých jako holubí pírka, vánice je tak hustá, že od našeho domu nedohlédnu ani na Zelenou bránu, na zemi leží už dobrých deset cenťáků sněhu.

Pospíchám do obchodu, abych byl co nejrychleji zpátky a mohl pokračovat s Cookem v dramatické cestě k pólu. A netuším, že dnešní vánicí začíná jiné zimní dobrodružství, které budu prožívat na vlastní kůži – a už za několik dní!

Kalamita

Sníh padal a padal celé páteční odpoledne, celý večer, celou noc. Když v sobotu ráno vylezu z postele a vyhlédnu na ulici, za oknem stále ještě víří sněhové vločky hnané severákem, všude už leží tolik sněhu, že se v něm chodci těžce brodí, odhadem dobrých třicet čísel. A jak to v českých městech bývá při trochu silnějším sněžení, vypukla kalamita. Při takové sněhové nadílce začnou dospělí šílet, protože se zhroutí městská doprava a chodníky se změní v neschůdnou polární pustinu. Chlapi musí odhazovat sníh před garáží a jejich auto stejně někde uvázne v závějích. Tohle všechno lidem připadá jako konec světa. Já ovšem považuju takovou kalamitu za dar nebes. Jednak můžu přijít ráno do školy pozdě – autobusy ani trolejbusy nejezdí – ale hlavně se vždycky těším na odpoledne, kdy vytáhnu ze sklepa lyže.

Tentokrát nemusím čekat na konec vyučování, je sobota, a tak běžky vyzkouším už ráno. Teploměr ukazuje osm pod nulou, skluznice tedy namažu pod vázáním zeleným voskem, rozetřu ho korkem a hurá do ulic. V loděnici máme sraz až v deset hodin, ale rozjedu se tam už před devátou, protože se nemůžu dočkat chvíle, až odemknu na verandě dveře a octnu se v klubovně; v posledních letech se mi stala druhým domovem, a kdybych měl být upřímný, řekl bych, že se doma spíš cítím v klubovně než doma, protože v klubovně mě nikdo pořád nenapomíná, neposílá mě na nákup, nevyptává se, kdy se začnu učit a psát úkoly. Jako všichni kormidelníci, kteří vedou v naší Sedmičce družinu, i já mám svůj klíč, můžu zajít do loděnice, kdy chci, nemusím čekat na verandě, až někdo odemkne.

Brzy se ukázalo, že vyrazit do ulic na lyžích napadlo víc lidí, a tak jsem ve starém městě potkával spíš běžkaře než chodce. Skoro každý chlápek, který mě na běžkách míjel, se na mě přátelsky zašklebil, přestože mě neznal, a já se zašklebil na něho – měli jsme všichni báječnou náladu, nečekaná sněhová kalamita lidí sblížila.

Na běžkách jezdím rád, jednak proto, že s minimální námahou vyvíjím maximální rychlost, ale hlavně přitom není vůbec vidět, že kulhám. Na pravé lyži mám pod botou a vázáním upevněnou destičku, která zčásti vyrovnává rozdíl mezi délkou pravé a levé nohy, ale i kdyby tam ta destička nebyla, na běžkách člověk přenáší při správné technice jízdy váhu z jedné nohy na druhou, jinak by nedosáhl ten pravý, dlouhý skluz – no, a při přenášení váhy se vlastně kymácí, podobně jako ten, kdo pajdá, a nikomu to nepřipadá divné.

Já kulhám už sedm let, od toho nešťastného dne, kdy jsem spadl v Železných horách z desetimetrové výšky a šeredně si zlomil nohu, která mi pak špatně srostla. Sedm let je dlouhá doba, třeba si myslíš, že jsem si mohl dávno zvyknout na to, jak po mně na ulici lidi koukají, někdy si mě prohlížejí, jako kdybych byl nějaké vzácné zvíře nebo co – ale právě na ty zvědavé pohledy čumilů jsem si nikdy nezvykl. Ovšem na běžkách nikdo moji tělesnou vadu nepozná, a pokud se za mnou někdo ohlédne, pak nejspíš proto, že mi to báječně jede. Za ty čtyři roky, co jezdím se Sedmičkou v zimě na Skočku, oddílovou chalupu v Krkonoších, Rejnok mě naučil běhat na lyžích, vtloukl do mě správnou běžeckou techniku, dobře ovládám běh střídavý dvojdobý i čtyřdobý, běh soupažný i bruslení.

Než se přede mnou vynořil z vířících sněhových vloček jez na Chrudimce, naskytla se mi třikrát příležitost vykonat denní příkaz. Jestli něco víš o skautech, tak asi taky víš, že skaut má udělat každý den aspoň jeden dobrý skutek. Zkrátka něco pro druhé lidi. A nesmí za to vzít žádnou odměnu. Na třech různých místech potřebovali řidiči pomoc při vyprošťování auťáku, kola se jim zuřivě protáčela, ale vůz stál na místě, jen se propadal hlouběji do sněhu. Musel jsem si vždycky zout lyže, opřít se zezadu o karoserii a pořádně zatlačit, aby se dostali ze závěje na uježděnou vozovku. A k tomu jsem jim pokaždé přidal navíc dobrou radu, třeba: „Vyměňte tu svou škodovku za sáňky.“ Nebo: „Na vašem místě bych zůstal do jara doma za pecí.“ Člověk by očekával, že mu řidiči poděkují za pomoc i dobrou radu, která je podle známého pořekadla nad zlato, ale místo díků mi jeden z těch vzteklých chlapů div nenafackoval. Byl to ten, kterému jsem poradil, aby vyměnil mercedesa za trabanta. Jeho těžký luxusní vůz se mi totiž vytlačit nepodařilo, zatímco vedle stojícímu lehkému trabošovi jsem ze závěje hladce pomohl.

Na mostě u hydroelektrárny chvíli koukám na vysoký železný jez, na stavidla ozdobená úžasnými rampouchy a ledopády. Stojatá hladina Chrudimky nad jezem už taky zamrzla. Za mostem zahnu doleva, prosvištím kolem mlýna a přede mnou se otevře volná polabská krajina. Severní vítr tu nenaráží na žádné překážky, žene sníh přímo proti mně, za chvíli mám tvář mokrou, ale co je nejhorší, skoro nevidím, na sklech mých brejlí přimrzají napolo roztáté vločky. Strčím si brejle do kapsy, ale je to ještě horší, protože ledové krystalky mě tak bodají do očí, že musím jet skoro poslepu. Ale to mi nemůže zkazit náladu, já se do klubovny tak těším, že si v té metelici prozpěvuju naši oddílovou hymnu:

1. Hej hola hola, my jsme vodáci,

před naší Sedmičkou překážky se kácí.

Hej hola hola, my jsme vodáci,

překážky se kácí, hej hej hej!

 

Ref:

Bublej, bublej, bublej, vodo,

 bublej, bublej, bublej, vodo

bublej, bublej, bublej, bublej,

vodáky polej!

 

2. Hej hola hola, jedem přes peřeje,

příroda nás volá, slunko pěkně hřeje.

Hej hola hola, jedem přes peřeje,

příroda nás volá, hej hej hej.

 

Refrén

 

3. Na palubu skočím, až se loď rozhoupe,

v zátoku zabočím, kde se racek koupe.

Na palubu skočím, až se loď rozhoupe,

v zátoku zabočím, hej hej hej.

 

Refrén

Vím, že mě nikdo neslyší, protože v Polabinách není živá duše, až na několik havranů, ale i kdyby tam někdo byl, stejně bych si zpíval, nějak musím uvolnit tu strašnou sílu, která se mi rozpíná v prsou a hrozí, že se mi plíce roztrhnou jako přehuštěná mičuda. Tenhle záchvat bláznivé radosti cítím skoro vždycky, když mířím do loděnice, a dnes je ještě silnější než jindy, protože jedu na zvlášť zajímavý podnik – od deseti hodin se koná valná hromada Klubu recesistů. Medáci z našeho oddílu, kteří se dosud do této exkluzivní společnosti nedostali, protože neudělali přijímací zkoušku, mají pro Klub recesistů ještě jiná jména, například Svaz pošuků. Společnost mentálně postižených nebo Cvoci. A naší klubovně, pro kterou se vžil název strojovna, říkají Polabské Bohnice. Nám to ale nevadí, spíš si na tom zakládáme.

Na loukách se moje běžky už nebořily do hlubokého sněhu, a to znamená, že někdo tudy jel přede mnou na lyžích! Brzo se ukázalo, že to byl Rejnok, dorazil do loděnice jen o pár minut dřív. Běžky nechám na verandě, oklepu si pořádně boty a vstoupím dovnitř.

„NĚKDO by měl zatopit,“ řekl Rejnok hned poté, co jsme se pozdravili ahoj a stiskli si levou ruku.

Podívám se přes rameno, jestli za mnou náhodou někdo nestojí, ale kdepak. A tak se trochu udiveně ptám:

„Proč zatím NIKDO nezatopil?“

V loděnici dosud není kromě Rejnoka ani noha. Od téhle chvíle se stal pro mne dnes z Rejnoka NIKDO a já byl pro Rejnoka NĚKDO. Nemohl by NĚKDO nadělat třísky? Proč ještě NIKDO nevybral z roštu popel? Neví NĚKDO náhodou, kde jsou zápalky? Copak je NIKDO nevidí na polici?

Pěkně jsme se doplňovali a za chvíli už hořel pod kotlem oheň. V půl desáté byla voda tak horká, že se klubovnou začalo rozlévat příjemné teplo. Velké kolo setrvačníku se dalo do pohybu a naše klubovna se změnila ve strojovnu. Kdo náhodou četl moje dřívější vyprávění, Sedmičku, tomu nemusím nic vysvětlovat. Kdo Sedmičku nečetl, jeho chyba – má asi v hlavě mírný zmatek, jak tu střídám pojmy loděnice, klubovna, strojovna, ale nemám chuť opakovat, co jsem vyprávěl o neobvyklém zařízení naší klubovny, o kolovém světostroji, železných chřestýších, perpetuu mobile (závistivci tomu říkají perpetuum debile) a dalších atrakcích, které změnily jednu obyčejnou klubovní místnost v obyčejné loděnici ve strojovnu fantastické starodávné parolodě.

Po půl desáté se začala sjíždět další individua z Klubu recesistů, Většinou přifrčeli na lyžích, podobně jako my dva s Rejnokem. Myslel jsem si, že budu sám, koho to napadne, ale starou belu. Jediný Jespák přiharcoval na něčem naprosto originálním. Zahlédl jsem ho z verandy, jak přijíždí od města na kole, a řekl jsem si, pánové, to je cvok, v tomhle hlubokém sněhu jede na bicyklu! A pořád mi nebylo jasné, jak to, že… Teprve když se přiblížil k loděnici na padesát metrů, záhada se rázem vysvětlila.

„Vidíte ho, medáka, na čem jede?“ křičel Chrostík a hlas mu přeskakoval nadšením.

„Lidičky držte mě, já se tady skácím!“ povykoval Krab.

Byla to jeho oblíbená fráze, a tak mu nikdo nespěchal na pomoc, Krab se na zem nesložil.

Jespák totiž přijížděl na bicyklu, který měl místo předního kola krátkou lyži, upevněnou na dřevěném hranolku, přišroubovaném mezi přední vidlicí.

„Kdes to vzal, ty Vendelíne?“ dorážel na Jespáka Rejnok.

„Kde bych to vzal? Nikde! Jenom jsem trošinku přestavěl kolo po pradědečkovi.“

Obklopili jsme Jespáka a jeho originální dopravní prostředek, každý chtěl vyzkoušet, jak se na něm jezdí. Ale Jespák nás odháněl:

„Nešahejte na to, pakobylky! Ještě mi to poroucháte. Je to prototyp ve zkušebním provozu.“

Myslím, že nám svůj nevídaný stroj nechtěl půjčit prostě proto, že bychom hned odhalili jeho slabiny a nedostatky. Později se ukázalo, že se na tom neobvyklém kole dá sice jet rovně, horší je to však se zatáčením, zvláště ve vyšší rychlosti. Taky nám postupně docházelo, že Jespákův nejnovější vynález má velice omezené využití, lze na něm jezdit jen tam, kde leží sníh. A to bývá u nás v Polabí málokdy, tak sedm deset dní do roka. Přinejlepším!

Jemně jsme konstruktéra upozornili, že i za dobrých sněhových podmínek, jako třeba dnes, jsou tu další těžko překonatelné překážky. Silnice a cesty posypané solí, pískem nebo škvárou.

„Na tom můžeš jezdit ve městě leda po chodnících, ty nikdo neuklízí,“ řekl skeptik Ledňáček. „A protože po chodníku se na kole jezdit nesmí, je ten tvůj stroj dobrej leda do naší strojovny jako další exponát.“

„Tohle přece není kolo,“ ohradil se Jespák.

„Tak co to teda je?“ stál na svém Ledňák.

„Něco jako v antice kentaur,“ řekl vzdělanec Čáp. „Zpola kolo a zpola lyže.“

„Kolo může jet jenom po silnici, lyže i po chodníku,“ připomněl Komár. „Měl bys na tom jezdit lyží po chodníku, kolem po silnici.“

„Nesmysl, tohle je dopravní prostředek budoucnosti! V silniční vyhlášce o něm není ani zmínka Proto se na něj ta vyhláška nevztahuje. A vůbec, já si to nechám patentovat. Pak to střelím do Norska, Švédska a Finska. Možná i do Kanady. Nebo aspoň Eskymákům do Grónska,“ odrážel Jespák pochybovačné hlasy.

„Jak to pojmenuješ, Tadeáši, až to přihlásíš na patentním úřadě?“ zeptal se Rejnok.

„Zatím pro to jméno nemám. Kdyby vás napadlo něco geniálního, dostanete procento z toho, co mi patent vynese.“

„Jenom jedno procento?“ ohrnul nos Krab. „To nestojí za to, abych si tím lámal hlavu.“

„Ty blaho,“ usmál se Jespák, „víš, kolik za to dostanu prachů? Budu je nosit z pošty v kufru!“

Moje osobní pokladna zela po Vánocích prázdnotou, a tak mi v hlavě rychle začala rotovat kolečka, jak Jespákův vynález nazvat.

„Co takhle sněžný kolo? Jako je sněžnej skútr.“

Ale Jespák namítl, že to musí být jednoslovný výraz, a co nejkratší, jako je třeba auto, kolo, lyže, boby a tak. Napadaly mě pak samé nesmysly, jako lyžkolo, kololyže, ani jsem to neřekl nahlas.

„Já bych to pojmenoval to,“ řekl Chrostík.

„Co to?“ nechápal Jespák.

„Prostě to. TO. Nevíš, jak TO pojmenovat. Necháš si TO patentovat. Chápeš?“

Jespák ho místo odpovědi zdrtil pohledem. Bez váhání smetl i další návrhy. A pak mi bleskl hlavou vynikající nápad: Skicykl! Jespákovi se to nejdřív moc nezdálo, ale mám přesvědčivé argumenty:

„To je mezinárodní název, porozumí mu i Eskymáci. Ski jsou lyže, cykl od slova bicykl. Přesně vystihuje podstatu stroje, lyže i kola.“

Nakonec se mi podařilo Jespáka umluvit. I ostatním se můj návrh líbil. Snad ti došlo, že všechny ty řeči kolem skicyklu a o jeho patentování jsou jen typickým příkladem debat, které Klub recesistů vede. Dobře jsme věděli, že Jespákem zkonstruovaný nesmyslný stroj znamená jen obohacení stálé výstavy ztřeštěných vynálezů a uhozených patentů, kterou může vidět každý návštěvník naší loděnice v klubovně-strojovně, základně Klubu recesistů.