Tábor Čisté vody - Věžnice, Bouzov - Kozov; 19. července - 4. srpna 2019 * OK3

„...Za druhé světové války obsadili palác Němci a komnatu nechali odvézt zpátky do pruského Královce, dnes Kaliningradu. Tam se jí lidé na zámku obdivovali až do března 1944. A tady začíná historie její záhady: Tehdy se ke Královci přiblížila Rudá armáda a Němci prchali. Podle jedné verze jantarový zázrak putoval zpátky do beden a pod krycím názvem „Operace Atlantida“ zmizel. Podle druhé verze, podložené deníkem jistého ruského důstojníka, pověřeného ochranou uměleckých památek, který byl tehdy odvelen do Královce, zničili komnatu vojáci, když zapálili zbytky zámku i s ní.

Obě verze jsou však nedoložené. Navíc, podle druhé se v deníku uvádí, že důstojník na vlastní oči viděl zuhelnatělé zbytky jantaru - jenže jantar nezuhelnatí. Při teplotách od 370°C výš se vznítí a hoří jasným plamenem. Podle první verze byla komnata, vlastně její výzdoba zakopána nedaleko bývalého královského paláce pod jednou fontánou - jenže nenašla se tam.

Jiné verze ji umisťují i na jiná místa: třeba do šachty solného dolu. Ve hře je také paluba jisté výletní jachty, která se v lednu 1945 potopila nedaleko pobřeží u Slupska. Tam ji hledali polští potápěči, ale marně. Ozývají se i svědci, kteří tvrdí, že „Jantarová komnata“ byla naložena na obří parník „Wilhelm Gustloff“. Ten byl 30. ledna 1945 torpédován sovětskou ponorkou S-13. O život přišlo přibližně 9 000 lidí a příslušníků posádky. Jedná se o největší námořní katastrofu v dějinách mořeplavby. A ke dnu tak možná klesl i „8 div světa - Jantarová komnata“.

Uvažovalo se i o tom, že ji na počátku roku 1945 nacisté převezli vlakem kamsi do středních Čech, ačkoliv železniční síť byla po amerických náletech hodně zničená. Nejpravděpodobnější ale bude, že se nacistům podařilo komnatu přepravit pomocí ponorky na některou ponorkovou základnu. Dodnes po jantarovém divu světa pátraly stovky hledačů pokladů, ale nikdo neuspěl.
Možná, že vy držíte klíč k záhadě Jantarové komnaty, v podobě této mince. A jestli uspějete v pátrání, tak mi dejte vědět jako první.“ 
                                                                                                                         výňatek z legendy k oddílové dlouhodobé hře „Zlatý peníz Atlantidy“.

Předehra:
Pokud nebudu počítat aktivitu lesní školky „Mloček“ ­ – celoročně se, v rámci svých možností, starající o TVRZ a samotné tábořiště, hlavní brigáda proběhla na Operaci „tatýnek“, viz jiný zápis. Zde se i tajně kuly pikle ohledně dlouhodobé hry a dalších táborových atrakcí. A ty rozvedu zde:

Kassa sáhl do oddílového archívu a vytáhnul hru „Zlatý peníz Atlantidy“. (V Karviné se hrála pouze dvakrát, a to v letech 1970-71 s vyvrcholením na Černém táboře, (ačkoliv ve stejnojmenném románu je popisována dlouhodobá hra „Otrávený trn“! – odehrávající se však až na táboře „U křížku – 1973“, tábořilo se přímo v Kozově u pily. (V obou legendách je hlavním hrdinou americký válečný veterán z Vietnamu – Jim Carter, pozdější soukromý detektiv z Los Angeles!*) Vysvětlení je jednoduché: Grifin spojil příběhy z obou táborů v jeden celek a umístil je do roku 1971!)
   
Antek se vytasil s nápadem postavit na táboře konečně pořádnou saunu. Tedy žádná lanovka ani kolotoč, ale sauna bude tím letošním překvapením. (To by ovšem na několika oddílovkách později nemusel prozradit na čem společně s Patkou a Marošem „tajně“ makají! (A Toncek?!)) A ještě jedno překvápko bylo přichystáno a přede mnou, jakožto i před celým oddílem, zůstalo utajeno. Ale o tom až později.

Probíraly se i „Mrtvé schránky“, alespoň jsem to tak odpozoroval, výroba závodního stroje – kde sehnat kolečka na F1 a jaké zvolit „kolečka“ táborových známek. Také se řešily přesuny v družinách, ale zde jsme skončili na mrtvém bodě, ostatně jako vždycky. Přestože si Antek později připravil vychytaný excelový prográmek, kde byly v tabulkách uvedeny přezdívky a věk a následné změny, které by automaticky vypočítávaly věkový průměr a tím pádem odrážely i fyzickou schopnost, ne tak intelektuální vyspělost družiny. To abychom to všechno pěkně srovnali „do latě“.
Tak jsme se nedomluvili v dubnu, ani v červnu na jarním RODEU, ostatně ani později na NETu ne. (Následující věta vymazána!) Nevěděl jsem do poslední chvíle, například, kdo z Racků se objeví. Ostatně, jako vždycky!
Až v předvečer tábora jsem vyškrtl Trojkaře, co se „podniku pro celé muže“ nezúčastní a přesunul rádce Rysů Infina na osiřelé místo k Vydrám. A hranické vlče Darka od Rysů prodal Lišákům. K „mamince“ Třískovi!

Dalším velkým počinem na pozemku Věžnické TVRZE byl podnik jarního RODEA na přelomu května a června. Ten přispěl k zvelebení a úpravě pozemku. V pátek, ještě před zahájením samotného RODEA, proběhly další práce při kosení louky a úpravy kolem TVRZE. Večerní porady jsou již zmíněny v předešlých odstavcích.  

A konečným počinem bylo prázdninové setkání vyvolených na TVRZI. Co se tam vše dělo, nebylo nikterak prozrazeno. Akorát mi bylo řečeno, že Čedarovi mám vyrobit diplomek za „předtáborovou“ pracovitost při úklidu louky. Což jsem s radostí učinil.

No, a kdyby se vám zdálo, že ten tábor tak nějak obšírně „uvozuji“, tak vězte, že tábor nezačíná 19. července a nekončí 4. srpnem. Tábor se plánuje od podzimu předcházejícího roku. Od února, od dubna, května a června. V červenci se finišuje. Pak proběhne „obyčejných“ sedmnáct dní! A tábor pokračuje do konce prázdnin. V září. V říjnu – a až do Vánoc. Hoši to neví, rodiče to neví. A když se na Vánoční nadílce poštěstí a promítne se táborový film, tak – tak to bychom mohli označit za konec letošního tábora. Ostatně, ani tento zápis nedokončím za sedmnáct dnů, o táborové kronice či filmu nemluvě!!

Táboříme:
Táboříme od pátku 19. července do 4. srpna, opět oba oddíly Grifinovy TROJKY společně, v údolí Věžnického potoka, (za Horou s výhledem na hrad Bouzov). Přírodní park Bohdalov-Hartínkov se nachází v malebném podhůří kraje „lišky Bystroušky“ – na rozhraní Moravy a Čech. Pro Karvinskou TROJKU se jedná o 51. oddílový tábor, (hoši z Olomouce jich mají o čtrnáct míň). A pro rádce karvinských Lišáků – Třísku, je to tábor desátý!! Nějak se nám ten turnus stále tlačí do července! Aby jste rozuměli, nejlepší turnus je ten druhý: poslední týden v červenci a pak srpen.**

Před příjezdem Karviňáků Hanáci roznesli na předem vykolíkovaná místa táborového kruhu (připraveno na jiné výpravě vyvolených), všechny podlahy. Kay ještě provádí dokosnou hřiště a my, už po vybalení transportního auta, začínáme pod vedením Dina a Toncka přesun podsad a postelí na jednotlivé podlahy. Dvě pracovní skupiny, později rozšířené, montují jednotlivé stany. Především se vyznamenali Norek, bývalý rádce karvinských Lišáků (fotr Vítka) s manželkou Lasičkou. Ta připravovala i kafe pro starší z pracovních čet.

Děsí mě neutěšený stav volně pohozeného materiálu před TVRZÍ. Tak jak byl přinesen, tak byl odhozen. Bez ladu a skladu. (Co by tomu řekl Grifin?!) Láteřím, co kdyby začalo pršet? Dříve než všechno přeneseme a urovnáme ve TVRZI, bude polovina výzbroje a výstroje zachvácená vodou. Nemusím psát o tom, že po několika desítkách minut se těžce zatmělo, zahřmělo a už to šlo. S pár odhodlaných jedinců na poslední chvíli rovnáme věci do jídelny a venku se spustily provazce deště. Karamba, zase jsem měl pravdu, ale za jakou cenu? (Já už nechci mít žádnou pravdu! Jenom si více pamatuji!!)

 

Složení družin:
Rysové: Rádcem se stává Shrek. Ten se na to, na rozdíl od ostatních, i cítí. A koneckonců – je to jeho šestý tábor. Sekundují mu Séba a Véna, mající také nějaký ten „podnik pro celé muže“ už za sebou. Avšak celé vedení se ubírá v práci s družinou tak trochu „šaškovským“ způsobem – nemající nic co do činění s oddílovými zvyklostmi a oddílovým duchem, prostoupeným rozličnými kocourkovskými kousky – a to nejenom v kuchyňské, ale při úsecích dlouhodobé hry, sportovních kláních nebo i při obyčejném táborovém životě, nad nimiž zůstávají Modří racci často v němém úžasu stát! To se odehrává za mlčenlivého přihlížení olomouckého rádce – kliďase Čedara. Toho doplňují Hanáci Mink – chodící neustále naboso, Mlčoch – už ne tak mlčenlivý, Hepík a Kovy – nejmladší účastník tábora, zpočátku vůbec s nikým nemluvící – vyjma Minka, se kterým sdílel stan. Kovy dostává úřední označení „miminko“, což značí vrcholnou trpělivost při jednání s tímto Trojčetem. V druhé polovině tábora se Kovy rozmluvil a dokonce se i sekerou oháněl. Po ošetření a napomenutí se k práci vrátil a doštípal třísky na zátop.

Zbývají synci: Satan, Lukin a Roy – ten poslední by se dal zařadit ke Kovymu, věkově mu má nejblíže. Vlastník v oddíle největší sbírky nožů, nocoval se Shrekem, ale ruku na srdce. Shrek ho nebyl schopen nic naučit. Vyjma zapalování svíček ve stanu, rozstřikování repelentu a jiných alotrií, která byla vždy ráno při inspekci úředním zrakem odhalena a po zásluze ohodnecena body na velmi nízké stupnici.

Největším samorostem Rysů je Lukin. Drobný pihovatý černovlasý chlapec, tvrdý jako skála, výstižnější – pevný jako houžev. Při zkoušce „mlčení“ šlápnul jednoho rána za stanem na volně pohozené hrábě (beztak nějaký jiný nezodpovědný Rys je zde zanechal a neuklidil je do dřevníku), a dostal takovou pecku do palice, až se mu rozsvítilo (zatmělo?). Ale nepromluvil. Výjimečnost Lukina také dokumentuje jeden neuvěřitelný fakt: v druhé pondělí mu bylo zdravotníkem Kassou postupně vyjmuto z těla 24 (slovem – dvacet čtyři) klíšťat!! Musím dodat, že nikdo z dalších táborníků neměl ani jedno klíště. O psu nemluvě!!

Lišáci: Tříska, Gorka, Sysel, Júňo, Pišta, Kroky, Kayak, Frenky, Ossi, Darek (foto Kay) Vydry: Infin, Mates, Vítek, Vendy, Sky, Startér, Donut, Šunka, Kuba, Maty, Simon, Pedro (foto: Kay) Rysi: Shrek, Séba, Véna, Čedar, Mink, Roy, Hepík, Satan, Lukin, Koby (chybí Mlčoch - foto Kay)

Lišákům rádcuje Tříska. Když napíši, že se jedná o jeho desátý tábor, nemusím již více psát. Když napíšu, že mu sekunduje olomoucký Gorka, nemusím také již nic více psát. Sysel, Júňo jsou odchovanci Třísky. Následuje Sobík a Pišta. Pištův první tábor, a musím přiznat, že Pišta byl pro mne tím největším příjemným překvapením. A kdyby stále nenosil tu, ehm… kšiltovku, tak by byl naprosto dokonalý. Nezklamali Kroky a Kayak. Z Trojčat se plnohodnotně škrábou mezi Trojkaře. Benjamínky dužiny byli nováčci Frenky, synek olomoucké Frenkyho, co pamatuje klubovnu v „Panské 5“, a Ossi. Karvinské Trojče bylo zachváceno lítostivou chorobou, po týdnu úspěšně vyléčenou speciálními prášky ze Švýcarska.

Poslední Darek, je Monův prasynovec, člen hranických skautů – vlčat. Akorát snad dvakrát jsem mu nařídil, ať si přezuje boty. Jinak jsem neměl o něm páru, vyjma večerního nástupu, kdy mi hlásil počet uhájených známek. Vše další obstarala družina Lišáků. Na závěrečném nástupu Darek podával levou ruku. Tak to má být!! Když jsem zavzpomínal, je to Darkův třetí tábor, poprvé celý. Když jsem viděl fotky z jeho střediska, táboří v jehlanech pod lógami.
 
Sobíka nezmiňuji, všechno zpět! – vlastně se o něm musím zmínit. Sobík je elementem, kterého každá družina musí mít! Ve stanu spal s Čedarem od Rysů – obě družiny lichý počet, oba nocležníci „orlí“ skauti!! Sobík na sebe vázal Trojčata, kterým vyprávěl neuvěřitelné, neřku-li – fantasmagorické historky a tím je smysluplně v době osobního volna, zaměstnával. Počínaje „Dračím doupětem“ a konče hororovými filmy, co by děti neměly vůbec vidět! Pokud mu byla přidělena konkrétní práce, bez řečí ji ke spokojenosti Racků vykonal. Dokázal se přiznat, (já bych se k takové krabárně nepřiznal!) ve hře „Mrtvé schránky“, a tím dokázal, že je muž s „gulami“. Paní Sobíková věnovala oddílu do táborové lékárny zdravotnický materiál nemalé hodnoty. Děkuji!!

ODH (oddílová dlouhodobá hra) „Zlatý peníz Atlantidy“:

V roce 1979 jsem byl „Zlatého penízu Atlantidy“ na táboře „ve Dvojce“ přímým účastníkem. Z celé hry si pamatuji akorát dva úseky – hledání potopeného letadla a přechod močálů při pátrání po „modré orchideji“, kdy kdosi při stavbě linie přeskakovacích balvanů (ale v kronice to je přesně popsané kdo to byl!), upustil nechtěně jeden „oblázek“ na nohu Ivy od Lesanů a zlomil ji palec nohy. Lesani tehdy tábořili s námi (odtud název „ve Dvojce“) a Iva byla kamarádkou dcery vedoucích Lesanů – jediné dvě dívky na táboře!! (A jak s ním těžce zamávaly!!))

A ještě jeden kousek z této ODH stojí za vzpomenutí. Na začátku tábora dostalo pět družin (tři naše a dvě jejich), mapu a šifru – ne nepodobnou legendární „Enigmě“ – každé písmeno mělo dva znaky – dvě jiná písmena, a ta se musela vzájemně kombinovat, aby vznikl smysluplný text. Grifina málem trefil šlak, když mu jí třetím dnem, na základě několika získaných písmen, předával 15-ti letý Antek vyluštěnou. Vedení oddílů tenkrát muselo řešit vážné dilema! Prozradit, že dlouhodobou hru vlastně vyhrály naše Vydry, protože už zjistily, kde se nachází „Jantarová komnata“, nebo tento fakt zamlčet a odehrát další připravené úseky ODH. Zvolila se druhá varianta i s tím, že většina Vyder nevěděla, že ODH mají už vyhranou a v konečném součtů bodů určitě neskončila na 1. místě. Ani si nepamatuji, zda šifru vyluštily ještě nějaké jiné družiny: Rysi, Lišáci, Kamzíci, Medvědi.

 

Název letošního tábora:
Jsem si vědom toho, že mnohé táborníky letošního tábora jsem rozhodil, zasmušil, ne-li dokonce rozčepýřil, či – nedej bože! – znechutil! To když jsem tak nějak „demokraticky“ prosadil (převážná část oddílů, asi tak 78%, pro můj návrh názvu letošního tábora hlasovala), přiměl k tomu, že letošní 51. (37.) tábor TROJKY obdržel název „Tábor Čisté vody“. Byl jsem zaskočen, že to tak, ehm,  hladce prošlo. (Děkuji Trojkaři, co mi řekl, že jestli zvítězí název podle toho „šílence“ v Peugeotu 106, co proháněl svůj „vytuněný“ vůz „Údolím Věčného mládí“, tak že ho picne! No, mě by také asi piclo!!
Název tábora (po vzoru legendárních „HOBRů“ – jednoho z nejstarších skautských oddílů „Pražské DVOJKY“ Jaroslava Foglara – Jestřába), by měl opisovat ten nejsilnější zážitek, ten nejsilnější doprovod táborového života. Jednou je to místo tábora, jindy rozhodující situace, živočišný zážitek, oddílová dlouhodobá hra, počasí, nezvratná změna, karamba – já ještě nevím co všechno?

Ale vždy se něco najde, a nemusí to být ani „Dvě latríny“, „Dubnové počasí“, či „LePižó“. (Ale koketoval jsem s tím „pežotem“, především však s tím „samorostem“, co seděl za volantem - nikdo z vás však nenašel odvahu, aby ho stopnul a přemluvil ke společné fotografii).

*       Ani nevíte jakou radost (potměšilou, či hrdou), nám způsobila volba amerického demokrata Jimmyho Cartera v roce 1976 do role amerického prezidenta. Tak teď nevím? Jedná se o „III. odboj“? Každopádně jsme tenkrát, my hoší „pýřití“, a vesměs nerozumní, byli tak nějak „IN“! 

**     Jednou jsme tak tábořili na pocheňských loukách v Karlovicích pod Pradědem. První tři týdny Pohoda, další tři týdny Psohlavci a konečné tři týdny Trojka. Poslední dny táboření nám padala noční teplota k 0°C!