Prší. Nad hlavou mám rozevřený deštník, ne nepodobný „samoletce“ Rychlých šípů. Kolem mě pobíhá mokrý pes. Po kamenité cestě stékají a pádí dolů čúrky a potůčky vody. Když narazí na ocelové korýtko, stečou se, na síle naberou a opouští cestu do prázdna – tam někam dolů po svahu, tu cestu, po níž se škrábu do kopce. A další čúrky a potůčky vody mi tečou v ústrety. Spouští se ze svahu, jdou proti mně a to tak dlouho, až překročím další železné korýtko.

Stoupám nahoru, tam kde se zamlžený obzor jasní, nesu maso do guláše. Malá zelená „sabatora“ a tolik radosti. Stále prší. Celý týden už panuje nevlídné, deštivé počasí. Míjím samotu pod lesem, funím, od úst mi jde pára. Odbočuji z široké cesty mezi mladé výhonky bučiny na nepatrnou stezku, vedoucí po úbočí jedné z roklí, co se svažují dolů, do Řeky. Vcházím mezi kmeny velikánů, scházím do smrkového lesa. Všechno je mokré, podrost, půda, jehličí, i vzduch je vlhký.

A přemýšlím. Byl to dobrý nápad vyrazit s oddílem na Frýdu? Teď? V takové slotě? Kapky deště bubnují do látky deštníku. Nejistě si odpovídám – asi ano. Boty čvachtají v kalužích vody. Už vím – určitě ano!!
Antkovi se totiž podařilo umluvit Maca a ten svolil. Ještě nikdy jsme neměli podzimní RODEO tak brzy, v den rovnodennosti. A celý oddíl teď sedí v teple chaty a mastí „BANG“, vykládá karty jiných her. Jsme už všichni uloženi v ložnici na půdě, do domácího oblečení a přezůvek nasoukáni a třeba žetony oveček se rozebíhají po pastvinách. Maco knedlíky na páře robí, a vodu na nudle vaří, chleb je již rozkrájen.

Nepočítal jsem, že se nás na nádraží tolik sejde. Sobík doráží těsně po nástupu, přiváží ještě Shreka a hlásí, že po cestě viděli běžícího Doda. Je zde i nováček Kryštof. Jenom Mates zde není, je v Rychlebkách. A ani Infin tu není, a nemocný Špejlík tu také chybí. Synci si kletry odnášejí do auta a Antek mizí. Na peróně se dozvídáme, že náš vlak má zpoždění a když později přijíždí, div že jsem si na zem nekecnul, šmátraje po foťáku, abych zachytil historickou soupravu „lochnesky“ – panťáku, co jsem ním jako malý chlapec pravidelně jezdil. Ale ouha, aparát mám, ale baterie ne… zapeklitá situace. Už rozumím. Po peróně se toulá ztepilý zjev – šotouš, na zádech tlumok, na krku fotoaparát. Dnes je v Bohumíně „Národní den železnice“. On to ví, že pojede panťák, on na „lochnesku“ čeká!

V Těšíně jsme přesedli na „ropickou střelu“ a vypadáváme z ní ve Stříteži. Nervózně prší. Antek už čekal, po chvíli dorazil i Maco. Synci se páskují do aut, v čekárně zůstáváme čtyři a pes. Antek se pro nás vrací, první hoši už mašírují ku chatě. Byli jsme vyvezeni až k samotě pod smrkovým lesem. Výhoda posledních. Už vidím hřeben chaty. Vynořil ze zamlženého lesa jako duch. Z komína stoupá proužek dýmu. Ne vzhůru, plazí se, převaluje se a trhá se v poryvech větru ženoucí dešťové kapky. Otřepávám a skládám deštník.

Na oběd je guláš a můžeš si vybrat přílohu: knedlíky, těstoviny nebo krájený chléb. Maco se vrhl na nádobí a synci, pod maskou odpočinku v poledním klidu, se odplížili na ložnici, kde proběhla polštářová bitva a jiné řádění. Musíme jejich nekalou aktivitu přerušit, všechny stáhnout dolů a započat 98. RODEO podzimní. S tím, že ven nepůjdeme, a co se půjde odehrát v chatě, taky odehrajeme.

V matematicu se započítávají výsledky až druhého kola. Uzlování se probíhá na ložnici, tah koněm na velkých šachovnicích na stolech (jeden byl za dramatických okolností spuštěn z balkónu ložnice). Několik úseků morseovky (třeba s kostkami nebo žetony). Sobík věští z ruky a Antkovi nastínil ponurou budoucnost. Venku se už smráká, když dohráváme cinkačku a karetní hru „šestá bere“.
„Půjdeme na koníčky!“ rozhlašuji. Antek i Maco jsou udiveni. Kam na koníčky, však tu nikdo kolem nechová koně? A ještě ke všemu stále prší, i když slaběji než v poledne.
„Musíme na koníčky, jinak táborníci udělají z chaty kůlničku na dříví!“

Dole, na konečné stanici autobusu se nachází bufet, kde čepují výrobky pivovaru „Koníček“. Macovi a Harrymu se rozsvítilo. A vzpomínám si, že k mání byla i kofola, když jsme tam v květnu s Racky seděli. Vystrojujeme se do nevlídného počasí, i čelovky si bereme, pláštěnky, parazoly. Maco zamyká chatu a zvolna se spouštíme smrkovým lesem. U „Krabičků“ nás zaskočili dva voříšci, ale náš srdnatý pes si chtěl s nimi jen povykládat, a zahnal je do bezpečné vzdálenosti, zcela nepochopen. Hladina Ropičanky je vzedmuta a rychlé pádí dolů údolím. Cáry páry a mlhy se válí po loukách. Kolem „zemědělského skanzenu“ míříme k osvětleným oknům bufetu.

Uvnitř je nádherné teplo. Odkládáme bundy. Kelnerka se usmává. Sedáme si ke stolům na ovčí kožešiny, natažené na lavicích. Antek pro všechny objednává kofolu. „Až bude rozneseno, může si každý koupit co chce, ale nezapomeňte, že nás čeká ještě večeře“. A tak se i stalo.
Je už těžké šero, když se vydáváme zpátky – tam nahoru, na „naší“ chatu. Oddíl se roztrhal, nedočkavci pospíchají kamsi dopředu, bez rozmyslu, vždyť klíče má v kapse Maco – jdoucí jako poslední. Na stezce si už musíme svítit, taková je tma, že nevíš kam šlapeš.

Na večeři jsou vařené klobásky, s hořčicí, cibulí, kečupem a chlebem. Na další organizovaný program není pomyšlení. U stolu se opět rozjíždí deskové hry. Antek „jamuje“ na kytaru, Mona se ukládá ke spánku se slovy: „Posuňte se, já už jdu spát! Musím si roztáhnout gauč!!“, a odtlačuje stůl hráčům deskových her. Před půlnocí je v chatě už klid – a děsné vedro, jenom venku vítr prohání dešťové kapky. A koruny stromu zpívají své písně.

neděle, II. den RODEA
Dnes ráno jsme se zbudili s klukama za mlhy. Dáme si snídani – vajíčka a hurá domů! Ale musíme splnit poznávání rostlin a to možná vyhrajem. Poté byla snídaně – mňam, mňam. A určování souhvězdí. Potom jsme šli do lesa. Hráli jsme hod kamenem na plechovku, poznávali jsme rostliny, do kruhu jsme nosili sto šišek a Rysi jich měli 101, ale Dodo a Tříska Rysům dali výhodu, jinak by měli 0 bodů. A házeli jsme kládou, která družina dál. V chatě proběhla Setonovka, hod kostkou do sta. Pak hurá na oběd a pak domů. Konec.

Sobík lakonicky popsal druhý den RODEA. Ale ve svém (mnou trochu poupraveném) zápisu, vlastně vystihl všechno. Koho bude po létech zajímat, že Rysům došli kameny při hodu na cíl, a do pěti minut nedokázali srazit plechovku z pařezu? Nebo, že les 300 metrů nad zákrutou byl moc „pěkný“ – jako obrázky malíře Avona, a ta prokletá kláda byla nejenom těžká, ale i křivá! A nechtěla se kutálet. Sice už nepršelo, ale vše bylo mokré, tráva, větvě, křoviska.

Že „setonovka“ měla v síti barevné kostky a jinou, velkou kostkou se házelo také do „stovky“ – a Vydry měli proklatou smůlu a neuhráli ani jeden jediný bod! Na oběd že byly fazole se slaninou a rajčaty, a do Stříteže nás odvezli auty. A domů jedeme s kletry na zádech. V Těšíně čekáme na přípoj. A zpoza mraků se po týdnu vynořuje zapadající slunce. A že Vydry vyhráli jen vyšším počtem prvních míst. Koho to bude po létech zajímat?

                                                                                                                                                                  Sobík & MOna

 

snímek 00: Bohumínská jednotka EM475.1079/080 odjíždí na čele dvojitého "pantografu" z Karviné ve směru do Českého Těšína - 1.8.1967
                      (foto Jiří Kulhánek → ZDE)