Opět jeden z těch podniků, co ti dojde až dávno po té, co skončil. Opět jedna z těch výprav, kterou prožiješ naplno až večer, umytý a sytý usínáš v posteli, s rukama založenýma pod polštářem. A jako právě dostříhaný film, se ti celé to uplakané a větrné putování pomalu začíná opět promítat. Ale už necítíš chlad a zimu, nemáš hlad a ani žízeň, nejsi promoklý, jen v nohách ti lehce škube. A vidíš to kalné dopoledne, drobně mží, po loukách se válí cáry mlhy. Potok pospíchá kamsi dolů, šplouchá a zurčí přes balvany, přes splávky. Jako košťata čarodějnic jsou k nebi vztyčeny stvoly bedrníku, či to snad je kerblík?
Stoupáš mokrým lesem, napité větve černých smrků ti kývají. Kolem cesty jsou poslední zmrazky sněhu a ledu. Potok zmizel dávno kdesi v údolí. Je velebné ticho. Celá horská krajina kolem tebe je zavalena bílou mlhou. Ale občas ji vítr profoukne, záclonu vodních par odhrne a potom zíráš na blízké vrcholky a vzdálené hřebeny.

Ale ne moc dlouho. Protože mlha se opět připlazí z lesa a žene se po smáčených loukách. Míjím horskou samotu. Oddíl a pes jsou kdesi daleko vpředu. Občas se zastaví, a když mě spatří, znovu se rozejdou dále. Mlha houstne. Blížím se k hlavnímu hřebeni. Je mrtvolné ticho. Ani ptáček nepípne, ani větvička nezaprská, ani lidského hlasu neslyšíš. „Hle, rozcestník! A někdo na mne čeká!“

Uff! Jako duch se z mlhy vynořuje vysoká, zakuklená postava dřevěného rytíře. Nikdo tu není. Jsem zde sami. Na druhé straně cesty je rozcestník. Hvízdám na píšťalu, nikdo se mi neozývá. Což jestli se oddíl vydal kolem dřevěného kříže dál po žluté značce na Visalaje? Rozumu na to mají hoši dost! Děj se vůle páně. Pokračuji po zelené k hotelu Sulov. A přemítám!

O tom, jak jsme včera neměli oddílovku, protože ZŠ Prameny, kde máme svoji klubovnu, vyhlásila ředitelské volno (ve čtvrtek 17. listopadu byl státní svátek), a my jsme se tak do klubovny nedostali. (Rozčilující je, že ředitelské volno měla pouze ZŠ Prameny) a Vítek, tuto školu navštěvující. Ten nás minulý týden zviklal a já jsem neuváženě vyhlásil i oddílové volno. Ale cestou z oddílovky a v robotě, se mi to v hlavě rozleželo a večer jsem na stránky vyvěsil „anketu“ o tom, zda podnikneme výpravu. Tato zpráva byla následně uveřejněná i v doplňcích. Jaké bylo mé zděšení (příjemné), když jsem ve čtvrtek zjistil, že téměř desítka Trojkařů hlasovala pro.

A dále přemítám, jak jsme se ráno v sobotu sešli (Páťa dorazil v kraťasech a plátěnkách), na nádraží. Ale ne proto, abychom jeli někam vlakem. A potom přišli ti veselí a hluční nezletilci, jeden nedokázal už chodit, a jak mi nabízeli hlt kořalky (Dalmiho kamarád), protože jedou povzbuzovat svůj klub do Prahy. (Asi si spletli den, zápas se odehrál až v neděli a Karviná prohrála se Spartou 0:3).

A potom čekáme na nástupním ostrůvku na náš autobus. A přijíždějící řidič se diví kam to jedeme a co tam budeme dělat? A Sira tahá za ocásek. A my si odkládáme svršky, protože cesta bude dlouhá a řidič topí naplno. Kromě těch dvou gambusínů Júňa a Sysla, co za mnou celou cestu hrají „dračák“, ostatní civí do mobilu, Švejk „žvejká“ a Dalmi se všemu potuleně chichotá. Ani nepátrám, na co ti synci čumí. Za Žermanicemi jsem chvíli zaklimbal a probírám se v okamžiku kdy si to autobus frčí už podhůřím Beskyd.

V Morávce jsme v autobuse už téměř sami, poslední cestující vystoupili v Pražmu u hotelu Ondráš. Řidič šlape na plyn a autobus se žene kolem údolní nádrže Morávka dál nahoru, proti proudu potoka. Začíná pršet. Blížíme se ke konečné. Řidič nás vyhazuje až na točně se slovy, že zpátky pojedeme opět spolu.

Z mlhy se vynořují dvě postavy s velikým černým psem. Nechci se ptát, zda nepotkali tlupu usmrkanců. Docházím k rozcestníku pod hotel Bílý Kříž. Stojím pod stromem s rozhodnutím, ještě chvíli počkat. A vyplatilo se. Z mlhy proti mně běží jiný pes, packy mu ťapkají na mokrém asfaltu a on… je to Sir. Po chvíli si vyzvedávám oddíl před Sulovem. Sir si zde ještě něco vyřizuje s domorodým psem a hoši jsou překvapeni, že nepůjdeme dovnitř. Máme fůru času, podnikneme vlastivědnou vycházku. A snad i něco pojíme. 

Přecházíme louku, kudy se před II. světovou válkou prchalo z „Protektorátu“ a míříme si to k hotelu Bílý Kříž. „Jé, dětské hřiště. A hompačky!“ Odkládáme loapy na lavičky, starší obsazují kryté pískoviště. Nač? Už neprší a lavičky jsou stejné mokré, jako ty venku vedle dračí hlavy. Přemýšlím, co bychom si zde zahráli. Nějakou úpolovou hru, spojenou s během, plížením a taktizováním. Světe div se. Volíme úplně tu nejobyčejnější – „na schovku“. Starší jsou zaraženi. Domnívají se, že si z nich dělám legraci. Ale když jdu jako první na „pikolu“, ráznými kroky se odebírají do úkrytů. Po první hře musím ozřejmit pravidla. Není žádoucí, aby se Švejk, Páťa, či Júňo, pohybovali v půlkilometrové vzdálenosti v lese. Hrajeme asi šest her. Škoda jen, že je mokro. A tak se nedá schovat do trávy, či vyšplhat na kusy kmenů zasazených do země. Dalmi si namočil tepláčky, když si lehl na střechu altánku. Jiní borci byli odhaleni v okamžiku, kdy se nad atikou garáží hotelu objevila černá psí hlava. Bylo zřejmě, že na střeše není Sir sám. Nechycení získávají známku. (Zasloužil bych si dvě!) Ještě nějaké „fotéšky“ do památníčku a zvolna se přesouváme k Sulovu.

Sulov není už co býval. Není tím, jak si ho pamatuji ze 14. ledna 2012 (poslední oddílový výprava zde). Zmizel ten veliký vycpaný medvěd a … A co? Když porovnávám fotky z té staré výpravy s tím, co jsem teď viděl, tak se toho až zase tak moc nezměnilo. Až na mě! Nebudu hodnotit to, co mi vadilo, co já bych udělal jinak. Jenom tři poznámky: v chatě byla zima – budiž, v nabídce byla pouze jedna polévka a ty parkety bych nechal před zimou důkladně ošetřit. Určitě si to zaslouží.

Hoši si dávají čaj, ne všichni, škudlí (připomenu později). Polévku si přináší pouze Sysel – čirou kulajdu. Chata se postupně začíná zaplňovat. Jsou zde rodinky s dětičkami – k dispozici je dětský koutek, staří horalé sedící před krbem přikládají několik špalků a zvedají se k odchodu. Jejich místa obsazuje jiná velká skupina mladých lidí. Doráží i parta mládenců ověšena kletry. Ukládají je ke sloupům a věší si nad ně své bundy. Jé, věšáky! „Dalmi, ukaž mi jednoho jediného člověka, který má na sobě tepláčky!“ A Dalmi mi ukázal. Toho dědu, co přišel z kuchyně, kde vaří a sedá si k rodince známých. Odehráváme třetí úsek radistické olympiády a pár hříček na známky. Máme ještě fůru času, ale chlapce to táhne ven.

Stoupáme po louce k hotelu Kysuca (Baron*), stojí už na slovenské straně hranice, do lesa ke kapličce. Vítr lehce pofukuje, tak mi to připadalo, když jsme kráčeli po louce. Ale zde v lese už duje. Kaplička se zjevuje z příšeří černého lesa, ne nepodobna stavení z nějaké pohádky. Páťa Cedric usuzuje, že by bylo vhodné si obléci už dlouhé kalhoty a tajně prchá za kapličku, aby se převlékl. Tak jsme ho v jeho snažení vyfotili. (Páťa bude churavý!)
Přichází družina trekkařů ze Sulova. A když pozorují naše zmatené chování, navrhuje jeden z nich, že nás vyfotí. Nu, moc se „fotéška“ nepovedla, protože můj aparát není zvyklý na cizí zacházení.

Scházíme kouzelným lesem, kde kdysi byly rozházeny zaváté stopy ve sněhových závějích, k „novému“ hotelu. Ale ještě synky stahuji k pomníčku Josefa Adama. Padl zde ve čtyřicátém sedmém v boji s Banderovci**. Ještě není půldruhé hodina po poledni, když se zvolna vydáváme dolů do údolí, k Bebkům. Ale na rozcestí, kde stále stojí mlčenlivý „nazgûl“, ještě kousek pokračujeme k cíli dnešního putování – k legendárnímu „bílému kříži“.

Stojí tady už od nepaměti. Bezmála 200 let. Na památku ubitého finance - jägra. Finanční stráž měla za úkol hlídat hranice a zabránit pašování tabáku z Horních Uher (Slovensko). Financ zde zaskočil pašeráky a ti ho, strachy před prozrazením, ubili a zde pochovali. Jeden ze šverců (pašeráků) mu vytesal kříž. Protože byl postaven ze smrkového, oloupaného dřeva, z daleka vypadal jako by byl bíle natřen (les zde původně nebyl)***. Nadešel čas vydat se do údolí. Autobus odjíždí za dvě a půl hodiny od Bebků.

Karamba, to je hafo času! Promarnili jsme vydat se kousek k Visalájím a podívat se, zda jsou zde ještě ty olbřími skleníky, kde se měří dech lesa. Slyšel jsem totiž, že už ne. Tak jsme se mohli pokusit vypátrat, co je na tom pravdy. Jenomže tohle mne napadalo až mnohem, mnohem později. Na obloze se objevují trhance modré barvy a prosvítá sluníčko.
Sám tak kráčím od mlčenlivého „nazgûla“. Mládenci se ztratili kamsi dopředu a ten chlupatý neposlušný šantala s nimi. Úmyslně se pohybuji co noha nohu mine a nasávám vůni lesa. Tu ostrou z jehličí, tu sladkou z padajících mrtvých listů, tu vlhkou z mlžných par. Oddíl ještě dostihuji nad samotou „U Surovce“. Nějaká ta „fotéška“ u tabule a jiná vzdáleného vrcholu, tak klasického pro Beskydy. Chlapce spíše zaujalo hospodářství, s množstvím nepotřebných věcí, všelijak po pozemcích uskladněných. „Běž, zazvoň a zeptej se, jestli půjde Runy ven!“, kdosi komusi navrhuje. Runyho srdce by se zde určitě tetelilo blahem.

A to bylo naposledy, po několik kilometrů, co jsem psa viděl, co jsem naše výtečníky spatřil. Společně, jako jeden muž, kráčí na konečnou a přetřásají velmi důležitý záměr – vydat se po příjezdu do města na „kebab“. Nechce se mi čekat před dávno opuštěnou hospodou „Na Volárně“, tak se ještě více šourám, ještě více se kochám. Dostávám se na konec údolí a po proudu Morávky si vykračuji vedle luk a louček, dřevěných seníků a šop, na jeho začátek, kde se Morávka stéká s Lúčkou. Na mostku, několik set metrů přede mnou vidím čekající oddíl, v polovině mezi námi stojí Sir a neví, na kterou stranou se má rozběhnout. Samozřejmě, že zvolil tu, kde se hovořilo o „kebabu“. Nebojte se, už to nebudu natahovat.

Na konečnou jsem dorazil půl hodiny před odjezdem autobusu. Naši hoši sedí na zábradlí navigace a debatují o tom, jak půjdou na kebab. Čas utíká pomalu, tak se posouvám níže a obhlížím kůlnu u cesty, kde jsme se ve sněhové vánici před čtyřmi roky ukrývali, opuštěný obchod a jinou hospodu. A pak se vracím až na horní parkoviště. Začíná drobně poprchávat.

Šofér nás přivítal otázkou: „Tak medvědí vás nesežrali?“ A už jedeme a venku prší a v úzkém údolí se šeří. Ale zde je teplo a sucho. Za mnou sedí Sysel a Júňo a opět… Ach, jo! Na zadním sedadle se přetřásá plán, kterak si zakoupit kebab a kde by bylo vhodné vystoupit. Cesta příjemně ubíhá, Švejk občas otevře okénko, neboť se teplo stává nesnesitelným – sedíme jen v mikinách, či trikách. Hodiny na displeji ubíhají, jsou jediným osvětlením „na palubě“. Projíždíme večerním Havířovem a Saly volá domů, že půjdou ještě s Infinem, a staršími kluky, na kebab.

A už přejíždíme most a zastávku u hasičárny. A naší milovníci kebab sedí na sedadlech jako pecky. Řidič jim určitě na zastávce u PRIORU nezastaví. A taky že jo! Dalmi je zděšen! Pomóc, vražda, hoří!! Jak teď půjdou na kebab? „Tak vystupte u univerzity a kousek se vraťte!“, radím jim. „Ale hoďte kostrou! Jinak vám šofér zastávku opět projede!“ Loučíme se a hoši už vystupují, a potom vystupují Sysel a Júňo. A pak vstávám i já, a u bazénu se společně se Sirem sypeme z autobusu, jako poslední, ven. „Nashledanou a děkujeme!“ Od „kaflandu“ kráčíme se Sirem, kolem vodárenské věže domů, do Petrovic. Znovu se rozpršelo. Ještě mi nikdo nenapsal, zda byl ten kebab dobrý!!

                                                                                                                                                                                MOna, foto Mona

prameny:

historické fotografie → zde
povídání → zde
skleníky → zde              

* Na podzim roku 1947 procházely přes naše území zbytky poražených ukrajinských bojovníků, souhrně se jim říkalo banderovci. Na západní Ukrajině je nejdříve vyzbrojila německá armáda, potom ale partyzánským způsobem bojovali proti Němcům a později i proti Rudé armádě za samostatnou Ukrajinu. Byli velmi krutí. Za roky partyzánského boje se naučili dokonale nepozorovaně přemisťovat a jejich snahou bylo dostat se po hřebenech hor na západ. 30. září 1947 za tmy přišla neznámo jak velká skupina banderovců na Kysucu a po Krištofíkovi (národním správci hotelu Kysuca - Baron), chtěli jídlo a tabák. Ten před nimi zavřel a z balkónu hodil dva ruční granáty. To upozornilo hlídku SNB na hotelu Bílý Kříž. Strhla se přestřelka ze samopalů. Z obou stran se střílelo svítícími náboji. Výsledek byl ten, že na místě přestřelky zůstal mrtvý příslušník SNB nadstrážmistr Josef Adam z Ostravice. Banderovci mu sebrali uniformu a beze ztrát zmizeli. To byl jejich poslední výskyt na našem území. Adam byl povýšen in memoriam na poručíka a má památníček pod lesem poblíž Kysuce.

** Hotel Baron", třetí z nedaleko vedle sebe stojících hotelů na Bílém Kříži, byl otevřen roku 1932 a postavil ho na místě hájenky vrchní číšník Adolf Baron z německého Berghotelu. Sám nebyl příliš majetný, ale oženil se s bohatou ženou z Těšínska, která přišla na Bílý Kříž jako turistka a ta vše financovala. Paní Anežka Baronová byla velmi zbožná a tak jí Baron nechal později postavit ještě kamennou kapli nad hotelem. Poutě a bohoslužby se u ní konají na Cyrila a Metoděje. Někdy v padesátých letech v ní asi týden sloužil bohoslužby polský kněz Karol Wojtyla, když pod Bílým Křížem pobýval. Později se stal krakowským arcibiskupem a dnes je znám jako papež Jan Pavel II. (1920 - 2005).

*** Našel jsem i jiné vysvětlení – původ „kříže“ není znám, ale existují dvě teorie. Podle první zde umrzl finanční strážník, který hlídal hranice před pašeráky. Podle druhé jsou pod křížem pochováni strážníci, tzv. portáši, kteří zde podlehli moru.