Venku zuří blizzard - sněhová bouře. Jak Maco později poznamená - Bílá tma. Jsou tři hodiny po půlnoci. Pracuji v kanceláři, mám noční směnu a dokončuji přípravu na dnešní výpravu. Na výpravu do míst jak jsem sliboval, kudy prchali desítky příslušníků zahraničního odboje v touze bojovat proti hilterovskému Německu. 17-ti letý Jirka Staněk - náš literární hrdina, i skuteční Josef František, Matěj Pavlovič, Josef Balejka, Oldřich Kosař - znáte z legendy; npor. František Fajtl nebo pplk. Svoboda, pozdější armádní generál a prezident Československé republiky. (Jeho podpis máme v oddílové kronice). Na Bílý Kříž. Éterické pomezní místo Zadních hor, hranice mezi Slovenskem, Moravou a Slezkem. Pro nás, karviňáky, složitě dostupná krajina. Po zrušení dráhy do Bílé je na železnici na všechny směry, bratru 20 - 25 km, daleko. Chůze po tradičních turistických chodnících - jak dnes očekávám, by byla pro tušenou záplavu sněhu - nemyslitelná. Zbývá tedy autobus. A venku se stále snáší mračna sněhových vloček. Zavírám zápisník. Odcházím na kontrolu svých podřízených.

Antek s Lálou přijíždí k zastávce Jäkla a berou mě, po té co jsem předal pracovní směnu svému nástupci, na palubu astry. Vyrážíme k nádraží. Zde už zevluje "tlupička opatrných" - Rendy, Kryštof, domorodec Honza a bratři Urbančíci od Rysů. Marek se Švejkem se se mnou vrací k autu a pod bundy si navlékají oddílové mikiny. Pátráme po stanovišti, kde nás na palubu nabere náš autobus. A už je tu. Naloďujeme se s laskavým upozorněním panu řidiči, že několik stejně podobně ztepilých zjevů ještě přistoupí na trase po městě. "Není problém!", odvětí šofér a vyrážíme. U haly házené nastupují Koumes a Dodo, u bazénu Maco, na Kosmonautce se do autobusu dostavá zajímavým způsobem Evans. (Když totiž vzápětí po něm Antek požaduje jízdenku, zjišťujeme, že Evans žádnou nemá, protože nezaplatil. Přilepil se totiž na dvě sličné starší dámy - běžkařky (později jsme se s nima několikrát setkali), vydávajíce se snad za jejich syna, či co? U university se sápou do autobusu Danny a Roman. Jsme všichni. Hurá na Bílý Kříž!!
 

Frčíme si to přes Suchou a Havířov, kde na autobusovém nádraží přistupují další pasažéři s batohy na zádech. Míjíme Žermanickou přehradu, Raškovice a - probral jsem se až v Beskydách. Údolí sevřené nebetyčným stráněmi. Vše zasypáno sněhem. V lese srny a podél cesty spěchá kamsi dolů potok Morávka. Zastávka Morávka Slavíč. Snad v létě tudy vystartujeme nahoru na Kolářovu chatu. Ale autobus se rozjíždí dál - a výš. Kolem cesty jsou nahrnuty bariéry sněhu. A jeho vločky se pomalu snáší na okolní krajinu. Slunce nevidět. 

Vysypali jsme se na konečné. Opuštěná hospoda - rozsáhla dřevěnice na Bebeku. Pan šofér nám oznamuje, kdy se bude naposled vracet, a že nás rád přibere. Tak mu vysvětlujeme, za jakých podmínek se uvidíme. Ale už teď nevěřím, že pohrdneme jeho nabídkou. Ještě připomínám jednu pernou chviličku, kterou zažil Rendy a potom i já. Rendymu se dostala část síťové výplně police autobusu pod jezdec zipsu loapu a batoh nešel sundat. Oddíl už dávno křepčí venku. Mordujeme se s tím několik minut. Pan řidič nás vybízí ke klidu, že má čas, ale v okamžiku kdy do autobusu nakoukl Antek a nevině se zeptal zda nepotřebujeme nůž, šofér vystartoval zpoza volantu, aby nám osobně pomohl. V tom okamžiku se nám podařilo vyprostit jezdec ze síťoviny a středně zapoceni konečně vystupujeme i my. Uff!

Kráčíme zasněženým údolím nahoru na hřeben. Cesta je prohrnuta. Stalo se tak před několika dny, protože na ní leží koberec nového prachového sněhu. Ale jít se dá. Zatím bez sněhových návleků. Na chvostu se profiluje, vyjma Koumese a Doda, tlupička "geokeškařů". Čekáme na ní - snad už jen 1 000 metrů od "kříže". Doráží a rozhodují se vydat se pátrat po prameni Morávky. Samozřejmě, že je tam poklad a nějaké ty "travelbooky", či co ještě - třeba nesmysly z kindervajíček - já jim to zkrátka neberu, ale oddíl by se neměl trhat. To nemusí skončit dobře. A tak Antek, Rendy, Maco a Kryštof postupují po vrstevnici a zbytek oddílu kráčí na hřeben.
Sněží. Vítr žene miríády sněhových vloček. Píchají do očí. Přicházíme na hřeben. Stojí zde nějaký pán, bojovník, hlavu má opřenou na držadlu dřevěného meče. On sám je taký ze dřeva. Švejk ho počíná odstrojovat z té bílé zbroje - sněhového šatu, protože se s ním chce vyfotit. Scházíme několik desítek metrů pod křižovatku tras a posilňujeme se. Keškaře zatím nevidět, tak balíme loapy a vracíme se na hřeben. Je zde sice vyjetá běžecká stopa, ale po té co se po ní přehnalo stádečko žáků jakési školy, moje přednáška o pohybu mimo stopu se ukázala jako bezpředmětná. Kladu si otázku zda se vůbec jedná o stopu, když kráčíme po magistrále Visalaje - Bílý Kříž. 

Stojíme před Bílým Křížem - tím skutečným. Dal jméno původní osadě Kralovice. Byl vztyčen na památku zavražděného finance - jägra. (finanční stráž měla za úkol hlídat hranice a zabránit pašování tabáku z Horních Uher (Slovensko)). Protože byl kříž postaven ze smrkového, oloupaného dřeva, z daleka vypadal jako by byl bíle natřen (les zde původně nebyl). 

Vracíme se zpět po magistrále. Vycházíme z lesa. Hustě sněží a vítr žene sněhové vločky proti nám. Po levé ruce máme hotel Bílý Kříž. Mijíme hotel Sulov. Hoši jsou trochu rozhozeni. To jako nepůjdeme na česnekačku? Nebojte se! Půjdeme! Ale ještě něco vám ukážu. Kráčíme kousek níž. Zastavujeme se a obracíme se směrem k vrcholu. Tak takhle to viděl Jirka Staněk (ODH - Nebeští jezdci): "Poněkud vlevo staré baráčky Sulova, dál nahoře nový hranol hotelu. A kousek vpravo, za hranicemi, hotel Baron už ve "Slovenském štátu"* Chviličku se necháváme bičovat blizzardem a kvapem se vracíme k Sulovu. Nezbytné informace, očištění od sněhu, vytřepání bund, čepic a loapů a vpadáme do jídelny.

Málokterá beskydská útulna - chata, má tak silného ducha jako Daňkova chata na Sulově. Vysoká, prostorná místnost restaurace, na jižní straně silně prosklená, podlaha vyložená parketami. Uprostřed zadní stěny velký krb, s ještě větším, vedle stojícím vycpaným medvědem. (Ten na Prašivce je, ve srovnání s tímto, nedochůdče!). Bytelné stoly a lavice - pokryté ovčími kožešinami doplňují kožená křesla, kam si normálně můžeš usednout. Na stěnách jsou obrazy - olejomalby okolního kraje. Těm vévodí několik obřích panoramatických fotografií Malé Fatry, Roháčů a nějaké výjevy z Alp, či kýho výra! S části výzbroje a podpisem horolezce Leopolda SULOVského. No jak by ne - vždyť jsme na Sulově!
Zabíráme stoly mimo hlavní halu jídelny. Na háčky na trámech sloupů věšíme bundy, čepice a rukavice na radiátory. A už je tu čilá obsluha. Slečna a dva chlapící. Ten starší, s chraplákem, mi připomíná Láďu Kerndla. Objednáváme si polévku, horký čaj, někteří kofolu. Pouze Švejk si poručil halušky. Samozřejmě že je nedojedl. Musím se ho zeptat, čím byl k té objednávce dohnán.
Přichází zafújaní "keškaři". Maco vysvětluje, že poklad nenalezli. Nedalo se. Místy se bořili až po rozkrok do sněhu, Kryštof s Rendym se raději plazili. Připojují se k naší objednávce menu. Když jsme pojedli, vytahuje Mona 7. úsek radistické olympiády - korále, což není zrovna dvakrát přivítáno s bouřlivým nadšením. Tužky, papír, tahák, start. První odevzdává Danny, ale je odpálkovan s chybou. Vítězí tedy bratr Roman. Švejk, zcela zaměstnán pojídáním halušek, nevyluštil. Ještě jsou družiny obdarovány formulářem V&V. Další hru už Mona nemá. Odehrát plánovaný úsek do Nebeských jezdců, vzhledem k divokému povětří venku, nepřipadá v úvahu. Rackové rokují jak dál. Vítězí Monův původní návrh. A protože se jídelná začíná festovně zaplňovat, oblékáme se a vyrážíme ven do té metelice.          

Před hotelem upoutala Koumese a Švejka lopata zabořená do sněhu. Její pomocí počali, střídavě, vrhat kusy sněhu po ostaních. Ti ovšem nelenili a jejich radostné veselí z právě napadaného sněhu, jim opětují. Následně je objevená houpačka. Ale díky výšce sněhu je nefunkční. Ještě jednou tedy scházíme dolů na louku a vracíme se do roku 1939 a pak už mažeme pod hotel Bílý Kříž. Otáčíme o 180° a skrz nádvoří opraveného "pensiónu" vcházíme do lesa na červenou značku, kudy jsme měli původně pokračovat. Kráčíme vedle běžkařské stopy. Je to namáhavé. Vpravo pod nám by měl být někde pomníček Josefa Adama, který byl zde zastřelen při potyčce s banderovci.** 

Kaplička se vynoří z bílé tmy jako chaloupka Děda Mrazíka. Pod statný smrk si ukládáme loapy a počínáme šlapat cestičku okolokolo kaple. Několik divokých výtečníku prodlužuje cestičku kamsi pryč, neustále tak musím opakovat, že se nejedená o eskymáckou honičku v uličkách.  

Stále drobně sněží, ale nám to nevadí. Vysvětluji pravidla honičky okolo kaple. Rozbíháme zahřívací kolo. Prvně naháním já. Když jsme se ubezpečili, že všichni pochopili pravidla, družiny si losují pořadí a na lov vyráží Koumes od Rysů. Má minutu na to, aby pochytal zbytek oddílu. Běžci, co nebyli chyceni, získávají známku. Pokračují Lišáci a nakonec Roman od Vyder. Vydýcháváme první kolo. V druhém kole perlí Dodo od Vyder. Nejmenší Trojkař. Jeho výsledek je jedním z nejlepších, protože Dodo se neboří do sněhu a hravě dohání ostatní běžce. Ti často končí v závějích sněhu několik metrů od kapličky. Kryštof zapadl až kamsi mezi smrčky a teď se zarputile plazí nahoru ke kapličce. Rendy pochopil moji narážku a schovává se těsně za roh ke vstupní mříží. Marek ho několikrát míjí, aniž by si ho všiml. Nakonec se Rendy sám zvedá a padá Markovi přímo do náruče. Rozehřátí se zapínáme, bereme loapy a odcházíme. Maco ukazuje místo, kde by mohl být pomníček Josefa Adama. Je úplně zafújaný. Brodit se sněhem k němu je nemyslitelné. Snad si ho prohlédneme na jaře.   

Vracíme se zpátky k Bílému Kříži. Cesta na Visalaje je pěkně vyšlapaná. Přestalo sněžit. Maco nás táhne ke skleníkům. Jedná se o jakési výzkumné pracoviště. Jen se podívejte na odkaz co se zde vlastně zkoumá. Je to moc zajímavé. Je čas na návrat. Ovšem cesta dolů na Bebek se odbývá v dvojnásobném tempu než ranní výstup nahoru. Musím brzdit oddíl. Zvolna přicházíme k prvnímu oznamovateli. Několika výtečníkům se zželelo těžce zkoušené stříšce a rozhodli se ji od sněhové čepice pomoci. „Odstřelovací“ práce řídí Rendy za vydatné pomoci Evanse a Koumese. Zbytek oddílu se zájmem sleduje jejich počínání. Vycucáváme z termosek poslední doušky čaje. Sněhová čepice je podhrabána a sesouvá se dolů, kde zachvátila kolem motajícího se Švejka. Pracovní komando pomáhá Švejkovi na nohy a všichni pak šoupavým krokem pochodujeme na konečnou autobusu. Hrůza! Jede až za padesát minut.

Ano. Těch padesát minut je opravdu hrůzných. Mrazivý vítr a sněhové vločky. Není kam se schovat. Hospoda – dřevěnice, je už několik let opuštěná. Autobusové čekárny nevidět. Maco se s Antkem schovávají do otevřeného přístřešku, kde parkuje automobil. Část oddílu se „prokopala“ skrz bariéru sněhu na verandu hospody. Rendy, Evans a (?) bivakují za sněhovou hradbou pod její střechou. Dojídáme poslední zbytky potravin. Čas se neuvěřitelně vleče. Opět drobně sněží. Přijíždí tatrovka se sněhovým pluhem a po chvíli za ní náš autobus s naším řidičem. Hurá! Čistíme se od sněhu a sápeme se dovnitř, do tepla. Obsazujeme zadní sedadla, odstrojujeme se a rozmrzáme. Karosa vyjíždí dolů. Dlouho se však neradujeme. Po chvíli se totiž v protisměru objevuje další autobus a při míjení vozidel dochází k „ťuknutí“. Bylo to jenom takové suché lupnutí. Ani nevím o co jsme přišli. Autobusy zastavují a šoféři sepisují protokol. Roman, Kryštof a Lála si krátí dlouhý čas kreslením benzenových vzorců a cyklických vazeb uhlíku na orosené okno a výborně se při tom baví. Po dvaceti minutách konečně vyrážíme domů. Krajina za okny se tmí, ubývá sněhu. Karviná. Řidič nám slibuje zastavit na remíze, kde normálně nestojí. Vystupujeme jako první – já, Antek, Lála a Honza. Na další zastávce Roman s Danym a pak postupně zbytek oddílu. Posledními jsou Koumes a Dodo.

                                                                                                                                                                               MOna

*     Přesná citace z knihy "Hrdinové válečného nebe", autor Václav Kubec, nakladatelství PROFIL Ostrava - 1970

**   Na podzim roku 1947 procházely přes naše území zbytky poražených ukrajinských bojovníků, souhrně se jim říkalo banderovci. Na západní Ukrajině je nejdříve vyzbrojila německá armáda, potom ale partyzánským způsobem bojovali proti Němcům a později i proti Rudé armádě za samostatnou Ukrajinu. Byli velmi krutí. Za roky partyzánského boje se naučili dokonale nepozorovaně přemisťovat a jejich snahou bylo dostat se po hřebenech hor na západ. 30. září 1947 za tmy přišla neznámo jak velká skupina banderovců na Kysucu a po Krištofíkovi (národním správci hotelu Kysuca - Baron), chtěli jídlo a tabák. Ten před nimi zavřel a z balkónu hodil dva ruční granáty. To upozornilo hlídku SNB na hotelu Bílý Kříž. Strhla se přestřelka ze samopalů. Z obou stran se střílelo svítícími náboji. Výsledek byl ten, že na místě přestřelky zůstal mrtvý příslušník SNB nadstrážmistr Josef Adam z Ostravice. Banderovci mu sebrali uniformu a beze ztrát zmizeli. To byl jejich poslední výskyt na našem území. Adam byl povýšen in memoriam na poručíka a má památníček pod lesem poblíž Kysuce.

***  "Hotel Baron", třetí z nedaleko vedle sebe stojících hotelů na Bílém Kříži, byl otevřen roku 1932 a postavil ho na místě hájenky vrchní číšník Adolf Baron z německého Berghotelu. Sám nebyl příliš majetný, ale oženil se s bohatou ženou z Těšínska, která přišla na Bílý Kříž jako turistka a ta vše financovala. Paní Anežka Baronová byla velmi zbožná a tak jí Baron nechal později postavit ještě kamennou kapli nad hotelem. Poutě a bohoslužby se u ní konají na Cyrila a Metoděje. Někdy v padesátých letech v ní asi týden sloužil bohoslužby polský kněz Karol Wojtyla, když pod Bílým Křížem pobýval. Později se stal krakowským arcibiskupem a dnes je znám jako papež Jan Pavel II. (1920 - 2005).

Prameny a odkazy:

informační cedule naučné stezky

http://www.sulov.cz/100_historie.htm - příspěvky z této stránky jsou psány kursívou!

http://aktualne.centrum.cz/domaci/fotogalerie/2009/11/22/sklenik-nad-zemi-se-uzavira-na-bilem-krizi-to-vedi/