Za okny letícího „slona“ ubíhá podzimní, či je to už jarní?, krajina. Slunce prosvítá skrz zubaté okraje mraků a rozptyluje mlhu vznášející se nad louckými jezery. Vůbec nic nenaznačuje, že je lítý leden, po sněhu ani památky. Hoši luští 15. úsek radistické olympiády – písmo „jidiš“. A už se sem žene Tříska. Zapisuji první body. A pak následují další, a další Trojkaři, aby mi ukázali zprávu, že „Nedobré jídlo tě naučí střídmosti!“ Blíží se Český Těšín. Jdeme „do sedel“ a vystupujeme z příjemně vytopeného vlaku na třetím nástupišti. Rackové se zostra přesouvají podchodem na nástupiště druhé. Jsou tu: Antek, Maco, Rybařík a já. Po odjetí naší soupravy zjišťujeme, že se nám ztracený oddíl dostrojuje před schody podchodu III. nástupiště a pak zvolna přichází k nám. Cpeme se do „regíny“. Štěpka s Martinem dokončují „jidiš“, borec Dalmi to vzdává a Sobík má jiné starosti, tak ho nevyrušuji všetečným dotazem, kdy mi zprávu odevzdá.

„Ropická střela“ si to šine podbeskydskou krajinou, za okny se míhají travnaté louky a remízky, šedivé lesy, domky a kůlny, srovnané metry dřeva, silnice a vzadu na obzoru vrcholová linie Beskyd. Holá, bez jediné stopy sněhu. Tak takhle jsem si výpravu na Soví vrch nepředstavoval. Lituji, že nemám kraťasy. Paní ze stropních reproduktorů hlásí, že už budeme vystupovat.
V Hnojníku, před ukázkovou nádražní budovou z režného zdiva, neboť tak má správné nádraží vypadat, fasují družiníci známky. Každý tři. Ty mně budou vracet, pokud se po signálu přede mnou v daném čase neukryjí tak, abych je nespatřil. No, zkrátka jsou vyhlášeny „nálety“.

Vyrážíme kolem pily po modré značce do Komorní Lhotky. Hoši mají oči na „šťopkách“, protože je ještě k tomu spuštěn další závod a to „všímačka“. Mezi ploty, za hromadou prken se u cesty krčí olistěný strom. Abych názorně mnemotechnicky objasnil, o jaký že to druh se jedná, kladu otázku: „Který strom shazuje listy v dubnu?“ Tříska pohotově odpovídá, že se jedná o modřín, což mne trochu rozhodilo, ale borec Dalmi kontruje, že to je „květen“. Rackové jdou naráz smíchy do kolen, a já netuším, zda si ze mě Dalmi dělá legraci, či co?
Vcházíme mezi rodinné vilky. Proti nám si to mašírují dva jezevčíci. Ten starší, drsnosrstý a zkušenější, stáhl ukázkově ocas mezi nohy a plíživé proběhl kolem nás, aby zmizel v jakési zahradě. Ten druhý se ale rozhodl, že se k nám přidá a zvesela pobíhá mezi námi. Nepomáhá domlouvání, nepomáhá ani jeho zahánění. Nakonec ho srdnatý Švejk odchytává a bere ho do náruče, což pejsek oceňuje a jazykem obtahuje Švejkovu tvář od brady až po ucho. Švejk se s ním vrací několik desítek metrů ke čtvrti vilek a tam ho vypouští. Pejsek pochopil, že ho nechceme a odbíhá k domovu.

O kus dále při náletu část umělců z našich řad téměř převrací provizorní skříňku přívodu plynu, či elektriky na parcele domu č.p. 441. Zčerstva opouštíme tento prostor, abychom se zastavili až v lese. Posledně, a to bylo před čtyřmi léty (první Sochorova výprava), jsme zde ve sněhu potkali lesní traktor, naložený celou rodinkou a v radlici si vezli sáně. Dnes zde žádný sníh není. Pouze kolem nás jsou četné vývraty stromů. Před několika týdny se prohnala částí podhůří vichřice a její stopy ještě nebyly odklizeny. Obzvláště nás zaujala divoká scenérie vyvrácených stromů po pravé ruce. Zrobíme nějaké snímky, skleněné čočky k dalšímu závodu rozdáme. A tak se i stalo. Opatrně, neboť procházíme mezi modrými pruty – nově vysazenými listnáči, dorážíme k vývratům. Mladší hoši se sápou na kmen. Antek a Maco  pořizují několik záběrů a mně je povolenou vytáhnout si z loapu pouze pytlík skleněných čoček. Na foťák ať raději ani nesahám, vyhrožuje mi Antek.

První souboje „kámen, nůžky, papír“ mezi družiníky se rozpoutávají ihned po návratu na asfalt. Sleduji Dalmiho jak vyzývá téměř vždy hochy podstatně mladší, ale pak třikrát za sebou prohrává s Matesem a musí solit čočky. Vycházíme na louky, slunce pálí jak divé. Zem voní jarem. K východu odchází beránci a nad námi se klené modrá obloha. Oddíl je občas rozprášen náletem, posledové vrací známky a my ve volném tempu pokračujeme dál.

Docházíme na hlavní silnici Smilovice – Komorní Lhotka. Ukončujeme hru „kámen, nůžky, papír“ a to nejen proto, že se děsně táhneme, ale mnozí umělci už nemají ani jednu čočku. Družiny si sčítají body. Rysové 43, Lišáci 34, Vydry 42. Mates později nachází v kapse ještě jednu čočku, ale ta už se nezapočítává. Opět musíme řešit Dalmiho chytráctví, kdy vyzval Sobíka o „všechno“ a Sobík prohrál. Dalmi měl v kapse pouze dvě čočky, Sobík dvanáct. No tak snad takhle bychom hrát neměli!! Nebo je někdo jiného názoru?

Dál už si to mažeme zostra, kolem opuštěné letního tábora dolu Dukla, ke škole T.G.M. a až na náměstíčko v Komorní Lhotce. Stříbrný passat s oddílovým znakem na kufru zde už stojí, ale Kulajdu ani Vojtu nikde nevidíme. K našemu překvapení jsou otevřeny oba obchody, tak je pár nedočkavců, které pálí v dlaních peníze a nutkavá potřeba zbavit se jich, poctilo svoji návštěvou. Oddíl sedí na lavičkách a svačí. Uzavíráme všímačku. Jak se dalo předpokládat, všechny tři družiny mají 4 body. Jdeme tedy na rozstřel a první vypadávají Rysové. Pak Vydry. Lišáci vítězí a všichni dostávají známku. Koumese zaujal na řeznictví veliký plakát s vykresleným masařem, v rukou řeznickou sekeru „messerschmitt“ a textem, že pokud zde nakoupíš za více jak 500,- Kč, budeš zařazen do slosování a můžeš vyhrát půlku prasátka. Marně však shání někoho kdo s ním půjde do holportu. Antek oznamuje, že velký a malý Kulajda už šlapou na Godulu. Vyrážíme tedy i my.

Kolem kostela Božské Srdce Páně, zde mi neopomněl Sobík předat informaci, že mu kostel připomíná ten ze Stínadel. Ano, ten z jehož věže se zřítil nebohý Jan Tleskač, funíme ráznými kroky nahoru. Přerušujeme nálety, protože Antek má už chuť na uzenku, celý týden se těší! To věřím, já jíst jenom brokolici a citrusy, tak se budu taky těšit. Jenomže tempo je tak vysoké, že musím rozepnout nohavice i podpaží na bundě. Nad rekreačním střediskem, kde se cosi děje, protože sruby jsou nově obloženy dřevem, v druhé esovité zatáčce (k té první se ještě vrátím), se vrháme na kolena a sbíráme bukvice. Jak pěkně se nehtem rozlouskne trojhránek bukového oříšku a šup s ním do pusy. Neznalí hoši jsou udiveni o jakou dobrotu se jedná, staří harcovníci si cpou hrsti bukvic do kapsy. Oni už ví. Ale není čas na občerstvení, pod Sovím vrchem už hoří ohník.

Stojíme na vnější hraně první zatáčky. Cesta před ní svažuje se, dnes už vzrostlým lesem, do pěkného padáku. Několikrát jsme tudy jeli na horských kolech. A nepomohlo varování, k opatrnosti nabádání. Vždy se našel nějaký výtečník, který se nechal unést divokou jízdou v zářezu bukového lesa a pak následoval ten padák v lese smrkovém. A do zatáčky se šílenec vřítil takovou rychlosti, že o jejím projetí se dalo pochybovat. Mizela kola, i se svými jezdci, za hranou silnice kamsi mezi stromy. Jen jekot brzdových špalků, dlouhé černé čáry na asfaltu, zachrastění štěrku, výkřik a... let, kotrmelce a peprné poznámky. Nezaujatí pozorovatelé se jistě museli za břicha popadat. Hotová groteska, ale ve mně se vždy krve nedořezal. Naštěstí se nikdy nic vážného nikomu nestalo (pár krvavých šrámů a modřin), ani žádný bicykl nebyl znepojezdněn. Akorát Anděl se při tom vůbec prvním sešupu „bouchl až do mozku“!! Tak ty historky zde vždy dávám k dobru.

Blížíme se k Hodovnici, tak zní staročeský název Goduly. Ležíme na vyhřátém asfaltu a pozorujeme koruny stromů a modrou oblohu nad nimi. Švejk se odstrojuje a do půl pasu nahý pózuje pánům fotografům. Mezi kopci, na horizontu, ční Lysá hora. Maně vzpomínám jak při jednom výšlapu jsem byl před léty přesvědčován, že se jedná o Praděd. Dole z lesa se vynořuje srocení lidiček, vstáváme tedy a pokračujeme až k turistické chatě Ondráš. Sedáme na klády a bychom si ujasnili postup další cesty. Prvně půjdeme najít desku k výročí vzniku Republiky československé a potom vylezeme na samotný vrchol Goduly, protože je tam keška a nádherný rozhled na Těšínsko. A tak se i stalo.  

Nejdříve, po značce, směřujeme k pomníku. Po nedávné smršti se jedna vejmutovka poroučela k zemi a minula desku pomníku jen o několik desítek centimetrů. Jsou zde nově vysázeny lípy, i kovové ceduličky mají na kmínku připoutané. Vracíme se zpátky na hřeben a kolem objektu bývalého vojenského radaru, s vedle stojící zachovalou vojenskou „vétřieskou“, přicházíme na vrchol Godovnice. Tlupička, motající se kolem Antka, počíná pátrat po „kešce“. To aby si vzali něco z pokladu. Antek potřebuje udat kachnu „travel bug“ a Maco se taky zapíše, když už je tu. Ostatní, ti zkušenější – třeba já, odpočívají ve vyschlé trávě a skrz prstíčky vysokého větvoví pozorují řasy mraků. Tož komu se kdy podařilo lebedit si v loňské trávě, mezi kmeny stříbrných buků, zalívaných sluncem, uprostřed ledna na Hodovnici?

Jiní, vesměs nezkušení a divocí hoši, začínají po sobě metat listí. A že ho je zde síla. Úvoz staré vojenské cesty je doslova vystlán závějemi „měděného“ peří. A už se Šimi a Mates zavrtávají do listí, i Dalmi a Švejk se zahrabávají, takže jim jde vidět pouze tvář. Jejich počínání vzbudilo zájem právě vracejících se pánů fotografů a další taškařice v listí se odehrává pod jejich vedením. Akorát někdo pošlapal zahrabaného Švejka, další modelové neumí vypoulit oči a když zcela zahrabaný Šimi vystřelil proti Antkovi ruky, měl z toho skarbowy málem smrt. Ještě pár snímků s „vytrháváním kmenů“ i s kořeny a potom, tak nějak nazdařbůh, přecházíme hřeben a noříme se do starého lesa, směrujíc k ohništi pod Soví vrch. Už jde cítit kouř ohně, už vidíme Kulajdu.

Jako ti divocí trampové v Rychlých šípech, tak se spouštíme z hran lomu dolů k ohništi, ale stateční hoši Rychlých šípů v počtu dvě osoby: Kulajda a Vojta, nikam neutíkají, protože nás poznávají a vítají se s námi. Ihned nástup, aby nedošlo k nějakým nepřístojnostem. Shodit loapy na družinové místo, pověsit bundy a hurá na klacky. Prvně je třeba vysvětlit, že uzenka se opéká na prutu, ale hoši jsou nedočkaví a někteří i hladoví. Rozprcháváme se do lomu. Po chvíli uvažuji, zda mnou dobře míněné rady dopadly na úrodnou půdu, protože mnozí výtečníci řežou klacky u nichž nejde určit, zda jde o železnou zásobu na oheň, či zda jde o prut k opékání. Ti nejmenší hoši se drápou až pod hranu lomu. Snad chtějí spojit úkol opatřit si prut i s prohlídkou okolí Sovího vrchu. Nastávají „párkové“ orgie. Uzenky, tácky, strouhaný křen, rajčátka, hořčice v tubě – a v tom vidím jak Rybařík opaluje nad plameny suchý chleba. (To řeknu Mozolovi!!). Koumes bombarduje Antka dotazem, zda si může opéct salám. „Ale to není salám, to je klobáska!", oponuje mu Antek. Koumes však kategoricky trvá na tom, že je to salám. Do oddílu to před časem dotáhl Patka a po něm Fili. Jedná se o plesnivý španělský salám a tu plíseň, tu teď Koumes opaluje. To nejlepší co na tom salámu je!!

Protože Antka a Maca nejde přinutit k přípravě závodu do DZNB – jsou těmi párky úplně rozhozeni, beru si Rybaříka. (Velký a malý Kulajda se už odebrali do spodního lomu s balíčkem zavátých stop). Do kapes a pod mikiny si strkáme věci nepatřící do lesa a postupně je, po obvodu Sovího vrchu, rozmístňujeme. Výčet několika věci co jsem si zapamatoval: mandarinka, létací talíř, propisovací tužka, pižďuch z kindervajca, známka, průkazka pojištěnce, čepice, rukavice, kompas, kapesníky, zapalovač, skleněná čočka, deštník, hodinky, piksla z deskové hry, hrnek z termosky, hozentrégy, nůž zapíchnutý v zemi (ten neměla žádná dvojice) a tři růžové ibalginy v sáčku pod cílovou kládou – ty také nikdo nenašel.

Družiny se dělí do dvojic a postupně vyráží na trať. Dorazili Malý a Velký. A že se zapojí do hry. Tak se pěkně zapojili a pečlivě vysbírali všechno co našli. Když následně vyrážíme, společně se zápisníky v ruce, abychom si zkontrolovali která dvojice bude nejlepší, zjišťujeme, že si nic neukážeme!! A tak se jenom určuje kde co bylo. Okamžitě mi na mysli vytanul velmi oblíbený klub, mající ve znaku etiketu z vepřové konzervy. Já ty Hudský roztrhnu jako hady. „Mona, a platí když jsem napsal pomeranč a ona to je mandarinka?!“ ječí mi do ucha Tříska.

Nejlepšími hledači jsou vyhodnoceni Sochor, Runy; za nimi Tříska s Jackem a následují Koumes s Dalmim. Na dalších pozicích se už pere zbytek hledačů. Antek mě děsí oznámením časového údaje. Je rozhodnuto okamžitě sbalit se, zahladit oheň a vyrážíme do Barentsova lomu bez možnosti návratu pod Soví vrch.     

Valíme si to po vrstevnici mezi stříbrnými kmeny buků, různými jámami a obnaženými plotnami godulského pískovce. Lom obcházíme přes kamenný splaz. Nastupujeme si a odkládáme loapy. Pár slov o Barentsově chatě a jakémsi nalezeném lavoru a zaznívá signál – zaváté stopy! Družiníci se rozprchávají mezi skalní desky. Záhy je nalezena bouda na skalním ostrohu, věkem už značně poškozená, střecha se zcela propadla, vnitřní zařízení se rozpadá. Je to škoda. Signálem svoláváme rozprchlé družiníky. Rysi hlásí 18 stop, Lišáci 23 stopy a 5 stop našli Vydry.

Opouštíme trampský kemp a škrábeme se na hřeben. Mezi stromy lze dosledovat vracející se turisty z Ondráše. Tak se spouštíme po volném svahu ke značené cestě. A už si to mažeme dolů po asfaltu. Vpředu udávají tempo Malý a Velký. Odbočujeme na zkratku vytyčenou sloupy elektrického vedení. Nemusíme capkat po asfaltu, kráčíme lesem. Nové cesty jsme si s Macem všimli už při putování dopoledne nahoru. Antek je unesen. Pod druhou esovitou zatáčkou váháme na rozcestí, zda se vydáme k vyhlášeným cvičným skalám lomu v Komorní Lhotce. Pokud budeme chtít rázovat si to pěšky až do Hnojníku, tak určitě ne – přesvědčuje mě Antek. Stále nemohu skousnout – jak jsme to kdysi v pohodě stíhali. Jestli to dnes nebylo tím, že se ten Maco a Antek tak strašně dlouho oddávali párečkovým orgiím, a na další program pak už nezbyl čas.

V Komorní Lhotce se u autobusové zastávky rozhodujeme, zda se dopravíme na náš vlak busem. Ale to budeme mít téměř hodinu času. Nakonec padá jiný návrh. Kulajda vezme loudaly vozem na nádraží a pod vedením Sochora je vysadí před stanicí. Už vidím jak Antek téměř za „flígr“ vytahuje Dalmiho z auta. Dalmi určitě ne, protože společně s Matesem se pokoutně vetřeli do ještě otevřeného obchodu a nakoupili si jakési cukrovinky, co nápadně připomínájí zemnící elektrické kabely. Dvě třetiny oddílu se vrací stejnou cestou, co jsme ráno putovali. Před sestoupením do luk se objevuje Kulajda podruhé a Antek opět plní passata. Ani tentokrát se Dalmi do auta nevetřel. Štěpka se ostře ohradil, když mu bylo nabídnuto místo ve voze. Zaplatil si – tak půjde pěšky. A tak devět samurajských bojovníků kráčí rázně – zvolna smrákající se podbeskydskou krajinou, přetřásaje při tom všechny prožité zážitky dnešní vydařené výpravy. K nádraží dorážíme 15 minut před příjezdem vlaku. Úplně mi hoří tváře.

Ve vlaku studuji dva články. Přivezl je Antek. První popisuje dnes tolik diskutovaný „pitný režim“, druhý je neméně zajímavý. Vzpomíná 75. výročí „Dne, kdy poprvé vyšly Rychlé šípy“. Protože v článku je i test, bavíme se jím při čekání na vlak v Těšíně. Z deseti všetečných otázek nejvíce správně odpovídají Lišáci, resp. Sobík. Ten věděl i to, kdo ukradl Rychlým šípům vánoční dárky. Ale kdo vedl „Pavlačový prapor“, to nevěděl ani Antek, ani Maco, a konec konců – a ni já. Po vystoupení na karvinském nádraží mnou roztřásla zimnice. Celý večer jsem s ní neúspěšně bojoval, opustila mne až druhý den ráno. To už se mi dlouho nestalo!!           

* Já vím, že se jedná o Lysou horu (1 324m/m), nebo-li „Gygulu“.