Pryč tam jsou ty zlatisté chvíle poslední výpravy na Soví vrch. Zahrabaný Véna v mědi bukového listí. Ale to bylo v lednu roku 2014, leželi jsme na sluncem vyhřátém asfaltu. Dnes však jiný pes kokršpanělský s námi běží. Přesto můžete na něho volat stejným jménem. Ale Véna tu s námi není, ačkoliv by měl být! Onďase, jeho mladšího bratra, jsme mohli dnes do závějí bukového listí zahrabat. Na té posvátné hoře starých Slovanů – a protestantů, zahrnout, zafúkat. Sněhu je poskrovnu, ale je tu, zem je zmrzlá. Ale Onďas tu není. Také tu nejsou, kdo vlastně tu není? Nemíním to nijak řešit. A je mi to vlastně (no, není mi to!! – ale, co má dělat?), lhostejné! Ano, je mi to lhostejné, protože jinak bych se z toho musel zbláznit, kdybych si to k srdci bral! Já jsem viděl krkavce, snášejícího se z větvoví, lišejníkem obrostlých, starého jasanu. Na posvátné hoře starých Slovanů. A do uší i hudba Tomáše Kočka mi zní. Kde jsou ti synci z „trampské osady Sov“? Jářku, vždyť já jsem tu byl poprvé s Grifinem před 38 roky.

Rázovali jsme si to nahoru, v tom mrazivém ránu, sluníčko svítilo a těžce bojovalo s mraky. Ale hnalo nás kupředu. A i ty mraky hnalo. Pryč od nás je hnalo. Žádný déšť, jak prorokoval Šunka. Nic, jen píseň předjaří. Bublající potůčky, ještě bez koberců blatouchů a orsejů jarních (to až ve Strži strachu!). Poslední ledové zmrazky, a vítr nabitý zemitou vůní polí, co se ledu zbavily. Před námi se tyčí hrbatý vrchol Goduly, jehož severní vrcholové partie jsou vyklučeny. Prastarý les zmizel.

„Stát! Bude další závod na známky!“řvu, a přemítám, co už máme za sebou. Tak je to 19. úsek radistické olympiády, kde se se zprávou nevypořádali pánové Vendy, Sobík a Startér. (To je tak, když někdo nedává ve škole pozor a nerozezná samohlásky od souhlásek). V Těšíně jsme se vysypali z „tornáda“, pantografu řady 460 (dříve EM 488.O), dnes je nějaký den nostalgie? Protože už do Karviné přijela od Těšína na Bohumín jiná souprava „tornáda“. Cesta „Ropickou střelou“ proběhla „libově“. Sedíme v poloprázdném vytopeném motorovém voze, můžeme se nahlas bavit. Za okny ubíhá sluncem prosvětlená krajina zbavená posledních zbytků sněhu, hele, zámeček! Mates pátrá po toaletě.
V Hnojníku je nádherně. Před staniční budovou bojuje Sobík se zipem své zimní bundy. Marně. Tak se do toho vkládá Mona, protože vedoucí musí umět všechno. Jezdec zipu se podařilo nasadit, ale už je tak dorasovaný, že o chvíli později se Sobíková bunda opět otevíra. No, nic. Půjde s rozepnutou bundou a kdyby přišla fujavice, tak ho ovineme šátky. Hned od nádraží hrajeme, jak je zde velmi dobrým zvykem, nálety a „všímačku“. Šlapeme si to po modré značce. Při prvním náletu Sir nedbal leteckého poplachu a u hnízda trnových šlahounů se pěkně vyprázdnil, s blaženým mručením: „Vpřed!“ A zahrabal zadními tlapami.

V Komorní Lhotce na náměstíčku svačíme a vyhodnocujeme „všímačku“. Páťa psal na každou otázku odpověď „zelený“. No, jednou se trefil. Ale proč nejsou v obchodě zákusky (vyhořela jim pekárna), to nevěděl nikdo. Ačkoliv jsme všichni daný konzum vymetli. Klobásky se kupovaly, a hořčice i křen se kupovaly. S Monou se dává do rozhovorů nějaký bodrý chlapík a chce půjčit dvacet korun. „Půjčit, jo?“ Ale hoši mě uklidňují, že chlapík zmizel v místní sázkárně a třeba vyhrajeme společně nějaký ten miliónek. A on mi tu dvacku vrátí. Chlapík, jak mi zčerstva hlásí Sobík, si však zakoupil jednoho lahváče, Sobík tvrdí, že to byl „birel“, a už jsme ho vícekrát neviděli. Všímačku vyhrávají Vydry, před Lišáky a Rysy.

Valíme se nahoru po žluté značce. Na loukách jsou zbytky sněhu, zvláště tam, kam nemůže sluníčko. U kostela se ze mě Startér snaží dostat, kdy už tam budeme. Za chviličku tam budeme. Jedna zatáčka a druhá zatáčka, u rekreačního střediska dolu Lazy. To je „zatáčka smrti“. Popisuji historku z devadesátých let, kdy se zde při sjezdu z naší osmičlenné skupiny téměř všichni vysekali a Anděl se „bouchl až do mozku“! I Antek tuto zatáčku dobře zná! Však se ho zeptejte. Nad lesíkem, kde jsme kdysi hráli hru, dnes to zde už nejde, stromy jsou odrostlé a není kam se schovat, dřevaři odstraňují padlý kmen jedle, položený přes cestu. Oktávka s přívěsem měla co dělat, aby na zasněžené cestě vyšplhala až sem. A už jsme nahoře, plivni si přes pravé rameno a v dáli na obzoru uvidíš Praděd, ehm, Lysou horu tam uvidíš!

Kráčíme od hotelu „Ondráš“ po žluté odbočce na vrchol Goduly (737 m n/m.), a dál po svahu dolů, ve vysoké trávě, mezi pařezy, hledáme pomníček k výročí vzniku Republiky Československé. Pravda, je tu značka odbočky k pomníčku, ale místo je k nepoznání. Všechny ty statné jehličnany jsou vykáceny a odklizeny. Jen pár starých jasanů, jejichž větvoví je lišejníkem porostlé, tu zůstalo stát s předzvěstí nového lesa. U pomníčku prohodíme pár slov, o „Vítězném Únoru“ (dnes je výročí), a o tom jak minulý režim tento pomník I. republiky tajil. A pak hurá zpět, ne – nebudeme nikoho do bukového listí zahrabávat. Rychle pod náš Soví vrch, rozdělat oheň a párečky opékat.

Tábořiště je k nepoznání. Snad se tu přehnala vichřice nebo tlupa dřevorubců. Celá jižní strana skalní galerie je holá. I sestra naší borovice na Sovím vrchu šla k zemi. Hledáme ohniště a pak ho zbavujeme nánosu klestí a polámaných větví. Všude je plno chvojí, oheň hoří na druhou zápalku, bez papíru, co nám stále podstrkává Sobík. Už se hoši z lesa trousí a nesou si klacky na uzenky. Pruty, hoši pruty potřebujete! Najednou zjišťuji, že všichni mají nože a už své klacky mordují a párečky napichují. Na vysoký pařez upevňuje Švejk hořčici, pro každého, jiní mají i kečup ve skleničce, Páťa se chlubí křenem. Mates vyzvídá, zda jsou papírové tácky. „Vidíš někde Antka?“ ptám se. A zatím co hoši, už zbavení bund, hodují, vydávám se připravit „stezku všímavosti“. Byl by hřích ji zde neodehrát, protože ji zde vždy hrajeme. Okruh kolem hory má asi sto padesát metrů a já na něj rozmísťuji věci, co do lesa nepatří.

Hned pod první vývrat, již výše zmíněné borovice, zastrkávám termosku, a napravo pod kameny „margotku“ (tu našel pouze Runy). Následuje deštník, pastilky „Halls“, všude je plno sněhu, až po kolena se propadám, kapesník (to mnozí nedokázali určit a psali „šátek“), píšťalku, Sirův koš (o tom až dále), piškot napíchnutý na větvičce, propisovačka na stromě, obal od foťáku, „létající“ talíř, deníček, „palestinu“, zavátou stopu, nůž a známku oddílovou. A jsem zpátky, úvozem mezi větvovím padlé borovice se prodírám k ohništi. A první závodník vyráží na stezku. Po příchodu, a zapsání nalezených věcí se vrací k nám k ohni. A dál opéká, třeba půlbochník chleba jak tak činí Páťa. Sir se mnou nešel. Vůně opékaných uzenin, nedojedených zbytků, nebo párečků spadlých do ohniště, byla pro něho lákavější, než mátořit se s páníčkem někam do pekel horoucích. Konečně i já si opeču klobásku. Ale ouha. Všeteční paliči (především Sobík a Mates), přiložili všechny pruty na oheň. Ale Vendy mi přináší svůj patyk.

Když jsem si opékl klobásku, a poslední Trojkaři – Tříska a Runy dorazili k ohništi a své nalezené věcičky, co do lesa nepatří, zapsali do svých zápisníků, karamba, Sysle, vypadni od toho ohniště s tím svým loapem, jsi jediný kdo ho zde má!, vyrážíme na stezku a postupně odhalujeme ukryté věci, co do lesa nepatří. Mnozí se do hlavy bijí. Jé, tak to jsem neviděl. Pastilky nenašel nikdo, patrně spadly do sněhu hned, jak jsem je do skály umístil. I Sirův náhubek (ale o tom až dále). Také tužka na stromě činila mnohým problém. Za vrchem je na stromě „palestina“, tu nešlo přehlédnout, ale zápisník na druhé straně, s „jedovatými“ barvami, Runy nenašel. To je ostuda. A to jsem si myslel, že nejde přehlédnout. Sčítáme body. Páťa 7, Tříska 9, Sysel 5, Júňo 6, Sobík 4, Runy 4!, Švejk 7, Vendy 8, Mates 6 a Startér 5. Mnozí Trojkaři napsali i ohryzek jablka, který do lesa vrhlo hovado Švejkovic.     

Rozdávám nový test otisků stop. „Sysle, vypadni už s tím loapem od toho ohniště, nebo ti ho někdo pošlape!“ Runy dostává za úkol patnáct minut s oddílem luštit test, každý sám za sebe – žádna kolektivní robota, a potom se vydat po stopách „ztracené polární výpravy sira Johna Franklina“. Rázuji si to dolů po svahu lehce zasněžené hory. Sir v patách. Všude jsou zmrazky a zledovatělé plotny sněhu. Klesáme až ke spodnímu lomu. Rozvaliny chaty trampů jsou ještě více rozvaleny. Ale co víc? Celý vzrostlý les okolo tábořiště je vymýcen. Všude jsou hromady klestí. Těžko se probíjíme pod skálu.

Rozhazuji lístečky zavátých stop. Ty bílé jsou na sněhu špatně vidět. Karamba, vůbec nepočítám kolik jsem jich už rozhodil. Probíjíme se až pod skalní galérii, ajajaj, boty mám plné sněhu, zabořil jsem se až po kolena. To Sir si na svých „sněžnicích“ (rozuměj – chlupatých tlapách) vesele kolem mě pobíhá a diví se, co to dělám, proč si do sněhu klekám. Ukládám poslední zaváté stopy. Škrábu se z úžlabiny nahoru k bývalému lesnímu přístřešku trampů, kde jsme před lety nalezli nějaké hrnce, ba i lavor (nádobí v zavátých stopách). A čekáme, až se na svahu objeví první Trojkaři.

A už se po svahu smýkají první figury. Mezi stříbrošedými kmeny buků nelze jejich mikiny rozeznat. Páťa má „zelenou“ bundu, a ještě Sysla v modré, ty vidím. Ale Sysel běží špatným směrem. Dostává se na hranu lomu a tudy nejde dolů sestoupit, akorát spadnout do deseti metrové hloubky. Ostatní to už poznali a sápou se zpátky. Runy a Švejk se Sobíkem vpadávají do rozvalin „chaty posledního přezimování“. Ano, zde je několik zavátých stop, jiní jsou už na místě přístřešku a po mých stopách se spouští až pod skalní galerii.

Vendy volí cestu po hraně lomu a spouští se do úvozu kdysi používané cesty. Pod skálami se setkává se Švejkovou smečkou honicích psů. Hoši se hrabou ke mně. Rysové mají pouze 9 lístečků. (Páťa má pouze 9 stop). Lišáci 33 a Vydry 39. Jé, tu je ještě jedna. A teď všichni tady, nahoru a zvěčníme se. Ale hoši si počínají jako smyslů zbavení. Nechtějí se fotografovat? Nakonec se něco podařilo, ještě několik snímečků krajiny pod námi, kam už dorazilo předjaří. Vracíme se zpátky pod Soví vrch.

Na zpáteční cestě si Mates lehá pod takový malý skalní převis, i Júňo si lehá do listí. A sápou se zde i Sysel a Sobík. Ale těm jsem řekl, že je nevyfotografuji, protože jsou škaredí, a „alou“ k ohni. Vyhodnocujeme testík ze stop. Všichni poznali koně a kočku. To je velký úspěch! Ropuchu nepoznal nikdo. A protože si nepamatuji výsledky, a nechci lavírovat, společně testíky přikládáme do skomírajícího ohně. Poklízíme a balíme se. Oheň necháváme dohořet. Nebezpečí, že by mohl zapálit les je nulové. Při balení několik výtečníků postupně, nechtěně, šláplo do loapu páně Sysla. Ten se tak rozběsnil, že si do něho nakonec šlápl i on sám! Jo, to je tak, když družina nemá své věci na jednom místě a nerozumně si je přinese k ohništi.

Ještě jeden snímeček na Sovím vrchu, a ještě jeden na výšku – Maco bude mít radost a dávám povel k odchodu. Škrábu se nad skalní stěnu a vidím, jak Sir si bezstarostně pobíhá kolem mě. Však počkej, ono ti sklapne. Až ti nasadím košík. Karamba, košík! Vždyť já (on!) nemá košík. Halt! Kdybych před chvíli Švejkovi neříkal, že si moc dobře pamatuji, jak se při minulých výpravách na Soví vrch několikrát vracelo pro zapomenutou věc (hodinky, míč, tenisky), tak bych neřekl ani „popel“. A Sir dnes nemá náhubek, a vůbec mu to nevadí! Ale kde ten košík, k čertu, je? U „mého“ stromu nebyl. Že on je ještě na té stezce všímavosti? A taky, že jo. Runy ho nachází pod kmínkem. (Měl ho vůbec někdo uvedený v seznamu „věcí, co nepatří do lesa“?)

Zpáteční cesta probíhá v poklidu. Akorát Startér hned na začátku vyzvídá, kdy už tam budeme. Před „zatáčkou smrti“ nás míjí biker. Opatrně jede po zasněžené cestě dolů, do jara. V Komorní Lhotce ten pán, co jsem mu ráno půjčil dvacet korun, už není. U školy TGM se rozhodujeme, zda budeme šlapat po silnici nebo opět zvolíme modrou značku. Kvůli Sirovi, (aby opět dostal šlehanec elektrického ohradníku – a uklidnil se), ale také proto, abychom si mohli vyprávět v hroznu diskutujících, volíme ranní cestu. Občas se ohlídneme za záda, na kopec Godulu. Na nádraží dorážíme deset minut před odjezdem „Ropické střely“.

V Těšíně čekáme na náš vlak na II. peróně, ale paní v rozhlase hlásí, že z mimořádných důvodů dnes budeme nasedat na prvním nástupišti. Tak se přesunujeme k nádražní budově. Přijíždí opět „tornádo“. Ve vytopeném voze rozdávám lístečky výzbroje&výstroje. Družiny je musí vyplnit. Příkladně si vedou Vydry Runy a Švejk, zpovídající své družiníky. Nejdéle to trvám Rysům, tedy Páťovi. Před Karvinou zjišťuje Švejk, že postrádá svůj mobil. Asi je v loapu, uklidňuje se. Při vystupování kontroluje Vendy naše místa. I pod sedadla se dívá a nic neobjevuje. Rozcházíme se už skoro za tmy.

                                                                                                                                                 MOna, foto Mona