Jako když si vás průvodčí v „tornádu“, neboť zase jedeme vlakovou „retro“ soupravou do Beskyd, zavolá stranou a přizná se vám, že také jako chlapec chodil do Karvinské TROJKY, nabudete dojmu, že ta dnešní výprava se zkrátka musí povést. Bez ohledu na to, že za okny pantografu ubíhá studená a syrová krajina, s cáry mlh a s přítomnosti hrozícího deště. Ale jednou se řeklo, že se pojede, i kdyby trakaře padaly! I Sirovi byla už slíbená vycházka po lese. Tak se jede!! Jsou tu s námi jeden Rys, čtyři Lišáci a dvě Vydry. A Noro, Kamo, malý Mobydick a ještě Sir III., pes kokršpanělský.

Jsou různé podniky, jsou různé výpravy. Ale když napíšu, že … – nechci nikomu ublížit! Strach z nevlídného počasí, nemoc, strach z možné nemoci z nevlídného počasí, rodinná setkání s bezpodmínečnou účastí, školní a pracovní povinnosti, nezájem, nechuť. Sami hoďte kamenem!!

Po nalodění do „tornáda“ rozdáváme ihned další úsek radistické olympiády – šifru MAMENOSUPO, a k tomu dostávají synci i šifrovací klíče, neboť nepředpokládám, že by šifru rozklíčovali – i když možná… (?).  Teď si uvědomuji, že stejná šifra hraje významnou roli v jakémsi dílu série „Lovci pokladů“, nedávno běžící na jisté TV stanici, kde se hlavní hrdina snaží očistit jméno svého předka, podezřelého z účasti na atentátu na prezidenta USA Abraham Lincolna.

Všichni vyluštili. A už je tu Těšín, a Třinec je tu také. Ale vrcholy Beskyd nejsou bílé. Na Javorovém je sice jakýsi světlý pás, ale Ostrý a Kozubová jsou černozelené. I tak protější čarodějná Čantorije. A my se (já) bavíme s Norem a Kamem. A hoši se baví mezi sebou. Sysel musí sedět ode mě alespoň na padesát metrů, neboť zase rozvíjí „dračák“, a jeho soupeřem je sám Velký Sobík. A už jsou tu Návsí, Čápovice (Bocanovice), a konečná – Mosty u Jablunkova. Sypeme se ven z přetopené soupravy. S námi je tu několik tlup mládeže. Růžolící dívky, i pýřití hoši. Jdoucí někam nahoru. Plní síly, plní ideálů.

My tam chceme také jít. Nevím, kam směřují oni. Ale my tam „nahoře“ chceme vzdát hold mrtvým kamarádům, co dnes už nemohou s námi stoupat na místo, kde naši předchůdci položili první balvany, kameny a kamínky. Aby jste rozuměli: mohyla byla založena na počest zahynuvších kosmonautů a astronautů. Neboť to bylo v době „raketových posádek“ časopisu ABC (1964). A náš oddíl „Zálesáci“ získal nejvyšší titul „Gagarinovská raketová posádka“! Ale v určitém čase se to zlomilo. Už nikoho nevzrušovali další starty kosmických raket. A když první hoši oddílu odešli na svoji „poslední výpravu“, byla mohyla zasvěcena jim. Ale o tom si povíme až dále.

Valíme k místnímu „sklepu“. To je ten obchůdek, kde si minulý rok koupil ve slevové akci Runy deset balíčků tyčinek pro dětičky. Tehdy se mnozí chytráci nad tím ušklíbali. A později po něm tyčinky loudili. Vstupuji do obchodu jako poslední, protože hlídám nedomlsného psa. Kupuji si dva koblihy, oběd a nanuk. Noro varuje hochy, že nanuk není dobrým nápadem. No a co! Venku je jen několik stupňů nad nulou. To už jsme si navlékl kevralové rukávníky na nohy. Až mi bude zima, tak je vyhrnu. Ale zima nepřišla. Noro mi vyčítá, že jsme vykoupil všechny koblihy s ostružinovou marmeládou. Ale, kucí, já šel poslední. A jeden koblížek jsem tam nechal, protože tři bych nezvládnul.

Stoupáme po červené k hájence. Proti nám se doslova valí proudy vodních varhan po asfaltové cestě. Potoky a potůčky jsou mocné plné vody. vše je přikryto mlhou. Po blatouších a orsejích ani stopa, ovocné stromy ještě nevyrazily květy. Odbočujeme na Sochorovu cestu a docházíme na asfaltku vedoucí až na vrchol k bývalému hotelu Tetřev. Všude je plno vody, hledající si cestu někam dolů.

Vcházíme mezi majestátné kmeny nad hájenkou. Ze stromu prší mlha. Hochy chytají roupy a rozehrávají šiškovou bitvu. Jsme zde sami, můžeme si dovolit. Ale Kamovi se to počíná nelíbit, neboť veškeré útoky vedou na jeho osobu. Noro šlape kdesi vpředu.

Les je kouzelný. Z mlhy se vynořují štíhlé kmeny jehličnanů. Vše je tak tajemné, neboť mlha polyká naše hlasy. Občas je les vyklučen. Robíme pár snímečků na stránky. Docházíme k samotě Podlesí. Mlha se rozplývá. A k mohyle je to už kousek. Hoši valí dopředu. Hatí mé plány, které předestírám Modrým rackům. Nu, což?

A když na větev stromu věším loap, ptám se kdy půjdeme na kameny. Ale oba Rackové mě ujišťují, že Trojkaři už na mohylu své balvany uložili. Vyzývám je tedy, abychom ještě opět vyrazili na hromadnice už dávno zarostlých polí, a přinesli kameny i za ty, co dnes s námi nejsou. I za ty, co s námi už nikdy nebudou. A tak se i stalo.

Upravujeme mohylu a její okolí. Ze stezky nás pozorují jakési dětičky, patrně školní výlet. Posilňujeme se a uvažujeme o tom, co dál. Rušíme putování do Strže strachu. Solná stezka kolem Mohylího potoka bude neprůchodná díky valící se vodě. A blatouchy zde ještě nevypučely. Navrhuji, abychom pokračovali dál nahoru. Já vím, že mnozí tam už letos byli s Antkem. Ale teď z vás nedokážu vypáčit, co se na té zimní výpravě, kde jsem nebyl, vlastně dělo, a kam se až došlo. mám větší povědomí, než samotní účastníci. To proto, že jsem si přečetl Antkův zápis.

Tak ještě zbývá osvětlit založení mohyly a přidat další vyprávění. O tom, že jsou zde kameny: z Rysů, Mangartu (Julské Alpy), z pláže Omaha Beach (Francie), z Velkého Rozsutce, z Gerlachu, a potom z toho vrcholu nad mořskou zátokou, kde jsme v 99. roce tábořili v Chorvatsku. A kámen tajně z něj odnesl Zak, aby ho zde další rok v dubnu, k našemu údivu, do mohyly vložil. Vzpomíná se i na listiny věrnosti, na Slavnosti světel a tři vytesané kříže v godulském pískovci. A posledním velkým počinem bylo osazení desky k 50. výročí oddílu. V tom měl prsty Rybařík a další Modří racci. A samozřejmě i vy, neboť mohyla se upravovala. Ta naše je větší, než „Mohyla slezských skautů“ u Velké Polomy – zanesen v mapě. Ta naše ještě není. Snad je to tak dobře. Mezi mraky se objevilo slunce. Sbíráme se a míříme k Hrnčínu. 

A co se zde vše dělo? To můžete spatřit na snímcích výše zveřejněných. Airsoftové klání dnes nepřipadá v úvahu. Nejenom, že nás je pět a půl, nemáme zbraně ani munici, ale všude je mokro. Tak pár historek z dřívějších dob, kdy ještě chlévy měly střechu a z hambalek tenkrát byla snesena rezavá petrolejka. To bylo v roce 1982. Protože jsme na Hrnčíně, zvěčňují se Trojkaři s tím největším kastrolem, který jsme vypátrali. A ještě „fotéška“ze Satanem, Sobíkem a Vítkem, kdy jsem se tak vytočil, že jsem velmi hlasitě položil Kamovi otázku: „Co tam zase robí ten ichtyl?!“ A Sysel to slyšel. A urazil se, a utekl do lesa pod posed. Sysel má dnes, zkrátka, zase svůj den.

Napojujeme se na červenou značku a stoupáme stále výše. Ochlazuje se. Zírám, kde je ten les co tu dříve stál? Není tu. Jen uprostřed paseky stojí kmen zlomeného listnáče. Tak jsme se u něj vyfotili. Vítek nachází v haluzích „dřevěné kladivo“ a hned se rozhoduje, že si ho vezme domů, což Noro (fotr), kategoricky zamítá! Radím mu tedy (v blahé naději, že na to zapomene), aby si ho zde odložil a až půjdeme zpět, může si ho vzít.

Před Skalkou mi oddíl utekl. Po cestách tečou stružky, potůčky a potoky vod. Ze stromu padá na mne – karamba, co to je? Ani sníh, ani vodní kapky, vždyť svítí sluníčko. Jsou to skleněné destičky zmrzlé mlhy. Na Skalce usedáme na lavičky s tím, že jíst ještě nebudeme. Sobíka vybízím, aby mi zapózoval před dřevěnou sochou. Podařilo se. Alespoň někdo neutíká do lesa pod posed.

Trosky oddílu pokračují dál. Vzadu zůstávají Racci. Mám obavy, aby nás nepodešli až někam odbočíme. Objevilo se slunce, opírající si do korun smrků. Jdeme ve spršce padajících ledových destiček, sklouzávajících z jehlic. Borůvčí se podobá mořským korálům. Celé větvičky jsou obaleny ledem. Slunce pere, ze země stoupá pára. Všechno je takové tajuplné. Jsme zde sami. Slyšíš jenom hlasy našich chlapců. Srocujeme se u plastiky „lesního muže“. Jakýsi skřet nás vítá a posílá dál na hřeben polomských smrků.

Ten chlapík má palec v uchu,či kýho výra? Druhou pracku nikde nevidím. Větve smrků jsou doslova pokryté ledovou krustou, ale sluníčku už osvobozuje pracky jehličnanů. Zbavují se ledového příkrovu. Prší!!  Mažeme do volných průseků nad starou asfaltovou cestou. Její vozovka je už vydrolená zimními mrazy a jarním táním, a letním vedrem a podzimními plískanicemi. Bude kdy opravena?     

Modří rackové stále nevidět, tedy – vyjma Sira. Ten neustále pobíhá mezi námi – takže taky nikde, taky všude! Modlím se, aby se „klackové“ zjevili dříve než oddíl odbočí na Severku. Neboť se chceme podívat na pás slovenských hor. Vyšlo to přesně. U zcela zmrzlého „blbouna“ (rozuměj – ukazatele) nás Kamo a Noro dostihli. Zepředu to jistí Sir, hurá na Severku.   

Severka je nová chata, bratru – takových dvacet roků, možná míň. Synci se tomu zasmějí, a také se tomu smějí. Nedokážou si totiž představit delší dobu, než… „Karamba, vyfoťte mě tam před tím „matesem“, před tím oranžovým LIAZem“. Pod bazénem, (Noro tvrdí, že je to zakuklená požární nádrž), mezi rozličnými stroji – rolby, skútry a takové ty podobné věci, (hm, traktora nevidět), stojí Škoda 706 MTS – potažmo LIAZ. Ale nikdo mě nebere vážně. A nikdo mě neslyší. Šlapeme si to nahoru až k Severce. Jaké je naše rozčarování, když zjišťujeme, že koruny stromu už zabraňují výhledu na pás slovenských hor. Jenom Sir je rozveselen. Za skleněnými stěnami vstupní verandy Severky pobíhá divný pes. „Vždyť je „fofola“, kdosi (a to by mě, prosím pěkně, zajímalo, kdo to byl!), trefně poznamenává. Aniž bychom si to uvědomili, stoupáme na nejvyšší bod dnešní výpravy. Ne Čerchlaný Beskyd, ale Kostelky, se svou výškou 962 m n. m., jsou nejvyšším bodem dnešního putování.

Scházíme k horním stožárům lyžařského vleku. Jsou tu hromady sněhu, paráda. Zrobíme takové snímky, aby ti, co se výpravy nezúčastnili, měli dojem, že jsme se brodili po pás ve sněhu. Padá i návrh, na stavbu sněhuláka, ale byl smeten ze stoly. Pýřití hoši, nemají zájem stavět nějakého „bałwanka“, nějakého bíleho muže. Je povyprávěn noční přechod Beskyd, snad to bylo v roce 1987. Můj výsadek dorazil na místo srazu. Dorazil tam i ten druhý výsadek, šlapající z Bocanovic. Nikdy tam nedorazil ten třetí, mířící na hřeben Kostelek ze Šancí.

Nevím jak k tomu došlo, ale po opuštění Kostelek, se Sobík a k němu přidavší Tříska, doslova rozpýřili, zkrátka byli říční! Vytáhli starou historku, před roky odvysílanou na jedné TV stanici. Zkrátka nebyli k utišení. Nevidí krásu lesa, myriádu diamantových kapiček, necítí vůni smůly a jehličí, neslyší velebnost ticha. Jenom melou a melou. Až jsem musel zasáhnout! Sobíkovi ovšem bylo slíbeno, že pokud najde příhodný objekt, může předvést „Zdenu – uvízlou pod kořenem“.

Kolem bývalého tábořiště a letité boudy na okraji lesa, přicházíme pod Čerchlaný Beskyd. Ten tam je hotel Tetřev. Neexistuje. Byl rozebrán, není po něm ani památky. Někam odletěl ten vycpaný tetřev, zmizela i dřevěná plastika ptáka tetřeva. I ty kamenné základy původního hotelu byly odvezeny. Čistá louka a houpačky. „Genius loci“ byl zavražděn!
V hotelu jsem jako chlapec nocoval, stanoval jsem i v tom kempu, co jsem vzpomínal – a v hotelu jsme se stravovali. Ve třetím ročníku Gymnázia jsme zde na branném kursu dorazili. A když profesoři seděli nad hořkým nápojem a přemýšleli, jak zrobit orientační běh – a někým osadit „obracecí metu“, nabídl profesor Robotka, aby na Muřínkový vrch byl poslán Komárek, protože on chodí do toho oddílu „Karvinská TROJKA“. A určitě to tady zná. Profesoři Šimek a Bajnar souhlasili. Byl jsem vytržen z nějakých „pýřitých“ skopičin a pozván ke stolu profesorů. Ať si vyberu ještě dva spolužáky, ano vím, kde je Muřínkův vrch, i to jak jsem tam dostaneme.

Synci, to byla paráda. Leželi jsme u kaple na Muřínkovém vrchu, Kuba kouřil (jmenuje se Pavel Kubíček a je dnes učitelem), protože měl už osmnáct roků a mohl si to dovolit. A jednotlivé hlídky, vyčerpaných spolužáku k nám dobíhaly, my jsme jim potvrdili účast a oni se vracely zpátky na Tetřev. A Kuba kouřil. To bylo nádherné. Ne to, že Kuba kouřil, ale to, že jsem věděl, kde jsem, kde jsme! Vždy je dobré vědět, kde jsi!!

Stoupá dívenka černooká, s černými dlouhými copy, na nohách krpce, oděna v sukni a jubku, uzlíček v ruce – v něm chléb a tvaroh, a dvě jablka, a skleněná láhev, s porcelánovým uzávěrem, naplněna čistou vodou. Stoupá ze své rodné slovenské vísky nahoru, do „hory“! (Jak říkají bratři Slováci lesu). Celá školní třída s ní jde. Jsou dva roky po válce. Rodina se vrátila ze Sudet, protože mojí „starej mame“ (rozuměj – slovenské babičce), příbuzní prorokovali, že Hitler se vrátí. Jde moje matka Anička na Polom. Na Čerchlaný Beskyd. Má sedm roků a od mé „starej mamy“ dostala pět korun. Pět papírových korun. Hotel Tetřev je pro ně zapovězený, je určen pouze pro movitější klientelu. Jdou tedy na Kamennou chatu. A Anička rozmýšlí, zda si má za pět korun československých koupit polévku, nebo sladkou „malinovku“, rozuměj „sodovku“ – česky – limonádu.
Ona mi řekla o těch sáních, co stály pod jedlemi Čerchlaného Beskydu. Železné sáně, na nich vybraná klientela podnikala výlety, a kůň ty sáně táhnul. A všude sníh. Synci, já ty sáně pamatuji!!

Pryč jsou ty sáně, a pryč jsou i ty vzrostlé jedle. Na Kamenné chatě si dáváme polévku, oddíl to platí! Už se nemohu zeptat své matky, co ona si tehdy zvolila, co ona si koupila. Ale asi to byla ta červená sodovka. Vyplňujeme tabulku výzbroje a výstroje. Sir III. leží pod nohami Modrých racků a příjemná „kelnerka“ Monika nás obsluhuje. Snad je to tím, že prvně vstoupivší Sobík, bodře a jadrně pozdravil. A další hoši ho následovali, což vyvolalo u sedících hostů pochvalné mručení. Při odnášení nádobí dostáva slečna Monika od Sobíka otázku: „To jste vařila vy?". Číšnice je zaskočena. „Ne, paní kuchařka!“ odpovídá. „Tak ji vyřiďte, že to bylo moc dobré!“ ukončuje Sobík svoji návštěvu v Kamenné chatě. A pak už pádíme ven. Vzhůru na Čerchlaný Beskyd.

Pátráme po kótě Čerchlaného Beskydu. Nikde tu není. Až pak objevuje Kamo povalená kámen. Vytržený, snad stahovaným padlým stromem, jedlí, co pamatuje ty železný sáně. Tak ho zvedáme a přemisťujeme na nejvyšší bod. Za námi je rozhledna „Tetřev“, proti nám hřiště na hřebeni, jdoucí pronajmout si za „dlouhé“ peníze. A pod rozhlednou roubenky, kde můžeš přespat také za dlouhé peníze. Tak se zvěčňujeme u té kóty. A potom pod vyvráceným stromem exceluje Sobík, a Satan šplhá do větvoví vyvráceného stromu. A všichni za ním! Hurá! Pár „fotéšek“, Sir je rozezlen, že nemůže s chlapci na kmen, nikdo ho tam nevysadil. Formujeme se a sbíráme se k odchodu.

Suneme se po vrchní hraně louky a přímo do míst, kde stávalo kdysi veřejné tábořiště. Ještě dnes je patrné, že se zde kdysi rozbíjely stany. Louka je ohraničena stromy, ale s nánosem padlých větví a menších stromků, pokrytých mechem a lišejníkem. A to ještě nevyrazily devětsily. 

Svižně pokračujeme dál, na Kostelky, pryč tam je křišťál z větvoví polomských smrků, i ty ledové korály už nejsou korály, je to borůvčí. Scházíme ke Skalce. Vida, na ceduli turistické chaty Skalka je vypodobněna liška – šelma psovitá. To jsem „nevjedil“, že Lišáci mají svojí „útulnu“, jak se v Beskydách říká chatám nebo se tak říkávalo. Ale nikdo to neví. A to je škoda. Když mohou mít Krkonoše svoje „boudy“ (německy die Bude), proč by měly být v Beskydách chaty?

Na Skalce zjišťujeme, že máme ještě dvě hodiny času. Vytahujeme tedy poslední zásoby proviantu. Do chaty to nikoho netáhne. Opodál hoří oheň, na veřejném ohništi. Kolem stojí několik figur dospělých, patrně rodiče dětiček, pobíhajících s klacky v rukou před chatou a dál, až  na bývalou sjezdovku. A potom dolů k lesní tůní, k požární nádrží, co nepomohla zachránit Skalku při ničivém požáru v roce 1998. Tehdy Skalka, jedna z nejkouzelnějších útulen Beskyd, lehla popelem. Bylo to cosi strašného!!

Sedíme, Rackové připevňují na loapy kartičky se zvířátky. Nikdo neví, jaké zvíře bude představovat. Vytahují se špendlíky a „zicherhaitzky“ z KPZ-etek. Naštěstí mají všichni. Třískův hřebík nebudeme potřebovat. Kamo lakonicky dodává, že za hodinu nám jede vlak. Vyrážíme po cestě strůžek, potůčků a potoku dolů. Mezitím padají otázky jako: „Jsem šelma psovitá, žiji ve vodě, žiji v Africe?“ Prvně odhalil své zvíře Mates (puma horská). Sysel marně pátrá zda je šakal nebo hyena. Tříska už ví, že je plch (pojistil si to otázkou: „Žiji na Tvrzi?“), ale chce dostat dva body za druhové jméno a hoši ho matou, protože mu prozrazují, že v druhém názvu je „ořech“. Tříska to špatně chápe a musím ho několikrát odhánět, když mi tvrdí, že je plchem ořechovým, nebo dokonce „plchem oříškovým“. (Byl plchem lískovým – a nakonec na to přišel.) Júňo je zmaten. Už ví, že je šelma kočkovitá, že žije v Africe a má na těle puntíky. Stále mne bombarduje leopardem puntíkovaným. (Byl levhartem skvrnitým! Ale také dostal bod, neboť všichni své zvíře postupně správně, byť ne druhově, označili). Jsme už u Hájenky a sbíháme po červené značce dolů z kopce.

„Rychle, rychle, jinak nám to ujede!“ burcuje Kamo. Podchodem pod tratí běžíme. Naše souprava už stojí u perónu. Dobíháme na nádraží. Ještě nejsou čtyři hodiny a vlak jede až 16.04! „Ach tak!“, oddechuje si Kamo. „Já myslel, že to jede přesně ve čtyři!“ No, stálo mi to za to? Běžet, sotva dechu popadajíc? Jo, kdybych měl hodinky…

Cesta domů uběhla v pohodě. Sobík byl odchycen a donucen pořídit další karikatury členů. Má je ve svém pracáku. Tak se těsně před Karvinou fotíme. Každý se svou podobiznou. Shrekovi se jeho portrét nelíbí a zpěčuje se nechat se spodobnit. Věřím však, že za několik let, možná později, budou Sobíkovy karikatury draženy za „dlouhé“ peníze. A to je tak všechno. Z výpravy, kde nás mělo být 100% a nebylo. Snad někdy příště.

                                                                                                                                                                            MOna, foto Mona