Na uskutečnění tohoto podniku má největší zásluhu, vyjma samotného tlaku neodehraných závodů DOD, Švejk. On také, jako jediný, reagoval na moji výzvu k obhlídce terénu a stávající situace. Neboť ty tam jsou doby, co vedle „palpostů“ stávaly baráky. Střecha ramp tankových motorů a generátorových vozů je dávno stržena. Snad nám Maroško účel jednotlivých zařízení, neboť zde několik měsíců sloužil u raketového vojska VÚ 4443 Karviná, popíše, vysvětlí. Snad to bude při příštím ASF klání.

Už dva měsíce nás pronásleduje nevlídné, mrazivé, sněživé a plačtivé počasí. (Prvomájové cyklobraní bylo světlou výjimkou!). Podnik byl dostatečně dopředu oznamován, a rušen – a opět oznamován, snad příště, snad teď. Hurá! I když předpověď počasí nám ruku nepodává! Ale Sobík hlásí, že bude pršet až k večeru, a to my už budeme doma. Jedeme!

Ráno je chladno, zatím slunečno, ale bílé záclony řasosloh se táhnou po nebi, svěží větřík pofukuje. Nebudu se v maskáčích potit. Před půl devátou se před domem motá Špejlík. Po chvílí doráží Švejk, Runy a Páťa. A vzápětí i Mates. V sušárně, z otevřených nábojových bedniček, přesouvá se obsah do jednotlivých kletrů, ruksaků. Špejlík fasuje optiku, ostatní tři – zbraně, rozlišovací pásky, sumky, munici. Mates nic, Mates je „doprovodné vozidlo“. Špejlík mi oznamuje, že Vendy nedorazí, protože je v Tunisku. Vyjíždíme dle harmonogramu.

Cesta není nikterak dlouhá, patnáct minut naprosté vaty. Přesto – Runy a Švejk doráží k „Tesarčíkům“ naprosto zfultaní. Nevím, kolik  toho měli naloženo! Ale tito dva výtečníci se rozhodli, že si půjdou koupit minerálku do „kaflandu“. A protože je pozadí bolí od těžkých tlumoků, půjdou pěšky!! Výborný nápad! Už je tu Saly, a Sobík je tu také. Přijíždí Tříska a Jack, a Sysel. Júňo se dovezl automobilem. Nebyl to dobrý (jiný) nápad. Ale starý Júňo požaloval na syna, že… Nu, nebudeme to tu rozebírat! Ti dva  žíznivý plantážníci nikde. Akorát na místo, kde se „zakempovala“ část oddílu, u táflovaných dveří, doráží v „oktávce“ jacísi dva bodří chlapíci a počínají nosit rozličný proviant – či, kýho výra (?), do klubovny hasičské zbrojnice. A našim synkům nedochází, že by měli vyklidit prostor vchodu. Posílám Júňa dopředu, po asfaltce, pěšky, stále rovně – až k hraniční závoře do Polska. Ti dva zjevy se už zjevili. Ano, obchod u lázní je blíže než jejich původní cíl. Druhé hurá! Valíme se k hranici.

Necelých dvě stě metrů za „tesarem“ zmateně pobíhá, jak potrefená koroptev, Júňo. Nestačím se divit. Zabloudil na rovné cestě, neví kam má odbočit. No, nikam – rozkaz zněl jasně: „Ubírat se téměř kilometr přímo za nosem, až k hraniční závoře!“ Júňo bude muset za námi běžet. A taky že jo. Naštěstí ho doprovází Švejk neboť i on se pohybuje, co noha nohu mine. Odbočujeme na lesní cestu, spouštíme se ze svahu dolů a do protisvahu nahoru, až k buku. Na lavičce zde odpočívá Dodo. Ještě nebudeme rozdávat „střelky“. A už je tu Švejk i Júňo.

Zvolna pojíždíme v protisměru zadního trailu až k úvozu nad nimž, když se vyškrábeš do svahu, spatříš už betonový plot bývalého vojenského objektu. Míříme do míst, kde jsou betonové pažnice odebrány. „Jen pozor na ostnatý drát!“, nabádá mě Špejlík. Tak také ty, co se plahočí za mnou, na tuto skutečnost upozorňuji. Už jsme tu všichni, Švejk se ptá kde zaparkujeme bicykly. Navrhuji odebrat se až před rampy velitelského pracoviště. Ukládáme kola ke stromu. Ti, co nejsou vystrojeni, se soukají do maskáčů, Švejk se napájí minerálkou. Veze toho na svých bedrech dost. Má i lékárničku?

Domlouváme se na dalším postupu. Je to jasné, prioritou je odstřílet říjnový závod DOD. Odebírám se, ověšený vojenskou vzduchovkou vz.47, taškou s terči, lapačem a broky ke strženým rampám. A Špejlík mě bombarduje dotazem jakým módem zahájíme airsoft. Synci, mě je to naprosto ukradené. Tam se převlečte, opáskujte se, rozdělte si „střelky“ a munici a zahrajte si jaký „mód“ chcete. Pevně věřím, že se nedokážete domluvit. Vše je v režii Švejka.

Střelba probíhá jako na drátkách. První nastupuje rádce Lišáků, protože půjde dnes dříve domů. Saly nastřílel 45 bodů, což je slušné, neboť vzdálenost k terči je téměř 20 metrů, ne-li víc. Jenomže Tříska si vystřílel pouze 9 bodů, Sobík (ten nedokázal zasunout terč do lapače broků, asi proto, že ho nikdy neviděl) získává bodů 13. Švejk a Runy se nedokázali trefit do mezikruží vůbec. (Švejk jde po prázdninách na vojenskou školu!). Myslel jsem si, že se posunula muška, či hledí že se zepsulo. Ale mě se broky, (než se podařilo odchytit dalšího střelce, neboť vzadu za rampami se odehrávají lité boje, nevím ovšem dle jakého módu), do terče poslat zdařilo.

Švejk donáší zaseklou zbraň páně Sobíka. Nejsme schopni vytáhnout zašprajcnutou kuličku z „coltu 1916“. Ale zpět k DOD. Jack, další umělec, dávající přednost myši před skutečnou „zbraní“ 8 bodů. Protože se nebe zatáhlo a je dusno, odchytávám v rychlosti poslední Trojkaře. Ano, Špejlík, který vyhrál střelbu v minulém tábornickém roce, ani tentokrát nepropadl a vítězí výkonem 64 bodů (stejně jako posledně). Odjíždí Saly.

Střelnice je sbalena. Modří a červení rokují o novém scénáři. Na rameno si obtáčím červený pásek, vždy jsem byl na straně červených. Sundávám kraťasy a soukám se do maskáčů. Kdosi z červených radostně strhává svoji barvu a motá si pásek modrý. Bude s kamarády, bude s Páťou a Jackem. Poslední bojové rozdílení a červení se vydávají do úkrytu velitelského stanoviště. Stále nemám v hlavě srovnány pravidla: hraje se dvacet minut, módem je „obrana a útok“, červeným se musí ukrást vlajka, obránci mají pět životů, útočníci pouze tři. Švejk má k tomu „elektriku“. Kdo je zasažen, jde na „hřbitov“ a potom se může vrátit zpět do boje.    

Boj začal. Modří chaoticky pobíhají po lese. Červení zalehávají do hromady sutě. Švejk řevem diriguje přesun svých mužů – to aby útočníci věděli, kde je velitel a kam se schovávají obránci. Mates, stojící vedle mě, bezmyšlenkovitě posílá kuličky na vzdálenost větší jak sto metrů. Přitom „airsoftka“ má dostřel cca 30 metrů na jistotu. Pak je to haluz. Sobíkovi se opět „ucpala“ zbraň - jiná. Kdosi z červených vybízí modrého, aby se přiznal k zásahu. Plazím se asi padesát metrů ve vysoké trávě. Dostávám se k betonové hraně. Uff! Jsem úplně mrtvý. Podařilo se mi zasáhnout Matese. (Jenomže Mates mi to později oplácí). Švejk vykřikuje, že není dovoleno plížit se jiným, než předním směrem. Ale modří ho neposlouchají a dostávají se na střechu velitelského stanoviště. Opět přestřelka, doprovázená hlasitým komentářem. Urááá!! Divím se, že v naší hře i mrtví mluví a ukazují, kde je soupeř. Dostávám se k otvoru v betonové střeše. Ta už byla červenými od nepřítele vyčištěna.

Spouštíme se proraženým otvorem v betonové střeše, jen opatrně, všude jsou utržené roksory. (Zde – snímek č. 22 – došlo k mému fatálnímu prozření! Ale nehodí se to sem, očím chlapcům pýřitým ukazovat, psát. Uff! Snad někdy – veteránům se zmíním. U „kaflandu“, u ohníčku na „Frýdě“. Ale bude muset být hluboká, hvězdnatá noc!!  A z lesa se ozývat noční křik drozda cvrčaly, nebo alespoň šoupálka krátkoprstého, když ze spánku byli vytrženi!)

Když jsem seskočil na zem, abych se zapojil do obrany, prohlašuje Švejk lakonicky, že červení vyhráli, bo modrým se do dvaceti minut nepodařilo dobít velitelské stanoviště. Hm, zajímavé. Zajímal by mě počet ztracených „životů“. Odcházíme k tábořišti. Dobíjíme zásobníky do „střelek“. Znovu opakujeme a upřesňujeme si pravidla. Airsoft je především „tichá hra“, není možno hlasitě hovořit, či dokonce po sobě křičet. Také pohyb musí být propracovanější – sofistikovanější, skrytý, maskovaný. O přiznání zásahu nemluvě.

Druhá hra probíhá v jiném duchu. Především všichni mají dva životy, (je nás přeci jenom malý počet). Zasažení neodchází na „hřbitov“ (jiné skupiny hráčů ASF tento prostor nazývají „mrtvoliště“), aby se později vrátili do hry, ale leží nezbytný čas na místě, popřípadě se přesunou dál do úkrytu od místa, kde byli „zasaženi“ – vyřazeni.

Světe div se, i hlasitost při přesunech a udílení rozkazů spadla o několik desítek decibelů. Plížím se v druhé vlně zleva k velitelskému stanovišti společně s Júněm. Před námi se pohybuje Tříska a ještě kdosi s červeným páskem na paži. V podřepu postupujeme vysokou trávou, zbraně nabity, mezi nízkými stromy, jejichž pahýly lišejníkem porostlých větví, nám zabraňují ve volném průchodu. Pozor na suché klacky. Dvojice, vpravo nás, odhalila Jacka. Ten vyřazuje jednoho našeho hráče, druhý borec bere jeden život Jacka.

Synci, nádherná hra. Podařilo se mi přes se přes suťoviště, podporován střelbou Třísky z pravé strany a krytím z levé z vrchu Syslem, dostat se až za bloky cihlových kvádrů, odstřelovat vstupní vchod do velitelské místnosti v prostoru za dřevěnými vraty (viz galerie, snímek č. 38 – dnes ta vrata jsou dávno ukradena, zničena). Pak jsem se dostal, horko těžko až za pilíř a do niky, kde jsem měl vlajku na dosah. měla to být signálka ne vlajka suverénního státu, ale my jsme ji neměli. Pak mě vyřadil Páťa. Modří uhájili velitelské stanoviště.

Stahujeme se zpátky k bicyklům. Ne, další hra už nebude. Déšť visí ve vzduchu a blíží se čtrnáctá hodina. Musíme pořídit pár naaranžovaných snímků, neboť za boje takové obrázky nejde vyfotit, pokud se nejedná o profesionálního „válečného“ zpravodaje, pokud se hráč – fotograf nechce aktivně zúčastnit boje. Podařilo se to, co předkládám. Mnohé snímky z úsměvem. Mnohé snímky z nezájmem.

Z maskáčů vytřepáváme dlouhá „husí cigára“ květenství topolů a jív. Převlékáme se, odpadky uklízíme. Tlupa „modrých“ odhazuje pásky z maskáčů. U „červených“ to nebylo zaznamenáno! To není pěkné. Odpadky u sebe shromažďuje Runy. Vyhodí je později, do kontejnerů k tomu určených. Bude za to odměněn. Prolézáme otvorem železnými vraty. Míříme k bývalé závoře, kdysi hlídané vojáky. Rozjíždíme se domů. Pouze Švejk, Runy, Páťa a Špejlík jedou se mnou až domů. na naše paže dopadají kapičky. Kapičky čeho? Vždyť zatím neprší!

                                                                                                                                                      MOna, foto Mona

snímky „popůvodního“ stavu budov v objektu „C“ kolem „palpostů“ - rok 2007, snímky Jersey98

odkaz: → ODTUD byly staženy fotografie

     adna-karvina/