Tak, nejprve jsme si vychutnali jízdu ve „slonovi“, z Bohumína se vezeme „tornádem"*. A teď sedíme v přívěšáků osmsetdesítky. Vzadu, pěkně na lavičce chodbičky, okna otevřené a čekáme. Čekáme na přípoj od Brna. Lála má nový fotoaparát a zběsile fotí. Třísku, Jacka a další ztepilé zjevy a nebo úplně cizí lidi – posunovače, pasažéry. Brňák je tu a my můžeme vyrazit. Ploužíme se lašským podhůřím, přes Příbor. Lidi vystupují a jiní nastupují. Sluníčko se chovává za mraky. I Trúba je schovaná za Bílou horou. Ne, na rozhlednu nepůjdeme.

Vysypali jsme se na kopřivnickém nádraží a mažeme si to do parku. Je nás tady jako žalostně málo. Ani ne polovina oddílu. Od Rysů pouze Dalmi, Lišáky – Třísku a Jacka posilnil Tomáš, známeho už z RODEA. V řadě Vyder stojí Sněžka, Spider, Mates a Šimon. Kde jsou všichni ti ostatní hoši?

Ukazujeme si místo, kde stálo staré muzeum TATRY a kde byla odstavena Slovenská strela a potom přes park, podle šipek ukazatelů docházíme přes město k novému muzeu.
Slečna v recepci mne nemile překvapila, když po mně požaduje 740 Kč. To ještě Sněžka a Lála ukazuji své studentské průkazy. Tak mne Sněžka založil, odkládáme si loapy do šatny a vyrážíme do expozice. Trojčata se točí kolem Lály a okamžitě naskakuji do vystaveného veteránu – je k tomu určen – aby se v něm zvěčnili. Dál už kráčíme každý dle libosti. Lidi zde naštěstí není mnoho. Prolézáme jednotlivé expozice, abychom se nakonec sešli u expediční Tatry T – 138 do Lambaréné. Část oddílu nadchly modely, jiné závodní auta, mne opět Tatra 77, pár výtečníků si pouštělo naučné obrazovky v jazyce německém a maďarském, a když jsme si to všechno prohlédli, lavičky opucovali a exponáty s cedulkou „Nedotýkejte se!“ osahali, setkali jsme se u šatny. Zrovinka do expozice vkráčela početná skupina Španělů. Jeden ze starších kustodů muzea hovoří anglicky, načež tlumočnice zájezdů vše promptně překládá do španělštiny.

Po vzoru Dalmiho zde několik několik umělců nakrmilo razicí stroj a otáčením kliky si nechávají vylisovat pamětní plíšek. Dáma u vchodů do expozice nás ještě láká na stálou výstavu manželů Zátopkových. Emil Zátopek (kopřivnický rodák) byl fenomenální běžec – v roce 1952 na LOH v Helsinkách vyhrál běh na 5 000 m, na 10 000 m i maratón – na ten nebyl vůbec připraven a jen tak si ho zkusil! To se dnes už asi nikomu nepodaří. (Tohle si přečti!!) Dana Zátopková v Helsinkách vybojovala zlato v hodu oštěpem. Netuším, zda víte, že paní Dana se narodila 19. 9. 1922 (ve stejný den, měsíc i rok jako Emil), ve Fryštátu u Karviné!! Je tedy jednou z nejslavnějších karvinských rodaček.

Zatímco jsem, dle navigace slečny v recepci doplnil peněženku, oddíl se vycapil přímo před vchod muzea, rozbalil papírové ubrousky a počal stolovat. Přesně tak, jak jsem si to nepředstavoval!! Inu, vesnice zdraví město! V cuku letu dojídáme a jsme prosmýknutí kolem fenomenální „Slovenské strely“ (červený „vlak“) – samozřejmě, že s nezbytným výkladem, výpadovkou k usedlosti Ignáce Šustaly. To je ten chlapík, co založil výrobu kočárů a následně smontoval i již výše vzpomínaného „präsidenta“.

Je dusno, a těžce se nám stoupá po modré značce do kopce, přes louky a hlohové háje pod Váňův kámen. Už slyšíme cinkání karabin, po vápencovém skalisku se soukají lezci nahoru. Odhazujeme loapy do trávy a tři družiníci ke mně jdou, aby vyslechli zprávu. Tu musí svým kamarádům přetlumočit, ale slova nepoužít. Maně jsem si vzpomněl, kdy v roce 1987 Kajman své družině Lišáků předával posuňky poselství: „Horolezec na skále má červené lano.“ Teď, úplně stejnou zprávu, tlumočí družině Vyder jeho syn Šimi. A ten horolezec na té skále, má opravdu červené lano.

V jiný čas a v jiném podniku. Uvědomil jsem si, že se v oddíle stala věc, o které jsem kdysi snil, když jsem pročítal kroniky Hochů od Bobří řeky. Do Trojky chodí Mates, syn Rybaříka. A Rybařík je „syn“ starého Rybaříka – Bena. Mates je tedy „vnuk“ Bena. Třetí generace Trojkařů. Do oddílu tedy chodil děd, syn i vnuk. Trojka už hodně pamatuje!

Ale k věci. Výsledky „němohry“ nemám poznamenané. Známky však byly družiníkům rozdány, a my se šplháme na úpatí Bílé hory. A potom po vrstevnici zvolna scházíme ke Štramberku – Moravskému Betlému, jak je poeticky nazýván. Po cestě obdivujeme nádherné exempláře rulíku zlomocného. Tomáš poznamenává, že atropin – smrtelný jed rulíku, se užívá v očním lékařství. Má pravdu ten chlapec.

Vcházíme do Moravského Betléma. Od zadu. To málokdo zná. Kouzelnější by bylo prodírat se sněhovou závějí, kdy olověné nebe sype sněhové vločky na šindelové střechy a za okny chaloupek svítí petrolejka. Teď do nás bije polední slunce a rozpaluje kamennou dlažbou a trámy dřevěnic. Šplháme se po schodech pod Trúbu. Odhazujeme loapy a vcházíme do „kanceláře“ správce Trúby. Zatímco platím biletky na Trúbu, hoši se nezřízeně prohrabují množstvím polodrahokamů. Tak rychle pryč, než dojde k nějaké nepřístojnosti.

Stoupáme po dřevěném schodišti na hradní věž. Neberu v potaz Jackovo naříkání, že se mu točí hlava z výšek – zaplatil jsi si, tak plav nahoru! Z dřevěného ochozu je nádherný výhled na celé Lašsko. Pobíháme mezi jednotlivými výhledy, na tabulkách poprsnic studujeme daleké kopce, vítr čechrá vlasy. A následně stoupáme do nejvyššího patra. Zíráme přes barevné tabulky skla do kraje. Zelená – jaro, červená – léto, žlutá – podzim, modrá – zima. Přesně jako hodnotící období Jestřábova řádu. Přesně jako naše stránky – což mnozí Racci nejsou sto pochopit. Zvolna se spouštíme po dřevěných schodech dolů. Na stěnách kamenné hlásky jsou porůznu rozvěšeny loutky strašidel. To žáci místních škol soutěžili.

Pod věží jdeme do sedel a zvolna scházíme na štramberské náměstí. Je zde jakýsi jarmark, uši se prodávají i frgály, a košťata z vrbového proutí se zde pletou. Nad muzeem Zdeňka Buriana vyhrává kutálka. Mnohé melodie nám jsou povědomé. Zvolna kráčíme ke křížku mezi lipami. Chvíle odpočinku, několik doušku čaje a míříme do království vápence.

Vycházíme na hranu lomu Kamenárka. Uchvacující pohled. Pod námi jsou dvě patra opuštěného lomu. Dole je kolem lesíka malý hájek. Bokem, mezi záplavou hvozdíku kartouzku scházíme na první patro a potom dolů k jezírku. Je zde nějak partička, ale naštěstí jsou už na odchodu.

Odhazujeme loapy, vytahujeme oběd a převlíkáme se. Lála se marně snaží oživit fotoaparát. Baterie je úplně vyšťavena, asi dostane „nůž do břicha“ (Lála – za ty fotoorgie ve vlaku, kdy napráskala na 400 fotek!) Mladší hoši pátrají v jezírku po čolcích a žábách. Protože hrozí, že se z nich někdo nechtěně vykoupe, musím je odvolat. Odehráváme několik závodů. Prvně signalizace. Protože z Rysů je zde pouze Dalmi, posiluje Lišáky a body nejsou započítávány do ozanabu. Členům vítězné družině jsou tak přičítány známky. Pak sbíráme kameny na čas. Vítězí Tomáš a Sněžka – oba mají shodný čas. Třetí je Tříska. Následuje „fousatý závod“ kombinované uzlování. Družiny jsou opět zaskočeny. Vydry ve dvou kolech nakonec dosahují lepšího času. Pod skalní stěnou stavíme z kamenů nejvyšší věžičku. Vydry jsou opět úspěšnější. Zouváme si boty a kráčíme k tábořišti naboso. Posledním závodem je hod talířem. Zde jsou lepší Lišáci, kdy Dalmi svým hodem přehodil celé Vydry. Jede se dvakrát za sebou po stezce kolem jezírka.

Balíme a přesouváme se do sousedního lomu. Přecházíme po hraně kolem skály. Pod námi se ozývají bubny – tam-tamy. Kdysi zde bývalo škvárové fotbalové hřiště, dnes je zde botanická zahrada. Na jižní straně lezou po vápenci lezci. Chvíli je pozorujeme – cinkání karabin je nám povědomé. Procházíme si zahradu, i zadní jezírka, nakukujeme do propasti. Ne, jeskyňáři dnes zde nejsou. Vracíme se k bráně a pak už zvolna, mezi rodinnými domky scházíme na hlavní silnici. Je stále horko. A tak s povděkem bereme občerstvení v zahradní restauraci před křižovatkou.

Na nádraží dorážíme včas, vlak je zde za několik minut. Ve Studénce oddíl přesedá do „slona“ a pod vedením Sněžky jede domů. Cesta ovšem neprobíhá tak jak by měla. Oddíl je dokonce napomínán průvodčí. Když se snažím na „Ukončovačce“ vyzvědět co se vlastně dělo, nedostávám smysluplnou odpověď. Zkrátka mnohým Trojkařům chybí sebekázeň.

                                                                                                                                      MOna