Od soboty, kdy jsme se na výpravě celý den pohybovali v téměř neustálém mrholení, jsem jako na trní. Odvolat kola, neodvolat. V pondělí prší celý den, v úterý se situace „o fous“ zlepšila a norové nás zpravují o tom, že ve středu na prvního máje by mohlo pršet až k večeru… Zkusíme to!

O třičtvrtě na šest (zapomněl jsem si vypnout budík, který netuší, že je svátek) je venku obloha téměř vymetená, ale teploměr ukazuje celých šest stupňů!! Postupně, s vycházejícím sluncem, teplota stoupá, až k deváté hodině, na kterou byl stanoven sraz, dosahuje snesitelných jedenáct stupňů. Ovšem fouká, a to dost. Z oddílu jsou na parkovišti u neředínského hřbitova k výpravě připraveni Čedar, Gorka, Kroky, Maty, Simon a Tobi. Jedou s námi také Gorka senior a táta Simon (Petr). V nestřeženém okamžiku se vydává Gorka senior po hlavní silnici k Topolanům, aby získal náskok. Ale my tam přece nejedeme!! To si teda pěkně „naběh“.

Vyrážíme po cyklostezce, nadjezdem překonáváme čtvřproudovou silnici, která nahrazuje poslední úsek západní tangenty dé pětatřicítky. Frčíme mezi řepkovými poli. Josef Václav Sládek by asi zaplakal – velké, širé, žluté lány… První krátká pauza u Hanáckyho véhledu a frčíme z mírného kopce k Vojnicím. Cyklostezka pokračuje vlevo i vpravo, ovšem my volíme neznačenou cestu přímo před námi. Překonáváme Blatu – všiml si toho někdo? – a funíme proti větru k Loučanům. Hned zkraje obce je rozšířený prostor u místního hřbitova a to nám vyhovuje, zde se vydýcháváme. Nebojte, chlapci, už to bude „na pohodu“, možná…

Loučany plynule přechází v Náměšť na Hané. Krokymu se plandá hadička camelbagu mezi nohama, ale musí vydržet. Za chvíli jsme u zámku. Objíždíme čtvrtkruh kruhového objezdu, vinoucího se kolem zámecké zahrady a míříme se podívat na zříceninu náměšťského hradu. Za mých mladých let to byl jen takový malý dolíček kolem velké lípy, ovšem v současnosti jsou odhaleny zbytky zdí a celá zřícenina je přístupná po novém dřevěném, do olšova namořeném, mostku. Právě pod ním nalézá Maty kešku. Uprostřed zříceniny stojí tři dřevěné sochy. Ale kdo za pány tu stojí? Pomáhá strejda Gůgl. Od roku 2019 jsou v areálu hradu umístěny tři sochy – jde o sochy Jana Lucemburského, starosty obce a místního faráře, a to na paměť výročí 700 let od chvíle, kdy král Jan Lucemburský na žádost Milíče III. z Náměště povýšil ves na trhovní městečko s jedním týdenním trhem. Vracíme se k bicyklům, až na Matyho si balíme větrovky. Nerad bych to zakřikl, ale začíná být fakticky hezky!

Pokračujeme dalším čtvrkruhem kolem zámku a po pár desítkách metrů se spouštíme strmým kopcem ke známému amfiteátru, jenž býval domovskou scénou kdysi slavného folkového festivalu Zahrada. Ani nevím, jestli bývá v současné době využíván. Obědváme, odpočíváme. Chlapce láká příhradová konstrukce zastřešení jeviště a už jsou v ní! Slyším cosi o Adamu Ondrovi a raději obracím zrak k železným nožkám, které trčí ze zeleného přírodního kotle hlediště. Pořizuji pár fotografií a vyhlašuji, že ten, kdo vyjede bez doteku země znovu nahoru, získá známku. Tu nakonec přiznávám všem, neboť Tobi zastavil u brány, která ovšem není až nahoře a ve stejném místě se dotkl země i Kroky, jenž pak také vyjel až nahoru.

Lipovou alejí se dostáváme k lesu, kde po chvíli odbočujeme vlevo a napojujeme se na cyklostezku. A nyní budeme, hoši, chvilku stoupat! Původně máme jet až ke křižovatce se zelenou turistickou značkou k Hanáckému dvorku, ale cestu si zkracujeme, když využíváme odbočky na Horáckou cestu. Je tu sice na hromadě klád od lesníků pověšena varovná cedule s přísným zákazem vstupu, ale cesta je krásná. Kroky by řekl, že je to flowtrail. A ten nás přivedl až k pískovcovému keltskému menhiru. Kola si odkládáme na stropnici brokové střelnice a ve dvou skupinách pronikáme do lesa a procházíme si po valu čtvercového opevnění, jehož každá strana má okolo stodeseti metrů. Toto vynikající hrací pole je pro několik desítek příštích roků pro oddíl ztraceno, neboť jeho vnitřek je předělen oplocením školky. Vypadá to, že zde jsou nasázené bukové proutky. U menhiru pořizujeme společnou fotku, nasedáme na oře a spouštíme se směrem ke Střížovu.

Jedu jako první, blížíme se k vesnici a v tu chvíli kolem mne prosviští Maty. Naštěstí vše dopadlo dobře. Ovšem kdyby nám v ústrety vyjela VéTřiEska, jak se to stalo pár minut poté … no nevím. Hledáme číslo popisné 101, které podle cedule s parní lokomotivou nalézá Simon, a už už chceme „na vláčky“. Vůbec nám nedošlo, že je teprve tři čtvrtě na jednu a pan domácí má zrovna pauzu na oběd. Snad z nás nebude mít žaludeční vředy. Vracíme se pár metrů ke kapličce Panny Marie, kde dávám hochům kontrolní otázku, co znamená označení V3S. Nevěděl nikdo, ale díky mobilním datům hlásí Čedar správnou odpověď Vojenský třítunový speciál. Také ztrácíme pár slov o tom, jak vzniklo horské kolo, o průkopnících tohoto trendu v Californii a správném názvosloví jednotlivých komponent jízdního kola. Ano, zde je na místě podotknout, že šlapky jsou na E55, nýbrž na kole máme přece pedály!!

Pět minut po jedné hodině vstupujeme do království pana Váni, který má na své zahradě vskutku pěkné kolejiště modelové železnice v měřítku 1:35 s rozchodem 45 mm. Dospěláci dostávají jako vstupenku starou kartonovou jízdenku, dětičky pak pohlednici. Trávíme zde, někdo s menším, jiný s větším úžasem asi třičtvrtěhodinku. Maty domlouvá jízdu nejdelší cisternové soupravy, což s povděkem kvitují i ostatní návštěvníci. Loučíme se a vyrážíme na poslední úsek našeho putování.

Vracíme se „domů“ s větrem v zádech a několika zastávkami na drobné osvěžení. Těsně před Olomoucí se loučíme se Simonovci, kteří jedou vyzvednout zbytek rodiny na přírodní koupaliště Poděbrady. Kolem třetí hodiny odpolední přijíždíme tam, odkud jsme v devět ráno vyrazili. Našlapali jsme 33,5 kilometrů… Kurnik, to nám to ale vyšlo!

(">