Přechod Nízkých Tater – západní část

9. září 2025 – úterý
Ursus a Maroš jedou o den dříve. Zajistí ve středu zaparkování auta v cíli naší cesty a Ursus zprovozní chalupu a navaří večeři na středu.

10. září 2025 – středa
S Kassou vyjíždíme od nás z Petrovic v 9:00. Sraz s ostatními máme na nádraží v Ružomberku. Stíháme to v pohodě. Maroš je úplně unesen, neboť vlakem už řadu let nejel. Také jsme s Kassou uneseni, neboť vlak má zpoždění.
Přejíždíme k Ursusovi do Liptovské Lúžné. Má tam rodinnou chalupu. Takový skoro wellness. Latrína na dvorku, sprcha jen studená v kůlně. Alespoň uvnitř teplo. Maroš už naplánoval kompletní rekonstrukci.

Protože počasí nám nepřeje, odjíždíme omrknout zkrácení trasy. Původní výchozí bod byl přímo z Liptovské Lúžné. Ve čtvrtek má ale pršet, a to dost silně, proto ta změna trasy. Nový výchozí bod – Magurka. Autem jedeme kratší cestou, přes cyklostezku. Ursus se dušoval, že to Kia projede. Je to z kopce, a tak Kia jela. Na konci trasy zablokovaná cesta dřevorubci s nakladačem. Chvíli čekáme, pak nám dávají Slováci jasný signál, ať to otočíme. No čo, zrobili sme kompromis… Otáčíme auto a nastává problém. Do kopce už Kassova Kia nechce jet, klouže a spojka je občas cítit. Kromě řidiče jdeme všichni ven. Na jednom místě i tlačíme. Myslím, že Kassa nadává i teď, když to čte.
Na Magurce u chaty domlouváme parkování. Pokud si tam dáme, až dorazíme, večeři.
Nedaleko Ursusovy chalupy je ještě jedna pozoruhodnost, která se nedá vynechat. Meandre Lúžňanky, kdy občas nevíte, jestli voda teče do kopce nebo z kopce. Hezké.
Večer hrajeme žolíka. Protože jsem je všechny porazil, jdeme spát (do wellness péřových duchen).

11. září 2025 – čtvrtek
Ráno moc nespěcháme. Stále lije jako z konve. Čekáme a čekáme. Před 11. hodinou, i když stále slabě prší, vyrážíme. Na parkovišti u chaty Magurky je úplně plno. Jedno místečko jsme našli trochu bokem.
Vyrážíme a stoupáme lesem. Zadky máme trochu stažené, spreje na medvědy připravené. V podstatě to je jediný úsek, kde se obáváme nějakého setkání s medvědem. I když baštíme maliny, borůvky a brusinky, medvědi nám dali pokoj. Výstup do prvního sedla byl nekonečný. Počasí zpočátku ještě takové makové, na hřebeni už ale bez deště. Občas se dokonce i modrá obloha ukázala. Nakonec jsme rádi za zkrácení trasy. U Chopku už jsme toho měli všichni plný knedlík.
Vystupujeme ještě na vrchol Chopok, než vstupujeme do Kamenné chaty. Nejprve se ubytujeme a pak končíme až do večerky v restauraci. Držková polévka neměla chybu.
Maroš byl úplně konsternován. Myslel si – Kamenná chata – zima, spíme s ovcemi… Tohle nečekal. Kamenná chata je nově opravená, v podstatě přestavěná na starých základech. Kdyby četl propozice, věděl by.
Ten den jsme potkali na horách víc kamzíků než lidí, a to mám rád.

12. září 2025 – pátek
Ranní placená snídaně ve stylu „sněz, co můžeš, abys nemusel po cestě svačit a obědvat“. Protože jsme vzhůru dříve, jdeme se mrknout ven. Věděli jsme, že má být jasno, ale to, co jsme viděli, se nedá popsat – to se musí vidět. Krása na všechny strany.
Chtěl jsem vyrazit dříve, než vyjede první lanovka, ale snídaně se protáhla. A tak už to není tak liduprázdné jako včera. Náš cíl je nejvyšší vrchol Ďumbier a samozřejmě sestup do sedla Čertovica.
Předbíhá nás čtveřice chlapů z horské služby. Mají slušné tempo. Pod vrcholem Ďumbieru si dávají pauzu na cigáro a pak makají dál. S dalšími dvěma kolegy doplňují zimní sloupové značení. Tahají s sebou tyče a nářadí, včetně specifického zatloukadla. Jsou to borci.
Na vrcholu se fotíme. Je zde takový slušný systém – jednu skupinu u kříže vyfotíme a pak se vyměníme. Takhle odfotím ještě další turisty. Pak raději zdrháme, na vrcholu to houstne. I cestou dolů už to začíná být celkem přelidněné. V plné sezóně o víkendu to tady musí vypadat.
Další cíl je Štefánikova chata. Tak jestli hoši z horské služby byli borci, tak nevím, co napsat o tatranských nosičích. Zároveň s námi a po dobu odpočinku se jich tu postupně objevuje asi pět. My funíme se svými pětikilovými batohy. Oni táhnou 40 až 70 kilo – dřevěné krosny, popruhy z hasičských hadic. Chata je zásobována pouze nosiči.
Odtud už nás čeká jen poslední úsek do sedla Čertovica. Dnes je to hezčí, při každém ohlédnutí vidíme téměř celou hřebenovku, co jsme šli. Celé dva dny se paseme na brusinkách. Občas borůvky nebo maliny, ale těch zralých brusinek, to jsem ještě nezažil. A také ptáčka, kterého jsem ještě nikdy neviděl – ořešníka. Když k tomu připočtu luňáka červeného, kterého jsem pozoroval na Mikulově o dva týdny později, jsou to dva noví ptáčci „do sbírky“.
Dnes ještě nějaký ten kamzík byl, jedna vretanica a pak už jenom lidé a psi.
Sestup do cíle je po sjezdovce, naštěstí traverzem. Nejvíce to vadí Ursusovi. Je sedm měsíců po výměně kyčle. Můžu si ho přiřadit k těm borcům z HS a horským nosičům.
Původně jsme měli v plánu najíst se zde v restauraci, ale přehodnocujeme situaci. Chceme stihnout termály Bešeňová. Najíme se někde jinde. Inu, kvalitní snídaně je kvalitní snídaně.
V termálkách jsem potěšen. Mám důchodcovskou slevu. I když nevím, proč bych měl být potěšen za to, že jsem starý. To bude spíše jen tou vyčůraností.
Překvapila mě rozsáhlost termálů. Původně jsem si myslel, že jsou to jen dva vyhřáté bazény. Zkušený Maroš, neboť tu získal s manželkou luxusní pobyt zadarmo (ještě vyčůranější jak já), nás provedl. Bar přímo v bazénu – no to se musí vyzkoušet. Vlnobití – no to se musí vyzkoušet. Věž s tobogány – no tak tady opatrně, nebo se pobliju. Volím proto ten nejkratší tobogán, má nejméně zatáček. No jo, ale startují ze stejné výšky. Dole jsem myslel, že překonám rychlost zvuku. Brzda v bazénku stála taky za to. Nakonec jsme zvolili i oběd v areálu.
Tady by se oddílu líbilo. Jen máme málo sponzorů. Pitris se finančně odmlčel…
Odjíždíme k Ursusovi skoro za tmy. Musíme ještě cestou pro auto na Magurku. Na večeři zde je opravdu pozdě. Jíme až „doma“ a správně unaveni usínáme brzy.

13. září 2025 – sobota
Opouštíme obec Liptovská Lúžna. V plánu jsou ferraty Dve veže a pak přesun k Marošovi na rodinnou chalupu v Dlhé nad Kysucou.
S respektem pozorujeme z parkoviště lezce na skále. No, uvidíme. Je tam celkem osm tras, tak začneme něčím lehčím. Nejobtížnější trasa je C/D. Je zde celkem dost lezců, ale právě tím, kolik tu je tras, se to rozptýlí.
Vynecháváme ty „slabší“ trasy, vybíráme si předposlední obtížnost s tím, že když nám to půjde, jdeme hned na tu nejtěžší.
Ferraty nevypadají obtížně. Vše je tvořeno stupínky. Takže stupy i chyty nejsou problém. Délka je maximálně 75 metrů výškových. Jen by člověk neměl nic podceňovat. Na jednom šikmém stupínku mi uklouzla bota. Byl jsem sice zajištěn, ale dříve, než jsem spadl, jsem prostrčil ruku mezi ocelové lano a skálu. Takto jsem se včas zachytil. Druhý den už jsem měl na ruce krásné jelito.
Nejobtížnější trasu zvládáme. Ne že bych to dal levou zadní – to určitě ne. Nejsem žádný zkušený lezec. Určitě to není pro každého. Při pohledu z lavice zabudované na skále jsem se tvářil statečně, ale...
Vyhodnocujeme, že nám to stačilo. Lezli jsme trasu č.3 a č.4. Teď musíme přejet k Marošovi a cestou si dát něco k jídlu.
U Maroše sedíme dlouho do noci, sníme všechno, co sníst jde. Kecám, klobásy ještě vezu domů. Spíš vypijeme všechno, co nám zbylo. Kolem chalupy se potulují laně a jeleni. Jsou tak blízko, že je občas i vidíme. Jeleni troubí, začala jelení říje. Maroš tvrdí, že nechodí za laněmi, ale na jeho švestky. Proto má všude elektrické ohradníky. Člověk, aby se bál vymočit.

14. září 2025 – neděle
Ráno už je počasí opět škaredé. Prší, prší, jen se leje… poslední den – pojedeme domů. Ještě se ale cestou zastavíme u Korňanského ropného prameňa. Kdo chce vědět víc, níže v odkazu.
Někde na benzínce v Ostravici přesedám od Kassy k Marošovi do auta. Loučíme se s Kassou.
Jsme spokojeni. Předpověď počasí předpovídala naprostý propadák, ale opak byl pravdou.
Děkuji, děkuji, děkuji, kluci. Kolik takových akcí se ještě podaří?

Odkazy:

Meandre Lúžňanky

Trasa – Magurka – Kamenná chata na Chopku

Kamenná chata

Trasa – Chopok – Ďumbier – sedlo Čertovina

Bešeňová

Ferrata Dve veže

Korňanský ropný prameň