„...Za druhé světové války obsadili palác Němci a komnatu nechali odvézt zpátky do pruského Královce, dnes Kaliningradu. Tam se jí lidé na zámku obdivovali až do března 1944. A tady začíná historie její záhady: Tehdy se ke Královci přiblížila Rudá armáda a Němci prchali. Podle jedné verze jantarový zázrak putoval zpátky do beden a pod krycím názvem „Operace Atlantida“ zmizel. Podle druhé verze, podložené deníkem jistého ruského důstojníka, pověřeného ochranou uměleckých památek, který byl tehdy odvelen do Královce, zničili komnatu vojáci, když zapálili zbytky zámku i s ní.

Obě verze jsou však nedoložené. Navíc, podle druhé - se v deníku uvádí, že důstojník na vlastní oči viděl zuhelnatělé zbytky jantaru - jenže jantar nezuhelnatí. Při teplotách od 370°C výš se vznítí a hoří jasným plamenem. Podle první verze byla komnata, vlastně její výzdoba zakopána nedaleko bývalého královského paláce pod jednou fontánou - jenže nenašla se tam.

Jiné verze ji umisťují i na jiná místa: třeba do šachty solného dolu. Ve hře je také paluba jisté výletní jachty, která se v lednu 1945 potopila nedaleko pobřeží u Slupska. Tam ji hledali polští potápěči, ale marně. Ozývají se i svědci, kteří tvrdí, že „Jantarová komnata“ byla naložena na obří parník „Wilhelm Gustloff“. Ten byl 30. ledna 1945 torpédován sovětskou ponorkou S-13. O život přišlo přibližně 9 000 lidí a příslušníků posádky. Jedná se o největší námořní katastrofu v dějinách mořeplavby. A ke dnu tak možná klesl i „8 div světa - Jantarová komnata“.

Uvažovalo se i o tom, že ji na počátku roku 1945 nacisté převezli vlakem kamsi do středních Čech, ačkoliv železniční síť byla po amerických náletech hodně zničená. Nejpravděpodobnější ale bude, že se nacistům podařilo komnatu přepravit pomocí ponorky na některou ponorkovou základnu. Dodnes po jantarovém divu světa pátraly stovky hledačů pokladů, ale nikdo neuspěl.
Možná, že vy držíte klíč k záhadě Jantarové komnaty, v podobě této mince. A jestli uspějete v pátrání, tak mi dejte vědět jako první.“ 
                                                                                                                         výňatek z legendy k oddílové dlouhodobé hře „Zlatý peníz Atlantidy“.

Předehra:
Pokud nebudu počítat aktivitu lesní školky „Mloček“ ­ – celoročně se, v rámci svých možností, starající o TVRZ a samotné tábořiště, hlavní brigáda proběhla na Operaci „tatýnek“, viz jiný zápis. Zde se i tajně kuly pikle ohledně dlouhodobé hry a dalších táborových atrakcí. A ty rozvedu zde:

Kassa sáhl do oddílového archívu a vytáhnul hru „Zlatý peníz Atlantidy“. (V Karviné se hrála pouze dvakrát, a to v letech 1970-71 s vyvrcholením na Černém táboře, (ačkoliv ve stejnojmenném románu je popisována dlouhodobá hra „Otrávený trn“! – odehrávající se však až na táboře „U křížku – 1973“, tábořilo se přímo v Kozově u pily. (V obou legendách je hlavním hrdinou americký válečný veterán z Vietnamu – Jim Carter, pozdější soukromý detektiv z Los Angeles!*) Vysvětlení je jednoduché: Grifin spojil příběhy z obou táborů v jeden celek a umístil je do roku 1971!)
   
Antek se vytasil s nápadem postavit na táboře konečně pořádnou saunu. Tedy žádná lanovka ani kolotoč, ale sauna bude tím letošním překvapením. (To by ovšem na několika oddílovkách později neměl prozradit na čem společně s Patkou a Marošem „tajně“ makají! (A Toncek?!)) A ještě jedno překvápko bylo přichystáno a přede mnou, jakožto i před celým oddílem, zůstalo utajeno. Ale o tom až později.

Probíraly se i „Mrtvé schránky“, alespoň jsem to tak odpozoroval, výroba závodního stroje – kde sehnat kolečka na F1 a jaké zvolit „kolečka“ táborových známek. Také se řešily přesuny v družinách, ale zde jsme skončili na mrtvém bodě, ostatně jako vždycky. Přestože si Antek později připravil vychytaný excelový prográmek, kde byly v tabulkách uvedeny přezdívky a věk a následné změny, které by automaticky vypočítávaly věkový průměr a tím pádem odrážely i fyzickou schopnost, ne tak intelektuální vyspělost družiny. To abychom to všechno pěkně srovnali „do latě“.
Tak jsme se nedomluvili v dubnu, ani v červnu na jarním RODEU, ostatně ani později na NETu ne.

Dalším velkým počinem na pozemku Věžnické TVRZE byl podnik jarního RODEA na přelomu května a června. Ten přispěl k zvelebení a úpravě pozemku. V pátek, ještě před zahájením samotného RODEA, proběhly další práce při kosení louky a úpravy kolem TVRZE. Večerní porady jsou již zmíněny v předešlých odstavcích.  

A konečným počinem bylo prázdninové setkání vyvolených na TVRZI. Co se tam vše dělo, nebylo nikterak prozrazeno. Akorát mi bylo řečeno, že Čedarovi mám vyrobit diplomek za „předtáborovou“ pracovitost při úklidu louky. Což jsem s radostí učinil.

No, a kdyby se vám zdálo, že ten tábor tak nějak obšírně „uvozuji“, tak vězte, že tábor nezačíná 19. července a nekončí 4. srpnem. Tábor se plánuje od podzimu předcházejícího roku. Od února, od dubna, května a června. V červenci se finišuje. Pak proběhne „obyčejných“ sedmnáct dnů! A tábor pokračuje do konce prázdnin. V září. V říjnu – a až do Vánoc. Hoši to neví, rodiče to neví. A když se na Vánoční nadílce poštěstí a promítne se táborový film, tak – tak to bychom mohli označit za konec letošního tábora. Ostatně, ani tento zápis nedokončím za sedmnáct dnů, o táborové kronice či filmu nemluvě!!

Táboříme:
Táboříme od pátku 19. července do 4. srpna, opět oba oddíly Grifinovy TROJKY společně, v údolí Věžnického potoka, (za Horou s výhledem na hrad Bouzov). Přírodní park Bohdalov-Hartínkov se nachází v malebném podhůří kraje „lišky Bystroušky“ – na rozhraní Moravy a Čech. Pro Karvinskou TROJKU se jedná o 51. oddílový tábor, (hoši z Olomouce jich mají o čtrnáct míň (37)). A pro rádce karvinských Lišáků – Třísku, je to tábor desátý!! Nějak se nám ten turnus stále tlačí do července! Aby jste rozuměli, nejlepší turnus je ten druhý: poslední týden v červenci a pak srpen.**

Před příjezdem Karviňáků Hanáci roznesli na předem vykolíkovaná místa táborového kruhu (připraveno na jiné výpravě vyvolených), všechny podlahy. Kay ještě provádí dokosnou hřiště a my, už po vybalení transportního auta, začínáme pod vedením Dina a Toncka přesun podsad a postelí na jednotlivé podlahy. Dvě pracovní skupiny, později rozšířené, montují jednotlivé stany. Především se vyznamenali Norek, bývalý rádce karvinských Lišáků (fotr Vítka) s manželkou Lasičkou. Ta připravovala i kafe pro starší z pracovních čet.

Děsí mě neutěšený stav volně pohozeného materiálu před TVRZÍ. Tak jak byl přinesen, tak byl odhozen. Bez ladu a skladu. (Co by tomu řekl Grifin?!) Láteřím, co kdyby začalo pršet? Dříve než všechno přeneseme a urovnáme ve TVRZI, bude polovina výzbroje a výstroje zachvácená vodou. Nemusím psát o tom, že po několika desítkách minut se těžce zatmělo, zahřmělo a už to šlo. S pár odhodlaných jedinců na poslední chvíli rovnáme věci do jídelny a venku se spustily provazce deště. Karamba, zase jsem měl pravdu, ale za jakou cenu? (Já už nechci mít žádnou pravdu! Jenom si více pamatuji!!)

Složení družin:

Rysové: Rádcem se stává Shrek. Ten se na to, na rozdíl od ostatních, i cítí. A koneckonců – je to jeho šestý tábor. Sekundují mu Séba a Véna, mající také nějaký ten „podnik pro celé muže“ už za sebou. Avšak celé vedení se ubírá v práci s družinou tak trochu „šaškovským“ způsobem – nemající nic co do činění s oddílovými zvyklostmi a oddílovým duchem, prostoupeným rozličnými kocourkovskými kousky – a to nejenom v kuchyňské, ale při úsecích dlouhodobé hry, sportovních kláních nebo i při obyčejném táborovém životě, nad nimiž zůstávají Modří racci často v němém úžasu stát! To se odehrává za mlčenlivého přihlížení olomouckého rádce – kliďase Čedara. Toho doplňují Hanáci Mink – chodící neustále naboso, Mlčoch – už ne tak mlčenlivý, Hepík a Kovy – nejmladší účastník tábora, zpočátku vůbec s nikým nemluvící – vyjma Minka, se kterým sdílel stan. Kovy dostává úřední označení „miminko“, což značí vrcholnou trpělivost při jednání s tímto Trojčetem. V druhé polovině tábora se Kovy rozmluvil a dokonce se i sekerou oháněl. Po ošetření a napomenutí se k práci vrátil a doštípal třísky na zátop.

Zbývají synci: Satan, Lukin a Roy – ten poslední by se dal zařadit ke Kovymu, věkově mu má nejblíže. Vlastník v oddíle největší sbírky nožů, nocoval se Shrekem, ale ruku na srdce. Shrek ho nebyl schopen nic naučit. Vyjma zapalování svíček ve stanu, rozstřikování repelentu a jiných alotrií, která byla vždy ráno při inspekci úředním zrakem odhalena a po zásluze ohodnecena body na velmi nízké stupnici.

Největším samorostem Rysů je Lukin. Drobný pihovatý černovlasý chlapec, tvrdý jako skála, výstižnější – pevný jako houžev. Při zkoušce „mlčení“ šlápnul jednoho rána za stanem na volně pohozené hrábě (beztak nějaký jiný nezodpovědný Rys je zde zanechal a neuklidil je do dřevníku), a dostal takovou pecku do palice, až se mu rozsvítilo (zatmělo?). Ale nepromluvil. Výjimečnost Lukina také dokumentuje jeden neuvěřitelný fakt: v druhé pondělí mu bylo zdravotníkem Kassou postupně vyjmuto z těla 24 (slovem – dvacet čtyři) klíšťat!! Musím dodat, že nikdo z dalších táborníků neměl ani jedno klíště. O psu nemluvě!!

Lišákům rádcuje Tříska. Když napíši, že se jedná o jeho desátý tábor, nemusím již více psát. Když napíšu, že mu sekunduje olomoucký Gorka, nemusím také již nic více psát. Sysel, Júňo jsou odchovanci Třísky. Následuje Sobík a Pišta. Pištův první tábor, a musím přiznat, že Pišta byl pro mne tím největším příjemným překvapením. A kdyby stále nenosil tu, ehm… kšiltovku, tak by byl naprosto dokonalý. Nezklamali Kroky a Kayak. Z Trojčat se plnohodnotně škrábou mezi Trojkaře. Benjamínky dužiny byli nováčci Frenky, synek olomoucké Frenkyho, co pamatuje klubovnu v „Panské 5“, a Ossi. Karvinské Trojče bylo zachváceno lítostivou chorobou, po týdnu úspěšně vyléčenou speciálními prášky ze Švýcarska.

Poslední – Darek, je Monův prasynovec, člen hranických skautů – vlčat. Akorát snad dvakrát jsem mu nařídil, ať si přezuje boty. Jinak jsem neměl o něm páru, vyjma večerního nástupu, kdy mi hlásil počet uhájených známek. Vše další obstarala družina Lišáků. Na závěrečném nástupu Darek podával levou ruku. Tak to má být!! Když jsem zavzpomínal, je to Darkův třetí tábor, poprvé celý. A když jsem viděl fotky z jeho střediska, táboří v jehlanech pod lógami. A ještě jedna perlička mimo mísu: Darkovi se narodila 18. července sestra Lota. Viděl ji až na fotografii v mobilu o náštěvním víkendu, viděl ji naživo až po návratu z tábora. (Moje praneteř - já jsem ji ještě neviděl, ještě jsem ji nepochoval!) 
 
Sobíka nezmiňuji, všechno zpět! – vlastně se o něm musím zmínit. Sobík je elementem, kterého každá družina musí mít! Ve stanu spal s Čedarem od Rysů – obě družiny lichý počet, oba nocležníci „orlí“ skauti!! Sobík na sebe vázal Trojčata, kterým vyprávěl neuvěřitelné, neřku-li – fantasmagorické historky a tím je smysluplně v době osobního volna, zaměstnával. Počínaje „Dračím doupětem“ a konče hororovými filmy, co by děti neměly vůbec vidět! Pokud mu byla přidělena konkrétní práce, bez řečí ji ke spokojenosti Racků vykonal. Dokázal se přiznat, (já bych se k takové krabárně nepřiznal!) ve hře „Mrtvé schránky“, a tím dokázal, že je muž s „gulami“. Paní Sobíková věnovala oddílu do táborové lékárny zdravotnický materiál nemalé hodnoty. Děkuji!!

Vydry: tato družina osiřela, alespoň v karvinské větvi. Dodo nám „umřel“, rozuměj – odešel na jinou stezku života – ne, nelekejte se, na tu poslední ne! Nevedl družinu na jaře, nevedl ji na „setkání na Starém Jičíně“, nepostavil se do čela družiny na jarním RODEU, nedal o sobě zprávu před táborem. Nakonec jsem byl donucen sáhnout k tomu, že jsem rádce Rysů Infina převedl na pozici rádce Vyder, zdálo se mi to nejméně bolestivé. (Podobný scénář se v oddíle odbýval už několikrát! Například Lišák Bobr byl jmenován rádcem Rysů na tábor v roce 2006 přímo na nádraží, když byl rádce Rysů – Doktor, zachvácen zánětem středního ucha!)

Takže rádcuje Infin, student strojní průmyslovky. Sekundují mu Mates, Vendy (nejstarší a nejpracovitější táborník), Vítek a potom Sky od Hanáků – na tábor přijel jako poslední, ale přesto se stává vítězem tábornické stezky. Následují: divočák Startér a dvojice karvinských samorostů Donut a Šunka. Perlami jsou však Hanáci Maty, Simon a Pedro. Neposledním členem družiny se stává Kuba od karvinských Lišáků, protože Infin je jeho bratranec. A rodina musí držet pospolu, i když v oddíle to až zase taková pravda není. (Sourozenci musí být v družinách rozděleni! I v přepravních prostředcích!)
Ještě se vrátím k Pedrovi. To je rodilý „písmák“. Vše, co zažil, snědl, zachytil, viděl – to všechno si hned zapisuje do svého „pracáku“ a je jedno, jestli má kuchyňskou, či hraje „kubb“. (Kdyby žil v časech sv. Václava, dnes bychom s naprostou určitostí věděli, jak to tenkrát ve Staré Boleslavi bylo). Simon byl zachvácen stejnou chorobou jako Ossi od Lišáků. Ale vše se nakonec v dobré obrátilo. Na dnech veteránů si dokonce s fotříkem vyrazili na trail! 

ODH (oddílová dlouhodobá hra) „Zlatý peníz Atlantidy“:

V roce 1979 jsem byl „Zlatého penízu Atlantidy“ na táboře „ve Dvojce“ přímým účastníkem. Z celé hry si pamatuji akorát dva úseky – hledání potopeného letadla a přechod močálů při pátrání po „modré orchideji“, kdy kdosi při stavbě linie přeskakovacích balvanů (ale v kronice to je přesně popsané kdo to byl!), upustil nechtěně jeden „oblázek“ na nohu Ivy od Lesanů a zlomil ji palec nohy. Lesani tehdy tábořili s námi (odtud název „ve Dvojce“) a Iva byla kamarádkou dcery vedoucích Lesanů – jediné dvě dívky na táboře!! (A jak s ním těžce zamávaly!!))

A ještě jeden kousek z této ODH stojí za vzpomenutí. Na začátku tábora dostalo pět družin (tři naše a dvě jejich), mapu a šifru – ne nepodobnou legendární „Enigmě“ – každé písmeno mělo dva znaky – dvě jiná písmena, a ta se musela vzájemně kombinovat, aby vznikl smysluplný text. Grifina málem trefil šlak, když mu jí třetím dnem, na základě několika získaných písmen, předával 15-ti letý Antek vyluštěnou. Vedení oddílů tenkrát muselo řešit vážné dilema! Prozradit, že dlouhodobou hru vlastně vyhrály naše Vydry, protože už zjistily, kde se nachází „Jantarová komnata“, nebo tento fakt zamlčet a odehrát další připravené úseky ODH. Zvolila se druhá varianta i s tím, že většina Vyder nevěděla, že ODH mají už vyhranou a v konečném součtů bodů určitě neskončila na 1. místě. Ani si nepamatuji, zda šifru vyluštily ještě nějaké jiné družiny: Rysi, Lišáci, Kamzíci, Medvědi.

Gladiátorské zápasy:
Loni jsme do turnajů nasadili sedmou týmovou hru – kubb. Rozčilující hru plnou zvratů kdy se hází dřevenými špalíky a kolíky s cílem nakonec porazit krále. Když jsem v polovině června psal dotaz zda se ponecháme všechny původní turnaje jako loni, nikdo se mi neozval. A teď se na táboře dovídám, že zrovna kubb je nezáživná a hloupá hra. Jiní mají výhrady proti indiánské házené. Ale před táborem nikdo ani necekl. To se nedělá. Jestli by nebylo nejlepší odehrát tři kola v pasáku a tři v kopané a věnovat se jiné činnosti. Například hledat „mátoh“ nebo pozorovat motýle.

Pasák – „královská hra“ gladiátorských zápasů. Letos pískali Saly, Toncek a Jaryn. Snažili jsme se ho dostat vždy do II. odpoledního programu, kdy se podle vyvíjející situace v poli dá zápas zkrátit, či naopak prodloužit další směnou. Ale vždy musí být lichý počet směn. Za domácí metu byla opět přinášena fotbalová branka, což příjemně zrychlovalo hru, když chytač nebyl nucen lovit míčky z potoka. Škoda, že máme jen dvě fotbalové branky.
Turnaj vyhráli Rysové. Ale konečné výsledky družin naznačují vyrovnaný herní projev. A tak jediným výkyvem byl vzájemný zápas Vyder a Rysů, kde právě Rysové podlehli o 9 bodů. Tradičním počinem bylo jedno propagační utkání na „Dni veteránů“, kde však hrálo více činných hráčů – táborníků, než veteránů.
 

Kopaná – Stavby hřiště se ujal Saly Autové čáry byly nastříkány signální barvou, v rozích a ve středu postranních čar se třepotaly signální vlajky. Ale těm nebyla věnována taková důslednost a praporky se více válely po zemi než aby něco vytyčovaly. Žádná táborová služba je nebyla sto pořádně upevnit do země. Kopanou hrajeme tradičně dva poločasy po půl hodině. Poločas je rozdělen na další dvě půle kdy mezi sebou hrají Trojčata a po čtvrt hodině jsou vystřídány Trojkaři. To abychom se nepokopali a nepostrkali. Přeci jenom louka není tak veliká, abychom na ní vypustili dvě fotbalové jedenáctky. Zajímavější byly zápasy mladších. Letos jsme po dlouhé době opět používali barevné rozlišovací dresy, což hru zpřehlednilo. Zajímavostí byly dva zápasy o návštěvním víkendu které pískal Dino – profesionální sudí. A tak se mnozí hráči naučili jak správně házet aut, co to je „hraní rukou“  a Tříska se například dozvěděl co je to ofsajd. (Dino také přivezl několik zánovních fotbalových míčů, které věnoval oddílu). Turnaj vyhráli Rysové.

Papoahakapiu – indiánská házená. Jestliže loni hráli prim Lišáci, letos byli poslední. Co z toho, že většinou velmi těsnými výsledky. Jako prohrát zápas o tři body, kdy výsledky jsou řádově v desítkách, je blamáž. Mety byly opět označení signální barvou, aby se běžec i obránci lépe orientovali. Jenom jsem nabyl dojmu, že při úklidu dřevníku bylo nalezeno daleko více signálních špalíku než bylo kdysi vyrobeno. Nejlepšími v turnaji byli družiníci Infina.

Ringo – hra s kroužkem je určena pro starší táborníky, kde se tak nějak předpokládá už určitá zručnost ve vrhání a chytání tohoto prožluklého gumového kroužku. Mnohdy to ovšem vypadalo jakoby se starší prohodili s mladšími. Druhý kroužek se záhadným způsobem roztrhl už v nářaďové bedně. Prý to už tak bylo. Turnaj vyhrávají starší Rysové.

HoBŘí – opanovala mladší část Rysů. Skoro to tak vypadá, jakoby si Rysové postavili hřiště pro svá vítězství. (Tento úkol jim byl přidělen na počátku tábora). Celou dobu však padaly připomínky, že za to může v obou případech síť, která je letos níže než v letech předcházejících. Každopádně by jsme síť měli příště posadit výše, abychom zamezili „smečování“ šišky při HoBŘÍ. Ta se v originále hraje s medicinbalem. Ale o tom jsem už psal v minulých letech.

Lagori – k tomuto turnaji už se má pozornost rozhodčího nikterak neupírá. Letos pískal první část Saly, druhou povětšinou Jaryn. Zjišťuji, že sudí nepočítají body za vybití útočníka, dochází pouze k výměně úloh útočníci × obránci věžičky. Dalším poznáním je, že platí i zásah míčem „od země“,  (což je v turnajových pravidlech „LAGORI CUP“, jak jsme si později ověřil, uvedeno). A tak jsem se jen občas, pokud jsme se k zápasu nachomýtnul, kochal a fotil. Z této aktivity, na rozdíl od jiných, mám nejvíce snímků.

Kubb:

Tradiční bodovací závody:
Bodování stanů
vyhráli Séba a Satan od Rysů, před dalšími Rysy – Mlčochem a Hepíkem (Hepíkovi musel být připočten Mlčochův průměr za poslední den). Třetí jsou Lišáci Tříska a Ossi. Čtvrtí Vydry Pedro a Simon. Pátí Lišáci Júňo a Darek. Nejslabší družinou se ukázali být opět Rysové. Přestože získali první dvě místa, obsadil zbytek družiny konec tabulky s naprostým „přehledem“. Kontroly prováděli především Toncek za asistence Vitase. Dvacet jedna táborníků získalo malé bílé orlí pero – vzorný stan na táboře. Loni bylo o dva více! Co z toho, když pořádek ráno těžce zrobený nedokázali tábornici přes den udržet!  

Tábornická stezka
Letos se počtvrté objevily dřevěné známky, kolečka. Z jedné strany se znakem tábora (všeobecně) a z druhé byly vypáleny znaky rozličných předmětů z „ODH“. Vítězný oblouk, Lucie, Jim a Many (naši hrdinové), Korzár atd. V porovnání s předcházejícími tábory se vybral daleko menší počet známek. Ale to ne proto, že by táborníci byli dokonalejší, slušnější, zručnější – to proto, že převážná část Racků stále na něčem robila a byla daleko od toho, aby dávala na dětičky pozor, či je dokonce kontrolovala při činnosti. (proto tak těsné, ne-li stejné součty!)
První místo ve „stezce“ obsazuje Sky. Přestože mu byl výsledek zprůměrňován, protože přijel až v neděli večer, ztratil pouze jednu známku. Druhé místo patří trojici Čedar, Tříska a Darek. Pátí jsou opět dva táborníci – Júňo a Maty. Za poslední roky se v kolonkách na opačném konci tabulky objevují stále jedny a tytéž tváře. Mladší hoši snad zmoudří a vyrostou z toho „takytábornictví“, ale u Shreka, (rádce družiny), a Vítka je to na pováženou.     

Kyrík – lov domácích zvířat
aneb ranní vstávání vyhrál překvapivě Lišák Sysel, druhý Čedar a třetí Pedro. Naprosto rozdílné výsledky oproti poslednímu táboru. Pro mnohé táborníky je to nejprestižnější soutěž, pro jiné naopak. Infin, Shrek, Véna se vždy vymátožili ze stanů a dokázali tak akorát šlohnout kačenu nebo kuru. Spícího dudka však získal bezkonkurenčně Vendy od Vyder. Mnohdy nenastoupil do kuchyňské, nevyběhl na rozcvičku a dokonce zaspal i odpolední program když si po obědě „hodil šlofíka“. (Poslední věty jsem doslova, i se jmény hrdinů, okopíroval z povídání k minulému táboru! To je evoluce!!)

kuchyňská
Známkováno jako ve škole samotným hospodářem, který si do toho opět nenechal (oprávněně) mluvit. Ale od mnohých veteránů jsem zaslechl postesknutí nad absencí bodovacích karet – jsou vypsány v tabulce kuchyňské (karty byly uloženy v táborovém inventáři!) Možná kdysi byl větší pořádek v dřevníku, okolo Tvrze jsi nenašel hřebík, smetí z podlahy jídelny bylo pravidelně vymeteno. Ale to je tak asi všechno.

Zmizela řevnivost mezi družinami, kdy se při předávání nádobí čistým ubrouskem vytíraly hrnce, se stopkami v rukou se sledovalo vyhlášení oběda, metrem se měřila zásoba dřeva a objem užitkové vody v barelu před latrínou. Ale to vaření ve stanovených standardních, léty ověřených podmínkách, je stále stejné. Občas se něco nepovede – letos to byly nudle, vlastně špagety – tedy, ehm, vrtule – s nějakou „kejdou“ z rajských jablíček, či kýho ďasa. Však jiné chody – pomazánky, saláty, polévky, přílohy – byly strávníky přijaty s naprostou samozřejmostí, s naprostou spokojeností.
Vrcholem kulinářského „skoroumění“ kuchyňské bylo smažené řízků. Velikost porcí, letos vydávaných, si nepamatuji. (Tábor Velkého řízku?)  Přes povedené pomazánky Vyder až k jejich palačinkám.

Je zajímavostí, že na táborech Grifina se palačinky (amolety), vyškrtly z jídelníčku. Jejich lahodná chuť, oblíbenost, rozličnost zabalených náplní, se nevyrovná pracnosti, časové náročnosti, a konečnému „postúklidu“ kuchyně.       

Název letošního tábora:
Jsem si vědom toho, že mnohé táborníky letošního tábora jsem rozhodil, zasmušil, ne-li dokonce rozčepýřil, či – nedej bože! – znechutil! To když jsem tak nějak „demokraticky“ prosadil (převážná část oddílů, asi tak 78%, pro můj návrh názvu letošního tábora hlasovala), přiměl k tomu, že letošní 51. (37.) tábor TROJKY obdržel název „Tábor Čisté vody“. Byl jsem zaskočen, že to tak, ehm,  hladce prošlo. (Děkuji Trojkaři, co mi řekl, že jestli zvítězí název podle toho „šílence“ v Peugeotu 106, co proháněl svůj „vytuněný“ vůz „Údolím Věčného mládí“, tak že ho picne! No, mě by také asi piclo!!
Název tábora (po vzoru legendárních „HOBRů“ – jednoho z nejstarších skautských oddílů „Pražské DVOJKY“ Jaroslava Foglara – Jestřába), by měl opisovat ten nejsilnější zážitek, ten nejsilnější doprovod táborového života. Jednou je to místo tábora, jindy rozhodující situace, živočišný zážitek, oddílová dlouhodobá hra, počasí, nezvratná změna, karamba – já ještě nevím co všechno?

Ale vždy se něco najde, a nemusí to být ani „Dvě latríny“, „Dubnové počasí“, či „LePižó“. (Ale koketoval jsem s tím „pežotem“, především však s tím „samorostem“, co seděl za volantem - nikdo z vás však nenašel odvahu, aby ho stopnul a přemluvil ke společné fotografii).

*       Ani nevíte jakou radost (potměšilou, či hrdou), nám způsobila volba amerického demokrata Jimmyho Cartera v roce 1976 do role amerického prezidenta. Tak teď nevím? Jedná se o „III. odboj“? Každopádně jsme tenkrát, my hoší „pýřití“, a vesměs nerozumní, byli tak nějak „IN“! 

**     Jednou jsme tak tábořili na pocheňských loukách v Karlovicích pod Pradědem. První tři týdny Pohoda, další tři týdny Psohlavci a konečné tři týdny Trojka. Poslední dny táboření nám padala noční teplota k 0°C!