Článek se Monovi zdál se všemi těmi Antkovými a Kassovými fotkami velký, tak ho končím osmým dnem a dále pokračuji v druhé části. Na dva dny jsem pořádně nebyl v táboře, takže uploaduju Monův text. Monův text je modrý.

Již třetí tábor v Rynolticích u Liberce v Lužických horách. První tábor v roce 2002 byl pouze karvinský, druhý - Osada dešťů v roce 2006 už absolvovaly oba oddíly společně. Tento rok se opět společně vydáváme s koly do kraje pískovcových skal. Projedeme trasy z dob minulých a možná absolvujeme i nějaké nové. Ubytovaní jsme v místní škole. Spíme ve třídách na matracích a k dispozici máme mimo jiné i tělocvičnu se základním nářadím. Také nám ve sprchách teče teplá voda, v zásuvkách elektřina a v některých koutech budovy je i krapet Internetu. Celkem je nás tu 26 - z Olomouce 8 lidí, z Karviné 18, věkově 14 kluků, 10 vedoucích a dvojčata. 

Tento článek nemá oficiální požehnání od hlavního kronikáře Mony. Vznikl čistě z mé klávesnice a hlavy. Ale Mona už začal přidávat fotky, tak se asi nezlobí. --Ludva

poslední aktualizace: 14. srpna

---

Den první - pátek 3.8.

Denní trasa: příjezd + Rynoltice a těsné okolí

Ujity cca 2km za asi 2 hodiny.

Den druhý - sobota 4.8.

Denní trasa: Nová Starost – Lesní rybník – Janovické pustevny – Janovice – Lemberk - Lvová

Ujeto cca 14km za asi 4 hodiny.

Ráno je ve třídách překvapivý klid. Kluky zřejmě včerejší přeprava vyčerpala. V sedm třicet Mona pouští nějakou skladbu jako budíček. Je to příjemná melodie, která jednoho vůbec netahá z postele. Postupně se vyhrabáváme ze spacáků a jdeme se mýt. Antek konstatuje, že má moc vysokou postel a špatně se mu vstává. Mona opět klape na klávesnici zápis. Kulajda s Ludvou ohřívají na třikrát vodu na čaj. Mona s Antkem jim do toho kafrají. Jeden hrnec teče, druhej není na čaj... Goblinovi je ráno na blití, či kýho šlaka. Ale to prý je každé druhé ráno, takže to asi nebude tak horký.

Na snídani jsou stále ještě zbytky z domova obohacené například bubákovic buchtou nebo oddílovým kafem. Vedení chystá balíčky na oběd, dnes vyjedeme na Janovické Pustevny a možná i dále. Mechanici vytáhli kola a probíha generální prohlídka po přepravě. Dofukují se duše, dotahují řídítka, štelují brzdy a jiné. Někdy kolem desáté jsme v dresech a s koly připraveni vyrazit. Následuje dlouhý nástup během kterého jsou zopakována základní pravidla jízdy na kole, připomenuto rozdělení do skupin a také se rozdávají rohlíky s paštikou a tatranka ke svačině.

Konečně vyrážíme. V podchodu nás ještě Mona kameruje a hned za podchodem Harry se slovy "Proč stojíme?" vjel pod auto. Naštěstí to obě vozidla ubrzdila. Dále stojíme u přejezdu a Mona opět točí. Po značně rozbité asfaltce jedeme skrze Novou Starost. Na okraji lesa nad Starostí sedíme v trávě a Mona nám vykládá o horských kolech. Napřed něco k historii a pak i o tom, jak vlastně takové horské kolo funguje. Antek má připomínky k jízdě některých individuí. Zatímco si vykládáme, kolem prochází místní poslední tramp s cigaretou a plným košíkem hub. Cesta pokračuje prvním zajímavějším sešupem ve kterém se vykotil Aidi. Jedeme z kopce po zarostlé kamenité polňačce k Janovickým rybníkům.

Od rybníků se kousek vracíme a míříme k lesnímu hřbitůvku, kde se v roce 2006 fotili Maroš, Jaryn a jiní v hrobě jako nebožtíci. Nejstaršího pohřbeného objevil Rendy – rok 1905. Od hřbitova je další sešup a pak projíždíme Janovicemi k Janovickým poustevnám. Konečně kousek pěkného asfaltu. U pousteven svačíme a Mona nám vykládá místní historii. Mančaft prolézá poustevničí příbytky.

Chvíli řešíme Rendyho ohnutá řidítka a pak stoupáme Janovicemi až k místní kapličce, u které jsme minule rvali ze stromu špendlíky. Strom stále plodí a plody má dobré. Od kapličky jedeme po turistické značce na Lemberk. U Lemberka chvíli stojíme a čekáme, až se z lesa vynoří skupinka geokačerů. Další cesta vede podél lapidária lipovou alejí z kopce dolů. Mona točí, ale nestihl zabrat jak Goblin napálil do Dannyho a havaroval. První díra v koleni. Pod kopcem stojíme u Zdislaviny studánky a čepujeme vodu do bidonů.

Na nejbližší křižovatce kufrujeme a končíme před branou soukromého pozemku. Udělat v šestadvaceti lidech na kolech "čelem vzad" není vůbec jednoduché. Za chvíli přijíždíme k hlavní silnici, po které jedeme asi půl kilometru a pak se odpojujeme po zelené značce do lesa. Hned první kopec sráží některé maníky z kol. Třeba Qéčka, který slézá ještě před kopcem nebo Goblina, který má dar zabrat si pro sebe celou cestu. Jedeme po písčíté cestě mezi borovicemi a po dvaceti minutách se vynořujeme nad Rynolticemi. Dojezd ke škole je po parádní cestě, po které to všem pěkně sviští.

Antek vysvětluje co se děje po návratu z výjezdu. Úklid a oprava kol, sprcha, dojídání svačin a podobně. Sochor hlásí, že si skřípl jazyk do bizonu (bidonu). Oddíl se po družinách sprchuje, Antek s Kassou mezitím jsou na jídle v motorestu Nikola, který je přes cestu. Po návratu Antek vysvětluje jak pracovat s hlavolamy a každý dostává knížku na zaznamenání svých úspěchů. Pak jde zbytek oddílu do Nikoly na jídlo a Antek s Kassou, Bubákem a Janou odjíždí na nákup do Liberce. V Nikole dostáváme solidní porci svíčkové a kluci se dokonce chovají slušně a téměř nehlučně. Zpátky ve škole se většina mančaftu vrhá na hlavolamy, ze třídy se ozývá kytara, Sochor sedí a hledí a Ludva se snaží rozchodit internet do routeru. Neúspěšně.

Vrací se nákupčí a chystáme večeři. Původně měla být polévka z Nikoly, ale došlo ke změně, tak spotřebováváme poslední nesnědené řízky a tousty. Hlavní chod je ovšem chleba na sladko. S marmeládou a tak. Mikrovlnka v kuchyni je zapojená do stejné zásuvky jako lednice a společně celkem spolehlivě vyhazují pojistky. V hale nad schody se připravuje projektor a plachta na večerní promítání. Po večeři si tedy pouštíme napřed fotky z dnešního výjezdu a pak i nějaké videa z Osady Dešťů a jiná. Večerka je vyhlášna lehce po desáté.

 

Den třetí - neděle 5.8.

Denní trasa: Polesí – Obrvégry – Kavčí skála – Popovka – Česká brána – Tobiášova borovice – Pekařův kříž – Polesí

Ujeto cca 21km za asi 6 hodin.

V šest hodin Mona už sedí u počítače, pecky v uších a ťuká. Antek s Ludvou si taky zacpávají uši a jdou si protáhnout nohy. Postupně se vzbouzí zbytek osazenstvsa. Na snídani je vánočka, marmeláda, povidla. Lehce po deváté vyrážíme směr Polesí. Antek kvituje čas odjezdu, že moc rychleji už by to ani nešlo.

Projíždíme Polesím, kolem místní hasičské nádrže – koupaliště a po asfaltu do kopce, až před Horní Sedlo, kde odbočuje do lesa zelená. Kousek nad silnicí zastavujeme a prohlížíme Obrvégry, což je několik skalních věží, hojně využívaných lezci. Mona vysvětluje mančaftu, kde se tu ty skály vzaly. Antek, Rendy a spol. loví kešky kdesi v lese.

Když jsme se dosytosti namlsali skal porůznu vztyčených ci převrácených, pokračujeme takovým menším "trailíkem" z vrstevnice dolů do vzrostlého lesa, kde narážíme na linii prvorepublikového lehkého opevnění. Převážná část oddílu vysedává u řopíku a sděluje si dojmy ze sjezdu po lesní pěšince od Obrvégrů. Mona vykládá mančaftu o opevnění. Antek urguje, aby se snědly fidorky, jinak se roztečou. Hned za zády máme novou cyklistickou magistrálu Lužických hor. Sbohem úzkým turistickým chodníčkům vysypaných pískem, v pondělí přijedou natáhnout asfalt.

O pár set metrů dál už se nad lesem tyčí Vraní skály. Při příjezdu ke skalám Goblinovi podjíždí přední kolo a háže tygra. Nějakou dobu se různě plazíme po skalách, Antek fotí. Mona vykládá mančaftu o lezení. Na Fellerovu věž se sápe postarší lezecký pár. Při odjezdu Qéčko podcenil rychlost a elegatním driftem končí v protějším svahu.

Frčíme si to do údolí po rozbité lesní pěšince a pak opět stoupáme podobným terénem k Popově skále. Kulajda vyhlašuje možnost získat známku zdatnosti, pokud vyjedeme bez zastavení následující úsek cesty. Nevyjel nikdo, na konci se nám do cesty postavil metr široký rigol vymletý vodou. Ani bikeři Toncek s Filim neuspěli. Po krátké zastávce u posezení stoupáme k Popovce, někteří až téměř pod vrchol.

Oddíl stoupá po schodech na vrchol, někteří jedinci se ztrácí ve skalách okolo vrcholu. Mona vykládá mančaftu o Popově skále. Na protějším kameni se opaluje nějaká paní nahoře bez. Zřejmě nečekala příjezd čtvrtsta cyklistů. Při sjezdu z Popovky si Fili vylepšuje přehazovačku o kámen, Goblin vylepšuje duši o díru, zřejmě taky o kámen. Na rozcestí tlačíme salám s rohlíkem. Rendy, Ludva a Aidi si pohazují talířem. Valíme z kopce do údolí k České bráně. Na hranici u závory je keška, část oddílu lozí po pískovci tvořícím bránu mezi Českem a Německem, zavanou Böhmische tor.

Pod branou se mezitím strhává několik šiškových přestřelek. Mona točí průjezd Českou branou a pak nás Kulajda podle navádí na zelenou značku a sám se veze po lesní cestě, která vede souběžně. Naštěstí se obě trasy po chvíli spojují. Stojíme o jeden kopec dál u rozcestí pod Tobiášovou borovicí. Kus před námi projíždí místní na kroskách a čtyřkolce. Odkládáme kola a k borovici jdeme pěšky. Pod borovicí Mona vykládá mančaftu o pašerácích a navrch dává k dobru pár perliček z předchozích táborů. Vracíme se ke kolům, kde budíme hlídače Kulajdu a Filiho. Další cesta vede k Pekařovu kříži, kde nás míjí auto, ze kterého už nemá co odpadnout – pouze kola, motor, volant a něco na sezení. Mona vykládá mančaftu legendu o pekaři. Při sjezdu do Polesí se oddíl dělí na dvě skupiny. Jedna se řítí přes Polesí až do školy, i když jsme se původně chtěli stavit na kopališti v Polesí. Druhá, značně menší grupa jede okolo třípanského kamene – určoval hranici jednotlivých panství – a z Polesí ještě šlape k malým Sloním kamenům. Do Rynoltic se vrací z Polesí druhou cestou po žluté.

Zbavujeme se přebytečné soli ve sprchách, Fili se rýpe v přehazce. Vedení upravuje jednu místnost v přízemí na sušárnu. Nejtežší úkol bylo najití šňůry. Do večeře času hafo, tak se luští hlavolamy. Konečně dává Antek informační nástup o jídle a chvíli na to vyrážíme v grupě do Nikoly. K jídlu je kuřecí stejk s rýží. Jen okolo už nepobíhá pěkná servírka ze včerejška. Po jídle obléháme okénko se zmrzlinou. Zpátky v malotřídce jsou opět hlavní zábavou hlavolamy. Antek s pomocí Kulajdy loví wifi z Nikoly a uploaduje nové fotky na stránky. Ludva s Monou sepisují zápis, Mona pak pokračuje denním rozkazem na zítra – pojedem se koupat! Na večerním nástupu se vybírají známečky a Nadík je varován, ať se nesměje těm co padají častěji, jinak bude cíleně srážen. Kluci hlavolamují, vedení vykonává blíže nespecifikovanou činnost, jistě kritickou pro chod tábora. Ludva ještě po večerce umisťuje první část kroniky na ka3.cz.

Titul největšího smolaře kolaře drží po třetím dnu s nádskokem Goblin, který už pětkrát havaroval a ještě k tomu jednou píchnul.

 

Den čtvrtý – pondělí 6.8.

Denní trasa: vozem na koupaliště k Jablonnému

Ujeto nula nula nic.

Brzo ráno se po škole ospale pohybují Mona, Ludva, Kassa a Vitas. Dva za peckem, dva s hlavolamama. Ludva mizí ze dveří, Kassa zabírá noťas a sepisuje si tabulku na člunkový běh do SDL. Budíček je posunut na osmou hodinu, dnes je odpočinkový den. Po ranním mytí je snídaně – chleba, máslo, med, povidla, džem a vůbec. A taky čaj. Odjezd auty na koupaliště kousek od Jablonného v Podještědí je odložen k obědu. Počasí se zatím netváří, tak se ještě uvidí. Kassa s Ludvou balí ferraty sety, startují stříbrného ďábla a vyráží do Němec prozkoumat ferraty na zítřejší výpravu. Toncek s Kulajdou skáčou do sedel a šlapou na Ještěd. V jídelně se luští semafor a pokračuje ve čtení Soví jeskyně. V tělocvičně se odehrávají první dva zápasy ve florbale. Fili s Harrym věší oddílové vlajky a pak sledují Bubákovu exhibici s modelem helikoptéry. Pak vyráží do cykloshopu v Jablonné, vyrovnat Filliho přehazovačku. Bubák s Janou se rozhodli pro odpočinek v liberecké zoo. Ferratisté shledali "Jeptišky" schůdné pro celý oddíl, "Alpiner Grat" pak pro hrstku nejzdatnějších. Také je téměř minul déšť, který prošel údolím přes Rynoltice.

Všechny skupiny se scházejí před jednou hodinou na koupališti. Místo koupaliště je to spíše louže, nějakej chytrák hore po proudu vypustil rybník plný hnusu a tak se musel bazén vypustit. Teď už se napouští a někdy v neděli by měl být použitelný. Hra pasáka už je v plném proudu, i když některé výkony tomu nenasvědčují. Nadhazovač Danny dostává slušnou petelici do palice, ale hraje dál a míří přesně. Chytač Goblin si chvíli na to odrazil míček do brady a úplně zapoměl hrát. Část vedení mezitím nacvičuje Kubb, novinku do táborového Glazapu. Postupně se zlepšuje počasí, sluníčko napřed občas vykoukne mezi mraky a po čase už peče jak zjednané.

Další souboj mezi družinami je Hututu na pískovém hřišti pro beach volejbal. Písek umožňuje jít do hry opravdu po hlavě. Nejvíce si lov užívá Sochor, ale i ten je po zásluze skolen Rendym. Na louce za hřišti se háže létajícím talířem a to tak umě, že Kassa dostává přímý zásah do brýlí. Jako poslední je mezirojí boj v Kubbu. Pak se někteří sprchují, voda je sice studená, ale aspoň teče. Umytí se sáčkujeme do aut po šesti a vracíme se do školy. Kulajda to točí dvakrát, protože Sochor s Monou se prostě nevešli.

Hodinku do večeře trávíme ve sprchách, pár nevybouřených hraje fotbal v tělocvičně a nenažranci dojídají cizí svačiny. Ze zoo přijíždí Bubák s Janou. Odnikud se ve škole objevuje Lála a Štěpka, který v pátek prošvihl odjezd. V Nikole nám tentokrát servírují rizoto se sýrem a okurkou. Porce je od pohledu malá, ale zhruba v půlce jídla dochází k přehodnocení. Přesto Toncek, Kulajda a nepochybně i Sochor a Koumes dokázali dát i dva talíře. Mona do sebe nacpal odhadem asi pět porcí a ještě se ptal po chlebu. Nápor jídla vydýcháváme u hlavolamů. Ludva kontroluje lezecké vybavení a vymýšlí, jak ty ferraty zítra vlastně půjdem. Fotografové Kassa a Antek třídí fotky z posledních dvou dnů. Mona dává do kupy denní rozkaz na zítra a sepisuje kroniku. Vitas vyměňuje prasklé žárovky. Na nástupu se bodují známečky a oznamují zítřejší "Jeptišky", které se nesmí chodit za deště a po dešti. Po nástupu je na dvorku základní instruktáž o pohybu na skále a o vybavení k tomu používaném. Začíná pršet. Na hale mezitím Kulajda nachystal projektor, tak si sedáme na židle, schody a matrace a koukáme na fotky z dneška a včerejška. Antek ukazuje, jak vlastně vypadá ta ferrata. Prošel ji a nafotil, když tu byl před táborem. Pak si pouštíme bikerské Zapomenuté příběhy českých hor. Na vrch jako chuťovka Matrix Reloaded – film o prvním vylezení nejtěžší tatranské zimní lezecké cesty. Kassa lepí na helmy trojkařský znak. Přijíždí olomoučáci Vodňa s přítelkyní Zuzkou. Filmový večer uzavírají videa z Tonckovy kamery. Je vyhlášena večerka, na hale ještě zvoní hlavolamy. Ludva s Monou ťukají. Venku furt padá voda.

 

Den pátý – úterý 7.8.

Denní trasa: Dolní Světlá – Falknštejn – Jeptišky – Kurort Jonsdorf – Carolafelsen – Schwarzer Loch – Orgel – Dolní Světlá

Ujito cca 10km za asi 6 hodin.

Spousta lidí vstává už v šest a valí do tělocvičny na florbal. Ludva vybíhá, Mona sepisuje kroniku. Budíček je o půl sedmé, družiny se myjí a vyrážejí na snídani. Na snídani klasika, včetně mléka. Navíc je k dobru koláč, co přivezl Vodník. Kassa přepisuje další výkonostní tabulky SDL, mužstvo cinká hlavolamy, Ludva chystá lezecké vybavení. Máme patnáct sedáků, devět ferraty setů, osm helem, minimálně stoosmdesát metrů lan a spoustu dalších serepetiček – karabin, smyc, osem, expresek. Po ranním semaforu a Soví jeskyni následuje povinné nalezení do sedáků a nácvik použití ferraty setu. Filli, Harry a Toncek si chystají biky, pojedou k Jeptiškám na kolech. Odjíždí asi hodinu před oddílem. Stejně by pro ně nezbylo místo v autech. Mančaft se připravuje k odjezdu, probíhá kontrola pasů a cyklistických rukavic, vydává se svačina – nektarinka a jídlo na cestu. Mona rozdává přebytečné kedlubny a jablka. Pomalu se soukáme do aut a vyjíždíme směr Dolní Světlá. Kulajda ještě nabírá nějaké stopařky, prý patří k Monovi do rodiny.

Ludva vyjíždí o trochu dříve a jako první tak vjíždí do té sloty, co se odehrává u hranic. Leje jak z konve. Dokonce tak moc, že když se vrací zpět, tak ho protijedoucí kolona oddílových vozů přehlíží – a to prosím na cestě, kde se dvě auta téměř nevyhnou. Stříbrná je zřejmě dobrá maskovací barva do deště. Stojíme na parkovišti, vykládáme si do vysílaček, přemýšlíme co asi dělají Toncek s Harrym a Fillim na kolech a čekáme až se vyčasí. S ferratami to dnes vypadá bledě, ale už jsme tu, tak si projdeme původně plánovanou trasu. Přestává pršet a během pár okamžiků i svítí slunce. Přebalujeme batohy, lezecké vybavení zůstává v autech, a stoupáme po mokré cestě k česko-německé hranici. Občas foukne vítr a pošle nám z větví stromů za krk potopu. Goblin a další zájemci rozjíždějí další seanci Dračího doupěte. Zastavujeme na Falkensteině a Ludva vysvětluje, že ten od pohledu suchý pískovec je ve skutečnosti nasáklý vodou a proto nesmíme na ferratu. Při porušení je navíc pokuta 100€. Tenhle zákaz nemá za úkol chránit lidi, ale skálu, která za mokra snadněji eroduje. Z okolních lesů a skal stoupá pára. Cáry vlhkosti se vznášejí i nad trávou na které stojíme. Na skalách je keška a Ludva se k ní sápe, aby měl Antek radost. Z Falknštejna jdeme do Německa k začátku ferratky.

Dodo s Qéčkem si zkoušejí vylézt počáteční žebřík. Nad hlavami jim i přes zákaz leze skupinka turistů. Zřejmě Češi. My k hospodě a vyhlídce na vrcholu Jeptišek jdeme okolo, po schodech skrze čedičovou průrvu. Chvíli obléháme vyhlídku a mostek k ní vedoucí, ke značné nelibosti německých turistů-důchodců. Kousek dál svačíme. Někdo snědl nějakou nechutnost, mohutně povzbuzován svým diváctvem. Jana zjistila, že mrcha pískovec je mokrý, i když na pohled i omak vypadá suše. Třeba nedopadne jako Antek, který od neděle, kdy byl běhat promastil už několikery kalhoty.
Po jídle jdeme z kopce po modré značce. Cesta vede mezi skalami a kačeři hledají své poklady. Přicházíme do Jonsdorfu, míjíme jezero s lodičkami a v ústrety nám jede bikerská výprava. Prý ani moc nezmokli, protože se schovali pod převis. Filli se dožaduje jídla, které mu nese Rendy. Místo jídla je vyhnán zpět do sedla a jdeme dál přes parkoviště až na sportplatz. Po cestě odbočuje několikrát do skal zelená značka, ale Antek tvrdí, že ta jediná správná vede právě ze sportplatzu. Krok za krokem šlapeme po schodech mezi pískovcovými bloky, zastavujeme až na malém náměstíčku mezi skalami, kde je další keška.

Po levé ruce máme asi dvacet metrů vysokou kolmou a čistou stěnu, jako stvořenou ke slaňování. Po bližším ohledaní přístupu nahoru a horního nástupu Ludva uznale pokyvuje hlavou. Jo, tohle půjde; sem vyrazíme zítra, až zdoláme Zadrátované Jeptišky. O jedeny schody a jeden kamenitý výstup dále je vyhlídka Carolafelsen. Je odsud pěkně vidět vyhlídka na Jeptiškách na druhé straně údolí. To stálo Kulajdu zmrzlinu. Vsadil se totiž s Antkem, že vidět není.

Kousek za vyhlídkou je uprostřed lesa stará kovárna, která je součástí místního komplexu lomů na mlýnské kameny – Schwarzer Loch. U kovárny o tom Mona vykládá na nástupu. Kováře tu měli proto, že kameníci měli při výrobě neuvěřitelnou spotřebu kovových nástrojů. Lomy zde vybudovali, protože mlýnské kameny nelze vyrábět jen tak s lecjakého pískovce a zrovna ten místní je pro ně jako stvořený. Během následující hodiny bloudíme mezi lomy, prohlížíme je zespodu i zvrchu, našli jsme dokonce i poslední zde vytesaný mlýnský kámen a nakonec jsme skončili opět u kovárny. Mona nás hned zpočátku varoval, že v této oblasti vždy bloudí, což dokázal, když nás na závěr dovedl na náměstíčko mezi skalami, které jsme procházeli, ještě, než jsme došli na vyhlídku. Ti rozumější se raději dále drželi Kulajdy, který prokázal větší znalost terénu. Při prolézání lomů se Koumes někde opřel tak šikovně, že se trefil rukou přímo do hovínka. Podle smradu pravěpodobně lidského. Snažili jsme se to z něj co nejlépe sundat, ale stejně byl další hodinu v izolaci aspoň tři metry od zbytku skupiny.

Od lomů jsme nabrali směr po červené k hraničnímu přechodu u Falknštejna. Zastavili jsme se jen na Orgelu – vyhlídce, kde je pískovec vytvarován do vysokých sloupcu připomínajících varhany. Mona nám povykládal, jak vznikly (láva, tlak a tak), pokochali jsme se poslední vyhlídkou do kraje a spěchali jsme k autům, protože už na nás doléhal hlad. Na parkovišti se rozdělujeme na dvě skupinky. Dvě auta už jsou plná, tak vyráží na cestu, zbytek vozového parku čeká na keškaře, než si odloví poslední dnešní poklad. Rychlejší skupina zbytečně spěchala, protože klíče od školy jsou u Vitase v batohu, který je zamčený v Žábě.

Nakonec se šťastně scházíme u školy, Kulajda už o stopařky lehčí. Chvíli po nás dojíždějí bikeři, které jsme minuli u nájezdu na hlavní cestu (u Mongolska). Do Nikoly vyrážíme během čtvrt hodiny, bez mytí. Všichni už jen slintají po karbanátku s bramborem. Od modrých racků se začínají ozývat stížnosti na množství jídla "za ty prachy". Je pravda, že alespoň polévka by bodla. Návrat je opět poněkud zmatený, protože klíče výjímečně nemá hlavní klíčník Vitas a tak oddíl sedí na dvorku a vyčkává dění věcí příštích. Naštěstí se Ludva před odchodem z restaurace zamyslel a klíče si od Filliho vzal. Mona dává dohromady denní rozkaz, Ludva píše kroniku, Kassa třídí fotky a mančaft cinká. Na večerním nástupu se bodují známky a hodnotí dnešní deštík, který nám znemožnil horolezecký výstup. Po nástupu se v jídelně schází skupina hudebníků, kteří pěkně hrají skupině nenažranců, co se sešla v kuchyni. Kluci jsou unavení a večerka probíhá téměř sama. Filli hlavolamuje a celým patrem se rozléhá, že Mona už šel také spát.

 

 

Den šestý – středa 8.8.

Denní trasa: Jítrava – Sloní kameny – Jítrava + Dolní Světlá – Nonnenfelsen (Jeptišky) – Dolní Světlá

Ujeto cca 10km za asi 3 hodiny a ujity cca 4km celkem rychle.

Mona sedí ráno u pecka, ťuká cosi o kapkách rosných a kolem něj se ženou florbalisté do tělocvičny. Budíček pro zbytek je standardně o půl osmé. Filli a Harry přinášejí z pekařství čerstvé rohlíčky a chlebíček a děje se snídaně. Najezení luštíme v jídelně semafor a posloucháme Soví jeskyni. Po osmé už vytahujeme kola z garáže a začíname je připravovat k výjezdu na Sloní kameny. Kulajda s Tonckem cpou kola do Passatu a jedou prozkoumat trasu na zítra, měli by to stihnout do oběda. Před odjezdem ještě stihneme stlačit svačinku v podobě rohlíku a už jedeme směr Jítrava. Celou dobu po asfaltu po staré hlavní cestě. Na pohodu.

V Jítravě stavíme u hospody, kde lze koupit turistickou známku Bílých-Sloních kamenů. Za vesnicí překračujeme hlavní cestu a po polňačce přes kopec dojíždíme ke skupince velkých šedobílých balvanů. Komusi kdysi připadli jako sloni vykračující z lesa na louku a to jméno jim už nikdo neodpáře. Mona nám pod kameny vykládá, jak z vrchu řečnil Henlein v roce '38 a že nahoře se dají nalézt vytesané svastiky.

Tak se tedy sápeme na kameny a skutečně tam ty kříže jsou. Filli se nechal vyhecovat Antkem, že na těch bílých šutrech s modrou oblohou za zády by byla super fotka na biku a vytáhl nahoru kolo. Z kolem se fotí každý druhý, ale jak Filli brzy zjišťuje, největší úkol ho teprve čeká. Na snesení kola dolů se podílelo dobře pět lidí. Kolem kamenů pobíhá velká rodinná výprava a hledají poklad. Překvapivě jsou ještě hlasitější než my – třeba už se ti naši chlapci krapet zklidnili.

Bubák s Janou jedou dále po zelené na Kozí hřbety, kde vede modrými racky mohutně proklínaná "vrstevnice". Oddíl se shromažďuje pod kameny a odjíždí špalírem mezi Kassou a Ankem, kteří zběsile fotí. Rendymu se ještě před hlavní cestou kazí bicykl, ale za pomoci Filliho ho uvádí zpět do pojízného stavu. Valíme po asfaltu zpět, stejnou cestou, jakou jsme přijeli a za chvíli jsme v Rynolticích. Ani se nechce věřit, že jsme ujeli celých deset kilometrů.

První skupina vyráží hned po příjezdu do Nikoly na oběd, druhá čeká v pořadí a občas kontoluje, jestli ti první nejsou už náhodou venku na zmrzlině. Jakmile se objevují první modrá trička před lokálem, hladová polovina mančaftu vyráží. K jídlu jsou těstoviny zapečené se fším možným. Poznali jsme třeba i brokolici nebo tuňáka. Odpolední klid je opravdu kraťoučký a už se pakujeme do aut. Třeba nám ty Jeptišky napodruhé vyjdou. Přejíždíme do Dolní Světlé a šlapeme k hranici. Sice je zamračeno, ale stále neprší. Na hranici Mona organizuje hromadné překročení "lajny" na kameru. Přihlížející rodince Němců musíme připadat jako partička z ústavu.

Ještě pár minut pochodu a jsme na rozcestí značek, kde začíná ferrata. Na plošince pod prvním žebříkem se soukáme do sedáků, Antek s Tonckem, Kassou a Ludvou si k sobě každý berou dva lidi a vyráží nahoru. První třetina probíhá bez problémů, jen Antek fotí s takovým důrazem, až zahazuje krytku na objektiv kamsi dolů do křoví. Naštěstí mu ji Ludva při dalším průchodu našel. Bohužel zhruba v půlce, na skalní římse vysoko na skále doháníme "oranžové helmy" – rodinku Čechů, jejichž postup donutí člověka myslet na šneky, želvy či případně lenochody. Za nimi se naše výprava táhne až k lanovému mostku a ferrata nám trvá celé dvě hodiny. Kulajdu, který dole hlídá batohy to rozpálilo do běla. Má na večer domluvené bramboráky v Nikole a začíná mít podezření, že by třeba nemusel stihnout otvírací dobu.

První skupinka prošla celé Jeptišky bez zádrhele, jen sestup do průrvy z nejvyššího bodu vyžadoval trochu odborné asistence – "Tuhle nohu si dej sem, tu druhou támhle a chytni se tady." Následuje druhé kolo. Na lanech se během něj pohybují i samostatné jednotky, Vodňa se Zuzkou, Bubák s Janou, Harry s kamerou. Opět je to bez problémů a navíc za méně jak poloviční čas než první průchod. Samozřejmostí je lehká nápověda v průrvě a potlačení Koumese v převisu. I Roman s Vitasem v převisku trochu křečovali, ale zvládli to bez pomoci.

Harry v tom samém místě předváděl něco co jsme nedokázali popsat jinak než: "To je prostě Harry." Sochor se na poslední chvíli nechal Rendym přemluvit k výstupu a tak vyrazil s Fillim do stěny. Někde na konci první jištěné části je dohnal Ludva, který do třetího výstupu vyrazil spíše už jen tak pro pořádek. Ještě že tak! Sochor se na převisu vytáhl úplně nahoru, kde už to měl skoro za sebou, tam se rozklepal, že se neudrží a slezl zpátky dolů. Nakonec Ludva vylezl nad převis, cvakl se do kruhu a vytáhl Sochora jak pytel brambor. Za odměnu se Sochor zapsal do vrcholové knihy a skuhrajíc začal sestupovat k lanovému můstku, který následně s přehledem překonal. To nám ještě nedalo a ukázali jsme mu, že po tom lanovém můstku vůbec chodit nemusel. V ten okamžik už byl na zemi, tak to přešel s úsměvem. S pevnou zemí pod nohama se taky začal shánět po Rendym, že mu zakroutí krkem. Na to si ale musel nechat zajít chuť, páč u startu ferraty čeká už jen Bubák s Janou. Zbytek oddílu vyrazil už předem na parkoviště, taky byl už nejvyšší čas s osmou hodinou na krku. Na parkovišti na nás čeká ještě pět kluků, s nimi se cpeme do Žáby a Feldy a valíme do školy.

V kuchyni už na plotně stojí hrnec s polívkou a kuchyňská se snaží dosáhout varu co nejrychleji. Dokonce i žhavé pohledy se osvědčily. Mezi mužstvem se mezitím šíří informace o gulášové polévce a všichni se těší. Jaké je však překvapení, když dostávají talíř plný zelené vody se zelenými kousky. Dodo svoji porci reklamuje, s tím že dostal zkaženej guláš. Vše je uvedeno na pravou míru, když je oznámeno, že se podává hrachovka. Úsměvy hochů se poněkud protáhly. Nadík, kterému nikdy nic nejede, žmoulá suchý chleba. Po večeři je nástup, zítra se pojede do Sloupu na hrad. Kulajda chystá projektor, budeme si pouštět videa z Monovy kamery. Vodník musí zítra do práce a tak i se Zuzkou obchází školu a loučí se. Usedáme do kina a pozorujeme vlastní ksichty na plátně. Přijíždí "nějaký pán" pelhřimák Pepa s Tomáškem. Kulajda spokojeně pochrupuje s hlavou opřenou o roh; v Nikole dostali s Monou bramboráky. Na dobrou noc je puštěna Ovečka Shaun.

 

Den sedmý – čtvrtek 9.8.

Denní trasa: Cvikov – Údolí samoty – Radvanec – Sloup v Čechách – hrad Sloup – Modlivý důl – Svojkov – Svitava – Pusté kostely – Svitava – Lindava – Cvikov

Ujeto cca 32km za asi 8 hodin.

Ráno se pomalu vytrácejí florbalisté. Mona se shání po kafi, musí si dojít do kuchyně. Ludva mizí k Polesí. Snídáme chlebík, následuje semafor. Ludva zatím sepisuje zápis z ferrat. Modří racci nakládají Iveco kolama, abychom se mohli přiblížit po čtyřech kolech do Cvikova. Venku se od včerjška citelně ochladilo. Včera to ještě šlo, ale dnes už dokonce Ludva vychází v dlouhých kalhotech. Na nástupu fasujeme obědosvačinu a sáčkujeme se do aut. Vodník sice odjel, ale zato přijel Pepa s ještě větším vozem a navíc jede i Iveco, takže se všichni pohodlně vejdeme. Větší problém byl při nakládání kol, posledních pět jede "v prvním patře".

Parkujeme u hřbitova ve Cvikově a taháme biky z vozu. Následně vyrážíme po modré do Smutného údolí. Hned za Cvikovem končí Aidi v kopřivách. On sice držel řidítka rovně, ale kolo si jelo kam chtělo. Došlo k utažení potřebných částí a Aidi drandí dál. Na rozcestí sjíždíme ze značky, svištíme si to pěkně z kopce a hned pod ním to v pravém úhlu točíme do Údolí samoty. Jedeme po zelené nádherným trailem. Chvílemi je to parádní úzká pěšinka, pak do cesty nastrčí kořeny okolní borovice nebo v ideální stopě zavazí bludný kámen. Za ním kolo zaplave v písečku, jezdce pohladí po tváři smrček a pak se přes cestu natáhne potůček. Prostě lahoda. Brzdí nás až malý kopeček u kapličky svatého Huberta.

 Je vytesaná do skály, jako vetšina podobných staveb v okolí. Zastavujeme zde a šlapeme kousíček pěšky k Panenské skále, je od ní vidět na cestu a Mona už si plánuje, jak bude točit sjezd. Zpátky u kapličky se dost motáme, protože se bude natáčet. Všechny nás úspěšně baví Koumes, který při prvním natáčení málem srazil Toncka jedoucího proti nám. Před další klapkou se zřítil i s kolem hlavou dolů ze svahu k potoku a zůstalo po něm jen prázdné místo v řadě připravené k odjezdu. Tak ho Vitas vytáhl z díry a Mona nás natočil při sjezdu. O kousek dál se čekáme pod kopcem na úzké silnici u chatky s živým plotem. Napřed proti nám jede pošta, s tou se ještě vyhýbáme bez problémů, ale za ní jedoucí hovnocuc nás doslova zatlačil do živého plotu. Osobák, který jel poslední už byl jen třešinkou na dortu. Míjíme po levé ruce skautský tábor, kde se chtěl Mona původně stavovat a úzkým pískovcovým úvozem dojíždíme pod Havraní skály. Goblin dojíždí smykem, tak promptně vrací známečku.

Obědváme a Ludva už nám mává z nejvyšší skály v okolí, tak šplháme za ním. Napřed na vyhlídku a pak na onu nejvyšší věž, kde nás Kassa fotí. Vrací známečku Sid, protože se sápe na skály bez svolení a dohledu vedoucího. Sice víme, že "nahoru nespadne a dole ho najdem", ale když 'dole' znamená dvacet metrů vysoká kolmá stěna, tak to není úplně povzbuzující.

Od Havraních skal se kousek vracíme, vyjíždíme písečný kopeček u koupaliště v Radvanci, který dokázalo vyšlapat jen pár vyvolených a zastavujeme až ve Sloupu pod hradem Sloup. Antek s Kassou vyráží do pokladny domluvit a zaplatit prohlídku. Zbytek zatím sedí pod hradem a svačí bebečka. Při prohlídce se dozvídáme spoustu věcí. Nejzajímavější asi je, že větší část hradních místností není postavena, ale vytesána v masivu pískovce. V kapli pěkně hrají na housle a klávesy dva týpci, akustika je tam opravdu slušná. Taky se zde natáčely pohádky jako skoro na každém hradě, nicméně tenhle má perlu – S čerty nejsou žerty. Celkově hrad dobyli jen jednou Švédi, když ho napřed vyhladověli a pak vylezli do hradu jedním skalním komínem.

Od hradu jedeme do kopce po hlavní silnici k Svojkovu. Harry i po desti letech v oddíle stále nemůže pochopit, že systém rojů je tu proto, aby se po silnici jely roje odděleně a umožnily autům je bezpečně předjíždět. Ti před ním vždy "jedou jak šneci". Vitas a Ludva si můžou pusu umluvit a stejně je to plat prdné. Po levé straně míjíme malý lom, ze kterého je nyní pěkná cvičná lezecká stěna. Těsně před Svojkovem obočujeme z cesty a stoupáme pískovou roklí do Modlivého dolu. Závěrečné schody vedoucí ke kapli vytesané v pískovci nevyjel opravdu nikdo. U kaple tlačíme energetickou pastu z tuby. Štěpka pokračuje ve svém cry streaku, rozbrečel se, protože jsme mu taky nabídli tubu a on nechtěl.

Z Modlivého dolu se vracíme stejnou cestou, nabíráme vodu u studánky a plaveme pískem k silnici. Dál trasa vede chvíli do kopce za Svojkovem a pak dlouhým sjezdem do Svitavy. Ze Svitavy krátce stoupáme kolem opuštěných sklípků v pískovci a hřbitova až k Pustým kostelům. Pusté kostely jsou dva komplexy uměle vyhloubených jeskyní. Jeden z nich je soustava chodeb dlouhých několik set metrů, tyto sloužily jako náhon pro místní sklárnu a brusírnu. Druhý komplex je nízká ale rozsáhlá jeskyně podpíraná mohutnými skalními pilíři. Tato vznikla při těžbě úzké vrstvy písku vhodného pro skláře. Prolézáme obě jeskyně, dokonce do nich vjíždíme na kolech.

Od jeskyní se vracíme do Svitavy a přes Lindavu už jedeme až do Cvikova bez přestávky. Před Lindavou lehce kufrujeme a po žluté značce kolem Ortelu jede jen první, Kulajdův roj. Ostatní jedou Cvikovem kolem Penny marketu.

Všichni se sjíždíme na hřbitově. Tedy na parkovišti před hřbitovem, kde jsme zaparkovali auta. Nakládáme Iveco koly, poučeni předchozím neúspěchem skládáme téměř všechny biky do jedné řady, jen Kulajdův stroj se veze na patře. Odjíždíme do školy a okamžitě se vrháme do vaření – kuře na paprice. Také vykládáme kola z auta a trousíme se do sprch. Ludva si opravuje zadní brzdu, ale neúspěšně. Ve sprchách už teče studená voda.

Je vyhlášena večeře. Rozdíly mezi informacemi mužstva a obsahem hrnce s večeří jsou markantní. Tentokrát je na talíři místo kuřete na paprice čočka se špekáčkovými ježky. Nadík podle očekávání nejí čočku, ale překvapuje, když si bere párky. Asi už mu přestává chutnat suchý chleba. Mona s Kulajdou opovrhli čočkou a vyrazili s rodinou do Nikoly. Večer je neorganizovaný program. Cinká se hlavolamy, čtou se časopisy, v kuchyni se brnká na kytaru, u Bubáků hraje Sid na klavír. Kassa s Antkem třídí fotky, Mona zapisuje dnešní den do kroniky. Na večerním nástupu se pouze vybírají známku, Goblin je první výtečník s nulou. Není denní rozkaz na zítra, ale bude odpočinkový den. Ludva dohání zpoždění a dopisuje včerejší ferraty. Večerka je o půl jedenácté, vedení jde spát před půlnocí.

 

Den osmý – pátek 10.8.

Denní trasa: do jídelny a zpět

Ujito nula nula nic.

 

Modří racci bloudí po škole už od šesté hodiny. Oficiální budíček je až v devět hodin. Protože je dnes odpočinkový den, tak se ani ranní florbal nekoná. Na snídani je chleba s medem a třeba i kakao. Mezi mužstvem se dokonce objevuje třešňový džem a jde na dračku. Modří racci si z pekařstvi donesli i nějaké koblihy za vlastní. Asi už jim ten chleba nejede. Mona od rána sedí za peckem a vylepšuje tenhle zápis o fotky, které Maco tak chtěl. Zasvěcuje do tajů tvorby fotogalerie i Ludvu. Po snídani je v jídelně semafor a čtení Soví jeskyně. Mužstvo luští hlavolamy, Mona s Lálou dopisují kroniku u Mony na pecku. Kassa s Antkem třídí a upravují fotky. Kulajda odjíždí do Karviné. Pepa s Tonckem jedou vyzvednout Moura s přítelkyní z hromadné dopravy. Ludva chystá lezecké vybavení pro výpravu Modrých racků na těžší ferraty – Alpiner Grat. V kuchyni se pomalu chystá oběd. Že by to kuře? Právě přijel golf a přivezl Moura s Veru. Vypadá to, že se začne něco dít.

Sid s Třískou a vrtulníkem lítají v tělocvičně, jejich činnost ukončil až vybitý akumulátor a byli vystřídání jinačími umělci. Kytaristé odešli hrát do tělocvičny, kde zapínají kombo. Nutno podotknout, že Tříska (jeden ze dvou diváků) všechny stejně přeřval. Druhým divákem je Sid, který v nářaďovně zápasí asi s gymnastickým koněm, či co.
Před obědem se Sochor rozhodl, že potěší rodiče a zavolá jim z tábora o tom, jak si tady žije, kde už byl a tak. Ale maminka ho doslova uzemnila. Zítra babička oslavuje sedmdesáté narozeniny a jen tak mimochodem je připraveno: dvěstě trubiček plněných čokoládovým krémem, sedm dortů, několik plechů punčových řezů, řízečky do zlatova vypečené, mísy bramborového salátu. A že jestli chce, tak mu něco zabalí a přiveze mu. Tak poskakovala Sochorovi hlavička, když přitakoval. Tůdle! Nic nebude! A tak si odpoledne Sochor našel společníka (musím zjistit kdo to byl), a šli si společně koupit do krámu wasabi!

Rackové ve složení: Ludva, Filli, Pepa, Tomáš, Mour, Veru, Bubák, Jana a Toncek odjíždí na Nonnesteig – zadrátovanou Jeptišku, Antek jim předpovídá déšť.

Před obědem se Sid táže Antka: „Kdy bude to kuře na knedlikach?" Na žádných knedlíkách nebude, karamba, na nudlách bude. Aby nedošlo následně k problémům při rozdávávání, kuchyňská na stolech v kuchyni kydá proce na 21 talíř.

Domů odjíždí i Kassa s bílým transportním Ivecem. Od Rendyho obdržel ždost, jestli by mu z Olomouce nepřivezl tvarůžkovou pastu. Z pokoje Racků se ale ozve hlasité Antkovo "Ne! - Už tak smrdíte jak tchoři!“

Bílý roj pod vedením Goblina zacvičil v kuchyně Mydlárny s červeným kohoutkem malého bojleru a to tak, že se voda už nedala zastavit. Do věci se ihned vložil technik Harry a přinesl sikovy kleště. Když kohoutek nepovolil, zavolali Monu. Ani ten s tím nehnul, načež Harry prohlásil, že je nutné najít hlavní ventil a Antka. Voda totiž stále tekla do dřezu. Hlavní ventil vypátrán nebyl. A to se odsunula i skříň v dílnách (jídelně), propátrál se záchod kuchyně (v současnosti náš sklad zeleniny) a dokonce se vlezlo zavřeným oknem z venku do zamčeného pokoje. Antka zprvu nemohou najít, protože chytá signál z ložnice Bubáka z druhé hospody „Pod kaštany“.

Po odpoledním klidu je vyhlášeno volno.

Sid chytil od Antka těžký kartáč, protože na datumovce nacvakal 50.8.2028. Alespoň tak to Antek prezentoval, i když asi pravdu nemá, protože první čísla jde nastavit nejvýše na hodnotu 31. Z toho ale jasně plyne, jak se Sidovi podařilo Antka rozběsnit. Při dodatečném šetření jsme zjistili, že razítko jde opravdu nastavit na pozici dne i 99. No vida! To jsou novoty! Sid se následně vloudil na pokoj k Bubákovi a uklidnil se hrou na klavír. Tak ta mu opravdu jde. Nějaká klasika, ale potom i filmová hudba. To ocenil i znalec Fili.

Goblin se přišel zeptat, zda si může půjčit pěnové lodyhy. Ty jsou původně určeny k plaveckému výcviku a vodním radovánkám. Když jsem se z něho snažil vypáčit, na co to bude potřebovat, vášnivě vyhrkl, že ho Dodo vyzval na souboj. Jakoby nám nestačilo, že má Dodo moncla pod levým okem. Ale budiž! Byli však odchyceni Antkem, kterak bojují v tělocvičně a měli přijít o známku. Když se však skarbowy dozvěděl, že jim to Mona povolil, nechal je být. O chvíli později je přistihl Toncek a chtěl je okamžitě zkasírovat. Dopadl stejně, jako jeho fotr. Zastihl je i Ludva navrácený už z ferrat a také pohořel.

Je povolena návštěva obchodu. Například Koumes si oblékl čisté tričko a koupil si rohlík a kofolu! (V kuchyni je devadesát rohlíků a hospodář neví co s nimi.( Následně to provedl ještě jednou. Jiný výtečník – Goblin, si přinesl energetický nápoj v plechu, s tím, že on to vlastně ani nepotřebuje, ale kamarád sbírá plechovky a tak ji vypije a kamarádovi věnuje. Vypitou pikslu odložil na stůl, zcela oddán karetní hře „Thunderstone“. Zde na ni narazil Vitas a pohrozil „Vladymirovi“, že pokud ji tady po svačině najde, plechovku rozšlape a Goblin vrátí známku. A jak myslíte, že to dopadlo? Po svačině byl Goblin o známku lehčí! Teď nevím co ho více mrzelo. Zda to, že ztratil známku, nebo to že kamarád nedostane od něho žádný dárek?

Antek vyzval Monu zápasu v dřevěném fotbale – stolní hra na pevnou nainstalována na cimře členů. Prohrál 7 : 10.

V druhém odpoledním programu se jedna skupina hrne k počítači a dělá jeden táborový film pro Rynoltický FF. V jídelně se odehrávají deskové a karetní hry. Vždy když jsem profičel do kuchyně, seděli za stoly jiná individua, ale vždy Vitas a Harry. Sedm divů světa se hrálo proto, že Třískovic rodina tuto hru vlastní, ale nikdo to neumí hrát. Úkolem Třísky zde je naučit se to, a doma všechny následně zaučit.

Rackové si prošli, někteří znovu, obě feratty a do školy se vrátili asi ve čtyři hodiny odpoledne. Zbyly na ně jen čtyři sáčky kuřete na paprice, navíc bez masa, tak pohrdli i právě tvořenou knedlíčkovou polévkou a zašli si na jídlo do Nikoly. Mourovi byl strčen do ruky noťas s tím, aby na naše stránky nainstaloval první prezentaci. Od nás ze školy to nejde. Máme slabý signál!

Když Koumes vymlaskal svůj talíř polévky s játrovými knedlíčky, přiřítil se do kuchyně a dožadoval se dalšího šufanu. Antek ho odkázal na hrnec na plotně. Ale Koumes, zcela rozčarován, vrací poklici zpátky na hrnec, protože v hrnci je čaj. Až následně našel ten správný kastrol. (Já jsem si vzpomněl na ten díl oveček, kdy kocour dostane do misky rybičku!)

Polévky bylo dost a tak ke konci, kdy se hrnce zmocnili Modří racci, padl návrh vybrat základ naběračkou. Ale Toncek řekl, že ho to nebaví, že to jde moc pomalu. Tak se rozhodl, že nad polívkou vyzraje a celý hrnec scedil skrz cedník: knedlíčky, nudle, zelenina a jiné ingredience šly do talířů. Ty potom decentně zalil malým šufánkem holé polévky. Hostina mohla začít.

Večerní rozkaz bez psaného rozkazu. Mona odešel k učitelkám na večeři. Byl mu naslibován guláš.

Na polích k Černé louži řádí kombajn Class. Zrní z něj odebírá traktor Honzy Jelena.

Promítáme si outdoorové filmy: Horal a Ledový čaj. Dále z oddílové filmotéky Expedice Roháče a nový film, který dnes vypotilo studio „GYMPL“ (pouze zasloužilý umělec Sid a „Vladymir“ Goblin se zde ocitli jaksi nedopatřením). Filmeček dostal poetický název „Mühlsteinbrüche“. S „troškou“ do mlýna přispěchal i Antek. Předvedl prezentaci, kterou celé dopoledne vyráběli v kuchyni společně s Kassou a nekompromisním kritikem Bubákem. Ten jim vyházel převážnou část snímků ze série 650 fotografií, protože nebyl autorem ani jediné, odstranili necelých 600 fotografií. Autoři toho nebyli schopni.

Loučí se Ludva, ale jen na krátko. Zítra má opět přijet.

Na závěr si ukazujeme oddílové stránky, protože jakýmsi zázrakem Lálin lenochod (laptop) chytil signál z „Nikoly“.

Před večerkou, pln údivu, vyzvídá Antek, který záchodový architekt na chlapeckém WC neustále překládá role toaletního papíru. Ty jsou připraveny v zásobě na parapetu okna. Mona se přiznal, že jednou si to zkusil taky.

Mančaft si už včera na Kassovi vyškemral „Wuzumbii“, jak tady pokřikuje Tříska, tak jim po večerce pouštím „Dračí sémě“. Mluvený příběh silně zaujal Filiho, a protože ho ještě v této podobě neslyšel, zůstává na cimře členstva a dává pozor, aby všichni poslouchali.

Před chvíli mi klíčník Vitas hlásí, že nemůže najít Filiho.

Zajímavosti dne: Už tři tábornici poslali domů psaní: Qéčko, Tříska a Vitas. (Vitas loudí o balík s jídlem a stálo ho to 12,60 Kč! Známky vytáhl z KPZ!)

Je 23.21 hodin. Fili přináší noťas. Všichni už spí.

Kolem půlnoci, kdy se tady ještě potíme nad kronikou, přišel Vitas na zajímavou věc: O výtečnících, kteří nejsou fotogeničtí – nenajdeš je na fotkách – se píše alespoň tady v kronice. Zajímavé, ale přesně to sedí. Čím méně fotek, tím častější zmínka v zápisech z právě prožitého dne. Nepřímá úměra.

Jdeme spát. Je jedenáct minut po půlnoci.