Poznali už jste ten pocit, že dorazíte z právě odbytého podniku domů a stále vám nedochází, co jste vlastně prožili? (Čím delší „nedocházení“, tím silnější zážitek!). Ještě mám stále na levém zápěstí proužek – vstupenku, co mi zde nalepila jedna slečna v průchozím vstupním altánu. Na té vstupence je číslo 0313.
Na peróně v Bohumíně, už před naším odjezdem parním vlakem do Petrovic, jsme se srazili s Vitasem a malou Barčou, v ručičce mačkala model modré tramvaje „T3“.
„Jsi tady jen s osobním doprovodem nebo se jedná o oddílovou výpravu?“, udeřil na mě. Dušoval jsem se, že se jedná o normální výpravu. To, co vidí je opravdu můj osobní doprovod, protože chodí stále v mých patách a dává na mě pozor – a kde je oddíl? Tak to opravdu nevím. Snad je odradilo nevlídné počasí. Podnik byl včas odhalen, zde chyba nebude. Hoši jsou asi churaví nebo jeli s rodiči k babičce na narozeniny. Omluvil se pouze Sysel.

Nevadí, nevadí! Jsem rád, že nemusím na žádného z nich dávat pozor. Účastníci „technické výpravy“ se zdají být rozumnými, (alespoň jsem to tak ke své spokojenosti vyhodnotil!), nemusím ani zavelet, drží se mě jako klíšťata.

Už na nádraží jsem si vytipoval figury jedoucí stejným směrem, za stejným cílem. Dědeček a babička s vnuky – mladší se drží babičky za ruku. Starší, snad „náctiletý“ hoch – náležitě vyzbrojen „Železničním magazínem“ (časopis o železnici), trousí zasvěcené rozumy. Děda si pověsí deštník ohnutou rukojetí za krk. To už jsem kdesi viděl.

Pak je tu „týpek“ středoškolský, nějaké fajnové „montérky“, či kýho šlaka, má na sobě, a mikinu s kapucou a batoh na zádech. Tam bude na beton fotoaparát a stativ. A támhle je další osoba. Zprvu mě zmátla, protože odešla na druhý peron, v tesilových galatách a modrém baloňáku, s „kostěnými“ brýlemi na nose. Vyfotila si přijíždějící EC 144 „Ostravan“, a to už jsem věděl, že je můj. Vypadá jako „nevlastní dvojče“ Čedara. A čtvrtou maskou jsem tu já. Kotníkové trekové boty, kraťasy, zelené triko s „rosničkou“, oddílová mikina, kšiltovka, loap na zádech, brašna s fotoaparátem. Další ze „šotoušů“.

Po osmé hodině valí na Bohumín pravidelný spoj „městský slon“, ale v 8.10 má přijet k I. peronu historická souprava. Co kdybychom se svezli ní? Lála souhlasí, všichni souhlasí, bo jak se chcete dostat na „historické setkání“, než „historickou soupravou“? Souprava nepřijela v 8.10 hodin, ale v 8.20, (či později?), ale to nevadí, bo oficiální zahájení „Dne železnice v Bohumíně“ začne až v 9.00 hodin. To máme fůru času. A také nepřijel „panťák“ EM 475.1, ale „bobina“ se soupravou patrových vozů – na chvostu s „pražskou dvojkou“. (Těmi „patráky“ jsme jezdili kdysi na Slovensko – 5:58 (6:12) hodin – odjezd!) Bobina, služební vůz a dvě soupravy po čtyřech patrových vozech. Stejné vozy kralovaly na trati z Ostravy hlavního do Frenštátu. (Musím zmínit i vlaky „Posázavského Pacifiku“, ale to je trochu jinde!) Naprostá idyla. Pamatuji i soupravy z Bohumína do Přerova.

Ty německé „patráky“ jsou naprostou legendou. Původní parní vytápění, průhled z jednoho konce soupravy na druhý, několik typů WC – jednou pod schody do horního patra, jinde na konci vlaku – no, abys je pohledal, spouštěcí spodní okénka ve druhém patře, vyklápěčky v dolním patře – ale hlavu jsi tam prostrčil, boční sedačky u schodiště do dolního patra, v tom dolním patře máš dojem, že zadkem „lížeš“ kolejnici. Jednou jsou oddílové dveře otvírací, jinde zasouvací. Po několika minutách jízdy jsem to už nevydržel a vydal se na průzkum. Jako bych vkročil do zamčené komnaty. A hoši se vydali za mnou. Skončili jsme až na předním konci soupravy. Někde tu musí být nástupní prostor s centrálním sedadlem. Je tu. Zde se oddíl vždy shromáždil, zde vyhrávaly trampské kapely vracející se z Beskyd – kontrabas, kytary, housle a vzácně i  bendžo. Zde mi Lála snímek nezrobila! Tady jsem chtěl ukázat „nepřednost“ těchto souprav. Dveře, se bez jakéhokoliv zajištění, daly otevřít během jízdy. Lála mi později potvrdila, že průvodčí (v každém voze byl jeden), byli ihned uvedeni do stavu „bojové pohotovosti“, když jsem jim to chtěl ukázat, že se to dalo. Ale já jsem neměl v úmyslu je otevřít.
Bacha, blíží se Bohumín. I hrstka německých „šotoušů“ – postarších pánů sedících za námi, je v pozoru. Ještě „cvaknu“ odjíždějící soupravu s „bobinkou“ na konci a kráčíme do nádražní haly. Co budeme dělat?

„Jdeme na koblihy!“ Venku cedí. Venku moc cedí. Ale trafika „U Sebíka“ zde je. Jo, nakoupili jsme zásoby „hladovobíjející“. A mašírovali si to k depu. Všude stánky. Modely železničních vozidel, lokomotiv, hrnky, sklenice a talířky s motivy železnice, knihy a obrázkové publikace, kalendáře. Nemám moc peněz, ten hrnek se „Slovenskou strelou“ jsem si měl ale koupit. Mám moc hrnků, takže ne. „Hele, autobus „Solaris“, z polských Chalupek je zde. (A že zde těch zahraničních hostů bylo!) Další stánky před vchodem do depa. Obrazy, kresby, trika, nafukovací balónky – Talíku jdi tam, a řekni, že ten velký pán (rozuměj Infin), chce taky balónek. Dostal Talík balónky.  A je tu zubatá brána. Neprojdeš, pokud nemáš zaplaceno. Lála s Infinem se nejprve informuje a pak paní učitelka u pokladny vyřizuje jakési rodinné vstupné. Já 150,- Kč a ostatní o něco méně. Platím já. A potom se rozevřel lotosový květ. Stále cedí. Soukáme se do prvních exponátů. „Dětský vagon“. Pohrál jsem si z lokomotivou „Tomáš“, ze „Sallym“ z „s.r.o. Příšerky“, ale synci zkysli kajsi ve „playstationu“ oddělení.

Neskutečným zážitkem se stává návštěva dvou služebních vozů, kde byla prezentovány kolejiště ve velikosti „N“. Oba počiny byly v rukou Slováků. První kolejiště z Vrútek, druhé – tatranské kolejiště s originálním fotopozadím, snad z Popradu.