Tak si synci opravte – ne „Obří důl“, ale „Přes Kykulská sedla na Polanu“. Tak by se měl psát nadpis dnešní výpravy, tak by se měla nazývat. O tom, že pošlapeme někam úplně jinam, padá rozhodnutí až v „tornádu“ – ve vlaku, co tu kdysi jezdil a dnes už pravidelně nejezdí.
Nesluší se obdivovat Obří důl v uplakaném šatu, nehodí se šplhat po mokrých skalních blocích, spouštět se do podzemních rozmáčených skulin a štěrbin. A uzenku si opečeme někde jinde, třeba – ano, na Polaně kde jsem byl naposledy před několika desetiletími.  

Prvotně jsem se domníval, že pojedeme jenom tři: Antek, já a Sir, ale jsou zde s námi Séba, Tříska, Sysel, Júňo, Dodo, Mates, Vítek, Startér a dokonce i Vendy s námi jede, ačkoliv včera hlásil, že se dnes nezúčastní. A abych nezapomněl, ještě Lú a Lála pošlapou s námi. Lála je vyzbrojena dvěma fotoaparáty, máme se tedy na co těšit?

Vysypali jsme se na zastávce Bocanovice. S námi ještě několik rodinek houbařů. Necháváme je jít dopředu. Vzduch je nasáklý vlhkostí – ta je všudypřítomná. Z lesů se valí cáry mlh, obzor se zdá být tak blízký, ale střídavě se zahaluje do mlžných mračen, aby vzápětí odhalil své vršky z pačesy lesů. Obloha je ocelově šedá a neslibuje sluníčko.

Šlapeme si to po žluté značce k lesu u viaduktu. Pes na začátku vyčmuchal uhynulou lišku. Raději ji v bezpečné vzdálenosti míjíme. Lišáci mají smutek. Vzrostlé stromy, pařezy, čistý les – jsou zde prováděny úpravy cest a propustků. Antek vyhlašuje první závod – mezi členy putuje kolíček na prádlo – klíště. Sám nevíš, zda není na tobě přisáté, když ho nevidíš na nikom z kamarádů.

Proto je dobré si občas sundat loap i bundu a zkontrolovat se. Najdeš-li ho na sobě, nenápadně ho připevníš jinému kamarádovi na výstroj, či výzbroj. Klíště je „zvířátko“ přítulné. Musíš však učinit co nejrychleji, protože pokud bude zapískán nástup a provedena kontrola, a klíště bude u tebe, máš „mínusák“! A ten nikdo nechce, po něm nikdo netouží.

„Hele, houba!“ Lála se spouští přes křoviska k elektrickému ohradníku za nimž se pasou kravičky. To bude obrázek. Čekáme na „posledy“. Startér to jistí až na samém chvostu. „Kdo má klíště?“, zapisuji mínus bod. Antek rozdává žetony na hru „JAN-KAN-PON“ a vysvětluje, jakým způsobem se losuje, protože stále se rodí fiškusi, co do oddílu přináší novoty, co tu nikdy nebyly. „Třísko, stoupni si k těm metrům dřeva!“

Pes odběhl dopředu a za mými zády se rozhořel boj o žetony. Funím nahoru mlžným lesem, zvedá se čerstvý vítr. Jsem propocen, nevzal jsem si „moiru“. Čekám na oddíl. „Kýho šlaka, kde jsou?!“ Jak dlouho jsem čekal? Nevím, ale pěkně jsem prochladl. A už jsou tu. Vzadu bojují mezi sebou Tříska, Dodo a Séba. Ostatní, patrně s prázdnými kapsami před nimi prchají. I Startér si to pěkně od nich maže. Otevírá se před nám jedna z kouzelných beskydských luk. Vždyť já to tady poznávám. Já jsem tu už několikrát šel.

Dávno snesené stavení, jenom kamenné sklepy kde jsme se kdysi před sněhovou vánicí schovávali. O kus dále se pásly ovce a při jednom „náletu“, na jiné výpravě, si zde Pitrís roztrhl „holeň“ o rezavý ostnatý drát. Směrujeme ke staré třešni. Je zde opuštěné ohniště, zde zrobíme oheň a poobědváme. „Hybaj do lesa na dřevo! Samo se nepřinese!“

Už hoří ohýnek (mnozí výtečníci však v lese žádné dřevo nenašli, ale narazili na houby!). Na „patyky“ se napichují uzenky, a slanina se také opéká. Antek vyhodnocuje hru s žetony. Vítězí Mates před Vendym a Startérem – ostatní přišli o všechno. Séba dokonce ztratil, při obkličování paliva na oheň, zelené „klíště“, Antek nasazuje tedy modrý kolíček.

Jsou nádherné výhledy do kraje. Na Gírovou i na sjezdovku pod Fojtským Grúněm. Ostatně to lze odsledovat z přiložených fotografií. Vše, opečené i ohněm netknuté, snědeno. Vše uklizeno. Balíme se a pokračujeme výše, dále po zelené značce do mokrého lesa. „Antku myslíš, že teď porostou hřiby?“ Antek má v úmyslu vyrazit zítra na rodinný výlet a houby vysbírat. (A celou neděli pršelo!)

                                   pokračování příště!