Cíl výpravy není jen samotná Štramberská Trúba. Jen se asi v názvu nejlépe vyjímá. Postupně na fotografiích a v zápise uvidíte, co se na tak malé lokalitě dá navštívit. A to jsme zdaleka neviděli a nenavštívili vše.

Nádraží Karviná. Můj tip, že nás bude devět vyšel přesně. Plus Mona a já – jedenáct. Tedy spíš jsem po oddílovce nedoufal v takový počet. Rozmáhá se nám zde takový nešvar. Děti pořád u někoho slaví narozeniny a místo výpravy raději volí tyto dětské radovánky s klaunem, dárky a obžerstvím. Na oddílovce zahlásí oslavy narozenin několik jedinců.
Počasí – lepší být snad ani nemůže.
 

Kopřivnice – pro nás cílová stanice. Ve vlaku koluje můj poslední hlavolam. Jednoduchý, ze dvou částí. Jde z ruky do ruky. Nakonec, v Karviné, ho dokáže složit jen Vítek a Sysel.
Úplně dnes vynecháváme Technické muzeum Tatra Kopřivnice. Toto muzeum si zaslouží z naší strany delší čas a mě se ani nechtělo s rouškami poletovat po muzeu. I když s těmi rouškami to nebylo po celou dobu výpravy nikterak dramatické. Tak snad někdy příště.
Váňův kámen – na internetu, kromě historických nálezů, zjistíte hlavně to, že jej používají hojně horolezci. Vlastně se mi nikdy nestalo, že bych tu nějaké nepotkal na laně. Je zde údajně 22 lezeckých tras počínaje těmi jednoduchými, ale také zde naleznete trasy i 7+ a 8-, což už není pro každého.
Z druhé strany se dá na Váňův kámen vylézt celkem snadno, přesto zpočátku nedovoluji hochům výstup nahoru. Asi už stárnu. Později své rozhodnutí měním. Ovlivní mě dvě maminky, nejspíše lezkyně. Přikládají a jistí na skále své malé dětičky (2-4 let).
Rozhledna Bílá hora – tohle nevymyslíš. V pokladně rozhledny Bílá hora sedí černoch a prodává vstupenky. Ptá se mě, zda jsem učitel. Nakonec rozdává dětem bonbóny. Nebojte, nejsem rasista, jen nás ta situace trochu pobavila. Na rozhlednu nejde Svráťa. Prý má strach z výšek. Už jsem to v oddíle několikrát zažil. Vlastně bych mohl jmenovat, ale proč. Když to někomu nedělá dobře, no tak tam nelezu…

Čertovo hovno – už doma si čtu o tomto skalním útvaru. Určitě jej budeme chtít navštívit. Tenhle fekální humor je všem blízký. Škoda, že tu není Startér, to je jeho parketa. Nejprve si myslím, že je to skalka za informační cedulí, ale Mona nás přesvědčuje o jiné poloze onoho „hovna“. A tak se vydáváme o něco výše, kde jej nalézáme. Očekával jsem přeci jen trochu lepší tvar skalního útvaru. Je z něj pěkný výhled a také docela dobré foto místo. (Omlouvám se za několik hrubých výrazů, které v oddíle nepoužíváme. Dám si za to pár kliků, možná…)
Štramberská Trúba – přicházíme v pravé poledne. Pokladna má pauzu od 12:00 do 12:30. Nevadí, chvíli posedíme, něco spapáme a pak půjdeme nahoru. Na věž chce jít i Svráťa a také Mona. Ten půjde až po nás, neb Sir by to sám dole psychicky nezvládnul.
U pokladny se dozvídám, že je dnes Den evropského dědictví, tudíž vstup zdarma. Také dostávám letáček, kde zjišťuji, že i muzeum Zdeňka Buriana je zdarma. Výprava měla být lehce ztrátová. Nakonec bude v zisku. Navíc Mýval našel u Váňova kamene 2 Kč. Jsme boháči. Tábor ztrátový, oprava střech těžce ztrátová, pět aut na šrot. Tak snad už se karta obrací.
Na horní ochoz Trúby vstupuji se Svráťou. Ten lehce zbledne a k oknům ani nepřistoupí. Chvíli se opírá o zeď a pak raději ustoupí. Ale alespoň to zkusil. No chlapče, až pojedeme na nějaké ferraty, tak se ani nehlas.
Nádvoří Štramberského hradu – jsou zde nějací kováři, slévači a dobově oblečení kejklíři. Nás nejvíce zaujali draví ptáci. Poštolka, káně Harrisova, výr velký, sova pálená a sova na hlazení (nevím jaká to je). Paní se nás ptá, zda chceme nějaké foto s kánětem, a tak se u něj prostřídá Sysel, Sobík a Vrána.
Myslel jsem, že se káně děsí Sobíkovým zjevem, ale on to byl Sir, kdo jej tak rozdivočil.
Sovičku jsme mohli hladit. Tu nerozhodilo nic, jen koulela očima a kroutila hlavou.
Talíkovi se zde poprvé spouští krev z nosu. Čekáme až se to trochu zklidní a posouváme se do Štramberka.
Náměstí města Štramberk – zastavujeme se u první prodejny štramberských uší. Talíka nechávám sedět u schodiště. Krev znova valí, začínají se u něj hromadit krvavé kapesníky a vypadá to jak v horroru. Dokonce se u něj zastaví paní, chvíli s ním pohovoří a dá mu své papírové kapesníčky.
V prodejně uší nechávám namočit šátek do studené vody a dávám jej Talíkovi na zátylek. Snad to zabralo, teda krev konečně přestala téct. Na náměstí u kašny se ještě trochu umyje a můžeme konečně do muzea.
Muzeum Zdeňka Buriana – opět vstup zdarma, roušku netřeba. Nevím nakolik zapůsobily kresby na chlapce. Mona i já to vidíme asi jinak než oni. Většinu knih jsme četli, knihy a hlavně ilustrace hltali.
Jak mi řekl kurátor, dnes je spousta jiných možností a zábavy, než jsou knihy. I když třeba na táboře jsem viděl mnohé chlapce, kteří četli. Jen je to poněkud jiná literatura.
Byla zde spousta kreseb z foglarovek. Zjišťuji, že vlastně tyto kresby vůbec neznám. Vyrůstal jsem spíše na ilustracích Gustava Kruma a jiných.
Kurátor Aleš Durčák oslovil Monu, zda zná Grifina. Nebyl jsem u toho, to by mohl lépe popsat Mona. Zavolal mne jen abych něco vyfotil. Jen jsem se kurátora zeptal, kolik zde je originálů.
Sedm, jen sedm. Trochu mě to zklamalo, asi by si Burian zasloužil daleko větší prostor a zajištění. Protože bezpečnost (peníze) je jeden z hlavních důvodů, proč je zde tak málo originálních kusů.
Kamenárka – neznám pěknější lomy (nepočítám-li lom Amerika, kde jsem nikdy dole nebyl).
Odehrajeme zde několik her. Stavbu věžiček ze sedmi kamenů. Hod míčem ve trojici na co největší vzdálenost. Pak IQ čtyři úlohy. Tady jsem byl překvapen, samej gympl a strojařina…, ze čtyř jednoduchých úloh, vyřešena stěží jedna.
Náš čas se krátí, proto se přesouváme kozí stezkou ještě na spodní lom, kde je botanická zahrada. Tam Sir očaruje paní, co zde hlídá. Rozpovídá se a zve nás na prohlídku. K vidění je zde tak leknín, ostatní vzácné skalničky snad na jaře.
Přesouváme se blíže k nádraží. Do odjezdu vlaku zbývá půlhodina. Obsadíme stůl v zahradní restauraci na jednu limonádu. Probereme, ale nikam se neposuneme, rozdělení členů v družinách. Příští týden nás čeká podzimní rodeo a před ním musíme mít jasno.
Také tlačím na mladé členy, Talíka a Vránu aby přivedli co nejvíce nováčků. Moc úspěšný asi nejsem.
Budu muset oslovit asi i rodiče a přátele, ať nám pomohou. Je nás pořád málo. Na výpravě je z 19 registrovaných členů 9 osob.