„Naprosto pohodový podnik, naprosto „libové“ cyklobraní, naprosto vstřícné počasí, dokonalá idyla“ – tak takhle začíná zápis z cyklobraní, avšak z minulého tábornického roku. Pravda, letos slovo „libové“ bych tak trochu pozměnil na slovo „prorostlejší“, obzvláště pasážemi z lužních partií „Nivy Olše“, hlíny na Velkých lánech a kostrbatou stezku před samotou Bezdínek, ale jinak všechno souhlasí.
Zlatým hřebem cyklobraní bylo koupání na navigaci Olše za dětmarovickou elektrárnou. Moc se mi do toho nechtělo, ale jednou se napsaly do výstroje plavky, tak je bude nutno použít. Co by si potom pomyslela ta maminka, co mi žalovala, že syn neví – kdy se jede, kam se jede – ale to, že má mít plavky, to ví naprosto přesně?!
Také jsem si uvědomil, že jsem se letos ve volné přírodě ještě nekoupal, (nepočítaje tábor). Bylo by tedy vhodné to napravit.

Čtvrt hodiny před devátou upalujeme z Petrovic do Ráje. Jede se mnou Vendy a Mates, kteří si mě vyzvedli, a Lála s fotoaparátem. U Sportbaru v lesoparku je už několik Trojkařů, a já tuším, že nikdo další už nepřijede. U našeho kamene si dáváme nástup. Trocha historie nikoho nezabije, ani poučení před cyklobraním není k zahození. Jdeme do sedel a šlapeme si to pod horní hřiště. Ano, průjezd je zde, jak tvrdil Sobík, možný. Zvolna se spouštíme do míst, kde stála naše klubovna. A na hlavách zámkové dlažby parkoviště vykružujeme v místě zasedačky několik oblouků.

Překračujeme rájskou silnici a sjíždíme k Olši. Starou dubovou alejí, po rozpraskaných panelech betonu se dostávám k darkovskému mostu. Odkládáme bicykly. Hoši plivou z mostu a děsně se baví tím, co ve vodě pod nimi vyvádí ryby. „Kdyby jste raději hodili kousky rohlíku!“, nabádám je. A už se Sobík hrabe v batůžku a vytahuje nějaké pečivo a kousky z mostu letí. Ve vodě to doslova vře. „Co je to za ryby?“ vyzvídá Lála. Snad jsou to jelci, ale rybář nejsem.

Se šaržemi se domlouvám, jak budeme postupovat po cyklostezce v místě železničního mostu, protože když jsem se včera vracel vlakem z Třince, zjistil jsme, že celé okolí je uzavřeno. Švejk navrhuje objet most zprava přes park okolo loděnice. Odjíždíme na násep. Zde je to jasně napsané. Stezka kolem „železničáku“ je uzavřena. Se šaržemi se domlouvám, jak budeme postupovat po cyklostezce v místě železničního mostu, protože když jsem se včera vracel vlakem z Třince, zjistil jsme, že celé okolí je uzavřeno. Švejk navrhuje objet most zprava přes park okolo loděnice. Odjíždíme na násep. Ano, zde je to jasně napsáno. Stezka kolem „železničáku“ je uzavřena!

Suneme se po stezce a na dohled nově budovaného mostu je přes asfalt umístněna panelová zábrana a odbočka do parku. Tak tudy, po nové asfaltce, jsem ještě nejel. Bože, kdy já jsem byl naposledy u „lodiček“? Dnes to napravím, dnes se podíváme na zvelebený areál loděnice. Zastavujeme u srubu, který dříve patřil MěDPM (městský dům pionýrů a mládeže) Karviná. (Dokonce jsme v něm i kdysi, ačkoliv jsme nebyli pionýři, nocovali). Projíždíme novou loděnicí, dále přes háj medvědího česneku, kolem bývalého trenažeru SVAZARMu. Míjíme tři chlapíky, jeden tlačí kolo a na nosiči v košíku má „kytici“ z kopřiv. „Tak to mo być, synci nesédzi v chalupie u počýtačov, ale sum na rowerach na polu!“ Mažeme přes Bělidlo a nájezdem na hlavní silnici na Ostravu. Ale moc dlouho nejedeme pěšinou podél výpadovky.

Sjíždíme na cyklostezku s úmyslem pokračovat dále po náspu, ale  Saly mi hlásí, že ho zlobí betaila, jako tenkrát. Nepamatuji si na „tenkrát“, tak zastavujeme a zjišťuji, že má uvolněnou levou kliku. Ale my nemáme gola klíč 15. Tak jen tak provizorně, pomocí sady Vendyho, kliku přitahujeme s tím, že pokud by se to zhoršilo, operaci budeme muset opakovat. Rozjíždíme se k bývalé lávce na Sovinec. Vpravo po proudu řeky je učiněná džungle. Prastaré stromy vrby, topoly, šlahouny popínavých rostlin – psího vína a slézu. Za splavem, u bývalé lávky, teprve nastává to pravé cyklobraní. Zvolna „plujeme“ po proudu na koruně hráze po asfaltu cyklostezky.
Vzduch voní čerstvou přeoranou hlínou z polí, z jakési zahrádky sem vítr přináší pach kouře ohně, řeka dýchá rybinou a břehy vydechují nasládlou chuť padajícího topolového listí. Míjíme ostrov, obraz jak z pravěku vystřižený – kdysi jsme zde odehráli finskou stezku a na ohni guláš vařili. Proti nám se žene jakási „grupa mocnego uderzenia“ – polští cyklisté – zdravíme se a Sobík na nich vyzvídá, zda se zde jede nějaký závod, či co? Chvíli mluvíme o „zelené knize“. Ale hoši neznají ani pojem „červená kniha“. Pouze Sobík zase kontruje, že ví, co je modrá knížka.

Překonáváme silniční most před Koukolnou a rychle mezi domky a louky a hájky, podél železnice až k závorám před EDĚ. Nepokračujeme doleva, jak jsme zvyklí, míříme přesně na opačnou stranu do polí a k hrázi Olše. Polní cesta se zaválcovaným povrchem – čili cyklostezka, je pravidelně osázena odpadkovými koši. Vjíždíme pod koruny stromů. Jsme už za elektrárnou, karamba, kde je ta navigace s mostkem přes Mlýnku? No, konečně! Přejíždíme po mostku a potom se vracíme zpět, což mnohé zaskakuje, přes vodu. Odkládáme bicykly do trávy. Je vyhlášena svačina. Zde se neprozřetelně přeřeknu, že bychom se tu mohli, až se budeme vracet, vykoupat! Což je bouřlivým jásotem přijato.

Zvedáme se a pokračujeme dále, cestou, kterou už známe. Hlína je hladká jako sklo, uhlazena koly nákladních tater, co zde převáží skrývku zeminy z pozemků, kde se bude těžit sacími bagry štěrk. Kolem pobořené samoty „Bezdínek“ a do Věřňovic je to co by Bučivoj granátem dohodil.
Cesta je vyšperkována kalužemi (česky – loužemi). A tak vždy před chobůtkem suché cesty vzniká skrumáž. No, nedej bože, že někdo zastaví. To se potom musíš rozhodnout, zda přebrodíš louží napravo, či nalevo, nebo spadneš do kopřiv mimo cestu. Je to vzrušující. Ale pokud chceš mít klid a suché nohy, pustíš „divočáky“ (Vendy, Mates, Júňo, Sobík) dopředu. A pak už v klidu šlapeš, posloucháš ptáčky a hovor o škole. A Júňo debatuje o tom, jak chytají „pokémóny“ a jak se který jmenuje a co umí. Nuž, na svoji Nokii 3310 asi už nic nechytnu.

Krátká přestávka u přístřešku s názvem „Kde se hází kofolou“. Ne, už nebudeme jíst, jen pár hltů, cíl máme před sebou, co by Bučivoj… však vy víte co. Vjíždíme do Věřňovic. Ještě nikdy jsem tady nebyl, blíží se dvanáctá hodina. Z oken se k nám line vůně sobotního oběda, kdesi vrčí sekačka. Sobík vypráví o jakémsi spolužákovi, kterému přezdívají „balič“, protože balí děvčata na cigarety. Musím zpomalit, abych zachytil podrobnosti, ale Sobík přelaďuje na jinou vlnu, tak jsem se nedozvěděl, jak to ten „balič“ dělá.

Míjíme kapli, překračujeme most přes Olši. Cesta se úží. Vjíždíme do země Nikoho. Políčka, les, louky, ovocná alej. Už ho vidím – cíl dnešního putování. Zatáčíme na polní cestu, bicykly do trávy a hrneme se k železnému kříži. Žádná boží muka. Pomník padlým v prusko-rakouské válce. Kříž je zasazen do žulového soklu. Do něj jsou vyryty zašlé nápisy, ale dají se přečíst. Vše je schováno v zahrádce oplocené kovovým tepaným zábradlím. Pár slov o prusko-rakouské válce, pár slov o největším vojenském konfliktu na území dnešního Česka. Pár slov o „modlitbě pro koně“. A tak tam mlčky stojíme, ve stínu líp. Z vesnice k nám doléhá zvon ohlašující poledne.              

Trojkaři se rozprchli, vyhlašuji oběd. Švejk objevil červená jablíčka a sápe se za pomoci Salyho na jablůňku. „Ušatky“ hází dolů Salymu a Infinovi. Dle jejich výrazů soudím, že jablka budou na hranici poživatelnosti. Uléhám do trávy mezi poli. Sluníčko pere na plné pecky. No ještě chvilku, a už bych byl v pánu. Z letargie mne vytrhává Sobík dotazem, jestli se už budeme koupat. Aha.
Tak ještě zrobíme, protože se mi nechce vstávat, pokus o rekonstrukci bitvy u Hradce Králové. Lála všechno dokumentuje a jdeme do sedel.     

Zpáteční cesta probíhá překvapivě v pohodě. Na mostě ve Věřňovicích křičí Sobík na dva „sopláky“ (10 – 12-ti letí chlapci), koupající se na navigaci: „Halo, pane, jaká je tam hloubka?“ Ale starší mě přesvědčují, že tady za vesnicí se koupat nebudeme. Jedeme na „naše“ místo. Tak jo. Za Bezdínkem mne napadá, že se podíváme k „řopíku“ zda není zavalen hlínou z Velkých lánů. Deru se kupředu a otáčím Vendyho doprava. Polňačka je silně rozježděná a bahnitá. Za mnou se řítí Švejk se slovy, že jedeme špatně. Ale nejedeme.

A už je tu. Objekt lehkého opevnění vz. 37, v hradbě stromů, neudržovaný, opuštěný. Asi chlapcům z Lutyně došli síly. Odhazujeme kola a vnikáme dovnitř. A už je mi hlášeno, že je tam nějaká vojenská bedna, jaké máme v klubovně, jestli ji mají vynést ven. Ne, ne. Všechno nechat na místě a opustit objekt. Koupání čeká. Ale ještě než jsme dorazili k soutoku Mlýnky, nemohli jsme si odpustit jednu kratochvíli. Netřeba ji popisovat, vše lze odpozorovat z přiložených fotografií. Akorát při sjezdu jsme zjistil nemilou věc. Děsně mi kopě zadní brzda, a osminu na kole nemám. Pozdější zjištění bylo fatální.

Hochy žene vidina koupání a tak když jsem dorazil k soutoku, většina je už převlečena a chtivá naskákat do vody. Prvně však musíme prozkoumat, jaká je hloubka u břehu a zda tam nejsou balvany, či traverzy. Švejk hlásí hloubku do půl pasu, balvany pouze přímo v toku Mlýnky. Hurá do vody. Voda je tak akorát. Když jsi celý ponořený, po nějaké té minutě ti ani nepřijde, že je studená. Ale přímo pod vtokem Mlýnky, jejíž vody se spouští po navigaci a sluníčko je pěkně prohřeje, je báječně. Hotová vířivka. „Lálo, pojď se taky smočit!“, zve Švejk. Lála se ušklíbne a fotřík dodá: „Smočit ne, leda tak vymočit!“

Tak se koupeme, nějaká ta vodní klání se podniknou, skoky do vody, válení se v teplém proudu, šplháme kluzkým korytem, hele – „žaba“, fotéčky na přání, cože? Už uplynulo půl hodiny? Lezeme ven. Pečliví se do ručníku utírají, ostatní se teplým větrem oschnout nechávají. Zjišťuji, že mám probržděný zadní ráfek, stěna v délce šesti centimetrů se zbortila a vychlípla se ven. A zrovna dneska se mě kdosi ptal, jak dlouho mám už to kolo. No, dvacet let. A asi si budu muset vyměnit ráfky. Vyháknu zadní brzdu, pojedu jenom s přední.

Asi nám to koupání vysálo síly. Po nějakém půlkilometru se vymázl Sobík a těžce se zvedá ze země. Je zajímavé, že mi nedokáže vysvětlit, jak se to stalo – „Povídám si se Syslem a najednou zjišťuji, že jsem na zemi!“ Od této chvíle to už Sobíkovi moc nejelo. Překračujeme koleje a po cyklostezce míříme na most přes železnici v Závadě. Při sjezdu z kopce slyším zřetelný únik vzduchu. Zadní kolo, ráfek. Snažím se dojet co nejdále, ale kolo tančí, už to nejde. Hoši mě dojíždějí. Oznamuji jim, že dál budou šlapat beze mě. Vysvětluji trasu a loučíme se. Tachometr ukazuje 40 najetých kilometrů. Zůstávám s Lálou a šlapeme si to domů pěšky.                             

Ale přeci jenom mi to nedalo. V zatáčce před závadskou školou vytahuji zadní kolo, klíči rovnám ráfek a přehazuji duši. Zjevuje se tu Vendy, který se vrátil, protože nemá klíče od domu a my se vracíme příliš brzy. Měním zadní duši a jen tak lehce nafukuji. Zacvakávám zadní rychloupínák a rozjíždíme se k domovu. Plášť hučí – to jako traktor kdyby jel. Přejíždíme koleje u závadské zastávky a cesta domů, mezi nekonečnými lány, se stává hotovým martyriem.

Moc pěkné cyklobraní to bylo! Najeto cca 42 km, čas v sedle 2 hodiny 47 minut. Nejvyšší teplota 31,7°C. Převýšení 127 m. Škoda jen, že nikdo z družiny Rysů se nezúčastnil!!

                                                                                                                                                                  MOna, foto Lála

* Mnou slibovaný dokument o největším vojenském střetu na území dnešního Česka → ZDE.
Když si uvědomíme, že pomník (ve Věřňovicích) je věnován padlým v roce 1866, musíme si položit otázku, zda se zde (ve Věřňovicích) odehrála nějaká bitva mezi Pruskem a Rakouskem (což se jeví jako velmi nepravděpodobné), nebo zda se nejedná o pouhý hold českým příslušníkům rakouské armády. Potom by ovšem tento pomník byl „holdem“ jedinečným, protože o žádném jiném - podobném, zde ve Slezsku, či na severní Moravě, nevím. (To neznamená, že zde nejsou!)

** Odkaz na odhalení „Pomníku trpícího koně“ → ZDE. Doporučuji přečíst si i povídání. 

*** Každý člověk, každá figura, by měl umět odrecitovat alespoň jednu básničku - to kdyby potkal sv. Mikuláše. Přečtěte si „Modlitbu pro koně“. Třeba to bude ona!!