Po včerejší vydařené oddílovce jsem byl natěšen, kolik že Trojkařů pojede na první výpravu, ale byl jsem zklamán. Nakonec se před klubovnou objevili jen ostřílený Qéčko a nováčci Gorka s Oliverem. Přesouváme se na nádraží. Kromě nás se tu sešla ještě hlučící skupinka Tuláků, patřící pod dětskou organizaci Duha. Po nedlouhé chvíli již v zatáčce trati spatřujeme charakteristický  trojúhelník diodových světel přijíždějící RegioNovy, motorové jednotky řady 814. Páskujeme se dovnitř do vyhřátého vagónu a k našemu překvapení nacházíme ve vyvýšené části vozu i místo na sezení. Zádrhel s nákupem síťové jízdenky u paní štiplístkové jsem, po zkušenostech z minula, již očekával. Nakonec požadovaná jízdenka z jejího strojku „vylezla“ až po průjezdu zastávkou Olomouc-Řepčín. Vypadá to, že nás čeká hezký den!

V Senici na Hané přestupujeme do motoráčku směřujícího ku Prostějovu. Hned na další zastávce v Náměšti na Hané vystupují Tuláci, ovšem my pokračujeme dále až do Čelechovic na Hané. Procházíme obcí a na jejím konci míjíme „Hliníky“ sklípky zapuštěné do svahu. Jen velmi málo z nich vypadá udržovaně, používaně. Většinou kryje jejich vstup bujné býlí. Po chvíli se, nedaleko Růžičkova lomu, napojujeme na naučnou stezku, která nás provází po úbočí masívu Kosíře směrem k prvnímu postupnému cíli výpravy, do Čech pod Kosířem.

Putování na krátkou dobu přerušujeme v místě, kde na stezce nacházíme plody vlašského ořešáku. Dobrou čtvrthodinku louskáme kameny skořápky a pochutnáváme si na jejich čerstvých jádrech. Malou odbočku z naučné stezky jsme udělali také u Andělovy zmoly, kde je se na deset kroků od budky číslo 75 nalézal poklad. Další poklady, tentokrát mykologické, byly roztroušena po okolním lese. Klobouky bedlí velké téměř jako vinylová deska! Že nevíte, co je vinylová deska? Hledejte! Pokračujeme dále po staveništi lesní cesty Hraběnka a to na vzdor několika zákazovým tabulkám „Vstup na staveniště zakázán“. Himbajs, kudy bychom tak asi měli jít?

Po několika stovkách metrů odbočujeme vlevo z lesní cesty a skrze branku v oplocení vcházíme do upraveného zámeckého parku. Nacházíme lavičku, svačíme. Oli vytahuje čočku, tedy aby nebylo pochyb, zvětšovací sklo. Na plechovém víku odpadkového koše pak zkouší usměrněným svazkem slunečních paprsků zapálit suchý bukový list. Nedaří se mu to, a tak mu to předvádím já. Balíme se, abychom se přesunuli na druhou stranu parku, kde je rovinatější část. Obcházíme rybník, kde Gorka objevil želvu. Jakmile vystrčila hlavu z vody, podle červené skvrny poznávám, že se jedná o želvu nádhernou. Ne, že bych byl odborníkem na plazy, ale viděl jsem před několika dny reportáž v televizi o tom, jak právě tyto přerostlé želvy vypouští nezodpovědní chovatelé a ty následně škodí v tuzemských nádržích, neboť v nich u nás nemají přirozeného nepřítele.

Následuje zářijový závod DOD, kterým je džungle. Vytyčuji trasu. Namísto pasákové pálky budeme míček strkat malou PET lahví. Všichni mají dva pokusy, z nichž se pochopitelně bude počítat ten lepší. A takto džungle dopadla: 1. Qéčko, 2. Gorka, 3. Oliver. Opouštíme park a naše kroky vedou do nedalekého Muzea historických kočárů. Exponáty jsou tam vskutku zajímavé. Kupříkladu taková „Zlatá karosa“ z roku 1745, vážící neuvěřitelné dvě a půl tuny. Při výkladu si Oliver zasloužil bonbon, neboť uhádl, k čemu sloužil měch uvnitř kabiny jednoho z kočárů – na signalizační píšťalku ke kočímu. Nedávno totiž navštívil muzeum s rodiči. Druhou část muzea již nenavštěvujeme a vyrážíme ztéci vrchol Velkého Kosíře.

Z obce jdeme kousek po shodné naučné stezce ovšem opačným směrem a poté se odkláníme a po zelené turistické značce začínáme mírně stoupat po zvrásněných sedimentových plotnách a posléze kamenitou lesní cestou k vrcholu. Míjíme se se spoustou turistů. Zřejmě kombinace nové rozhledny a nádherného slunečného podzimního počasí způsobila svoje. Rozhledna je krásná, ale okolí vrcholu je řádně zplanýrované! Na vyhlídkové plošině chybí panoramatické snímky s vyznačením cílů výhledu, ale i tak rozeznáváme Jak Olomouc s blízkým Svatým Kopečkem, tak i Šternberk a Zábřeh. Okolní lavičky okupuje zcela jistě stovka turistů, proto zde neotálíme a volíme rovnou sestup do Státního lomu, ke kterému přicházíme asi po dvou kilometrech.

Zde nejprve hoši staví věžičky z kamenů a já připravuji lístky s obrázky na kamennou stezku. I přes nepříjemnou skutenost, že se mu věžička nedlouho před koncem časového limitu zbořila, nakonec vyhrál Qéčko. Stejně tak i paměťovou zkoušku na kamenné stezce. Vytahujeme dvě lasa a postupně probíháme pod jedním točícím se lasem oběma směry a poté také přes dvě lasa točící se současně. Qéčko také zkouší chvíli lasovat. V průběhu našich aktivit na místě zde jedna „kačerka“ odlovila poklad, což jsme také my učinili.

Poté se již balíme a odcházíme na vlak. Naše chůze se s ubývajícím časem zrychluje. Ono je přeci jen lepší mít dvě minuty rezervu, než čekat hodinu na další spoj. Ve vlahu nastupuje v Drahanovicích olomoucký skaut Žebřík, se kterým se zdravíme. Opět s jedním přestupem jsme se dopravili „domů“, kde nás překvapilo, jak se markantně po západu slunce ochladilo! Výprava se, myslím, vydařila a já věřím, že na drakiádu vyrazíme ve větším počtu!