Na smluveném místě v nádražní hale se nás schází poměrně málo. Pět Rysů (Xury, Gorka, Čedar, Sigi a Lukáš K.), pouhé tři Vydry (Nadík, Twist a Sky) a já s Ludvou. Transport do Moravského Berouna proběhl celkem v pohodě. Hoši měli pouze jeden vážnější spor, a to kolik tunelů budeme projíždět. Někteří hlásí svůj tip na tři, další, hlavně hlasitě lobující Gorka, trvají na čtyřech. No, byly opravdu čtyři! Tři mezi Hrubou Vodou a Jívovou a jeden mezi Jívovou a Domašovem nad Bystřicí.

Na nádraží v Moravském Berouně jsme se vysypali z „regíny“ a před nádražní budovou si dáváme nástup. Dostrojujeme se a hned vysvětluji pravidla dlouhodobé (to jsem si mylně myslel) soutěže.

Od rozchodu nikdo nesmí použít slova „ano“, „jo“ a „ne“. Rozhod. Ušli jsme asi třicet kroků a hned zkouším Xuryho: „Vaše chata, to je tak 16 km, že? Nebo je to dál?“ K mé škodolibé radosti zní jeho odpověď „Ne, dál ne!“. Poznamenávám si čas 45 vteřin a hned na další řádek připisuji Gorku, který to vše okomentoval svým oblíbeným „Ne-ne!“ Nedošli jsme ani k první odbočce na můstek přes Bystřici a připisuji si Nadíka, proviňující se průpovídkou „Ty jo!“ (myslím, že na tomto bych vypadl brzo i já!).

Hoši, rozveseleni tímto zdárným započetím soutěže poté kladnou různé záludné otázky typu „Čedare, byl’s včera v kině?“ a podobně. Kupodivu se nachytal i Sigi, i když dost blbě. Kdosi se ho zeptal, co dostane na Vánoce. On odpověděl, že Xuryho?! (to jsem teda nepochopil!) Potud v pohodě, ovšem dostala ho následná otázka „A bude chlupatej?“ Odpověď již asi tušíte. „Ne!“. Protože dostat Xuryho samo o sobě stačí a ještě aby byl chlupatej…!

Ještě jsme nedošli z nádraží ani na okraj města, což je asi kilometr a ve hře zůstal jenom Twist, neboť hned po sobě vypadli Čedar a Lukáš, a to na otázkách „Chutnal’s už někdy šípek?“ a „Máš rád banán?“ Ne a jo a bylo vymalováno.

Scházíme na náměstí. Ukládáme batohy na dvě lavičky pěkně do řady za sebe, tak, jako má být a družinám sděluji první úkol první soutěže. Namalovat co nejprecizněji znak města. Lhostejno, bude-li barevný, ve škále šedé nebo černobílý s využitím šraf heraldických tinktur. Rysi okamžitě nažhavili Čedarův chytrý telefon, protože jako jediný má k dispozici datové připojení. Hoši od Vyder úkol pojali tak, jak jsem původně zamýšlel. Nalezli znak v podloubí Městského úřadu.

Při plnění tohoto úkolu vyřadil Nadík i posledního Twista, když mu ukázal v tužce vyvedený náčrt znaku a spustil na něj: „Ta hvězda je moc velká, že?“. To, že se Twist nachytal, oznamoval z podloubí Gorkův hurónský řev doprovázený charakteristickým „Ne-ne!“

Vítěze znakové soutěže jsme nakonec neurčili. Kolem kostela Nanebevzetí Panny Marie a podél hřbitovní zdi zvesela pokračujeme ke Křížovému vrchu. Dokonce jsme i trefili správný nástup na začátek křížové cesty. Chlapcům oznamuji, že kdo uvidí jako první medvěda, získá známku. Nevěří mi, myslí si, že si dělám legraci!

Nahoře u kaple pořizujeme pár dokumentačních snímků, scházíme i ke zbytkům zdiva původního hradu a poté se vracíme kousek zpět do parčíku. „Kassa, medvěd!“ volá na mě Xury a ukazuje směrem ke staré vodárně. Jdeme se na něj podívat pěkně z blízka. I fotečku pořizujeme (to aby měl Maco radost!). Jakmile medvěda chytil Twist do lasa a Nadík se vyhoupl na jeho hřbet, raději velím odchod.

Obsazujeme lavičky přímo uprostřed a využíváme dvě lampy, jako kůly, ke kterým se bude vázat kombinované uzlování. Obě družiny startují ve stejný čas ze stejného místa, ovšem běží každá opačným směrem. Jediný úspěšný pokus z obou kol mají Rysi. V druhém kole, stejně jako Vydrám v obou kolech se některý z uzlů rozvázal. No, chlapci, nic moc…!

Zvedáme kotvy a pokračujeme ke Kočičímu vrchu. Jsme tam coby dup (Coby dup, coby dup, to je takový překladatelský oříšek…), vrchol není nikterak zajímavý, ovšem my víme, že nedaleko odtud je ohniště, a přesně tam míříme. Sháníme smrkové chrastí a nějaké suché dřevo a necháváme Gorku zapálit oheň. Nedaří se mu to, proto mu musím podat pomocnou ruku. Na ohni jsou poté opékány různé věci, nad kterými jen nevěřícně kroutím hlavou. Koho, pro pánaboha, napadlo opékat CiniMinies??

Po obědě využíváme úzkého průseku ve smrčině a hrajeme Pašeráky. Nejvíce úspěšných přeběhů hranice mají Gorka, Twist a Lukáš. Myslím si však, že nejvíc si hru užil Nadík. Jednou se dokonce pokusil překonat hranici po větvích blízkých smrků, jako veverka. Jenže je o fous těžší než veverka, větev se s ním prohnula a on visel asi dva metry vysoko přímo nad hranicí. S Ludvou, coby hraničáři, jsme vyprskli smíchem, čímž jsme „nakazili“ i samotného Nadíka a ten se pomalu sesunul k zemi.

Pokračujeme dál, prý budou „feraty“ (poznámka pro čtenáře z K3 – nejedná se o kolečka!). Ještě předtím se však strhla šišková bitva, kdy zezadu přiběhl Ludva, zařval „Dvouhlavňový kulomet!“ a po všech pálil s kadencí ratatatata a možná ještě rychleji (asi tak, jako samopal vz. 24). Odkud vytahoval všechny ty šišky, to opravdu nevím! Jakmile jsme se dostali na stezku vedoucí těsně podél hrany svahu k železniční trati, musím bitvu rázně ukončit, aby nedošlo k nějaké neočekávané neblahé události.

Po nějakých zhruba pěti stech metrech opravdu přicházíme k místu s řetězem zabezpečenou trasou. Jedná se asi o pětimetrový sestup z takové menší skalky. Dole, u turistického odpočívadla, rozmisťuji po přilehlé pasece šest kartonů s šiframi, zapsanými pomocí šifrovacích křížů a mřížek. Hoši je měli postupně „přenášet“ na papír jednoho družinového dešifranta, aby je vyluštil. Zde jsem ovšem tvrdě narazil. Ani jedna družina nebyla schopna přenést správně celou šifru, proto po čtvrthodině rezignuji a dovoluji šifry luštit přímo „na place“. Po chvíli pak Vydry hlásí, že mají vyluštěno. No sláva!

Další, a zároveň poslední, zastávku máme u pramene Ondrášovky, který vytéká z pískovcové skulptury v těsné blízkosti oplocení stáčírny. Osvěžujeme se, několik z nás si nabírá kyselku do PET lahve. Osvěžit se přijeli i dva bikeři na PELLSech a zřejmě to byli gurmáni, neboť po ochutnání zhodnotili, že je tam málo CO2!

Na tomto místě probíhá také poslední družinová soutěž. Vysílám morseovkou „Pomozte Čedarovi hledat“, což se za chvíli děje a hledají blízkou kešku. Pro úplnost doplňuji, že signalizaci vyhráli Rysi.

Do odjezdu vlaku máme dvacet minut, nádraží na dohled a tak se loudavým krokem vydáváme na poslední metry dnešní, řekl bych mimořádně vydařené, výpravy.

P.S. reakce potěší...