Na včerejší oddílovku dovezl Kay do klubovny nové oddílové batohy The North Face, které Bubák v závěru oddílovky rozdává přítomným Trojkařům. Ještě jednou díky, Kayi!

 Sešlo se nás celkem dvanáct, což je super a nové batohy taktéž. Už nevypadáme jak kolotočáři! Náš rychlík Peklák má hlášenu desetiminutovou „sekyru“, ale nutno dodat, že ještě před příjezdem do stanice dvě minuty ze ztráty stáhnul. Obsazujeme první kupé vedle prostoru určenému k zavěšení kol a teprve posléze zjišťujeme, že je přednostně určeno bikerům, aby měli průhledem své miláčky stále na očích. Nikdo však nic nenamítal a tak tedy zůstáváme. Družinám rozdávám postupně pět zašifrovaných zpráv, jejichž řešení se hodí do bubliny kreslených Kerlesových vtipů. V průběhu luštění pozoruji okénkem rodící se krásný den!

Vydry se zasekly u třetí šifry, kdy po každém písmenku Q následuje správné písmenko zprávy a proto je Rysové na zprávě „Revize jízdenek“ dohnali. Na nádraží v Zábřehu na Moravě železniční dělníci odpojili zbytek vagonů a my se tak rázem ocitáme v posledním voze.

Další čtvrthodinka uplynula jako voda a my již vystupujeme na opravený perón šumperského nádraží. Procházíme skrze hlavní budovu a rovnou za nosem pokračujeme směrem do centra města. Cestou nám několikrát hostesky nabízí předvolební balonky ODS. Oliver a taky hoši Šnajdarovi by si i vzali, ale není jim to umožněno… To se již blížíme na náměstí. Před budovou radnice rovnáme batohy na lavičku a rádcům dávám do ruky slepou mapu centra města. Vysvětluji pravidla malé zjišťovačky a musím také Nadíkovi vysvětlit co si počít v případě, kdyby se náhodou při plnění úkolu ztratili. Všichni vybíhají do ulic, jen Bubák spočinul na lavičce vedle bronzové matky s dítětem v náručí. Ukryté slovo Červenáček odhalili jako první Rysové a to s takovým náskokem, že jsem si začal myslet, že se Vydry pod Nadíkovým vedením opravdu ztratily.

Vyrážíme po zelené značce. Bytové domy jsou brzo vystřídány rodinnými, až zástavba konečně mizí úplně a před námi je vidět jen podzimně barevný kopec s rozhlednou na vrcholku. Jakmile se Sky dozvěděl, že se jedná o cíl naší výpravy, začal podléhat pocitu, že tam nedojde. Držel se vzadu až do doby, kdy jsem mu poradil, že když půjde první, tak si při přestávkách déle odpočine. V lese se střídají plochy jehličnanů s plochami listnatých stromů, jimž dominuje jasně žlutooranžová barva listů klenů. Stále stoupáme a těsně pod rozhlednou se profil trasy ještě výrazně zvýšil. Hoši začínají chytat zajímavou barvu v obličeji. Hlavně sourozenci Šnajdarovi, z nichž nejpatrněji to bylo vidět na Radkovi. Nebojte, chlapci, už tam budeme!

Ještě, než se doplahočili poslední Trojkaři na vrchol kopce, jdu koupit vstupenky na rozhlednu. Pan prodavač ve své vytopené kukani odtrhává z bločku požadovaný počet vstupenek, ovšem zjišťuji, že si spletl dospělácké s dětskými. Na omyl jsem ho samozřejmě upozornil, aby při večerním součtu neměl v pokladně manko. Hned také vytahuje snad šestnáct či osmnáct razítek a dává je k dispozici. Většina z nich se váže k nějakému speciálnímu datu výstupu na Háj. Někteří naši hoši jsou již na vrcholové plošině a kdosi (nevím přesně, kdo to byl) na mne dolů huláká: „Kassa, tady je strašně moc much!“ No, dobře, že to teď vím, protože jinak bych se tuto jistě zajímavou skutečnost dozvěděl asi až za minutu a to by mohlo být pozdě! Hoši raději berou za vděk lavičkami namísto rozjímání při pohledu do dáli. Nahoře zůstáváme nějakých deset minut a poté sestupujeme na pevnou zem a po kratičkém občerstvení pokračujeme v putování.

Jelikož nahoře poměrně silně fouká, odkládáme i opékání špekáčků a oheň rozděláváme zhruba o kilometr dál a několik desítek metrů níž. Po cestě nás míjí pár důchodového věku a radí nám, abychom si oheň udělali raději u kostelíčku. Je to prý asi dva kilometry níž a je tam ohniště i s lavičkami. Jenže ne naším směrem! My totiž chceme po naučné stezce na Chocholík! Tak třeba příště. Posilněni opečenou uzeninou pak družiny závodí při Běhu k číslům. Rysové se rychle ujímají vedení, ale Radek dlouho nenachází pětku, až nakonec přinesl červenou místo zelené, což pomohlo Vydrám, které ztrátu dohání a nakonec i vítězí. Pokračujeme skrze smíšený les po lesních cestách, jež Nadíkovi připomíná okolí Tvrze. Zřejmě rozradostněn tímto zjištěním a skutečností, že cesta klesá, běhal z jedné strany na druhou a hopsal a dováděl, čímž strhnul i ostatní, až jsem je musel krotit.

Přicházíme, opět mírně se zvedající stezkou, na Chocholík. Z tohoto skalnatého kopce se naskýtá krásný výhled na Šumperk. Pomocí souřadnic zkoušíme najít zdejší poklad, což se nám málem stalo osudným, neboť jsme odlovem strávili téměř půl hodiny, a nyní musíme spěchat na vlak. Po tomto zjištění již na nic nečekáme a pádíme dolů. Zde musím pochválit jak ty, kteří svižnou cestu zvládli bez větších problémů, tak starší hochy za pomoc těm mladším a samozřejmě také ty, které jsme nakonec museli „tlačit“. Vlak jsme stihli tak tak, jen nás trošku naštvalo, že hned v Postřelmově jsme byli nuceni čekat patnáct minut na průjezd rychlíku! V celém vagonu s námi seděl jen jeden rybář, a tak jsme si mohli zahrát i Bang. Další cestující přistoupili až v Mohelnici.

Hoši, byli jste dobří a doufám, že se vám po tak náročném závěru, kdy jste si „dali pořádně do těla“, pěkně spalo!!

Psal jsem to jen pro sebe?