Ráno mi před nádražím Kamo tvrdil, že dnes bude „nejkrásnější den v republice“. Nevím jak to myslel, ale kdyby se to podařilo, bylo by to pěkné, protože celý týden bylo chladno, mlhy, pršelo a na horách se už objevil první sníh. Ráno mi před nádražím Antek položil otázku: „Tak kolik pak nás dnes bude?“ (Včera na oddílovce se Véna podřekl, že nepojede, protože se mu nechce tak brzy vstávat!) Výmluvné pohledy šarží na závěrečném nástupu (ty rysí tu ani nebyly), hovořily za vše. Necháme se překvapit.

Nakonec se nás sešlo čtrnáct a pes. Fili dobíhá na poslední chvíli. Na peróně provádíme přesun v družinách. Do čela Rysů je postaven Švejk a k němu Shrek a Séba. Lišáky dnes zastupuje Tříska, Jack, Infin, Sysel, Júňo, Sobík a Vydry jsou v počtu dva muži – Vítek a Startér. Antek rozdává žetony a vysvětluje pravidla závodů na body. Ale už je tu přijíždějící souprava vlaku. Naloďujeme se do „slona“. Vlak se rozjíždí, za okny ubíhá krajina osvětlena vycházejícím sluncem. Rodí se nádherný den.

Kdyby mi někdo řekl, že dnes zažiji s oddílem „věc“, kterou jsem za čtyřicet let ještě nezažil, myslel bych si, že mě tak trochu houpá. Vždyť výprava začala tak normálně, jako desítky jiných výprav před ní. Zklamání z nepřítomnosti části oddílu, překvapivá účast těch, s nimiž se nepočítalo. Vyhodnocení počasí, složení družin, nástřel trasy a programu, rozdání připravených blanketů k hrám a soutěžím… Ale, nepředbíhejme.

Shrek získává první žeton, uhádnul název přijíždějící soupravy. Ani nevím, karamba, zda to byla Terezka či Adéla (Sobík má sestru Adélu, která ho bije – alespoň takto to prezentoval Sobík). Družiny obdržely tabulku na slovní korálky. Mají ji odevzdat do stanice Český Těšín, čehož se všechny tři družiny zhostily v souladu s pravidly. Za Těšínem si už jen povídáme, kolem čtyřky Sysel, Júňo, Sobík – čí já vím, kdo tam ještě byl (?), se vznáší fantasmagorický příběh „dračáku“ – hře, již jsem doposud – v jejich podání, neporozuměl. Ale už je tu Návsí, sypeme si to ven. Je větrno, ale sluníčko svítí, po nebi se táhnou jemné záclony řasosloh. Čekáme na autobus. Část oddílu (i Antek), se ztrácí do blízkého „magacínu“ pro uzenku, neboť si špatně přečetli propozice a nemají párek. Jack vpadává za Třískou do obchodu v domnění, že Tříska hledá WC. To zde ovšem není, ale svým zmateným vystupováním jenom postavili do pozoru personál prodejny. Zkrátka – vesnice zdraví město.  

Kolikrát jsem říkal, že v autobuse postupujeme dozadu a sedíme všichni pohromadě, byť jen na půlku zadku, či dokonce na zemi? Projíždíme údolím Lomné. Za vstupem do Mionší marně pátráme po naší Kateřinské TVRZI. Je za hradbou stromů a keřů. A pod Doubravu, a výše, dřevěnice a splavy na řece, až k Salajce, kde jsme se z autobusu vysypali a vyrazili nahoru po žluté značce. „To jako nebudeme jíst?“ „Až na Lačnově, až na Lačnově!“ Antek vysvětluje další z úkolu DZNB. Tipněte si, jako barvu bude mít automobil, který nás jako první mine. No, uprostřed lesa asi žlutou – všechny „lakatoše“ měly žlutou barvu.

Pomalu se valíme holým lesem kolem mravenišť. Ano – vzpomínám si, cesta na Lačnov je lemována nezvyklým počtem mravenišť. Antek vzadu klade otázky a rozdává žetony. Nebo taky ne! Když nevíš, nepoznáš, nebo se netrefíš. Nebo se nestačíš ukrýt tak, aby tě neviděl. Plazím se dopředu po kamenité cesta na okraji lesa. Listy stromů nade mnou zlátnou, nebo se zardívají do červeno žluté, či až k okrové, medově měděné barvě. Plazím se dopředu, aby mě dětičky nepředehnali. Ale jsou tu „brzdy“ Sobík a Startér, těch se musím držet. Uff! Lehám si do trávy nahoře nad paloukem pod Lačnovem. Přede mnou hřeben Skalky, Čerchlaného Beskydu, Velkého Polomu a Muřínkového vrchu. A vzadu, v oparu – Kysucké Beskydy. Hoši postupně dochází. Hází se na papeže, ehm prezidenta, ehm – šiškou se snažíme trefit Antka – jeden z dalších závodů DZNB. Pouze dva borci jsou úspěšní a ti dostávají žeton. A pak Sir, vyběhnuvši z lesa, skočil mi na hruď, odrazil se a proskočil mezi dráty ohrady na louku. To aby chytil nějakou šišku, či kýho výra! Taková neomluvitelná neomalenost!! Půjdeme!

Na Lačnově jsme pojedli. Pár výtečníků prošlo vyhaslým ohništěm, nějaký ten úprk do lesa, další závody DZNB, třeba – ve kterém sportu ti výsledek „0“ zajistí vítězství? Nechci se chlubit, protože „chwalić sie, je jako guwnami sie mazać“, ale věděl jsem*. Jiní bombarďáci, třeba Jack, na Antkovu nápovědu „letadlo“, vyhrkl, že se jedná o „vodní lyže“. Hm! Určování javorů, vrby jívy, házení po sobě sněhem, takové paběrky to byly, a další nálet. A Švejk zjišťuje, že mu na zápěstí chybí hodinky. Prvně je hledá celý oddíl, následně se s Filim vrací na místa posledních úprků do lesa. A pak to přišlo. (Jó, ty hodinky se našli!)   

Jsou věci „mezi nebem a zemí“, které se vám mohou zdát obyčejné, nic neříkající. A jiným, tytéž věci, zážitky, scenérie, se jeví jako naprosto úchvatné, jako „dechberoucí“. Kdybych zrovna (opět), nedočetl Setonovu knihu „Dva divoši“, kdybych zrovna (opět), nečetl Setonovu knihu „Rolf zálesák“, snad bych se na to, co následovalo, díval jinak. (Ale chce se mi věřit, že ne!)
Na hřebeni vpravo nad námi zarachotilo kamení, a nějaké obrovské tmavé zvíře – neboť co  jiného by to mohlo být? se zvolna spouštělo ze svahu dolů, přetínaje naší cestu. Stojíme přibití na značce, neschopni jakéhokoliv pohybu, jakékoliv reakce. Zíráme na tu horu masa, šlach a svalů, jak se elegantně přehoupla přes cestu svahem dolů. Ten srnec nemá růžky – má parohy. Velké, rozkladité parohy. Jako na snímcích Lukáše Pavlačíka. Nemohu uvěřit svým očím. Poprvé v životě vidím, na takovou krátkou vzdálenost, ve volné přírodě jelena. A aby toho nebylo málo, to abychom se nepomýlili, za ním se objevuje druhý tmavý stín. To druhé zvíře má tytéž parohy na hlavě. Jsme neschopni pohybu, nekřičíme! Ale ne tak Sir!

Nedbaje našeho rozpoložení, s hlasitým štěkotem vyráží za těmi parohatými velkými psy po svahu dolů. Záplavou tlejícího listí, mezi stříbrnými kmeny buků, kamsi dolů do údolí. Tak to je konec. Marné je mé pískání. Hoši se svěřují jiným, právě dorazivším Trojkařům, s tím, čehož jsme byli svědky. Někdo se mě ptá: „A co Sir?“ Přijde, nepřijde? Až po několika dlouhých minutách (velmi dlouhých minutách), kdosi hlásí, že už ho vidí, jak se dere listím nahoru do svahu. Sláva, nebudu muset objíždět psí útulky v kraji. Sir je úplně schvácený. Dokonce i nabídnutý piškot vyplivuje. Ale v jeho očích čtu: to jsem je pěkně prohnal, není-liž pravda?

Tak trochu roztřesení, ale ne bolestně, tak nějak slavnostně, neboť ne každý den člověk potká pána Beskyd, docházíme pod svah na louku na jejímž vrcholu, pod letitými jasany, stojí Kolářova chata na Slavíči. Stoupáme po usychající trávě, větřík pofukuje, marně pátráme po horizontu Fatry. Po pravé straně se táhne hřeben Polomu, před námi je masiv Slavíče. S Filim se sázím o počet bikerů u chaty. Fili nevěří, že jich bude tolik, když se mu svěřím se svým odhadem. Ano, jsou tu. Porůznu sedí kolem stolů, bicykly opřené o podezdívku chaty, o kmeny stromů, či jen tak volně na zemi. Obsazujeme jeden z bytelných stolů. Část mančaftu si vytahuje svůj proviant, Júňo a Sobík vyzvídají, zda si mohou jít něco koupit do chaty. Samozřejmě. Taky jsme se odebrali do chaty. Mají dršťkovou polévku. A zíráme – Júňo si kupuje nějakou marcipánovou jahodu a k tomu tatarskou omáčku. Jiní si poroučí hranolky. Když Sobík venku zjistí, že on má sice hranolky, ale ne tatarskou omáčku, rázně se vydává zpět do chaty. Tam mu paní servírka vysvětluje, že on si tatarku neobjednal, což Sobík ihned napravuje a tatarku si doobědnává. Část mančaftu si na moji pobídku otiskuje do pracáku razítko turistické chaty. Sir trpí přivázaný u stromu. Tak ho pouštím s napomenutím, že nebude „lítat“ za cizími psy. Což Sir plní, protože na nějaké „lítání“ zatím nemá čas, když se jeho kamarádí krmí takovými dobrotami a loudí.  

Před polednem vyrážíme k rozcestí na Babímu vrchu. (Úmysl vydat se na vrchol Slavíče byl rozumně zamítnut!) Nejdeme až přímo k rozcestníku, ale odbočujeme po cyklostezce do sedla Kamenitý. Jedná se o starou pěší cestu, dnes je to jedna z nejpěknějších pasáží v Beskydách. Po cestě nějaký ten nálet a odpovědi na otázky – za žetony, pokud správně odpovíš. Při jedné zastávce tvrdí Mona, že to zde vypadá jako by to ztvárnil AVON. Hoši nerozumí. Tak si trochu zavzpomínáme na doby před patnácti lety, kdy v oddíle frčela karetní hra „Magic“. A jeden z malířů, který se na ilustracích karet podílel, byl John Avon. Tak jim Mona slibuje, že jim ty ilustrace ukáže.
Les zůstává za námi. Scházíme do sedla Kamenitý a to už je jen kousek ke staré škole – dnes chata Kamenitý.

Naštěstí zde dnes není tolik lidí. Jsou tu zrobené nové přístřešky. Tak nějak z rozpaky jejich přítomnost přijímám. Mladší hoši se dožadují povolení k návštěvě chaty, protože je pálí peníze v dlani. A tak jóó! Tříska s Jackem berou za vděk prázdné dřevené lehátko a demonstrativně odpočívají. Jiní sedí táborovém kruhu. Karamba, nebudeme dělat oheň, protože fouká divoký vítr a zem je suchá.

Přestože jsme před necelou hodinou jedli, dojídáme zbytky proviantu. Padá několik závodů o žetony a jedna šiférka. Abychom nehráli návštěvníkům hor divadlo, bereme saky paky a přesouváme se nad chatu. Tráva je nádherně vyschlá, sluníčko hřeje. Z loapů robíme hranici hřiště. Konečně si zahrajeme „liščí ocásky“. Prvně na družiny, potom na jednotlivce a nakonec vyhlazovací boj ve skupině mladších, kdy starší jen přihlížejí a následně naopak.

Z loapů robíme hranici hřiště. Konečně si zahrajeme „liščí ocásky“. Prvně na družiny, potom na jednotlivce a nakonec vyhlazovací boj ve skupině mladších, kdy starší jen přihlíží a následně naopak. V tlupě starších řádí Švejk, nemá konkurenta! Všichni zůstali doma. Buď měli sportovní zápas, či byli churaví, nebo se jim nechtělo tak brzy ráno vstávat a výpravu prostě „nemravně“ zazdili!! V soubojích mezi Trojčaty dominuje Júňo. Ani nevím, zda vyhrál, ale bojoval jako rosomák. Mezi družinami vítězí Rysové před Lišáky. Vítek a Startér se sice hodně snažili, ale na více jak třetí místo to nebylo. Boje mezi jednotlivci řeší Antek výdejem žetonů.

Když už máme v rukách šátky, zahrajeme si takovou jednoduchou (u mnohých Trojkařů je noční můrou!) hříčku – „Kde je Kristus?“ Rozprcháváme se po louce, zavazujeme si oči – i Sobík a Antek hvízdání k sobě láká nevidoucí. S Filim se příjemně bavíme. Kam to ten Sysel jde? Všichni hráči jsou „slepí“, ale jak pozorujeme, několik z nich bylo postiženo i hluchotou!
Antek si šalamounský vylezl na osamocené posezení u cesty. To bylo obitých kolen, naražených píšťal a tichého klení, samozřejmě k radosti ostatních – už vidoucích. Tentokrát se k Antkovi nejrychleji dostali Vítek a Startér. Lišáci zásluhou Júňa získávají pouze bod. Oslepený rosomák je rosomák, co dorazí do cíle jako poslední. Zvedáme se ze země. Od chaty se valí skupinky turistů. Snad nepůjdou „naší“ cestou!

Naštěstí se hlavní skupina utrhla cestou do údolí Lomné, pár poutníků pokračovalo na Kozubovou. A my doleva – na Košařiska. Nespočetněkrát jsem se touto cestou spouštěl na „biku“, i Bučivoj by o ní mohl vyprávět! Nynčko ji šlapu pěšky. Je nádherný den, obloha jako šmolka, stromy jsou obaleny závoji zlátnoucího listí, vzduch je silný, nabitý nasládlou vůní. Antek nás žene!

Mažu dopředu se Sirem. Ale nechce jít se mnou, chce bít s „klukama“ a běhá ode mě až k Sobíkovi a Startérovi dozadu. V družném hovoru, už bez náletů, protože času není nazbyt, si to valíme dolů. Na protějším svahu rozeznáváme usedlosti na Kyčeře. Dvakrát nás míjí spouštějící se bikeři. Sysel se ztrácí do lesa, a nemíní se zabývat studiem podhoubí bukového porostu severního svahu hory Příkrá. Naštěstí dotlačuje na následující čekací bod Sobíka a Startéra.

Už vidíme potok Kopytná, už vidíme silnici k Milíři. Ale nevidíme odpadlíky. Jsme na asfaltu a kráčíme k Milíři. Jsme už všichni. Sobík a Startér nás, pronásledování strachem, že se ztratí, nakonec doběhli. Uff! Máme téměř čtyřicet minut fóra. Uff! Uff-uff! Sedíme na kládách, čistíme loapy od posledních zbytků proviantu, hele jablíčko. Autobus nás svezl k nádraží, chvilka čekaní na bystřickém peróně a hurá domů. Zvolna s e kloní slunce k západu. Po deštivém týdnu takový nádherný den!!                                                                                                                                       

                                                                                                                                                                     MOna, foto Antek

autor titulní fotografie a výřezu - Lukáš Pavlačík, wildlife-photo.cz
* seskok padákem na cíl