K jednotlivým sériím zde uvěřejněných "zapalovačských" snímkům se pokusím přidávat komentář. I když žádat po osobě (to jako mně), která je těžce "postižena" všemi fragmenty "expedice" - to je: podzim, dřevěnice, skály, těžké opevnění - a chybí jen ta parní lokomotiva (ale ta tam je také - modely firmy Merkur mně taktéž dostaly), nějaký věcný a objektivní komentář - je naprosto "neobjektivní". Ale to přenechávam k posouzení pozornému čtenáři. Ten se může se svými postřehy a názory vyjádřit v diksusi pod tímto článkem. Rád ji uvítám. A snad mne i přesvědčí, že tento zápis nečetli pouze výše zmiňovaní "majitelé zapalovačů". Takže...

Snímky, vyjma filmových záběrů z loučení s rodiči, jimž často upadla slza "radosti" při vypravování svých podařených ratolestí - nejsou. Ani to, jak Dáda (Romkův syn - oděn v montérkách), sáhl na benzince před TESCEM kamsi pod blatník a vyměnil Antkovi žárovku předního světlometu. (Tady musím vsunout "noticku" o tom (nemůže být propírán pouze Marťas!), kdy v okamžiku překonání "nového" mostu přes Olši (ne ten modrý - 6. listopadu otevřený!), "vystřelil" na mne Romek dotaz, zda chci řízek. Pak jsem byl pravidelně bombardován tímto dotazem - co pět kilometrů naši jízdy. Podlehl jsem a ž v Králíkách). Či jak Danny, Roman a Rendy, tahali za kamenná ušiska "skřítka" na Skřítku. Po nosech (má čtyři), ho hladili, do pupíků (má čtyři),  ho prstíčkem "lochtali". Po poledni jsme dorazili, téměř jako jeden muž, do Králík (německy: Grülich). Auta jsme zaparkovali na náměstí. Nebe bylo ocelové šedé a studený vítr, ženoucí spadané listí po dlažbě dobového náměstí, na náladě nepřidal. Maje holé nohy (kraťasy), jsem si na ostříhanou hlavu, to aby mi nebyla zima, narazil čepici -  a bylo mi dobře. V podloubí, vedle vonící pekárny, prodávali "nalité" švestky (pozor - jedná se opravdu o ovoce, které do Čech přivezl Karel IV. Někdy se jim říká "karlátka" či "kadlátka") a jiné ovoce a zeleninu. Až se mi sliny sbíhaly. Nakonec jsme zapadli, ale to až po návštěvě "Hůrky", do krámu vedle. A do sáčku si nechali šoupnout ještě horké koblihy. Ale teď, v danou chvíli, mužstvo rozbalilo loapy a posilnilo se, protože budeme vyrážet do prvního "labyrintu" expedice LABYRINT.

V roce 1933 se v sousedním Německu (hranice s Německem tehdy sahala až k Bohumínu!) dostal k moci Adolf Hitler. Ministerstvo národní obrany proto začalo, po vzoru francouzské Maginotovy linie, budovat systém "těžkého opevnění" našich hranic. Nejsilnějším prvkem těžkého opevnění byly tzv. dělostřelecké TVRZE - systém těžkých objektů navzájem propojených několika kilometrovými podzemními chodbami s veškerým technickým i taktickým zázezím. TVRZ "Hůrka" (někdy uváděna jako Výšina, či "Berghöhe") byla jednou ze 14 plánovaných TVRZÍ. Měla za úkol zadržet hlavní nápor předpokládaného útoku německého Wehrmachtu - tzv. Zemskou bránou. Nebudeme se zabývat skutečností, že žádný ze 424 mužů osádky "Hůrky" nikdy proti nepříteli nevystřelil a pevnost byla po Mnichovu 38' bez jakéhokoliv odporu odevzdána nepříteli, ale tím, že po válce se do podzemního objektu "nastěhovala" Československá lidová armáda - konec konců, byl to její majetek. Až v roce 2008 AČR předala celý komplex městu Králíky, které o ní již drahnou dobu usilovalo. 

Tak jsme postraními ulicemi vyrazili, mlečovou alejí a stromořadím jeřábů, obsypaných červenými kuličkami jeřabin, kamsi na hřeben. Protože opevnění se vždy stavělo poblíž hřebenu. Po ocelovém nebi se hnaly záclony mlhy, pod nohami šustilo listí, a na pravé straně na protějším kopci, se rýsovala jakási sakrální stavba. Kostel, či co? Romek byl první, co označil několik nevzhledných slepenic domků a staveb, obkroužených dvojitým polem plotů a ostnatých drátů, že to by mohlo být ono. Asi ano. Několik desítek protitankových ježků (bacha - čs. vynález!) - a již rozpoznáváme betonové stěny "vstupního objektu", před nimiž je jakási "socialistická" plechobetonová hala. Dorážíme ke vstupní bráně. Mačkám tlačítko vedle branky, s takovým - na NETu bylo psáno, že TVRZ je otevřena nonstop - podivným pocitem, že tam se dnes nedostaneme. Je vůbec někdo doma? Je, protože po chvíli přispěchal maskáčové oděný chlapík. Poznávám ho. Je to Luděk Vávra - správce dělostřelecké TVRZE Hůrka - viz zde ! (Čas 32:58). Pouští nás dovnitř, do pseudobjektu vstupního srubu. Obdivujeme modely opevnění, úzkorozchodné vozíky naložené dělostřeleckými bednami, vystavenou municí; pokladna nabízí pohlednice, knihy a publikace, odznaky, mince, modely, náboje, turistické známky, hrnky a já ještě nevím co? Chvíli čekáme, několik desítek minut, a pak správce otevírá mříže a my vstupujeme původními vraty přes protiplynovou síň na překladiště munice. Na levé straně zdi je obrovská mapa Republiky československé. A Luděk Vávra, o němž by jsi řekl, že neumí do pěti napočítat, se rozhovoří - tak, jak jsem ještě žádného "bunkráka" neslyšel mluvit. Možná trochu šumluje, ale jeho výklad je těžce poutavý - mohu to posoudit, něco už jsem přečetl a něco už jsem navštívil a viděl. Seznamujeme se s historií budování čs. opevnění i s Mnichovem. A pak sestupujem svážnicí na dělostřeleckou galérii.

Správce nás táhne dělostřeleckou galérií dál do podzemí, směrem ke křižovatce pod dělostřelecký srub. Jak daleko jsme od vstupu lze odezírat ze stěn, kde jsou červenými číslicemi zapsány údaje v metrech. Mijíme minové kobky, sloužící v případě bezprostředního ohrožení k zavalení vstupní chodby, postranní muniční sály a skladiště, výhybny a dílnu na opravu vozíků, kasárenské sály. Malá výstavka, kde se mj. nachází původní dřevěná kolečka - sloužící při budování TVRZE - jestli dobře počítám, tak jsou stará - bratru 75 let. Zbraně - těžké kulomety, nějaká munice. Jsou zde i "kila" - náboje 100 mm, protipancéřové, tříštivé a průpalné. Jsou skorem větší než Dodo. (Setkal jsem s nimi na vojně, protože jsem sloužil u tankistů - tyto náboje prezentují i na Boudě). Zde slouží k názornému porovnání, jak velká by byla munice do hlavní hlavní tvrzové zbraně - 100 mm houfnice, mající dostřel téměř 12 km.

Mrzí mne, že neprocházíme kasárenskými sály (v jednom z nich je prý pravidelně v květnu otevírána jubilejní výstavka k poctě čs. parašutistů), ani spojovací chodby na ošetřovnu, nemocnici a kuchyň. To na Boudě nás tudy provedli. Další ranou je, že nebudeme pokračovat pod dělotoč (dělostřelecká otočná věž) K-Bg-S 12 "Na kótě" a pěchotní sruby K-Bg-S 13 "U lomu" a K-Bg-S 10 "U boží muky". Dělostřelecká galérie je uzavřena mřížovými vraty. A tak směřujeme pouze postranní chodbou vpravo pod dělostřelecký srub K-Bs-S 10 "Na svahu". Bohužel, jeho vnitřní útroby byly rozmetány kořistní municí, kterou zde odpálila Rudá armáda v roce 1945. V současné době zde probíhají začisťovací a zajišťovací práce. Snad někdy příště budeme moci vystoupat po desítkách schodů - ty nám pán správce ukázal (je to na kameře), do tajuplných útrob dělostřeleckého srubu - nejtěžšího a největšího - třípatrového objektu čs. opevnění. Jde z něho strach.

A pak si to mažeme podzemím zpátky (hoši mají hlad!). Po cestě se dávám do hovoru s panem správcem. Seznávám, že v polovině září jsme se minuli o nějakou tu minutu na "Jarošovi" - objektu MO-S-21 v Darkovičkách, kam jsme si s Kulajdou vyjeli na "cyklobraní". Byl účastníkem "bunkráckého" pochodu. Taky mi prozradil, že zde byly uloženy protitankové řízené střely a ne, jak se neustále domnívám, chemicko-biologické zbraně. Ty mohou být uloženy v Těchoníně. Tahám z něho jaká je jejich vize ohledně finální úpravy TVRZE. Chtěli by zpřístupnit dělostřelecký srub a celé podzemí. V kasárenských sálech mají v úmyslu vystavět příčky, aby návštěvníci měli představu jak to tady vlastně vypadalo. (O něco podobného se pokoušejí na "Boudě"). Po svážnicí stoupáme do vchodového objektu, loučíme se s panem správcem a mažeme si to kolem dvojitého plotu nahoru k lesíku na naučnou stezku.

Zde se odbývá porada kam dál. Hodlám se podívat k dělostřeleckému srubu. Když jsme do něj nemohli v podzemí, prozkoumáme ho alespoň na povrchu. Ale Antek oponuje, že bychom se měli vráti, protože děti mají hlad. Karamba, jaký hlad? Zaplatili si? Zaplatili! Tak alou ke srubu. Bude se pátrat po protibetonových střelách "Röchling", jimiž se snažil Wehrmacht "propálit" zdi čs. opevnění. (Jen tak mimochodem - ja hlady taky šilhám!)
Antek je rád, protože nablízku se skrývá "keška" (pozn. pro Marťase: ne "flashka" - čti "fleška", ani flaška!) Pokračujeme tedy vpravu k dalšímu cíli výpravy. Vzduch je prosycen mlhou, skorem máš pocit že mží. Od severu - z Kladska, k nám vítr žene těžké mraky. Jeřáby kolem cesty jsou obaleny hrozny jeřabin, mleče mají nádherně žluté listí. A hle, tam v remízku se cosi mohutného vzpíná. Obcházíme objekt a scházíme na upravenou cestu před zabetonované sřílny pro 100 mm houfnice. Úplně jako na Smolkově. Ale tam je diamantový příkop podstatně hlubší. Zde asi čeká ještě na vybrání. Stěny jsou notně rozpraskány, z betonu visí kusy armovacích drátů. Obchazíme srub k bojové 3,5 m silné stěně. Ano, jsou tady. Několik speciálních střel "zahryznutých" v betonu.

"Keškaři" se ztratili v lese, zbytek hladového oddílu se potácí k nejbližšímu rozcestníku. Hledači pokladů nás dohnali a my se vydáváme na náměstí po delší trase, než kterou jsme sem přišli. Je stále syrové počasí, ale trochu se vyjasnilo. Na loukách před městem řádí cikánská tlupička v oprýskaném červeném golfu. Mydlí si to po mokré trávě. V jednu chvíli se jim otevřelo víko zadního kufru. No, čekáme, zda budě někdo vystupovat, nebo kdy se převrátí. Ale řidič je patrně dostatečně vyježděný.

Na náměstí vybalujeme proviant. Hladoví hoši do sebe soukají řízky a zapíjejí je kofolou. Jiní míří do pekařství v podloubí. Kupujeme si koblihy a jiné pochoutky. Tak, ještě ze sebe setřást drobečky, upravit navigaci a nashledanou na chalupě. Náš vůz "medvěd" (Mercedes Vito) si to směroval trochu mimo trasu, do Červeného Kostelce, kde měl Romek předat kámošovi (ty, on vypadá jako Petr Pettigrew - z Harryho Pottera!) nějaké věcičky k autu. Tak asi na chalupě nebudeme první. To by nám až tak moc nevadilo, na rozdíl od ostatních jejichž kletry vezeme my. Přijeli jsme z druhé strany a nebyli jsme poslední. 

Po Dědově stále ještě krouží Marťas a jeho svěřenci a hledají třípatrovou dřevěnici s obrovským stromem před vchodem. (Nakonec jsme je museli odchytit pomocí mobilu – také mi potom Marťas vyčinil, kde mám tu třípatrovou chalupu a ten obrovský strom před zápražím). Goblin odkládá saxofon. Vítáme se s Olomouckou TROJKOU. Jsou zde: Kavka s dvojčaty Lukášem a Matějem, Kassa, Goblin, Qéčko, Nadík a Bubák.

Naši hoši si rozebírají kletry a dolují bačkory. Následuje nástup v kuchyni a bojové rozdílení. Oddíl se zabydluje na půdě. Jaryn, Vitas, Lišáci a Koumes (jediný Rys!) obsazují levou cimru od schodiště, naše Vydry se spolčují s olomouckými Vydrami v pravé ložnici – Dodo stroze odmítá Romkovu pomoc s vynesením těžkého kletru po strmém schodišti na „poval“. Skarbowy s bratrem Mírou zabírají „kozí chlívek“ a Lála končí na peci. Jenom Romek a Marťas za mnou chodí jak pejsci, s neodbytným dotazem: „A kde budeme spát my?“ Hoši, nestarejte se.

Antek s Kassou odjíždějí do lesní restaurace Bouda v České Metuji – zajistit zítřejší a sobotní večeři. Družiny se převlékají „do domáckého“ a rádcové řídí výběr proviantu a pod přísným dozorem Vitase a Jaryna jeho následné uložení v pivnici. V kuchyni se podepisují kofoly. Dostává se ke mně zpráva, že jakýsi výtečník se „propadl“ otvorem 20×20 cm v podlaze ložnice Vyder. Jedná se o horkovzdušný průduch. Přestože jsem nad pecí žádnou proniknuvší nohu neviděl, odebírám se na půdu a při hromadné prezentaci musím vysvětlit, že otvor neslouží k tomu aby se tam prostrkávala noha, ale aby šlo teplo z pece do ložnic. Zda padla má slova na úrodnou půdu, to nevím, každopádně mně už Danny nic neříkal. Vrátilo se proviantní komando.

Vyhlašujeme večeři. Je rozhodnuto, že chachaři z Karviné si dotlačí své opravdu neskrovné zásoby a hoši z Olomouce budou mít na večeři párečky. Tak, jak je to uvedeno na jídelním lístku. Akorát osádka „šedého citrónu“ brblá, protože už od Hůrky se baví v autě o tom, jak si na večeři dají uzenky. Za Náchodem dokonce pátrají po nějakém obchodě, kde si koupí hořčici. Nakonec i jejich choutky byly ukojeny, protože „Hanáci“ svou porci nesnědli a párečky se nakonec rozdávali. Vaříme čaj na zítřek v několika kastrolech, protože po průzkumu kredenců nebyl žádný větší vypátrán. (Jo, kdyby tady byl Pitrís, tak …).

Rackové plánují zítřejší trasu. Připravujeme večerní kino. Na stěnu kuchyně je přišpendleno prostěradlo, židle jsou sešikovány, diváci usazeni. Nejprve si promítáme film z Teplicko-Adršpašských skal a následně filmeček z Ostaše, který není starší než 18 hodin. (Dokončil jsem ho dnes jednu hodinu po půlnoci!). Oba filmy byly natočeny při „expedici DĚDOV“ v roce 2008. Závěr představení vyplňuje několik filmečků „ovečky Shaun“, jak je u nás už několik let dobrým zvykem (Ovečky přitáhl do oddílu Pitrís). Před desátou večerní je mančaft vyhnán na kutě. Na dobrou noc je puštěno „mluvené slovo“. Mnozí poznávají legendární povídku „Dračí sémě“ Roberta Erwina Howarda, v oddíle známou pod názvem „Zuwumbie“. Tak dobrou, ničím nerušenou noc, chlapci.

Ráno jsem se probral před sedmou hodinou. Za okny panuje šero. Drobně mrholí. Zvedám se z vojenských matrací. Máme je naskládané v kuchyni na dřevěné podlaze. Vedle mne chrní Romek a Marťas. Rozdělávám oheň a nalévám do zbylých kastrolu vodu na párečky. V půl osmé je vyhlášen budíček. Oddíl si to sype dolů do kuchyně. Na nástupu je ozřejměn systém ranní hygieny. Každý Trojkař fasuje hrnek a maže si s načepovanou vodou k Metuji umýt zubiska a obličej. Než bude voda na párky vroucí, družiny si uklidí kavalce a svoje ložnice. Rackové sestavují itinerář dnešního dne. Je rozhodnuto navštívit museum stavebnice Merkur v Polici nad Metují a potom se vydat na Ostaš. Snad se počasí umoudří. A tak do sebe ládujeme párečky a krajíce chleba, mezi jedlíky kolují „flašky“ s kečupem a rozličnými hořčicemi. Dojedeno. Poslední čtyři uzenky uklidil Antek do peca. I s papírovými tácky. Pomalu, to aby si to počasí ještě nerozmyslelo, se převlékáme a balíme výzbroj. Stále drobně mží. Přezouváme se a páskujeme se do aut. Kassa zamyká chalupu a odjíždíme do Police.

Valíme si to přes louky a pastviny. Míjíme moderní kravín. Ten nás už zaujal včera. Má skleněné stěny. To aby kravičky dobře viděly. (To, že hned naproti kravínu je u cesty smírčí kříž, jsem se dozvěděl až třetí den!). V Polici podnikáme několik spanilých jízd kolem náměstí. Ztratil se nám Kassa. Řidiči parkují a pod vedením Antka vyrážíme jen tak nalehko po cedulích k museu. Hele, Kassa s rodinkou jsou již zde. Antek s Kassou jdou najít pokladnu. My zatím studujeme místní vývěsky. I skauti zde mají svoji nástěnku. Tak prý můžeme jít. Museum se nachází v prvním patře bývalé střední zemědělské školy. Vcházíme do navzájem propojených tříd kam je expozice soustředěna. Značná část oddílů okamžitě zamířila do poslední třídy a usedla ke stolům, kde jsou hromady jednotlivých dílů, šroubků a matiček a klíčů na jejich dotahování. V první třídě napravo od vchodu je obrovské kolejiště velikosti „0“. Na něm se prohání plechové lokomotivy, vše vystřiženo jako z I. republiky. To už jsem věděl, že mne odtud nikdo nedostane. Prvně si ovšem projdu expozici. Historie, vývoj a současnost. Obdivujeme modely ve vitrínách, těžní věž, korečkové rýpadlo (to původní na lepenkové krabici bylo znatelně větší), Petřínská rozhledna, dokonce je zde i Wichterleho „stroj“, na němž vyrobil první kontaktní čočky. Dokumenty, dárkové krabice, fotografie i výrobky konkurenčních firem. To vše je zde k vidění. A taky ježek v kleci. Ale více než polovina oddílů sedí v poslední místnosti u pracovních stolů a konstruuje své výtvory. Zjišťuji, že kamera odmítá spolupracovat. Displej mi stále naznačuje, že se dovnitř dostala vlhkost. Tak ji otevírám a odkládám na radiátor.

Ve třetí třídě je obrovský model Verneova „Ocelového města“, jehož aglomerací se prohání specifické vlakové soupravy. Ve vitrínách jsou i papírové modely. Létající balón a Nautilus. A figurky hlavních hrdinů Vernerových románů. Antek mne upozorňuje, že ve dvanáct se zavírá, ale paní biletářka potěšena naším zájmem řekla, že ona tady může zůstat klidně i přes oběd. Tak stavíme a budujeme. Kamera už si dala říct, tak absolvují celou výstavu ještě jednou. Hned u vchodu je taková velmi sympatická cedule: „Focení a kamerování je vítáno!“A když už nevím co bych ještě zachytil, předávám kameru Lále a hurá k modelové železnici. Ve spolupráci s Romkem chytáme jednu lokomotivu, legendární „mikádo“, zapojujeme za ní tendr a osobní vagón. A kocháme se.

Venku přestalo pršet. Násilím vytahujeme oddíly od stolů a sbíráme se k odchodu. Obzvláště se zpěčuje Vitas. Několik umělců–konstruktérů až teď objevilo, že v první „třídě“ je modelové kolejiště. Plni dojmů vycházíme na malé náměstíčko.

Je rozhodnuto, že cestou se zastavíme u Lídlu, kde proviantní náčelníci koupí nějaké velké pitíčko. Na parkovišti je na nástupu dovolen nákup „nedoporučených“ poživatin, čehož značná část účastníků využila a samozřejmě si je nakoupila. A teď se všichni cpou bramborovými lupínky a Koumes s Evansem to ještě navíc zapíjejí iontovými nápoji. Aby načerpali sílu. Proviantní náčelníci rozdávají každému dva litry lahodné pomerančové limonády (Tu jsem doma dopil až dva týdny po ukončení expedice). Naloďujeme se a vyrážíme směr stolová hora Ostaš. Auta jsou propojena vysílačkami a osazenstvo vozů si navzájem sděluje směr a co zrovna za muziku poslouchají. Tak my máme Míšu Davida, podporovaném halekajícími Goblinem, Třískou a Lálou. Projíždíme několik dědin a vozy odbočují po úzké asfaltce šplhající k úpatí Ostaše. Ha, vysvitlo slunce. Zastavujeme na jakém si provizorním štěrkovém parkovišti – plácku před hájenkou. Asi to bude myslivna, protože ze štítu na nás kývají obrovské parohy. Přezouváme se do pevné obuvi, strojíme se a doplňujeme proviant.

A vyrážíme kolem malebného kempu pod les, k prvnímu ukazateli. Na Ostaš po modré. Bereme se po lesní cestě nahoru. Zprvu míjíme obrovské hromady smrkového chvojí a pak naše putování staví červenobílá páska: ZÁKAZ VSTUPU – do lesa. Probíhají zde těžební práce, ale dřevorubci už skončili, protože žádný zvuk motorové pily neslyšet. Tak s největší obezřetností podlézáme pásku a pokračujeme do skal. Přes cestu jsou převaleny čerstvě pokácené kmeny stromů, překonáváme hromady chvojí, tak silně vonící čerstvou smolou, přelézáme kmeny – mnozí se po nich snaží ujít co nejdále. Pak seskakujeme na písčitou cestu a do skalního labyrintu se už dostáváme bez větších nesnází. Jsme na jeho začátku. Hoši odhazují loapy a pádí ke kamenným věžím. Pokouší se na ně šplhat, ale klouže to. Nakukují do děr a skalních štěrbin. Zírám, Tříska s Dannym už jednu vymetli. Teď to zkoušejí další. Doráží poslední skupinka opozdilců. Za námi jsou pouze „Filípci“, kráčející pomalu a s rozvahu, protože hoši mají ještě krátké nožičky a našemu tempu nestačí.

Loapy na záda a noříme se do skalního bludiště. Kráčíme po povalových chodnících a stupních. Ty tu posledně nebyly. Musím to říci Macovi. Dřevěná zábradlíčka a nově překreslená modrá značka udává směr našeho průzkumu a prolézání. Díky tomu se dostávám na místa, kde jsem před třemi roky určitě nebyl. Z jakési vrcholové jeskyně vítám „Filípky“. Právě vstoupili do bludiště. Hošíci se točí, neví odkud na ně halekám.
Scházíme dolů po pískovcových schodech, prodíráme se úzkými štěrbinami mezi skalními bloky, noříme se do tmy skalních útrob, abychom vzápětí vylezli na jiné skalní plošině. Snažíme se poznávat jednotlivé skalní útvary: sokola, zbrojnoše. … ale ne už tak na místě skalního převisu, kde se posledně několik odvážných snažilo nasoukat dovnitř a nechat se Antkem zvěčnit. Dostáváme se na nejvyšší bod labyrintu. Tak si tu tak stojíme nad tím skalním mořem, kolem nás větve jehličnanů a tiše hovoříme.

Scházíme z vyhlídky a přes houpačky dorážíme na vrcholovou desku Ostaše. Marťas se ptá, kdy bude ta "Velká Ostaša"? (Jeho dotaz vyvolal okamžité veselí mezi Racky a stal se okřídleným výrazem celé expedice). Přicházíme k podivuhodnému pískovcovému útvaru – k Čertovu autu. Část oddílu nasedá a vychutnává si jízdu v "pekelném" stroji. Sochor si jde odpočinout k umrlčí hlavě (tu jsem posledně také nezaregistroval!)    

Dál pokračujeme vykáceným porostem ke „Zrádci Holínkovi“, „Staré cikánce“ – konečně ji vidím. Fotografové Bubák a Antek vyzívají Sochora – zevlujícího několik desítek metrů od nás na nejvyšším bodě tabulové hory, ať ukáže někam směrem ke Kočičím skalám, ale setkávají se s naprostým nepochopením. Jak to dopadlo lze zhlédnout na filmu.

Vracíme se lesem zpátky k Dolnímu Labyrintu. Procházíme Výří bránou, scházíme až téměř ke kempu a pokračujeme po červené značce k rozcestníku. Už se mi rozsvítilo. Posledně jsme přišli odtud. Zatáčíme ke Sluji Českých bratří. Občerstvujeme se nesenými jablky a rokujeme zda prvně sestoupíme ke Sluji Českých bratří, ale Antek nás tahá ke Kočičímu hradu. Vyhrožuje, že se brzy setmí. Tak pochodujeme přes skalní plošiny a plošinky, po kamenných schodech pozoruhodným monumentem Kočičích skal, na jehož konci se majestátně tyčí Kočičí hrad. Odhazujeme loapy a oddíly se ztrácí v bludišti hradu koček. jak píše Náčelník: tralalalal

Keškaři pátrají po pokladu, už už GPS ukazuje že tady a tady a nic. Jarynova průzkumná skupina se dostává až ke spodní části „hradu“. Posledně jsem zde taktéž nebyl. Jaryn šplhá přes oční klenby do hlavy kočky. Ale to už nás svolává Antek a velí k návratu. Jdeme do sedel a šlapeme si to zpět ke Sluji. Na skalních plošinách odkládáme loapy a po železných schodech scházíme k proláklině, kde se v době pobělohorské scházeli …….

Někde nad našimi hlavami je dle informací zasazená deska i s letopočtem, ale jde údajně o falzum. Část menších hochů je zklamaná, očekávala kostelní loď, a tak alespoň šmejdí v různých průchodech a dírách. Ale my starší, věci znalí, si vychutnáváme tajemnost a ponurost skalní štěrbiny. Obracíme se k výstupu nahoru. Rendy objevuje další desku na skalní cestě. Scházíme ze stezky a škrábeme se mezi pískovcové bloky. Narážíme na trampské tábořiště, uprostřed zbytky ohniště. Oddíl by se zde ledva vešel. K desce se nemůžeme dostat. Až Rendy si ji přiblížil pomocí foťáku a vyfotil obsah desky. Je zde vsazena na počest mrtvého kamaráda. Nahoře nás netrpělivě očekává zbytek oddílu. Už zvolna, pološerým lesem, se vracíme přes kemp k našim autům. Přezouváme se a z bot vyklepáváme zbytky bláta, písku a jehličí. Naloďujeme se a vzhůru domů, do Dědova, do chalupy.