Ptal se mě jeden kamarád – veterán oddílu, co jsme se zrovna teď potkali u „kaflandu“, co má Adventní výprava společného se železobetonovými bunkry. Tak bych to měl nyní vysvětlit. Každá výprava, konající se v čase Adventu, může být nazvána „Adventní“. A to, že my už několik posledních (deset?) let jezdíme vždy v tento čas na bunkry, je dáno tím, že 15. prosince 1935 proběhla betonáž prvního srubu těžkého opevnění Republiky československé. A to, že ten bunkr máme přímo za „humny“, a nevadí tomu ani sníh (nemusíš šlapat ve stopě běžkařům po horách beskydských), mráz, déšť a jiná psí slota, se přímo k průzkumné výpravě nabízí.

Nemluvě už ani o zakončení v bohumínském aquacentru (vodostředisku) Bospor. To přijdeš do tepla špinavý, zablácený (boty jsi se snažil řádně vyklepat, aby paní uklízečky neměly řeči), promrzlý, hladový, žíznivý, ale chtivý vodních radovánek, vodních atrakcí. Tak, asi tak.

Ráno je nás deset – a já. Sir nejede, nemá koupací plavky. Rackové dnes se mnou také nejedou. Snad umývají doma okna, pečou cukroví, či kýho šlaka? Potkávám svoji spolužačku Yvonu z gymplu, co jsme spolu tančili v tanečních. Na kolejích perónů probíhají rošády, neboť trakční vedení nádraží není pod proudem (pod napětím?). Vlakové soupravy dojíždí k nástupištím výběhem a následně jsou roztlačovány motorovými lokomotivami (operuje zde „Veselá kráva“ a „kocour“). Náš „slon“ Jaruška je vytlačen přesně na čas. A hoši už luští 9. úsek radistické olympiády – déšť. Zprvu se domnívám, že je v úseku nějaká chyba, ale vzápětí mi Tříska přináší správné znění zprávy. Do Bohumína téměř všichni odevzdali. Pouze několik neduživých, slabých „krys“, to vzdalo.

V Bohumíně je mrazivo. Startéra zaujalo „porsche“ na parkovišti, my ostatní jsme vpadli do obchodu před nádražím, kde jsou luxusně zásobeny uzeniny a potraviny. Koupil jsem si dva koblihy. Séba, za rohem v drogérii, zakoupil sadu adventních svíček, protože neporozuměl psanému textu v kalendáriu a na výpravu se dostavil bez svíčky. (O čelovkách nemluvě!). Jiní umělci, co si svíčky opomněli přibalit, teď loudí po kamarádech o polovinu „konzumní“ svíčky. A Séba za desetikačku prodává dvě svíčky výtečníkům, co nestudovali kalendárium. Bráchovi ne, protože bratr by to doma nahlásil.

A už si to mažeme městem k rondlu, kolem toho marketu, co už tam dnes není, ale je tam jiný – tam jsme se napájeli při té „saharské výpravě“ z Darkoviček, kdy Koumes vypil i nějakou flašku, co našel mezi garážemi. A k dalšímu „marketu“ – až kolem garáží do tovární čtvrti. Pár náletů a potom už jenom studium jehličnatých stromů mezi bývalými vilami honorace bohumínských železáren. A že jsou zde podivuhodné kousky: túje – co nikdo nedokáže rozlišit, douglaska tisolistá, jedle bělokorá, smrk pichlavý, jalovec virginský, borovice sosna, černá i kleč. Hledáme po zemi šišky, když se z druhého patra bytovky otevírá okno a bodrý hlas Róma nás zdraví: „Dobré ráno, děti!“ Mažeme za železniční přejezd, za koleje – co kdysi vedly do Německa. Cecil je děsně rozhozen. Zjišťuji, co se děje. Prý jde za námi „zombík“, a Lišáci se kroutí v křečích smíchu. Opravdu. Za námi kráčí rozevlátá figura v ušance. Být zde Sir III., už by vystartoval. Ale mužík je neškodný. Pravda, pohybuje se divným způsobem, ale naštěstí pomalu. Rychle pořizujeme snímek u plynostanice za kolejemi (co vedly kdysi do Reichu), a mašírujeme si to k Masarykově škole.

Škola působí opuštěně, i když to asi nebude pravdou. V její zahradě roste další porce nám neznámých jehličnanů. Jedná se především o zeravy (túje) a jistý jalovec, protože chuť jeho plodů připomíná gin, který Mona, jak sám říkal, už dvakrát pil. Z pomníku už dávno zmizely všechny bronzové plastiky. Neúcta k tradicím, neúcta k historii, neúcta ke všemu. Všivá doba.

Přecházíme hlavní silnici. Dřevěná cedule nám oznamuje, že se nacházíme v ptačí oblasti „Heřmanský stav“. Z lehké mlhy vystupuje další silueta vodojemu. Pole jsou namrzlá, což je dobře. Snáze se bude postupovat oranicí mezi jednotlivým bunkry. K Antošovické lávce je to už jen kousek. Na chvostu se stále drží Tříska, Shrek a Séba. „Jé, most! A led na kalužích!“
Běžíme na druhou stranu Odry. Dole plave hejno divokých kachen. A co to? Kachny začínají kačkat i za námi na mostě. To Séba mistrně předvádí kačera a Tříska se vedle něho svíjí smíchy. I mě dostal. Kachny pod mostem jsou udivené.

Odkládáme loapy a ptám se Třísky, který že to závod nyní proběhne. „Asi ten, kdy si zavážeme oči a po jednom budeme přebíhat lávku!“ Má pravdu, chlapec. Oddíl se přesouvá zpět na začátek lávky. Stopky se rozbíhají. První vyráží Sobík a počíná si tak legračně, že z druhé strany mostu je to náležitě komentováno. Závodník po závodníkovi startuje. Ti, co už doběhli, zakusují svačinu. A prohlíží si svoji pravou rukavici či ruku. Zábradlí mostu je vypulírované, ne tak už dlaň, či rukavice závodníků. Mates se sápe po výsledcích a žadoní o opravu času. Ne, ne. Půjde pouze „podvodník“ Cecil a Sobík. Ten se rozhodl, že radikálně zlepší svůj čas, což se téměř o minutu podařilo.

Běh přes Antošovickou lávku ve vteřinách:
1. Sysel 48,83; 2. Shrek 56,48; 3. Startér 59,06; 4. Séba 61,42; 5. Vítek 61,96; Tříska 62,36; 7. Mates 69,62; 8. Sobík 75,2; 9. Cecil 81,2; 10. Júňo 87,03;. Júňo zkrátky ty „slepecké hry“ nemusí. Není to jeho „šílek kávy“, jak se říká.

Sestupujeme k vodní hladině rybníka Mžikovec. Dětičky jsou fascinovány zamrzlou plochou. Rozbíjejí led a vytahují jeho kusy, ty praskají jako tabule skla, jako v „maincraftu“. Shrek si chce vzít střep domů. Následně se vystřelují kamínky po ledě, soutěží se komu pojede dál. „Neházejte tam dřevo!“, upozorňuji, a už vidím, kterak Mates zápasí s větví silnou jako moje noha. Tak to ne! Konec radovánek. A valíme si to dál.

Překlenujeme dálnici a zvolna scházíme k hospodářskému dvoru „Paseky“. Prý to býval majetek rodiny Rotschildů. O kus dále se ve výběhu pasou koně. Vcházíme do aleje po staré pevnostní silnici, a k cíli naši cesty je tak daleko, co by Bučivoj granátem dohodil. Protože tudy jezdí „koňáci“, jsou jejich stopy lehce postřehnutelné. „Teda, Sysle! Tohle, a v tvém věku?“ Legraci si děláme z mistra „dračáku“. A ten se později, zde dole v kometářích, hájí, že to nebyl on. Kdo neví, o co se jedná, nechť se pozorně zadívá na snímek č. 22.

Ploužíme se po oranici zmrzlého pole, ještě že tak. Ale přesto se několik výtečníku dokázalo dokonale „zaprasit“. A jsme v cíli naší cesty. Celé okolí srubu je zarostlé suchými stonky kopřiv. Odkládáme loapy, bundy. Z batohů se dolují čelovky a hurá na průzkum.

MO-S8 „Dvůr Paseky“
Ale ouha. Séba a Startér čelovky nemají, Vítkovi se „vysvítila v batohu“ a Matesovi také nefunguje. Nu, což? Procházíme všechny místnosti jednopodlažního objektu. Od naší poslední návštěvy před dvěma roky, kdy se zde konala vzpomínková akce v režii „bunkráků“, zůstaly tady na stěnách místností nalepeny cedulky s označením k čemu ta, či ona místnost sloužila. Tak si to všechno pěkně procházíme, prohlížíme a míříme ven. Několik slov o betonáži objektu (včera to bylo přesně 82 let), a je vyhlášen oběd.

Matesa zaujaly konce stvolů orobince, rostoucího ve vodě levého diamantového příkopu. Tak vysvětluji, že jako malí kluci jsme tyto „doutníky“ kouřili. To se vzala pletací jehlice a propíchl se opatrně stonek. A potom se báňalo. Ale bylo nám, následně, pěkně zle! „A dávejte pozor! Pokud zlomíte palach, rozprskne se na tisíce kousíčků chmýří, které nejde setřepat z oblečení!“ Než jsem to dořekl, Mates předvádí, že tomu opravdu tak je. Rozháním je tedy k obědu. A vydávám se zpět do bunkru připravit další hru.

Hoši šplhají na stropnici, kde údajně pojí. Do všech místností porůznu rozmísťuji zaváté stopy. Netrvalo mi to ani deset minut. Venku sněží. Ne to není sníh. Všude kolem poletuje chmýří z roztrhaných „palachů“. Hoši je po sobě hází, zespodu na stropnici a zpět, všichni mají na sobě bílé „peří“ orobince, všude poletuje jemné chmýří. Marná byla má slova, marné bylo mé nabádání. Ale uklidňuji se. Vždyť tento zážitek bude pro mnohé výtečníky tím nejsilnějším prožitkem dnešní výpravy. A tak to má být!    

„Všichni dolů, všichni ke mně!“ Sysel mi hlásí, že ztratil někde svoji čelovku. Tak těm „neosvětleným“ umělcům radím, ať si zapálí svíčku, protože uvnitř, kde budou soutěžit každý sám za sebe, musí vidět, aby úkol splnili. „A jaké jsou pravidla hry?“, ptá se Mates. „Netřeba pravidel, každý to pozná.“ Nastává vřava. Oddíl se rozebíhá do labyrintu objektu.

Prozkoumávám stropnici. Třeba se mi podaří najít čelovku Sysla. Nepodařilo se. Ale našel jsem něco jiného. Sobíkovu housku se salámem, co mu starostlivá maminka zabalila do potravinářské fólie. Ven se trousí první „hledači“. Už je všechno vysbíráno. Družiny sčítají počet nalezených kartiček. R 14, L 60, V 25. Vydry si stěžují, že je jich málo. Tříska je odbývá slovy, ať si to vyřídí s Dodem. (Lišáci mají dnes 100% účast, a na tuto hlášku mají právo!). Cecil opět loudí o informaci, kdy už půjdeme do „aquaparku“.

Ještě jednou se vracíme do objektu. Čelovky nebudeme potřebovat. Každý si nese svíčku. U vchodu snaživí Sobík všem zapaluje knoty, protože má na to speciální zapalovač, co mu mnozí závidí. Snažíme se v první místnosti pořídit „adventní fotografii“, což s mým přístrojem bude po čertech těžké. Také to tak dopadlo. Hoši nejsou schopni nevrtět se a dívat se pouze do světla svíčky. Mates všem ukazuje, jak si kape žhavý vosk na druhou ruku. Je to paráda. Za chvíli budeme všichni od vosku a stopy svíček ponese i náš oděv. Balíme batohy, oblékáme bundy. Kontrola tábořiště. A přes oranici míříme na starou pevnostní cestu. Kousek se vracíme a přes pole míříme přímo k „sedmičce“ objektu MO-S 7 – Antošovice.

MO-S7 „Antošovice“  

Směrujeme do remízku, co ukrývá nezahrnutý protitankový příkop a dál až přímo ke srubu, co stojí těsně vedle svodidel dálnice D1. Sobík mi přibíhá oznámit, že vchod je úplně zazděný. Obcházíme bunkr a na stromy rozvěšujeme loapy a svršky. Vnikáme dovnitř odstřelenou zvonovou věží. Mnohým se rozsvítilo. varuji je, ať nechodí dál, protože v další místnosti je nezadeklovaná studna, kam nám spadli Evans a za další dva roky Vendy. Naštěstí ve studni přibyly další vrstvy úlomků betonu a cihel.

V levé střelecké místnosti je děsný binec. Houmlesáci, či nezletilci, zde natahaly hromady rámotí, nábytku, záclon a přístrojů. Stěny a stropnice celé této části objektu jsou doslova černé od sazí, všechno je ohořelé. Buď zde došlo k nějaké tragédii, nebo si zde někdo těžce zařádil a pomstil se původním „obyvatelům“! Jde z toho strach!! Proviantní je zavalen nepředstavitelným množstvím různých odpadků. Raději se zde nezdržujeme. Procházíme labyrintem jednopodlažního srubu a škrábeme se ven.

Opět se strojíme a po rozmluvě o dalším postupu Mona šplhá na most přes dálnici a oddíl pod vedením Třísky směruje ke skružím vodoteče, skrz ně překonáme bezpečně dálnici. Shrek vyfasoval fotoaparát k pořízení několika akčních snímku. Setkáváme se na druhé straně. Já přešel vrchem přes dálnici, oni spodem pod dálnicí. Cecil se ptá zda budeme už na bazéně.                                             

MO-S6 „Odra“  
Napravo od náspu dálničního mostu je mezi stromy ukryt další objekt. Průzkumníky to okamžitě táhne k diamantovým příkopům. Ten nalevo je zatopen, příkop napravo proložen padlými větvemi. Už po třetí se odstrojujeme a zpola zazděným vchodem se soukáme dovnitř. Mates má celou dlaň pokapanou voskem. A další výtečníci se po něm samozřejmě opičí.

Při sestupu do spodního patra (Odra je dvoupatrovým objektem!) zjišťuji, že na shodech čím dál tím větší množství suti. Startér je nadšen obřím morbidním grafittim. Procházíme týlové patro. V největší místnosti jsou v čelní stěně zabetovány dva vývody zemního telegrafu. (V ložnici?).  Celé podzemí je naprosto suché (pamatuji zde po povodních po kotníky vody).

Obě šachty pancéřových zvonů jsou zazděny. Ukazujme si zbytky toalet s OMS nádrží.  Důmyslný prvek čs. opevnění. Strašidelně ze stěny vystupuje i půlkruhový komín. Jedná se o studnu. Pro vysokou hladinu spodní vody se studna nacházela v bojovém patře. Něco podobného je i na „pětce“.  Mančaft chytají roupy. Valíme se raději ven.                  

Před objektem závod na body v luštění neúplné správy. Nejlepší jsou Lišáci. Vydry si děsně vymýšlí, a veskrze nesprávně. Když nabízím dokumenty, oddíl o ně – vyjma Shreka, neprojeví žádný zájem. Kdybych ovšem nabídl hořící svíčku, nebo doutník z orobince, vypukla by patrně bitka. Sbíráme se k odchodu. Mezi mraky se objevuje slunce.

Skrze vysokou trávu se probíjíme po hraně pole dál směrem k rybníku Mžikovec. Souběžně s Odrou teče, nebo se alespoň o to snaží, nevábně vonící bezejmenná strouha – na tu musíme narazit. Kráčíme divnou krajinou. Mohutné kmeny dubů a topolů, vývraty, pně, tlející listí a suchá, srstnatá pichlavá tráva.  Motáme se v tom bludišti, větve nás chytají za loapy, shazují čepice. Nohy zakopávají o šlahouny ostružiní a trsy suchých trav. Konečně se zjevuje zahrádkářská kolonie. Po pěšině kolem plotů se dostáváme na asfalt Lopuchové ulice a kráčíme k vodní ploše Mžikovce.

Na kmeni visí zajímavá cedule (škoda, že jsem si nevyfotil!). Varuje před vstupem do lužního lesa z důvodů nebezpečí narušení kmenů stromů, poněvadž se zde potvrdil výskyt bobra evropského. Žádné okousané kmeny jsme nespatřili, žádného bobra jsme nezahlédli! Akorát Cecil se ptá, kdy už budeme v aquaparku. A vědomostí nabitý Sobík (právě jsme minuli ukazatel), ho opravuje, že se nejedná o „aquapark“, ale o „aquacentrum“!

                         pokračování příště

                                                                                                                  foto: Shrek, Tříska, Vítek, MOna (a ještě někdo?)