Mne nesmíš se ptát, jak bylo mi. Mysli si třeba, jak ten čas spěl, že jsem to všechno už zapomněl. To září, ten říjen. Že v sobě mám hrob a nad ním ani ta vrba už nešumí.
Mysli si všechno a nic. Já mlčím dál. Tu svou řeč najdu zas a to mi věř, až rozkvete železný keř. Jenom z úst nevypusť, že jsem se bál. Patroni čeští, stál jsem tam? Stál!    
                                                                                                       Fráňa Šrámek - Podzim 1938*

Původně jsem zápis z této výpravy chtěl pojat úplně jinak. Protože se jedná o Adventní výpravu – Advent – očekávání narození Ježíše Krista, mělo by se mluvit tedy o narození Ježíška, na jehož příchod se tak všichni hoši těší. Na maskáčové kalhoty, a na čelovku, a na zálesácký nůž, co jim Ježíšek nadělí. Ale okolnosti tomu chtěly jinak. Již drahnou řadu let pořádáme v mrazivých, někdy i bíle zasněžených dnech, výpravu na bunkry. Na linii těžkého opevnění začínající v Bohumíně.

Nemusíš prošlapávat zasněžené beskydské stezky, šmatlat v běžkařské stopě. Zkrátka - vydáš se vzdát hold stavitelům a hraničářům (příslušníkům speciálních jednotek prvorepublikové Československé armády - bez nadsázky - elity národa, neboť ne každý čs. občan se mezi ně mohl dostat, (děd mé manželky byl příslušníkem „hraničářů“ - velitel kulometné roty - fotografie pod zápisem))**.
Ve dnech 15. - 22. prosince 1935 byl na pokyn velitelství Ř.O.P. (Ředitelství Opevňovacích Prací) vybetonován první těžký objekt na obranu Republiky československé! Tady, kousek od nás, za tvým barákem, za naší klubovnou, v „Oderbergu“ (Bohumín), poblíž zemědělské usedlosti „Dvůr Paseky“. Proto je ten „bungr“ nazván: MO-S 8 - Dvůr Paseky. A my tam, v čase předvánočním, už několik (deset?) let, jezdíme. Jednou na Bohumín, jednou na Smolkov. Ale pokaždé končíme v aquaparku pod vodárenskou věží v Bohumíně.

Příprava Adventní výpravy proběhla trochu zmateně. Původně jsme měli jet minulý týden, ale kvůli tělocvičně byl podnik přeložen. Přestože byl tento přesun oznámen v kalendáriu i v doplňcích, byli mnozí Trojkaři na Vánoční nadílce vyvedení z míry.
Ráno je chladno, pod mrakem, naštěstí nefouká. Schází se nás jedenáct. Od Rysů pouze Koumes a k tomu ještě v tepláčcích, v dřívějších dobách věc naprosto nepředstavitelná! Omluven je nemocný Sobík, včera se omluvil Shrek. Na nic a na nikoho už nečekáme, naloďujeme se do „slona“, bundy a čepice dolů a notesy a tužky ven. Luštíme 13. úsek radistické olympiády – řecké písmo. V čase příjezdu soupravy do Bohumína mají už všichni, kromě Vendyho vyluštěno. Vendy to nakonec vzdal a dokonce výpravy se už neobtěžoval mi text zprávy odevzdat.             

Před nádražím jsme se nahrnuli do obchůdku, čerstvé koblihy a jiné laskominy si zakoupili. Před obchodem je zaparkovaný nějaký pes ušatý – kříženec feny a netopýra, či co. Tak jsme se mu obdivovali, že jsem si ho musel vyfotit. Kolem vánočních stánků se po vyhlášení všímačky ubíráme po zelené značce. Zjišťuji, že ne všichni mají čelovky a ne všichni mají adventní svíčku. Švejk se vloudil do marketu a zakoupil několik svíček hrobniček a mažeme si to dál do tovární čtvrti. První nálety, první zběsilé úprky. Před kolejemi do „Reichu“ znovu dumáme nad nezvyklými jehličnany před činžovními domy. Smrk to není, ani modřín (ten přece nemá v zimě listy, jak tvrdí Jack!), ani jedle, ani douglaska, a borovice už vůbec ne. Beru si do kapsy šišku. Doma se podívám, zda je to omorika.

Za kolejemi na plynové stanici první graffiti. Vzpomínáme, jak před několika lety jsme zde šlapali ve sněhu a koule jsme házeli na cíl. Teď po sněhu není ani památky. Procházíme kolem zarostlého a očesaného pomníku u zdánlivě opuštěné školy T.G.M.. To by mě tedy zajímalo, kdo tuto školu uprostřed polí navštěvuje. Přecházíme hlavní silnici a míříme k Antošovické lávce. Míjíme suché stvoly křídlatky čínské. Je to pěkný prevít, který byl k nám zavlečen údajně včelaři. Nebývale se rozrůstá kolem řek a nejde ho zničit. Ani chemicjy, ani mechanicky. A už vidím jak Dodo vytrhává celou rostlinu ze země a ostatní alespoň lámou zdřevnatělé stonky a mladší hoši se s nimi šermují. Počin chvályhodný, kdyby zbytky jejich soubojů nezůstaly ležet na asfaltu cyklistické stezky. To se mi nelíbí. Ale hochům to nevadí. A jakéhosi bungalovu se v zahradě pohybuje nádherný pes – vlk (Runy má takového), ale je zaskočen naší povykujicí tlupou a bere do zaječích dříve než stačím z loapu vydolovat  foťák a zvěčnit ho, což Jack okomentoval, že patrně nesnáší paparazzy. Dorážíme k Antošovické lávce.

Samozřejmě, že proběhne závod, který zde pokaždé pořádáme. Přeběhnout lávku se zavázanýma očima. Přecházíme Odru na druhou stranu, odkládáme batohy a se šátky se vracíme na začátek. Rádcové posunuli start až na úplná začátek zábradlí, nevzpomínám si, že bychom odtud někdy startovali, ale budiž. A už si to valí první Trojkař, a za ním Mates. Ale jde jaksi sebevědomě. Když jsem se ho v cíli optal, zda přeci jenom neviděl, přiznává se, že mu šátek spadl a se zavřenýma očima to nevydržel. Bere si proto větší šátek, kluše na druhou stranu a později se vydává opět na cestu. Nejrychlejší je Dodo. Mnozí hoši mají obité prsty od šprušlí zábradlí. Zapisuji časy a po vyhodnocení i body. 1. Dodo 51, 2. Tříska 52, 3. Švejk 63, 4. Saly 65, 5. Koumes 69, 6. Sysel 85, 7. Jack 94, 8. Vendy 109, 9. Mates 110, 10. Vítek 112, 11. Júňo 152; (časy jsou uvedeny ve vteřinách). Svačíme. Všiml jsem si, že z rybníku Mžikovec se vynořily dva ostrovy. Hladina rybníka totiž klesla téměř o metr a půl.

Procházíme Lopuchovou ulicí a míříme na most přes dálnici D1. Civíme na první bunkr. Je to sedmička. Zvolna scházíme ke Dvoru Paseky. „Hele, je zde nová značka!“, slyším zepředu. Opravdu. Není zde už ve výstražném trojúhelníku kráva s doplňkovou tabulkou „koně“, ale na značce je vyveden kůň ve skoku. Jenomže já jsme si všiml jiné věci. Na cestě od Dvora stojí v polích několik osobních aut. Znamená to snad, že nebude na „osmičce“ sami? Další setkání mé obavy potvrdilo. Zastavuje auto a jakýsi bodrý chlapík se mne ptá, zda nevím kde bunkr Dvůr Paseky. Ukazuji mu objekt v polích. „Jdete se tam podívat, že? Dneska je vzpomínková akce!“  „Tak to se tam potkáme,“ odpovídám mu. Na bunkry jezdíme vždy před vánoci ve dnech, kdy došlo k betonáži prvního objektu prvorepublikového opevnění, což bylo ve dnech 15. – 22. prosince 1935. Letos je tedy kulaté výročí. To, že si to bunkráci takhle připomenou, mě ani nenapadlo, protože jsme zde ještě nikdy nikoho v tento čas nepotkali.

Hledáme vyšlapanou stezku a v těžké oranici se blížíme k MO-S 8 – Dvůr Paseky. Je zde několik desítek osob, převážně v maskáčových oděvech. Před vchodem stojí stráž v převážně v dobových uniformách, na zemi leží věnec zdobený trikolórou. Přivítali jsme se s nimi a uklízíme se za pravé křídlo. Loapy věšíme na větve. Rozdávám dvojicím soutěžní úkol, jehož součásti jsou i tabulky srubů těžkého opevnění prvního úseku linie.

Před vchodem už se schyluje k zahájení vzpomínkového aktu. Slovo si bere jeden z bunkráku, ten co nás později bude provázet objektem a všem připomíná, proč jsme se zde sešli. Svůj proslov zakončuje výzvou k minutě ticha na paměť všem budovatelům a obránců – hraničářům, kteří v té nejlepší víře a přesvědčení chtěli bránit svou vlast – Republiku československou. Čestná stráž je vyzvána k položení věnce do vchodu objektu. Následuje řízená prohlídka srubu. Zatím se nikam necpeme, část Trojkařů se občerstvuje, starší se sápou na stropnici objektu a halekají na mně z výšky. V oranici běhají dva psi, z nich jeden vypadá jako liška.

Náš čas nadešel. Průvodce si nás svolává k sobě. Zprvu objasňuje politickou situaci ve třicátých letech dvacátého století a důvod, pro čs. vláda sáhla k budování těžkého opevnění na ochranu našich hranic. Vcházíme do srubu. Dieselagregát, vrnící venku před vytrženou střílnou protitankového kanónu zásobuje srub elektřinou a tak všechny prostory, které jsou čistě vymetené a označené, procházíme v záři žárovek. Průvodce brzy poznal, že nejsme poprvé v bunkru, že jsme už něco viděli a něco propátrali. A tak s námi i tak mluví. Ano, většina Trojkařů už má něco za sebou. Povinně areál v Darkovič-
kách, bohumínskou linii, Smolkov, chotěbuzské řopíky, pevnost Hůrku a Boudu, linii u Branné, v Jizerkách a kolem Ralska, nebudu dělat další výčet.

Přesto jsme se dozvěděli několik perliček, které jinde buď nejsou, popř. nám nebyly ukázány. Vycházíme ven a jdeme do sedel. Obvyklý závod zde nemůžeme odehrát. Přesuneme ho na „sedmičku“ do Antošovic. Loučíme se a jdeme do sedel. Ještě na poli se setkáváme s naším průvodcem, který nám mezi řečí, nabízí zajímavý oddílový podnik. Slovo dává slovo. Bere si naši adresu. Loučíme se s ním, on se vrací na „osmičku“, my si šlapeme k sedmičce. Hezky po cestě, už tak jsme děsně zablácení.

Na MO S-7 „Antošovice“ naštěstí nikdo není. Plánovanou hru odehrajeme zde a adventní fotografii pořídíme taky zde. Zatím, co se hoši opět posilňují a napájejí, vnikám zvonovou šachtou do srubu a rozmísťuji do jednotlivých místností dvanáct karet zvířat se čtyřmístnými kódy. Naštěstí je „sedmička“, taktéž jako „osmička“, jednopodlažní, tak by hledač neměl kam zahučet. Ó, jak jsem se mýlil!!
A to jsme se celou cestu od dvora Paseky bavili a vzpomínali na to, jak před několika lety spadl do studny „sedmičky“ Evans, protože se pohyboval po objektu v naprosté tmě. Evans hrubě porušil několik pravidel, neopustil objekt po zaznění signálu, nedal o sobě zprávu, že je ztracen a kul pikle – chtěl nás ohromit, chtěl nás vystrašit! A tak to dopadlo, jak on dopadl. Evans nám do té studny spadl!

A jak jsme si potom Evanse (tehdy ještě takovou přezdívku neměl), po prvním strašlivém úleku, kdy jsme si mysleli, že má vybity všechny přední zuby, zlomený nos, lícní kost nebo ruku, či jenom žebro, dobírali. Dokonce jakýsi šprýmař navrhoval přezdívka „Virgul“ – hledač studní. A já jsem jen nechápavě kroutil hlavou a byl na Modré racky zlý, že se nám taková mrzutá věc přihodila. (Rackové měli opustit objekt jako poslední (bylo jim to výslovně přikázáno) a ručit za to, že tam nikdo nezůstane!). A také jsem si kladl otázku – proč, když byli všichni pátrači s touto „pastí“ prokazatelně seznámení, byla jim dokonce ukázaná, proč se nám to stalo? Co jsme podcenili?

Co vám budu vykládat. Zkrátka při vniknutí oddílu do srubu, Vendy – bez čelovky, bez doprovodu, zcela bezprizorně a sám, se nám poroučel do výše zmiňované studny. A při tom tak hlasitě a jadrně zaklel, až nám ztuhla krev v žilách. Můj úlek byl snad větší než jeho a mé zděšení taktéž. No, netřeba dalšího komentáře. Snad jen taková malá polehčující okolnost. Studna je téměř zasypána rozličným odpadem a o vybití zubů už nemůže být ani řeč. Uff!!

Rychle vysvětluji pravidla, rozdávám blankety. Hoši mají – na rozdíl od svých předchůdců – hru ulehčenou tím, že blankety nosí u sebe, nemusí tedy vybíhat ven před srub, protože to zvonovou šachtou tak lehce nejde. Všem je všechno jasné, tak tedy start. Vlastně ještě ne. Část mužstva nemá čelovku a ani svíčku. Jdou na mne mrákoty. Karamba, o čem jsem to celou dobu venku hovořil, k čemu jsem to nabádal? Hlavně, že jsou slupky od mandarinek mezi stromu pohozené a Švejk se tu motá s hrobničkou. Júňo se mne ptá, zda si může svítit mobilem (ostatní bez čelovky se této možnosti ihned chápou). No, proč by ne? Akorát vzápětí Júňo oznamuje, že mu došla baterka.

Hra byla odehrána poněkud rychleji, v důsledku běhání s blanketem po objektu v ruce, ale za stejně dramatických okolnostech, jako několikrát před léty. To by jeden netušil, jak snadno se dá zabloudit v bludišti pevnostních místností a spojovacích chodeb. Pořadí vyběhnuvších Trojkařů, kteří správně přiřadili k obrazům jednotlivých zvířat čtyřmístné číselné kombinace:   

Ještě se pokoušíme pořídit adventní fotografii, ale moc se nám to nedaří. Můj přístroj nedisponuje funkcí, která by takový snímek zdárně pořídila a pokud ano, mé snaze chybí takové znalosti, aby se tak zdárně učinilo. Soukáme se ven, balíme výzbroj a proviant, jdeme do sedel a pod mostovkou dálničního nadjezdu kráčíme k začátku trativodu. Ten nás bezpečně provede pod dálnicí.

Ještě v úterý jsem měl velké problémy slézt ze schodů, jak mě bolela stehna. Přeci není možné, že bych byl z té výprava tak zničený? Zase tolik kilometrů jsme neušli. Až při vkládání fotografii do tohoto zápisu se mi rozsvítilo! To bylo těch 60 metrů kačáků v rouře trativodu, s loapem na břiše, rukama od stěn se odstrkávaje. Uff!
Po výlezu všech se přesunujeme k nedalekému srubu MO-S 6 Odra. Dle známek je srub dnes opuštěný. Shazujeme výzbroj a část výstroje, nasazujme čelovky a opatrně vnikáme dovnitř.

Snažím se pořídit několik snímků vnikajících Trojkařů, ale vše je mázlé, stejně jako posléze, když jsme srub opouštěli. Zkrátka, byli jste moc rychlí, nebo můj přístroj moc pomalý.
Uvnitř srubu došlo k několika změnám, Samozřejmě, že k horšímu. Část kamenné sutě, tvořící výplň levého zabetonovaného zvonu, je vysypána na schodiště do spodního patra. Posledně, předposledně, dokonce i předpředposledně, bylo schodiště čisté. Jakési nekalé živli, zbuje a plantážnicí tu tropí něco, co si toto místo nezaslouží.

Vnikáme do největší místnosti týlového patra. Ještě nikdy jsem tak atypickou místnost neviděl (nepočítám dřívější průzkumné výpravy!). V bojové stěně jsou zabetonovány dvě elektrody zemního telegrafu. Zde zkoušeli hoši z „pětky“ spojení mezi svým srubem a Odrou. A ono se to tenkrát, po sedmdesáti letech, podařilo! Provádíme průzkum spodního patra, ale hochy více zaujal prázdný pětilitrový barel od pitné vody, do kterého radostí kopou a rány jsou tak děsuplné a rozčilující, že se přesouváme do patra bojového. Uvědomil jsem si, že týlové patroje je prosté vody. Vždy jsme se zde, téměř po kotníky, brodili ve spodní vodě. A teď nic! Jsou opravdu prognózy o abnormálně suchém roku pravdivé? Asi ano.

S určitým rozpaky opouštíme jeden z nejzajímavěji dispozičně řešených srubů z celé linie těžkého opevnění (více než 250 objektů!). Venku se ustrojujeme a podél zpola zasypaného protitankového příkopu pokračujeme proti proudu Odry. Procházíme lužním lesem, obrovské kmeny topolů a osik, olše a vrby, lípy a duby. A vysoká uschlá tráva a bezvodé řečiště potoka, které nás má dovést k rybníku Mžikovec. „Mona, když už budeme na tom koupališti?“
Chtěl jsem odvětit, že za chvíli, ale to jsem se šeredně spletl. Podél zahrádkářské kolonie dorážíme k Lopuchové ulici a na zemi leží rozpláclý stařík a nad ním babka, lomící rukama. Zjišťujeme, že stařík je nalitý jako lihovarnický škuner a není schopen udržet se na vlastních nohách. Do toho babka lametuje, že není jeho manželkou, ale jakýsi cizí lidé ji vyzvali, ať si ho odnese domů. Což evidentně ta dobrá žena nebude schopna zvládnout. Tak jsme ho se Švejkem popadli, přispěchal i Koumes a vracíme se s ním několik desítek metrů k docela vkusně udržovanému zahradnímu domečku. A oddíl, jako ocásek, se tahá za námi a Vítek vyzvídá, co se tomu pánovi stalo.

Babka do toho brebentí, že jeho paní si ho určitě za chvíli přebere a kde vlastně je, ona že s nimi nemá nic společného, a že to není první případ, kdy musel být stařík odnesen domů. Švejk na mě doráží, ať řeknu tomu dědkovi, ať na něho nedýchá, protože na sobě už vysledoval slabé známky opilosti, což musím dát Švejkovi za pravdu, protože dědek má takového „draka“, že i na mě to je hodně. Do toho dědek vykřikuje, že ho chceme zabít, ať ho tady necháme, což samozřejmě nejde, protože je venku chladno a nemuselo by to skončit dobře. Konečně vcházíme do zahrady, opilce ukládáme na místo ukázané babkou s tím, že za chvíli určitě přijde jeho paní a už se o něho postará. Babka nám děkuje a my vyrážíme dále k rybníku Mžikovec. Švejk polyká plnými doušky čerstvý vzduch a já se snažím chlapcům vysvětlit, že pokud by stařík, nebo kdokoliv jiný, dodržovali nepsaný oddílový zákon: „Neholdujeme alkoholu!“, nemusely by nás takové škaredé zážitky potkávat.

Přecházíme lávku. Slunce se sklání k obzoru a kreslí po krajině protahující stíny. Postupujme od Rybeny vpravo, podle toho co jsem si zapamatoval s informační tabule u lávky. Já v Bohumíně vždycky bloudím, ale teď to nedávám najevo. Ale ano, tady to už poznávám, kdysi jsme tu šli s Macem. Přecházíme koleje. Ke „čtyřce“ tak nedorazíme, ale to v tomto okamžiku asi nikomu nevadí a všichni promílají, zda budeme na bazénu dvě nebo tři hodiny, což mě doslova vyděsilo. Ale hoši mi tvrdí, že jsme jim to slíbil. Kolem kasárenských zdí tzv. naokolo blíž přicházíme k aquaparku. I Júňo ožil a na nástup dobíhá s čerstvými silami, ačkoliv se ještě před chvíli zdálo, že umře.

Zjišťuji, že na tři hodiny se vstupné vyplatí, ale bazén už nemá společnou šatnu, což není dobré. Tak na jeden žeton jsme vpuštěni přes turniket a boso si to valíme ke skříňkám. Jenom se modlím, aby z nás nepadalo bláto, jinak o nás uklízečky přerazí smeták.

Sprchujeme se a hurá na atrakce. A to byl poslední okamžik, kdy jsem oddíl viděl pohromadě. Řádí se na tobogánu, ve venkovním bazénu, využíváme i vířivku, ale tam se moc rejdit nedá, tak zpět na tobogán a pořád dokola. Pořízené snímky jsou těžce rozmázlé, tak se už o nic nepokouším a vzápětí se probírám na vyhřívaných sedátkách, kde jsem usnul. A potom ještě jednou. Karamba, já jsem úplně vyřízený.

Do konce nám chybí půlhodina, tak nenápadně odvolávám oddíl do sprch a v naprosté pohodě dochází k převlečení a opouštíme šatny. Vracíme oba žeton a hoši obsazují bar, kde si kupují brambůrky, nanuky a jiné laskominy. Na nádraží tak vyrážíme čerstvým krokem. Ulice jsou už oděny do vánoční výzdoby. Je to pěkné. Na nástupišti profukuje, ale nejdeme se nikam schovat, protože „slon“ je už tady a my se páskujeme dovnitř. A pak hezky v teploučku až domů.

                                                                                                                                                                                                            MOna

Nákresy bojových pater jednotlivě navštívených objektů. V případě „osmičky“ a „sedmičky“ se jedná o jednopodlažní sruby, kdy v bojovém patře muselo být i týlové zázemí. (Na „sedmičce“ je červenou tečkou vyznačena výše vzpomínána studna). V případě „šestky“ je týlové zázemí směrováno do podzemí (vstup do týlového patra je označen písmenem „S“ (schody). O stavební náročnosti jednopodlažních objektů tak nemůže být ani řeč, nehledě k tomu, že trefit jednopodlažní objekt se jeví jako snadnější. Objekty jsou kresleny ve stejném měřítku.
Kresby použity ze stránky „opevneni.cz“. Vřele doporučuji tento odkaz navštívit.

* tuto báseň Fráni Šrámka by si měli všichni Trojkaři - tím zálesáckým nožem, co jim ho Ježíšek nadělí, do srdce vrýt.
No, možná postačí do pracáků si opsat a naučít se ji nazpaměť. A mít na vědomí, že „hraničáři“ mající ve znaku „skautského“ psa, dobrovolně své pozice na obranu Republiky československé opustit nikdy nechtěli, a taky tak nikdy neučinili!!
Jakou váhu má na tomto konci skautské heslo „Buď připraven!“? Na to nechť si každý odpoví sám!

** desátník Bohumil Vavřík - velitel kulometné roty - prostřední řada, třetí z leva - otec matky mé manželky, praděd mé dcery. Pravověrný Sokol. Lituji, že jsem se s ním nikdy nesetkal!! Všichni hoši mají na klopách hraničářské psy - všichni hoši mají na klopách skautské psy. Podívej se na znak skautů - je to druhý znak úplně nahoře, ve fotografii - v baneru.