Jako psát „neznabunkrákům“ (rozuměj těm, co nemají s bunkry nic společného), o cíli dnešní „Adventní výpravy“, či psát „jiným neznabohům“ (teďko rozuměj – těm, co postrádají základní znalosti o křesťanství) – o „Očekávání“, je zbytečné! To je jako házet hrách na stěnu. Anebo – žíznivému chleba nabízet. Tak o tom ta dnešní výprava byla. Ale nebojte se, nikdo neumřel, akorát jste mě namíchli, že svíčky „adventní“ mnozí neměli! Ale jinak, byla to paráda. (Až na tu mojí ztracenou tužku!*)
Ráno je nás na nádraží slušné množství. A mnozí, i Dalmi, v maskáčových kalhotách. A přichází i Kamo s Moby-Dickem. Hurá! Nebudu sám. Nějaké „šachy“ se dějí na perónech. Nádraží není pod napětím. Soupravy vlaků jsou vytlačovány motorovými lokomotivami. A už jedeme! Zprvu pomalounku, ale pak se „Hanička“ odpoutává od „brejlovce“, a už si to peláší k Bohumínu, a dál – až do Svinova. Luštíme 9. úsek radistické olympiády – ptáky.

A všechno je v pohodě, a všechno jde v pohodě. „Slon – Hanička“ si to žene krajinou jinovatky. Ve Svinově se sypeme ze soupravy, dál nejede – ta paní to z reproduktorů povídá, ale my také nejedeme dále, tak nám to nikterak nevadí. Směřujeme k informačnímu centru. Zde hodlám zakoupit jízdenky na tramvaj, a pozeptat se, jaké že to potřebujeme. Ale se mnou se do „infocentra“ nacpe celý oddíl, a já jsem na rozpacích. Tak to ne! Všichni ven, jízdenky mám už zakoupené. A tak si to mašírujeme, karamba – to je nádhera, k terminálu na „svinovské mosty“.

„Jé, jezdící schodečky!“ Než jsme se nahoře s Kamem rozkoukali, už přijíždí elektrická souprava linky č. 8. „To je naše!“ A už se páskujeme dovnitř. Stačím jenom vykřiknout, ať se všichni drží! To není autobus „od kaflandu“. Neznalí vzápětí pochopili a ihned se sápou k držadlům. Tramvaj je zafuněná. 3vejk se chce blýsknou a oznamuje, že tady někde bude „Baňa“. Má pravdu chlapec, asi tak za dvě zastávky odbočujeme dolů a po pravé straně míjíme areál Vysoké školy báňské. A už je tu „Dům sester“, vždy mě podivně rozechvíval a jsme na Vřesinské.

Sypeme se ven. Je sluneční ráno. Teplota pouze několik stupňů nad nulou – a to kdo ví jestli? Přetřásáme historku s řízkem, kde hlavními herci byli před několika lety malý Helmut a Jaryn. Kdosi se ptá, jestli už budeme jíst? Proč!? Vždyť jsme ještě nikam nedošli. Na „Smyčce“ stojí už tramvaj „Tatra K2“ linky č.5. Nerozumně otevírají chlapci další dveře, aby se dostali dovnitř. Inu, vesnice zdraví město. Páťa a Runy tajně „tlačí do hlavy“ a do očí mi tvrdí, že nejí!! Ještě několik minut čekáme a už je tu řidič. Zprvu prázdná tramvaj je nyní zpola zaplněná. Tramvaj opouští „smyčku“ a už se jede do lesa. Ne každý den máš takovou možnost. Vsadím se, že ani hoši „z Olomóca“ nejezdí tramvajkou do lesa**.

Tramvaj šplhá lesem – podestlaným sněhovým popraškem. Za okny se míhají kmeny stromů – a hop – stavení kolem trati, políčka, kůlny, zahrádky, louky a pooraná pole. Občas jedeme souběžně ze silnicí a potom se opět zakusuje trať do lesa a silnice se ztrácí kdovíkam. Lidičky postupně vystupují. A už je tu konečná a z vytopení tramvaje se sypeme i my ven – do mrazivého dopoledne. Napojujeme se na zelenou značku a vyrážíme správným směrem. K Zálučí.
Dnes už to vím. Před třemi roky jsem byl zde přepaden silnými křečemi. To by jeden neřekl, jak takový nepěkný zážitek (už jsem ho barvitě vylíčil Kamovi), může zůstat zakousnutý v mysli. Dnes je nádherně. Škoda, že sebou nemám psa. Hoši šlapou do kopce. Rozehráváme nálety. Hned v prvních poplaších těžce propadávají Rysové. Dalmi a Páťa jsou vždy tak zaskočeni, že nestačí následovat prchající oddíl a zůstávají stát uprostřed cesty s němým úžasem ve tváři. Výsledky si zapisuji do notesu. Míjíme mladíka s nějakým loveckým „pjeskem“, maně hledám Sira, uf, však zde se mnou není!

Zde jsme kdysi jedli, a tady jsme před šesti roky také jedli. Ale neříkám to nahlas, protože pojíme až v lomu na Kanihúře. Překračujeme hlavní silnici a hned u cedule s kouzelným názvem pořizujeme pár snímečků. Ale hoši jsou neklidná, neustále se strkají, Švejk dělá opičky, vůbec nereagují na pokyny pánů fotografů. Tak hned valnou hromadu rozpráším náletem a je klid. Na loukách nad chalupami, když probíhá další závod do OZNB – všímačka, zjišťuji, že nemám svoji propisovací tužku. Karamba, já jsem ji někde ztratil. Jack mi půjčuje svoji.

Závod vyhrávají Vydry před Lišáky. Na Rysi je hra moc složitá. „Počkejte na další závody, my vám ukážeme!“, kasá se Dalmi. Rozbíháme se do strže, kde Kamo mezitím rozházel zaváté stopy. Rysové opět poslední a z následující závod „hod na cíl“ připojují výsledky. R 3,09 min.; L 0,03min. a V 0,43 min.! Aja jaj! Vyhlašujeme svačinu. Družiníci se vrhají na své loapy.

Malého Satana přivábila zamrzlá kaluž (louže) v levé části lomu – takové malé jezírko to je. A hned, v jedné ruce chleba ze salámem, druhou rukou vydloubává ze země přimrzlé balvany a snaží se jimi rozbít led. Svým počínáním okamžitě přilákal další Trojčata. Po chvíli se na led snáší balvany velikosti dětské hlavičky – a ono nic. Mráz v posledních dnech byl nebývale silný. Ukončuji tuto nebezpečnou kratochvíli, balíme se a vracíme se na stezku. Je domluveno, že oddíl pod vedením Kama bude pokračovat po „zelené“ na Hrabyň a já se vrátím pod Kanihuru.

Pátraní po „zlaté“ propisce skončilo nezdarem. Proto se rychle vracím za oddílem. Scházím lužním lesem a odbočuji na asfaltovou cestu. Mažu si to k rehabilitačním ústavu. kdosi za mnou běží. Neotáčím se. Asi nějaký vytrvalostní běžec. Kroky se přibližují a u mě přejde „sportsmen“ do kroku. Asi bude chtít prohodit několik svátečních slov, ale já nemám náladu, já jsem přišel o svoji propisovačku, a vytrvale kráčím, aniž bych se otočil, dál. Až když na mně promluvil, poznávám, že je to Kamo, odběhnuvši do lesa si ulevit. Asi ho bacím!

Kolem hospodářských a technických objektů ústavu (na parkovišti nestojí žádný „krasavec“ páně Jaryna***), stoupáme po vozíčkářské cestě na nejvyšší bod dnešní výpravy. Oddíl už na nás z vrchu haleká. Dostihujeme je na začátku nové aleje. Vysvětluji pouze to, že ten krásný objekt pod námi, je „rehabilitační ústav“, a že jim nepřeji, aby se tam někdy dostali. Ani jako pacienti, ani jako návštěvy. Ještě totiž nebyl objeven způsob, jak ochrnutého člověka opět postavit na nohy.

Procházíme Hrabyní. Hochy pálí v kapse peníze, co dostali „navíc“ od rodičů. Vysílám Dalmiho do restaurace u památníků na obhlídku. Stojíme před pomníkem „Hrabyňského památníků“, kde je údajně více noh, než by mělo být – či tak nějak jsem to slyšel – jako vzdor proti totalitní moci, která zde na tomto místě vytvořila megalomanský „svatostánek“, kam povinně jezdili – ve slavných májových dnech – stovky dětiček, nejenom školou povinných. Ještě nějaké informace, ale naše dětičky už láká park vojenské techniky. Hurá!!

 Než jsem stačil mužstvo upozornit na jednu ceduli, skrytě umístněnou, oddíl odhazuje loapy a vrhá se na techniku. Sápou se na obrněnce, Vítek dokazuje, že to jde – dostat se do tanku mezi druhým a třetím „pojezďákem“ a následně vylézt pod předním pancířem tanku T34, jiní pořizují „fotéšky“ do soukromých galérií – škoda, že jsem nikdy žádné neviděl! Starší se snaží věšet se na laufy a předvádí nějaké cviky. Obzvláště Švejk si plivnul do dlaní, a několik kousků nám předvedl. Jenom Páťa se chvěje jako ratlík a čeká až dám povel k pochodu na restauraci. A tak jo! Zvěčním Startéra za protiletadlovým kanónem a můžeme vyrazit.

Sundáváme si bundy, šátky, čepice. Objednáváme si čaj, Sysel jako jediný polévku, jiní čekají na hranolky. Moc dlouho se nehodláme zdržet, nakonec se náš pobyt protahuje na tři čtvrtě hodinu – žádnému z nás se nechce do ledového počasí. Ale musíme.

Přecházíme hlavní silnici a noříme se do ulice, která nikam  nevede s nízkými hospodářskými budovami, garážemi a kůlnami. Přicházíme ve dvou rojích k hájence. Pouze tři Trojkaři správně určuji plastiku parohatého zvířete ve štítu domu. Míříme do zahrady „Uctívačů ginga“. Proč takové pojmenování? Tak se podívej na zem. Hoši zvedají hrsti vějířovitých listu jinanu dvoulaločného. A ta škaredá, oprýskaný, cihlová stavba, milé dětičky, to jsou zbytky kdysi honosného hrabyňského zámku, postaveného na místě středověké tvrze.

Scházíme po schodech na zelenou značku a opouštíme Hrabáni. Cesta nás vede do míst, kde jsme před roky s Kulajdou a Filim bloudili. Budovala se zde totiž rychlostní komunikace na Opavu, vše bylo tehdy rozkopáno, náspy, vodoteče, skrývky zeminy. A značka nikde. Teď je situace lepší. Dílo je už dokončeno, ale značku nacházíme na místech, kde bychom ji vůbec nečekali. Valíme si to po přivaděči ke kruhovému objezdu, stále čekám, že se nám v zádech objeví kamión, nebo nějaký divočák. A proti nám si v klidu, po kruhové objezdu, kráčí maminka s kočárkem. Tak to asi nebude tak žhavé území, jak by se dalo čekat. Narážíme na starou třešňovou alej. „Hele, značka.“

Kráčíme po rozbité, záplatované staré cestě. Nad námi se větví koruny starých stromů. A když se otočíš dozadu, kde se slunce sklání už k obzoru, spatříš „tunel“ z větví. Už vím, kde jsme. Na vrchol Padařov je tu jenom kousek. Zezadu ke mně doléhá dotaz, kdy budeme jíst?Scházíme po schodech na zelenou značku a opouštíme Hrabáni. Cesta nás vede do míst, kde jsme před roky s Kulajdou a Filim bloudili. Budovala se zde totiž rychlostní komunikace na Opavu, vše bylo tehdy rozkopáno, náspy, vodoteče, skrývky zeminy. A značka nikde.

Teď je situace lepší. Dílo je už dokončeno, ale značku nacházíme na místech, kde bychom ji vůbec nečekali. Valíme si to po přivaděči ke kruhovému objezdu, stále čekám, že se nám v zádech objeví kamión, nebo nějaký divočák. A proti nám si v klidu, po kruhové objezdu, kráčí maminka s kočárkem. Tak to asi nebude tak žhavé území, jak by se dalo čekat. Narážíme na starou třešňovou alej. „Hele, značka.“ Kráčíme po rozbité, záplatované staré cestě. Nad námi se větví koruny starých stromů. A když se otočíš dozadu, kde se slunce sklání už k obzoru, spatříš „tunel“ z větví. Už vím, kde jsme. Na vrchol Padařov je tu jenom kousek. Zezadu ke mně doléhá dotaz, kdy budeme jíst?

Po cestě jsme v lese měli míjet řopík vz.37. Nemohu ho najít, vzpomínám, že jsme ho neviděli ani před třemi léty. Přeci se do země nepropadl. (Řopík se nepropadl, to jenom my chodíme roky už jinou cestou, než jsme sem přišli poprvé!) Ale už se na horizontu, mezi kmeny, z prsti a listí rýsuje MO-Sm-S 40 „Nad silnicí“. Mnozí jsou překvapeni, že nevidí žádné stěny, vchod, zvon ani kopuli. To bude tím, že „čtyřicítka“ měla všechny zbraně pod pancířem, (dnes samozřejmě vytrženým) a na povrch vystupovala pouze stropnice objektu. Žádné stěny, žádné střílny pod betonem, žádný vstup do objektu. Ke konci války byly v zabetonovaných šachtách po zvonech proraženy wehrmachtem provizorní střílny. Ty jsou dnes zazděny. A tak tady dnes leží „čtyřicítka“ jako uhynulé předpotopní zvíře. A na jeho hřbetu pojíme.

Poslední drobky z bundy smést, pár zbývajících doušků z termosky a šup loapem na záda. Míříme k dalšímu objektu. Zjevuje se náhle v celé své mohutnosti – dělostřelecký srub MO-Sm-S 39 „U trigonometru“. Pár členů tu zde již bylo ostatní ne, ale zíráme všichni. Před diamantovým příkopem pár technicko-taktických dat**** a historických souvislostí. Plazíme se nahoru na stropnici. Moc zde neobejdujeme. Při ústupu Júňo a Sysel v záhozu nacházející odkrytou, výbuchy poškozenou stěnu, kde se na armovacích železech vytvořil krápníky stékající vody. Přidává se k nim i Runy. Oddíl si šlape k „dělotoči“ MO-Sm-S 38 „V lese“. Jedná se o nevinný objekt – betonová placka z niž vystupuje ostění nějaké velké studny s poklopem. A pár ventilačních zvonů. Nástavba (studny) byla postavena wehrmachtem, protože do září 1938 se nepodařilo dodat na čs. opevnění ani jeden „dělotoč“. Ve skutečnosti byste vrchlík věže vůbec nespatřili, protože se zasouval do objektu a na povrch vystupoval pouze hříbek pancéřové oceli. (Vše si lze prohlédnout v odkazech).

Nebudeme hrát už žádnou hru, Kamo významně ukazuje na hodinky. A tak dávám k dobru pouze historky z nedávné doby. Před několika lety chodil po povrchu tvrze „samozvaný strážce“ – dědek v maskáčích s německým ovčákem. A každého zájemce – bunkráka, nemilosrdně vykazoval z povrchu tvrze. (Koneckonců, dodnes je to vojenský objekt. A turistická značka zde byla namalována na stromy až později.) Jinou figurou, neodmyslitelně patřící ke Smolkovu, byla stará žena, pasoucí své kozy kolem dělostřelecké pozorovatelny. (Tato poslední věta vzbudila zájem starších chlapců). Ano, půjdeme se tam podívat. Snad na ni narazíme, i na ty její kozy.

Bylo by nepravděpodobné, kdyby se tak stalo. Stará žena je už jistě po smrti a kozy skončily v klobásách. Ale před odbočením k pozorovatelně jsme narazili na dvě slečny sličné vedoucí koně a poníka, s dětičkami na hřbetě. Nevím kdo byl více překvapen. Zda my, slečny, či koníci. A to tu nemám Sira, to by bylo rodeo! Hledíme z vrcholu dělostřelecké pozorovatelny dolů, do kraje kolem Hlučína a Kravař a dále až do „Reichu“. (Dnes je zde Polsko). Slunce se kloní k západu. Zmrazky na polích a loukách se počínají červenat. Formuje se v lese nad Hájem a spouštíme se dolů, v záplavě listí, k nádraží. Kamo nás žene jako nadmuté kozy.     

Do Háje dorážíme téměř s 15-ti minutovou rezervou. Za chvíli je zde náš „slon“. Pár zastávek a rychle ven, abychom se neodvezli až do Havířova. Ve Svinově bloumáme po nádraží. Ztrácí se Vítek, Mates, karamba ještě dva další. Narážím na ně v nové odbavovací hale, kam jsem se vůbec nechtěl podívat. Zavěsili se na mně jako klíšťata. Zvolna kráčíme kolem „infa“, kde jsme ráno lístky na tramvaj kupovali. A pomaloučku do podchodu a na III. nástupiště – jenom nás pět. Volám Kamovi, že jsme už na peróně. Pochvílí doráží oddíl. A to je asi tak všechno.

Halt! Všechno ještě ne! Přichází „zlatý hřeb“ dnešního putování. Bospor – Aquacentrum Bohumín. Před bohumínským nádražím bere paní Matesova do rodinného kočáru a odváží si ho domu na nějakou rodinnou oslavu. (No vida. Jiný výtečník by zůstal doma a cpal se od rána chlebíčky). Přemítáme, kudy se vypravíme na bazén. Jde to i zkratkou přes park. Ale to bychom mohli dojít někam úplně jinam, proto voláme osvědčený kurs. Do čela se záhadně propracovává Startér, jemuž vidina „lázní“ vlila do žil nové síly. Ve vestibulu Kamo zakupuje lístky, bere čipy a suneme se mezi skříňky. Ve sprchách vidím poslední Trojkaře. A pak ztrácím kontakt. S Kamem sedíme ve vířivce a hodnotíme dnešní výpravu. Je mi stále zima a Kamo mě láká do velkého bazénu, kde je nejstudenější voda. Synci si vesele jezdí na tobogánu, plavčík zatím nic nenamítá. Po chvíli jsou hoši venku, ale neodbývají se zde „souboje jezdců“ jako v předcházejících letech, kdy oddíl opanoval venkovní bazén. Nebo jsem to alespoň nezahlédl. Je mi děsná zima. Sedím na vyhřívaných keramických odpočívadlech. A sleduji cvrkot v bazéně. Asi na mně něco leze. Asi budu churavý.

Náš čas se blíží, poslední jízdy na tobogánu (tak jsem si dvakrát sjel – pro srovnání páteře) a „alou“ do sprch. Runy rozdává sprchový gel. (Ani jsme se ho nezeptal, jestli jeho, nebo zde našel!). Ale moc pěkně voněl po suchém seně. Pár hladových krků, už převlečených, okupuje bufet ve vestibulu. Zvolna kráčíme na nádraží. Doma jsme za necelou půlhodinu. „Moc“ pěkná výprava to byla. Akorát mne úplně sklátila.    

                                                                                                                                                                   MOna, foto Mona, fotoseriál Kamo

* Čert vem tužku - i když stále mě to velmi mrzí, byla to tužka „Olomoucké TROJKY“, a moc jsem si na ní zakládal. Ale to, že se se mnou nemohl ubírat Sir III. - můj pes kokršpanělský, to mě „medí“ fest! Obzvláště, když jsem si říkal, že snad Mates se nezúčastní bazénu. A pak by Sira mohl domů odvézt dědeček Staníček. No, stalo se. Matesa odvezla z Bohumína maminka Janinka (nějaké rodinné „mecheche“), a mého „pjeska“ nikdo, protože jsem ho s sebou nevzal, protože jsem to nevěděl. To mě „medí“! Tak, asi tak!! A ta – tužka taky! (Ale jinak, byla to parádní jízda!! Třeba ta zahrada „Úctívačů ginga“).

** Tramvajová doprava Poruba - Budišovice → ZDE.

*** Snímky ze Smolkova z roku 2010 a 2013. Nemohu najít ten první, kde stojí u auta Jaryn (2008).

**** Z hrůzou jsem si doma, při vypisování materiálu o TO, uvědomil, že jsem celou dobu nesprávně uváděl údaj ohledně dostřelu 10 cm houfnic. Nebylo to 24 km, ale „pouze“ 12 km (resp. 11 950 m). Tímto se všem omlouvám.