24. oddílovka - klubovna na ZŠ Prameny, 5. 2. 2016 * K3

Není pravidlem, aby se zde zveřejňoval zápis z obyčejné oddílovky. Když ale ona to tak obyčejná oddílovka zase nebyla. Jednalo se totiž o první oddílovku v nové klubovně! No, vlastně to až tak nová klubovna není, protože se zde scházíme už od října minulého roku. Ale až teď, až dnes, se klubovna přiblížila k finální podobě. Ale pěkně po pořádku.
Všechno to začalo tím, že nás, ehm, vyhodili ze školky V Aleji. Zkrátka potřebovali keramickou dílnu. A Norek, bývalý rádce Lišáků (fotřík Vítka), před tím, než odletěl do zahraničí, se rozhodl, že zkusí štěstí v Ráji na ZŠ Prameny. Tak nám trochu pomůže! (A na to bychom neměli zapomínat!!). Aby to jeho syn do nové klubovny neměl daleko. A ono to vyšlo. Dostal jsem od něho dobrozdání, že všechno je zařízeno u paní ředitelky, ať tedy neváhám a vyrazím. Tak jsem vyrazil. Paní ředitelka si na mě udělala ihned čas, ačkoliv nemusela – nebyl jsem ohlášen. A ukázala mi ten, ehm, jak bych to nazval, kumbál. A dech mi to opravdi vyrazilo.

Jednalo se totiž o místnost výměníku horkovodu, ještě ke všemu atypického trojúhelníkového tvaru, (proč by TROJKA nemohla mít klubovnu trojúhelníkového tvaru? – moc by mě  zajímalo, co by na to řekl Ferda?). Polilo mě horko, aniž by škola zahájila topnou sezónu. Karamba, vždyť my směrujeme do stále menších prostorů! Jenže v dané situaci nebylo jiného rozumného řešení.

Nechtělo se mi jít do protiatomového krytu, kde nebylo vidět nebe, ani do „lidušky“ na Mizerově, a už vůbec ne do Juventusu na „Stalingradě“. Z těch objektů šel strach. (Snad jsem zvolil nesprávné rozhodnutí, kdo ví?). Každopádně zde byly dvě (bylo jich nakonec více!!), výhod. A to – k dispozici byla každý pátek tělocvična a celoročně školní hřiště, moderně vybavené – i s altánem se stoly, a tartanovou dráhou, a kobercovým hřištěm – opásaným čtyř metrovou sítí, to aby odpálené míčky při pasáku nelétaly pánu bohu do oken (profesionálové tomu říkají „homerun“ – v oddíle se to nazývá „lopuchy“, a ve škole teplo, světlo a sociální zařízení. Tak snad by stálo vzít ten kumbál s povděkem. Zvláště když jsou paní ředitelka a pan školník tak vstřícní.

Když Antek viděl ten „skvost“, asi si něco nepěkného pomyslel o mém zdravém rozumu, ale i jeho zlákala vidina tělocvičny a možnosti odehrávat činnost na hřišti. Trojkař se nemusí nikam přesouvat, nikam plahočit, do žádného lesoparku, na žádné Podzámčí. Zkrátka – otevře dvoje skleněných dveří a je v areálu, o jakém se mu ani nezdálo. A sám. (A to později ocenilo i několik kovaných Modrých racků). I do Stínadel je to blíže!!

Zde bych chtěl ještě zmínit další možnost. Byla nám k dispozici nabídnuta i „ekologická učebna“. Ale o tu bychom se museli dělit s kroužkem ekologie, což by z hlediska vzájemného míjení se, nevadilo. Oni dopoledne, my odpoledne. Místnost to je několikrát větší (2,5×?), s velkými okny, vlastně hned naproti naší klubovny. Ale byli jsme varováni, a to nejenom Grifinem. Oddíl nemůže mít (ačkoliv se to laikovi tak nejeví), společnou klubovnu s jiným oddílem, jiným uskupením, jiným subjektem. Vždyť často si družiny jednoho oddílu provádějí naschvály, očička na fotografiích špendlíčkem vypichují, parohy přikreslují, a jiné podařené taškařice vyvádějí, natož pak úplně cizí dětičky. Co ty by dělaly? A jak bychom to potom, já, či Antek, museli řešit? A to neznamená, že oni nám, ale především my jim. Tak trochu své svěřence známe a víme, čeho všeho jsou schopni!

A přemluvit paní ředitelku, aby se místnosti vyměnily, „zatím“ nepřichází v úvahu. A kdyby se tak v budoucnosti podařilo, to by mě asi Patka – a ti další pracanti, pěkně vyplísnili. (Ještě je tu další varianta. Vedle nás má pronajatu místnost pan Zdeněk Bobek, učitel autoškoly. Chodil jsem k němu na výuku v letech 1983-4 , i závěrečné jízdy jsem dělal pod jeho dohledem, stejně jako Antek. (Antka si dokonce pamatuje. Má úžasnou paměť na „ksichty“). A to je více než 32 roky. Tak by snad mohl odejít do důchodu, a v místě rysího stolu, by se proboural vstup do jeho místnosti, a klubovna by se pak zvětšila. Jenomže kdo přesvědčí pana Bobka, že už je čas odejít na zasloužený odpočinek? A kdo přesvědčí paní ředitelku, že tu jeho místnost nutně potřebujme? A probourání pod dozorem stavebního inženýra Pitríse, popř. samotného projektanta Grifina, provedeme?

K rekonstrukci: Za týden byla místnost vyklizena. Přesně tak, jak paní ředitelka slíbila, přesně tak, jak pan školník – se staršími žáky, učinili. A už se ta místnost nezdála být tak malá, i když malá je. Byl odchycen Patka, oddílový tesař, Ursus – muž elektrický a ještě pár dalších fundovaných poradců. Každopádně musíme zakrýt horkovodní rozvody, potrubí a čerpadla, a ventily, a to takovým způsobem, aby (nekresli čerta na zeď!), se v případě havárie, či jenom pouhé obsluhy, k nim opravárenská četa, nebo pan školník, bezproblémově dostali. Také musí být zakryty proto, aby se k ním nedostali různí výtečníci z řad členstva oddílu a svévolně nimi nemanipulovali, což bylo důrazně zapovězeno a postaveno na úroveň prvního nepsaného oddílového zákona v nové klubovně.

Přednesl jsem svoji vizi. Strop klubovny musí být snížen pomocí dřevěné „půdičky“ – tím se opticky zvětší prostor pod ním, (konečně budeme mít v klubovně půdu, což bylo vždy naším tajným snem!). Tím se zakryje podstropové potrubí a získáme prostor pro uložení slamníků (molitanové matrace oddílu Pohoda to jsou!), které nebudou mrznout a muset odolávat nájezdům myší a vlhkosti – a dalších věciček, pro chod oddílu nezbytně nutných. Strop bude podepřen trámovím, stěny do půli zad budou obloženy palubkami. Čerpadla a ventily budou zakryty. A pak se uvidí, jak dál. Hlavním koordinátorem byl zvolen jednohlasně Antek – oddílový hospodář, mezi „Mohykány TROJKY“ známý jako „skarbowy“. A ten se své role ujal s grácií sobě vlastní.

Patka přislíbil objednat dřevo – trámy, což promptně učinil (vše je do mravenčí podrobnosti Antkem zachyceno v dokumentu pod tímto článkem). Dřevo bylo zakoupeno a přivezeno na „Šamotovu“ zahradu, kde tlupa Modrých racků trámy brousila, lakovala a všelijak cizelovala a ošetřovala (to není vůbec vidět!), aby byly následně převezeny do klubovny. Ne na dvoukoláku nebo na ramenech. Ale jiný člen oddílu zapůjčil dodávku a trámy byly do klubovny převezeny. A pak se za asistence dalších Racků řezalo, a zkracovalo a pilovalo, a šroubovalo – to vše pod vedením tesaře Patky, a pod dozorem Antka. Těchto prací jsem se vůbec nezúčastnil, což mne mrzí, ale rodinné, pracovní a osobní okolnosti tomu nepřály*.
A pak se zakoupily palubky (ony se samozřejmě sami nezakoupily, někdo je musel koupit, zaplatit, naložit, přivézt, vyložit, osmirkovat, obrousit, dvakrát zalakovat (Antek to byl), a do klubovny dopravit. A pak se v klubovně řezalo, a pilovalo a dosmirkovávalo a dolakovávalo, šroubovalo a přibíjelo. A elektrika se musela ošetřit. Tady vám spílám, v klubovně musí být vlastní zásuvka, není žádoucí tahat proud z chodby, kde může kdokoliv vytáhnout zástrčku ze zásuvky, byť z neznalosti nebo zlomyslnosti! (To už byla položena podlahová krytina (učinil tak profík – jediný nečlen oddílu, který si za svoji práci vzal peníze)), se vzorem dřevěného táflování. Cihlová podlaha nebyla na skladě!! (Když si vzpomenu jak jsme krytinu s Antkem v Ostravě (a nejenom tam), vybírali, ještě teď jdou na mne mrákoty!)

A to je tak všechno. Rackové makali a robili, bez nároků na jakoukoliv odměnu, uskrovnili se na úkor svých rodin, do rachoty chodili, a své pracovní, a osobní, a rodinné problémy řešili! Vše dělali pro to, aby svým následovníkům, svým družiníkům, našim Trojkařům, usnadnili ta „kouzelná léta“, která sami v oddíle, v TROJCE, prožili. A za to jim děkuji!!  Snad je to málo, říci jen děkuji. Ale oni ví, jak to myslíme. Oni rozumí. Oni si to prožili, oni to znají!!"

A snad se optáte, kde je ten zápis z oddílovky? Kde jsou ty výsledky oddílového klání, a která družina vyhrála dnešní indiánské pexeso? A kdo první vyluštil radistickou olympiádu – keltské runy (No, Runy to byl!). Ale to je vlastně bezpředmětné a zaznamenání nehodné.

Děkuji všem Rackům, děkuji všem veteránům, děkuji všem spřízněným lidem, děkuji všem spřízněným duším, kteří dostáli slibu Rychlých šípů: „Chlapci slibme si, že…“
                                                                                                                                                                                                                            MOna

A ještě několik foteček z rekonstrukce, aby stávající TROJKAŘI pochopili, že jim nic nespadlo z nebe: