V pátek okolo jedenácté hodiny Mona (fotr) smutnil, že nemá kdo vést oddílovku, což je průšvih, protože musí být odehráno několik závodů. Po týdnu, kdy jsem seděla s učebnicí „Mluvnice jazyka českého“ doma, jsem se téhle příležitosti chopila, abych si mohla "kapke" vyčistit hlavu. A zabijeme dvě (nebo dokonce tři!) mouchy jednou ranou. Oddílovka proběhne, já si dám pauzu od učení a hoši… ti možná budou rádi, že nemusí trávit lednový pátek doma.

Dostala jsem harmonogram i veškeré instrukce, ale stejně jsem věděla, že jestli nepřijdou rádcové, budu asi úplně ztracená. Chvilku čekám před klubovnou, když se k ní připlazí i Júňo se Syslem, mlsajíc nějakou dobrotu. Podle toho, jak byl Júňo kolem pusy špinavý, to tipuji na gofry. A to jim schvaluji, protože je tady mají pravdu dobré. A tak otvírám školu a ti dva hošíci mě zaučují, co jak správně udělat, kde nechat dveře otevřené.

Sedíme v klubovně, ručičky hodin se pomalu blíží k šestce a místnost, která pořád tak krásně voní dřevem, se pomalu plní. Kluci sice nebyli obeznámeni s tím, že dnes povedu oddílovku já, ale hned pochopí, že se budou na vedení muset podílet taky oni, jinak nastane zmatek. A tak berou koš s náčiním a pomalu se sunou k tělocvičně. Dáváme nástup a vysvětluji, proč tu dnes stojím já. Následující hodina a půl v tělocvičně vypadá následovně – přečtu, jaký závod má proběhnout, obeznámím chlapce s tím, že neznám pravidla a dávám žezlo starším, již zkušenějším hochům. Podílí se tedy nejen na přípravě, ale Páťa se Švejkem si vyzkouší i roli rozhodčího. Já jen pískám nástupy, rozdávám známky a zapisuji výsledky do tabulky.

A teď několik perliček! Při buchbuchu se s Páťou smějeme, co to má Sobík za „majtky“ na hlavě. Má totiž půjčený béžový šátek od Júňa, avšak nejen úsměvně zavázaný, ale taky pěkně nešikovně. „Majtky“ mu pořád padají do očí, takže boroček občas nevidí, kam běží.
Sobík s Jackem předvádějí velmi zajímavou podívanou. Sobík se schovává za Jacka, tiskne se na jeho záda a Jack se mu tak snaží dělat štít. Tato taktika se projeví jako nepříliš chytrá až v situaci, kdy Sobík padá na zem, strhne s sebou Jacka, který ho zalehne a zmateně se snaží zvednout, i když jim to moc nejde. Vydry pískají zápas Lišáků a Rysů. Mají hlídat pět minut. Místo toho, aby správně dozorovali, dělají vtipy o tom, že je nechají proběhnout minut deset. Jsou touto představou tak rozjaření, že omylem písknou konec ještě dříve, než uplyne řádných pět minut.  

Přesouváme se do klubovny. Postupujeme dále podle našeho plánu. Dlouhou chvíli hrají hoši pexeso. A i když jsem se o průběh hry nějak nezajímala, až k velitelskému stolu bylo slyšet Sobíkovo vyprávění všelijakých příhod, příběhů a psích kusů, které baví celou družinu Rysů. Po pexesu následuje radistická olympiáda „řecké písmo“. Chlapci se mě zmateně ptají, jak se to luští – „Vim ja?“ To se ptají té správné. Lišáci se marně dovolávají Třísky, který doma leží nemocen. Ale i přes počáteční beznaděj se k veliteláku řinou davy. První ohlašuje, že má hotovo Dalmi. Vyzvu ho tedy ke kontrole. Nevím, jestli si ze mě dělá srandu, ale na papírku je napsaný nějaký nesmyslný nápis. Dalmi není jediný výtečník, který k velitelskému stolu s něčím takovým přichází. Snažím se chlapcům promluvit do duše – konečná věta určitě nebude: „Hjfkso jdijskjca ankxjioaiod.“  I když řecké písmo vyluštit neumím, s tímhle mě neoblafnou. Navíc, mám v harmonogramu napsanou správnou odpověď. Ha! Páťa předává Filovi vyrobenou vařečku z praxe. Píše na ni tužkou vzkaz a já jen koukám s údivem. Moc šikovný je ten chlapec!

A z čeho pochází název oddílovky? „Ondráš z Janovic, vlastním jménem Ondřej Fuciman, (dříve chybně označován též jako Ondřej Šebesta), je nejslavnější slezský zbojník. Narodil se v rodině janovického fojta, ale nechtěl jít ve stopách svého otce. Stal se vůdcem zbojnické družiny a na jeho dopadení byla vypsána nemalá odměna. V roce 1715 byl zavražděn svým druhem Jiřím Juráškem, který je v pověstech znám jako Juráš, v hospodě ve Sviadnově“ (teta wiki).

Hoši dostali za úkol odpovědět na dvě otázky – „Kdo to byl Ondřej Fuciman?“ a  „Kde je možné ho v Karviné potkat/najít?“ (zbojník, karvinský zámek – socha). Musím přiznat, že jsem tomu moc nedávala. Překvapilo mě ale, kolik kluků dokáže na obě otázky, nebo alespoň na otázku první, správně odpovědět. Svou odpovědí mě ale dostává (opět) družina Rysů. Nejen, že se na tyto otázky vrhli společně, ale hned první Rys za mnou přišel s odpovědí – 1) zbojník, 2) ta socha před kulturákem.
Každý Karviňok ví, „kdo“ před kulturákem stojí. Ona socha tam sice je, ale ne Ondráše nebo nějakého zbojníka, nýbrž vojáka Rudé armády. Hoši moc dobře vědí, že mě to nejen rozesmálo, ale i do jisté míry šokovalo. A tak za mnou později přichází se stejnou odpovědí asi ještě tři chlapci. Srandičky si ze mě dělat, na to je užije! Později jsem ale usoudila, že možná pořád lepší napsat „socha před kulturákem“, než „socha za kulturákem“ (tam socha je taky, v bazénku si trůní lachtan a dokonce umí prskat vodu). Startér tvrdí, že ta socha je na fryštátském náměstí. A tak nevím, zda se jedná o sochu našeho prvního Pana presidenta, nebo o nějakého cherubínka z kašny. Vendy svěřepě trvá na tom, že Ondráš byl spisovatel!  To by mě tedy zajímalo, co napsal.

Díky téhle „polovolné“ zábavě vznikne v klubovně hluk, který ale nejsem schopná překřičet. Cítím, jak mě pomalu opouští hlas. A tak se s tímto problémem, hledajíc pochopení, svěřím i hochům a říkám jim, že je překřikovat nemůžu, protože mám v úterý zápočet ze zpěvu. Reakci, která přišla po mé prosbě, jsem nečekala. Dodo, s povzbuzujícím tónem v hlase, křikl: „Tak se předveď, zazpívej nám!“ Pár poznámek se ještě objeví, když řešíme, co budeme dělat dál. Ale byly milé, opravdu! Švejk mi radí, ať zvoním na zvon.

Nakonec si hoši prosadí hru „Kdo přesedl?“. I když předávám slovo Filovi, pravidla vysvětluje Sobík, který po svém projevu sklidí bouřlivý potlesk všech účastníků. Dokonce je poté považován i za vítěze, když uhodne, kdo si tedy přesedl. Hodiny ukazují šestou. Čas se rozloučit. A tak naposledy zvoním na zvon, a zazvoní si i pár hochů, kteří to „hrozně chtějí zkusit“. Balíme to a jdeme dom.

A tak jsem přežila vedení své první oddílovky. A bylo to moc fajn. Děkuji všem, kteří se jí účastnili, všem, kteří s něčím pomohli a všem, kteří mě v to odpoledne rozesmáli a popřáli mi štěstí na zkoušky.

PS: I když jsem nemohla v sobotu mluvit, ten zápočet mám! Děkuji za důvěru!

                                                                                                                                                                          Lála