První výprava 48. tábornického roku, předeslána už na zahajovačce, byla podniknuta na tzv. divokou kartu. V doplňcích nastíněna s tím, že se domluvíme na oddílovce. Antek to zařídil bezvadně. Sraz v sobotu v 9.00 hodin v Petrovicích – u nás v garáži. Akorát Racek Fili si později stěžoval, že vystrojen už v cyklistickém, stále čekal na signál srazu, zatímco my už projížděli lutyňskou ptačí rezervací.
Ráno je podmračené, hřebeny Beskyd nevidět, ale NET zvěstuje, že bude pěkně. No, nevím, nevím! Evans a Rendy (Lvíče se nedostavilo na místo srazu včas!), přivezeni Antkovou astrou a na místě jim jsou zapůjčena kola. Ostatní Trojkaři dorazili dle úmluvy. V prádelně jsou mančaftu poskytnuty nezbytně důležité informace, duše jsou dofoukány a vyrážíme krátce po deváté pod vedením Kulajdy do polí směrem k Oblázku. Přes železniční koleje si to šineme polní cestou k Závadě. Zde jsme očíhli základy výbuchem plynu rozmetaného domu (bylo na TV NOVA!), a dál pokračujeme po hrázi rybníka Větrova, abychom sjeli na asfaltku a okolo statku páně Kondziolky si to frčíme na pravý násep řeky Olše a dál až k hraničnímu kameni na soutok Petrůvky a Olše. Mona marně pátrá po hnízdě orla mořského, ale slibuje vyvěsit zde na stránky reportáž natočenou v lednu roku 2009.
Keškaři zde, po odhození bicyklů, jak jinak – pátrají po schránce s pokladem. My ostatní svačíme. Kulajda zjišťuje, že pěšina k soutoku je skrz „křídlatku“ průchozí. Křídlatka – víme, to je taková škaredá, velmi nepříjemná bylina – horší než bolševník, do Česka údajně zavlečena včelaři. Tak se tam vydáváme.

Zprava se vlévá do Olše Petrůvka. Říčka, páchající v Petrovicích obrovské škody, když trochu déle prší. Mona vykládá, že proti proudu říčky je takový malý kamenný pomníček. To si tenkrát v zimě, bratru - je tomu už více než deset let, dva mladíci vyšli na lov ryb. Neměli udice, ale jeden z nich si přivezl „z vojny“ granát. No, nedopadlo to dobře.     

Došli za námi i úspěšní "hledači". Tak si tady chviličku stojíme a zíráme na ty mísící se vody. Ale rychle zpět k bicyklům. Nasedáme na kola a vracíme se zpět po hrázi. V místě našeho předešlého výjezdu na hráz potkáváme jakousi srocující se skupinku mladých lidí. To ještě netušíme, že se s nimi dnes opět setkáme. Míjíme velký brod a železniční most je už na dohled. Pár odvážných jedinců sjelo u brodu na spodní louku a pokračují kolem řeky a holedbají se, že se zde jede příjemněji než po náspu hráze. (Ano, byla to pravda, protože jsem byl mezi nimi!) Evans zatoužil přidat se k nim a rozhodl se zdolat prudký svah, (i přes velmi důrazné napomenutí Antkem, že půjde přes řidítka!), pozvolným sjetím. Ale přední kolo se vybarvilo jako krajně nespolehlivá součást bicyklu, či kýho šlaka! Evans přeletěl přes řídítka, následován zapůjčeným strojem, přesně jak prorokoval "skarbowy". Ostatní už byli opatrnější a sešli svah pěšky.

Pouze čtveřice Rendy, Tříska, Roman a Antek, zarputile šlape po koruně hráze. Čekáme na ně u výjezdu na silnici, abychom se následně dozvěděli, že Antka rafl do nohy nějaký "jedovatý" pes, plantážící kolem ohrad s dobytkem. Naštěstí má Antek kotník (památka z tábora s Miladou!) zafixovaný ortézou, tak se mu tesáky nedostali na kůži. Skarbowy je tak trochu otřesen nad opovážlivosti té přidrzlé němé tváře a ostatní vtipkují na jeho účet. Já jsem říkal, abychom se vrátili domů pro lékárničku. Mohli jsme teď pejska ošetřovat. 

Přesouváme se kousek po výpadovce ze Závady. Za paintbalovým hřištěm nás předjíždí udivený Dragon a každého se ptá, zda jsme viděli to auto, co mělo na střeše „dělo“. Přejíždíme koleje trianglu od Karviné a míříme k novostavbě, kde nás vítá Marošsen. Tak jsme odhodili bicykly do trávy a prošmejdili mu chaloupku od garáže až pod střechu. Marošsen ukazuje až kam sahá jeho pozemek. Vida, další místo k rodeu, anebo alespoň ke grilování párečků. Nechceme zdržovat, tak se loučíme a vracíme se zpět k železničnímu mostu přes Olši. Trhá se Kulajda. Musí se připravit k oslavě narozenin Pitríse.

S největší obezřetností překonáváme „železničák“ a po místních cestách projíždíme Koukolnou, abychom vzápětí vyjeli až u přejezdu před dětmarovickým nádražím. Antek nás vede doprava na cyklostezku zpět k Olši. Jenom upozorňuje, že zde mohou, přestože je cesta vyhrazena kolům, jezdit i auta. Nejčastěji to jsou myslivci. A taky že jo. Za chvíli máme za zadkem kávovou „stodvacítku“. Tak ji pouštíme před sebe. Nimrodi nám děkují. Asi byli na obhlídce posedů. Vyšlo slunce. Po levé straně je plot EDĚ a struha plná vody, s největší pravděpodobností bude vtékat do Olše. Po půl kilometru nám přehrazuje naší cestu. Jsou zde základy nově budovaného mostku. Svačíme.

Po řece plují vodáci. Zdravíme je hlasitým „AHOJ!“. Jé, vždyť jsou to naši známí od posedů „U orla“. Skarbowy nás zvedá do sedel. Musíme překonat struhu po betonové navigaci.Zprvu se ostýcháme vodu přejet. Nakonec nám Antek ukazuje, že se to dá. Ano, dali jsme to postupně všichni. Akorát u Doda, který se rozjel a dal nohy až na řidítka, jsem měl obavy aby jeho rychlost byla dostatečná k překonání vodního toku. Karamba, já jsem si nabral do pravé boty. Vjíždíme do polí. Cesty jsou lemovány vzrostlými duby a javory s nízkým hložím. Vzadu na poli se kosí kukuřice a traktory odváží siláž někam do Věřnovic. Při odbočování s příčné cesty se opět vyznamenal Evans jedoucí na vypůjčeném „schwinnu“ od Lály, jemuž podklouzlo přední kolo a on se poroučel napravo do oranice. Škoda. Na levé straně jsou obrovské kupy hnoje. Tak tam stojíme a vdechujeme tu libou vůni. Evans se už očistil, tak můžeme pokračovat dál, protože někteří „polomuži“ tvrdí, že to tady smrdí.

(Teď už mohu napsat, že to byla poslední velká cesta bicyklu v našem vlastnictví. V pondělí bylo Lále kolo ukradeno u ZUŠky v Mizerově!)

Přijíždíme k jinému téčku. Antek vytahuje GPS a určuje směr dalšího putování. Vjíždíme na pokosenou louku, ze tří stran obklopenou pásem remízků. Na pokraji louky stojí maskovaný objekt lehkého opevnění vz. 37 – řopík. Opouštíme kola a po záhozu se škrábeme na stropnici objektu. Dragon, pátrající po vstupu oznamuje, že mříž je zamčená. Nikdo není doma! To je škoda. O řopík se asi stará parta nadšenců – bunkráků, a jeho prohlídka by jistě byla zajímavá. Tak jsme si udělali nějaké fotečky, napojili se a vracíme se zpátky k brodu. Struhu překonáváme tentokrát bez zaváhání a šineme si to k přejezdu. Vítá nás cinkot a vzápětí se závory dávají do pohybu a nepouští nás dál. Po chvíli se od Petrovic připlížila historická „bobina“ v čele tkalounu vozů nákladního vlaku. Prázdné vagóny si to odduněly a nic. Závory jsou stále dole. Mona ukazuje, že závory se v případě „chycení“ auta na přejezdu dají ručně zvednout a přejezd bezpečně opustit. To se velmi zalíbilo Koumesovi a neustále zvedá závory, což vždy spustí cinkot zařízení. Naštěstí od Dětmarovic se blíží osobák na Karvinou. Tak ukázněně čekáme a nic. Ještě pojede třetí vlak. Už je tu. A vzápětí se závory, už bez pomoci Koumese, sami zvedají.

Hurá. Oddíl je tak natěšen z volné silnice, že aniž by zatočil hned za kolejemi vlevo, bezhlavě dupe do pedálu přímo do Dětmarovic. Marně na ně Antek hvízdá. A tak skupinka 4-5 jezdců pokračuje správně na Koukolnou, oddíl se řítí vpřed, aby za drahnou chvíli zjistil, že se ztratili rackové i Dodo a (?). „Asi jedeme špatně,“ suše komentuje Peggy. Tak se oddíl opatrně vrací a hledá odbočku, kterou minuli. „Jo, tady jsme jeli!“ Na konci aleje už čeká Mona a vede oddíl kolem božích muk na hlavní silnici a kolem nově budovaných chodníků, přes silniční most napravo na násep Olše. Zde narážíme na Antkovu skupinu. Krátké napojení a pokračujeme dál už po nově budované stezce po náspu Olše.

Na březích probíhají těžké zemní práce. Obrovské balvany jsou usazovány do odbagrovaných břehů. Teď je zde ovšem klid. Vždyť je sobota. Po levé straně lužní lesy, po pravé straně proti proudu volně tekoucí řeky. Přijíždíme ke stržené lávce na Sovinec. Halo, tady se odehrávalo několik závodu jarního rodea. Za chvíli už uvidíme stavbu nového ocelového mostu na Ostravu. Blížíme se ke staveništi a komplikovaně objíždíme parovod. Vracíme se k plotu a pár nadšenců: Dragon, Tříska, Dodo a Mona se jdou z lávky pro pěší podívat jak pokračuje montáž mostu. Má být co nevidět otevřen. Dělníci už pokládají rošt z roksorů na mostovku. Zbytek oddílu lelkuje u svodidel. Čeká nás závěrečná fáze putování.

Šustíme si to po skrývce náspu až k železničnímu mostu. Zde ještě není položený struskový koberec. Podjíždíme most, až na pár jedinců, tahající své kola přes koleje. Antek vytahuje GPS a posílá Rendyho hledat další poklad. Rendy se po chvíli vrací, špinavý od rzi a prachu. Našel. Prozkoumávají schránku. Ostatní nemají už síly, ani zájem se podívat co plastová krabice skrývá. Rendy ji vrací na původní místo. Po chvíli Evans oznamuje, že ji také našel. Tak ho Antek nabádá, aby ji uložil na původní místo. Evans vypadá jako Rendy. Projel nákladní vlak s hrbatou 130-tkou v čele. Závěrečné putování se odehrává už na asfaltu. Rendy ještě stačil vystrašit protijedoucí manželé s vozíkem za kolem, když je objel v protisměru a jsme u lázeňského mostu. Několik borců si na kruhovém objezdu vychutnává „kolečka“ a přes lázeňský park dorážíme na parkoviště k TESCU. Je půl třetí odpoledne. Ujetá vzdálenost okolo 30 kilometrů. Monovi odpovídá poslušnost tachometr. Takže pouze Antkův odhad. Loučíme se a rozjíždíme se domů.

                                                                                                                                                                                                                                                                            Mona