Ráno je mrazík. Skrz hustou mlhu se snaží prodrat paprsky jarního sluníčka, ale moc se jim to zatím nedaří. Uháníme „slonem“ Klárkou až do Svinova. (Skauti, co byli s námi na nádraží jeli na druhou stranu). Je nás zde nemálo, ale ani ne dost. Rysům chybí Páťa a Dalmi, Lišákům Saly a Infin. Vydry postrádají Doda. Také dva nováčci, včera dorazivší na oddílovku, tu dnes nejsou. Ačkoliv se dušovali, že určitě pojedou (asi to bylo pro jejich rodiče silné kafé!).

Do vlaku si Antek připravil dva hlavolamy s hracími kostkami. Z „3D“ pohledu měli synci přečíst součet ok na spodních stranách třech kostek. První kostka byla normální. To znamená, že součet protilehlých stran je sedm (vždy sedm!). Druhá kostka byla falešná. Vendy hlásí, že na spodních stranách je součet 61! To Antka úplně uzemnilo. Kamo se směje. I jiní výtečníci sází na tipování, ale jsou Antkem odehnáni.

Tříska, Runy a Jack si dokonce vyrábí z papíru kostku a laborují s jednotlivými stranami. Zkrátka –­ kdo do Opavy pošeptal „skarbowemu“ do ouška správný výsledek, obdržel červený plastový žeton. Radistickou olympiádu, po poradě s oddílem, přesouváme na pozdější dobu, a to samozřejmě není dobrou volbou, jak se později ukáže. Frčíme si to Slezskem. Rybníky, pole, remízky, vesnice, zahrádky u trati, rozbité betonové řopíky. Poslední cáry mlhy se ztrácí, rodí se krásný jarní den. To vše lze sledovat z vrchního patra „slona“. Opava - východ, sypeme se ven. Kamo se směje.

Na hradeckém peróně je povolena svačina, protože mnozí jsou již značně vysláblí. Odstrojujeme se, po mlze ani památka, sluníčko svítí na plné pecky (Sobík se už odstrojil ve vlaku a teď postrádá „tříproužkovou“ mikinu. Kamo mu ji vyměňuje za žeton. „Že nemáš, nevadí. Strhnu ti jej v další hře!“). Antek vysvětluje jinou hru se žetony. Tato hra je ovšem na družiny a žetony zde slouží jako hrací potřeba, nikoliv odměna za provedený úkol! Jedná se o skákačku, kdy desetidílnou sadu musíte přeskákat tak, aby vám zbyl poloviční počet na sebe navršených dvojic žetonů. Před nádraží přijíždí trolejbus. Mnozí hoši ho vidí poprvé v životě! Dojíst, upravit se, odchod. Páskujeme se do „regíny“, na nás zde už čekající. „Odstrojte se, pojedeme asi hodinu a půl!“ vybízí vedoucí Trojkaře. (Kamo se směje!). Proto jsou mnozí překvapení, když po čtrnácti minutách paní v palubním rozhlase hlásí: „Hradec nad Moravicí, konečná stanice, vystupovat!“

„Do háje se „všímačkou“, pořád ji tady hrajeme a všichni ji znají!“ odpovídá Antek na můj záměr uspořádat další závod do OZNB. Má pravdu, vždy ji tady hrajeme! A posledními otázkami vždy bývají „římský“ letopočet na kapličce u náměstíčka, a výčet „svatých soch“ v kapličce. No, dobře! Tak ji nebudeme hrát, ani Sir III. nepůjde na volno! (A že tu špacírovali zlatý Sir, a modrý Sir). A tedy ani on, ani Séba, Sysel, Júňo, Vítek, Špejlík a Startér neví, že v kapličce dlí: sv. Florián, sv. Jan Nepomucký a sv. Šebestián). Ale že jiní ví, třeba veterán Tříska, když se Antek zastavuje na mostě přes Moravici s dotazem, co to je to za řeku, co pod námi teče, je nabíledni. Ne, není to Olza, je to Moravice. Až budeš chodit sedm roků do oddílu, taky to budeš vědět! A jako Tříska, to budeš na Antka potichu křičet. Kamo se směje. Zkrátka – budeš!!

Na náměstíčku pod mohutnou lípou se posilňujeme. Část oddílu odběhla do blízkého nákupního střediska, aby doplnila zásoby vesměs poživatinami nezdravými a pro děti nevhodnými. Setkáváme se s Frydrychovými. Lú má kraťasy. Harry a Maco půjdou lovit „kešky“, Lú půjde s Lálou a budou si vyprávět, bo se dlouho (dva dny?) neviděly. Balíme bundy do loapu a stoupáme nahoru k zámku. A kopec je to pěkný.

Po cestě se nám přihodila podivná událost. Za čtyřicet let činnosti v oddíle si nevzpomínám, že bychom se s ní někdy setkali. Před kostelem narážíme na smuteční průvod. V čele sjíždí pohřební vůz a za ním pomalu kráčí špalír pozůstalých. Ženy jsou uplakané, muži svírají pěsti. A naši synci jdou jak balíci, nikdo se nezastaví, a ani čepku nesmekne. Místní kutálka hraje písničku. Je mi děsně povědomá, ale nevím, nevím co to je. Až dlouho po té, než jsme dorazili k Červenému zámku mi Antek říká, že to byla písnička Michala Tučného „Tam u nebeských bran“. Uff!

Vnikáme do zámeckého areálu bránou Červeného zámku a mašírujeme si to na nádvoří k Hodinové věži. Ale ouha. Dvířka jsou zamknuta a samotná železná brána zajištěna mohutným řetězem a zámkem. Probíhá rekonstrukce nádvoří. To je škoda. Mohli jsme zase posvačit. Kamo se směje. Tak se alespoň pořizuje pár foteček a hurá k Bílému zámku. Před objektem stojí v levé polovině předzámčí mohutný platan. „Antku, vyfoť mě!“ Loapy letí do trávy, i bundy padají na zem a hoši se sápou na spodní, téměř vodorovnou větev. Nastávají pravé fotografické orgie. Na snímku č. 15 je vidět prchajícího Monu z místa, jak on tvrdí, nerozumného počínání. Člověk nemusí být dendrolog, aby poznal, že mohutná větev má sama co dělat, aby udržela svoji váhu. Ne tak, když se na ní navěsí tlupa výtečníků z našeho oddílu. Karamba, to by byla blamáž, kdyby větev nevydržela. To si, zkrátka, vůbec nedokážete představit !Ale třeba jsem jen škarohlíd a nic se vlastně nestalo!

Ale hoši se, kolem fotografů, sunou naštěstí dále. Obligátní „fotéška“ u hradeb, několik portrétů do památníčku, júvanečky, nechoďte všichni k té balustrádě, nebo celá ta terasa určitě s námi spadne! Nespadla! Několik borců zkouší skoky z nejvyššího schodu, ostatní se nezapojují, protože top není za žetony. Až u Bílé věže vysvětluje Antek na nástupu, že půjdeme hledat nejnižší letopočet na cihlové hradbě.

Rozprcháváme se. Trojkaři osahávají cihly a prstem si drží letopočet. To aby někdo jiný jim ho nezabral. A hlasitě se dožadují Antkovy přítomnosti a zanesení do deníčku. Závod vyhrává Švejk s datem 1914. I když si myslím, že nejnižší datum nebylo objeveno. Ostatně, ta nejnižší data jsou umně vysekána kamenickým dlátkem, povětšinou švabachem zapsána. Nejnižší námi objevené datum lze dohledat v dřívějších zápisech z Hradce. Dohnali nás Lú, Harry a Maco. Kešku s nutností gumových holínek našli.

Posloucháme za Bílou věží ukryté reproduktory. Žádná hudba, žádný Beethoven, jenom drozdi na stromech zámeckého parku trylkují. Za dřevěným mostem, kde starší hoši pýřití, za asistence fotografek Lú a Lály, vymýšlí různé varietní výstupy, nesoucí se v slaboduché atmosféře (to před Antkem nebo přede mnou by se takhle neodvázali!), stoupáme k bustě nějakého pána. A jestli to nebude ten Beethoven. A je to on. Pěkné místo, kamenné lavičky okolo, nové stromečky vysázeny. Sir uvádí v praxi moji hypotézu ohledně vydlabaných korýtek v kamenných sedácích parkových laviček. Domlouváme se, že na další vyhlídky nepůjdeme a když je tak pěkně, slezeme hned na Mariánské louky a rozbijeme „tábor“ pod stromy.

Spouštíme se krkolomným svahem dolů k řece Moravici. Po levé straně se zařezává do svahu rokle. Kuláče, špalky a části kmenů jsou zde nakupeny, snad „utekly“ dřevorubcům poklízejícím svah, snad to bylo záměrné. Uprostřed svahu leží již několik let padlý velikán. Napůl ztrouchnivělý. Vysoký pahýl zlomeného kmene ční jako varovný prst, že všechno je pomíjivé. Ale naše synky to nezajímá. Ti přetřásají předloňské kousky kocoura Koumese. Ten zde tenkrát opravdu „perlil“. Zde na svahu třeba rozfoukal již uhaslý oheň po lesních dělnících, na louce za řekou, kam už běží natěšení mladší hoši v čele s Antkem házel mobilem do dáli i do výšky, zkoušeje při tom platnost gravitačního zákona.

Postupně, jak docházíme, si sedáme na kamenný „stonehenge“. Není to kruh, není to ani elipsoid. Nejvíce se to blíží hřišti na snajpra. Pár Monových pohádek o místní lokalitě, o stromech, vodičce, o kytičkách a zrušených toaletách dřívější dětské organizace. To nejvíce nadchlo Antka. Ale konec řečí, hurá pod stromy. „Mona, mám se už převléct do sportovního?“, ptá se Startér. „Samozřejmě, to musíš!“ Ne všichni však věci „na lítání“ mají a následně se válí v kalhotách po rozmetaných krtincích, aby se večer v těch samých svršcích povalovali po sedadlech vagónů. Mnozí hoši se převlékají do kraťas. A už se to mele, už je nástup! A ve hře jsou žetony. Tak pojďme!

Prvně se přetahujeme pomocí vázacích popruhů. Každý s každým, ale výsledky se zanáší do dvou tabulek. Mladší a starší. Každému se započítává kolik soupeřů přetáhl. Navrch mají hoši vesměs podsadití, co rádi jí a málo se pohybují. Výsledky zapisuje Antek. Následuje závod na družiny. Vidoucí musí své nevidoucí družiníky přivést do přiděleného kruhu. Zde jasně vítězí Rysové. Je jich nejméně a Kamo přeřval ostatní naváděče. Nakonec loukou bloudí pouze dvě figury. Tuším, že to jsou Sobík a jak jinak – Júňo. Ale Třískovi, už na hranici nervového vyčerpaní, se je nakonec podařilo dostat do cíle. To je tak, když na nevidoucího řveš: „Doprava, doprava! To je ta ruka, co s ní ve škole píšeš!“ A on je to levák!!           

Nemůžeme si odpustit pod kouzelnou kulisou neuzlovat. Kolíky už jsou v louce zaraženy, družiny se dohadují, co kdo bude vázat. Problémem u Rysů je, že všichni umí vyrobit „akorát“ loďák. Ale nakonec se domluvili a uzly si rozdělili. Malý Satan vyfasoval „ambulančku“. Máme dost las (zázrak!), můžeme jet najednou. První kolo vyhrávají Vydry. Lišákům povoluje uzel. Rysové umí akorát loďák. Ten Séba uvázal špatně. Jedeme druhé kolo. Zde jsou rychlejší Lišáci. Troufl bych si říct – rychlejší než Vydry v prvním kole. Ale Antek oznamuje, že platí první kolo a tím to hasne. To druhé bylo takové „vydýchávací“. Vydry získávají žeton. Občas sice foukne chladnější větřík, ale sluníčko pěkně svítí. A v lese rostou sasanky hajní. Loučí se s námi Frydrychovi.

Probíhá signalizace. Rysům Kamo nesmí „vysílat“, protože Kamo má na "morseovku" armádní zkoušky. Shrek signalizaci tak kope, že „přijímačka“ Kamo je z toho zmatený. Nejrychlejší jsou Vydry. Od Lišáků zaznívá text zprávy až k vysílačkám. „Mona, můžeme si dát jídlo?“ ptá se Mates Antka. „Já nejsem Mona! Já jsem Antek. Mona je ten starý a škaredý pán! A jaké jídlo? Vždyť jste před chvíli jedli?!“ Vydry odchází s Monou na závod s „létajícím“ talířem, ostatní šmátrají v loapech a vytahují poslední zbytky obživy. Antek nestačí hladové zjevy odhánět od svých věcí. Ne, že by tam měl nějakou pochutinu – vhodnou pro obyčejného člověka, ale několik „zasloužilých umělců“ mu už pošlapalo osobní věci a „téměř“ nakoplo fotoaparát. Vlastně nechápu počínání těchto „rosomáků“, co šmatlají po cizích svršcích a osobních věcech. Ale to je tím, že družina nemá svůj „tábor“ a tito výtečníci vždy zapomenou, kam si odložili.

Vydry se vrací a předávají červený talíř Lišákům. Pět Lišáků nemá na to, aby přehodilo sedm Vyder. A taky že jo! To Rysové jsou pouze čtyři, a kdyby Kamo tak špatně nevrhnul, podařilo by se jim Lišáky přehodit. A tak se vlastně žádné překvapení nekonalo, zvítězila družina s nejvyšším počtem členů. Chceme jít na kamenný „kruh“, ale usadily se tam jakési postarší ženy se psy, nemajíce se k odchodu.  A do toho se ještě vložil Sir a s těmi psy se nahání po louce v obrovských kruzích. Aby toho nebylo málo, šla si s nimi ještě povykládat Lála.

Hřiště postaveno, šátky zasunuty, hra liščí ocásky připravena. První zápas je na družiny. Vítězí Vydry zásluhou oblud Runyho a Švejka. Také jejich počet hraje roli. Následně nastupují mladší hoši proti sobě, tam zvítězil nevím kdo, a potom nastupují samozřejmě starší, aby si to vyříkali. Vyhrál asi Švejk. A úplně nakonec hrají všichni proti všem. Vyhrál asi Švejk. Antek rozdává žetony. 

Přesouváme se ke „stonehengu“ obvyklým způsobem. Všichni leží na louce v jedné lajně, na signál se vztyčí, otočí a „pádí“ k balvanům. Zpestřením je, že všichni mají na očích šátky a tudíž nevidí. 1 minutový limit nalezení kruhu jsme asi přepískali, protože do něj se nevlezli akorát Tříska a Sobík. Třeba takový Startér vystartoval po signálu takovým tempem, že Antkovi vypadl „foťák“ z rukou a jal se ho zachraňovat. (Antek má fotoaparát vždy zavěšený na krku, takže se nic přístroji a ani Startérovi nestalo.

Prvně si zahrajeme snajpra. Rysové se spojují s Lišáky. V poli je nedostižný Startér. Spojenci si vedou dobře, ale to nestačí. Vydry je nakonec poráží potupným způsobem a hru raději rychle ukončujeme. nastává zlatý hřeb dnešní výpravy. Běh po balvanech. Podnikneme dvě kola, rychlejší čas se bude počítat. (Teď mě napadlo, že já musím mít výsledky i z minulých, dávno proběhlých výprav. Možná by stálo za to porovnat je s dnešním závodem. Ale protože se tady na tyto řádky z družiníků nikdo neprokouše, nebudu nic řešit).

Odstartování předcházelo poučení. Ale Sobík si asi na uších seděl, či byl tak rozčílen touhou dobře se umístnit, že hned po startu zakopává o ten největší balvan a hází „tygra“. Naštěstí mimo kameny, do trávy. Toto pěkně začíná! Karamba, asi jsem se při tom školení špatně vyjádřil! Ale Sobík se sbírá ze země a opět, na pokyn Kama, vyráží na trať. Závody pak probíhají bez pádu. Sysel dosahuje v obou kolech naprosto shodného času. Vítězí Švejk (12,56 s.), před Runym a Jackem. Na posledním místě je Shrek. Ten si obě kola „prošel“ v časech okolo 24 vteřin.

Končíme „vychytávanou“. Švejk při úprku před naháněči špatně odhadl vzdálenost mezi balvany a při skoku narazil holení do kamene. Hned se shání po ošetření, po opláchnutí pitnou vodou. „Si to nasliň. Ve slinách je ptyalin a ten staví krvácení!“ Všichni chytači dostávají žeton, protože se jim podařilo do dvou minut pochytat oddíl. Nejrychlejší při tom byli Vydry. Lišáci to taktak stihli do limitu.

A to je všechno. Odcházíme balit se. Bo Antek jde na noční směnu, a nemůžeme si nechat ujet vlak. Za žetony se vyměňují nepořádníkům volně povalující se lasa a jiné součástky výzbroje a výstroje. Kolíky vytahujeme z louky, dočisťujeme tábořiště. Část oddílu hodlá dále pokračovat v kraťasech. Je teplo. Shrek odbíhá na Kamovu radu do blízkého křoví, ulevit si. Ale počíná si přitom tak nešikovně, že svým jednáním baví celý oddíl. Vyrážíme.

Sluníčko se kloní k západu, vše je takové medové… Na nádraží vybíráme žetony a zapisujeme body. Regína zrovna přijíždí. V Opavě na peróně naskakuje na tabuli zpoždění našeho rychlíku od Olomouce. Dáváme tedy zapomenutou radistickou olympiádu – komory. Ale při jejím luštění jsem byl více vynervovaný já, sledujíc ubíhající hodiny, než samotní hoši, různě po lavičkách a zemi zprávu, vyžebranou tužkou od Matesa (neboť Mates si vzal na výpravu celý školní penál!), luštící. A motorák je už zde. Páskujeme se dovnitř. Cesta potom, až na nevysvětlitelné pochybení páně Shreka, který se zachoval v „brňáku“ jako naprostý „idiot“, končí v pohodě. Vystupujeme na nádraží u za tmy. Rodiče si rozebírají synky. „Tak běžte dříve spát, dnes bude noc kratší!“ S Antkem a Lálou později při cestě zažíváme dobrodružství, ale to už je jiné kafe.

                                                                                                                                    MOna, foto Antek, Lála