Ráno je na nádraží devět členů, Mona, Lála, Infin a já. Ostatní členové se tak nějak omluvili.
Věkový průměr si ani netroufám spočítat. Oddíl je tuze přestárlý. Cestou na Skalku, kdy jsem šel v podstatě jen s dospělými hochy, jsem to s nimi rozebíral. Další rok všichni musí do vedení oddílu, anebo z oddílu odejít a účastnit se akcí jen jako hosté.
Už po několikáté při placení jízdenky zažívám nepříjemné chvilky. Slevový program ČD je tak šikovný a kombinačně různorodý – prostě jednou storno jízdenek, rozsáhlá debata a pak nějaká prapodivná sestava jízdenek. Ve vlaku už průvodčí vyžadují průkazky, tak jen trnu, kdy ještě doplatím nějaký bonus.
Na perónu potkáváme Bubáka s jeho novým elektrokolem. Na nástupu vysvětluji všem, jak funguje rotační, kódový zámek a jakou má číselnou kombinaci. Ve vlaku se každý pokusí na čas zámek otevřít.

Podaří se pouze Talíkovi, Startérovi a Kubkovi. Nejlepší čas měl Kubka a tím si zajistil bonusový žeton do Finské stezky. Stihneme ještě radistickou olympiádu – semafor.
Na dětském hřišti v Mostech u Jablunkova vysvětlím i druhý bonus k Finské stezce. Pokud jsi byl vyřazen a dotkneš se jako první totemu, můžeš se vrátit do hry.
Máme v plánu jednu jízdu na bobovce a pak pokračovat dále, jenže ouha, bobovka jede až v deset a je teprve devět. Tak nic…
Teď je náš další cíl horní stanice lanovky. Startovní stoupání…, no sjezdovka.
První svačina a po ní se konečně rozjíždí DOD – Finská stezka. Začínáme stupidním hlavolamem. Zeptejte se Infina, Séby, Sysla, jak moc byl stupidní. Pro ty, co to zvládli do pěti sekund samozřejmě nadále stupidní hlavolam. Nejdéle se trápil Talík.

Další soutěž, hod kofolou, končí hned jak začal. Hází Honzík. Po dopadu PET láhev praská a gejzír kofoly prská z láhve ven. Voni už i ty PET láhve šidí a dělají je tenčí. Po Marsově táboře přeci víme, jaký tlak PET láhev vydrží. Soutěž je anulována.
Provázek z hlavolamu poslouží pro další soutěž. Uvaž jednou rukou na druhé lodní smyčku. Jako poslední uváže (neuváže) Vrána.
Ze sjezdovky, vrcholu Fojtský grúň, je moc hezký výhled na protější hřeben Beskyd. Pěkných výhledů bude během dne ještě hodně. Z mnoha míst je i Malá Fatra viditelná.
Poté, co si Startér umyje nalezený popelník, aby jej mohl doma darovat tatínkovi, odcházíme po modré značce mírným klesáním na další stanoviště Krásná vyhlídka. Jedná se o camp, o kterém v mapách není ani zmínka. Přicházíme k místu a Talík včas zareagoval a dotkl se totemu, který zde je. Vrací se zpět do hry. Tábořiště je hezky upravené, louka posekaná. Na kraji stojí jedno auto a za ním někdo je.
Dávám nástup, vysvětluji, jak jsem tábořiště objevil a také, že vlastně nevím, komu patří. Ptám se na dálku přes rameno muže za autem, jestli neví, čí to tu je…   „No moje!“ odpoví hned.
A tak se s ním dám do řeči a nestačím se divit. Starý tramp, který to tu dal dohromady, vše vybudoval a nabízí přes aplikaci bezKempu. Za chvíli si tykáme. Jeho jadrná řeč je občas odzbrojující. Jo z Karviné znám Trojku. Dokonce i naši mohylu zná. Dotaz na Kima. Je z osady Reskátor a přezdívku má Jacker. Znáš?
Začínáme další soutěže do Finské stezky. Prohoď okýnkem do domečku tři tenisáky. Mimochodem domeček zrovna Jacker natíral. Nijak ho to nerozhodilo. Talíka asi ano, protože se netrefil ani jednou a hned zase Finskou stezku opouští.
Šifra had. Hráno i v Hradci nad Moravicí. Jen tam to bylo na družiny a tady na jednotlivce. Končí Honzík.
Pět míčů do kruhu. Tři tenisáky, volejbalový a házenkářský. Za každý, který zůstane v kruhu je bod. Tady pohořel Séba. Všechny se podařilo umístit pouze Talíkovi.
Odcházíme, čeká nás nejnepříjemnější přesun na Šance. Tři kilometry po asfaltu a betonu.
Několikrát mne dnes hoši vytočí svojí nepozorností a rušením na nástupech. Při jednom nástupu vypěním a nechávám další soutěž na Startérovi. Nevymyslel nic, ale alespoň se hoši krapet zklidnili.

U kaple před hradiskem chůze po obrubníku. Vítek ušel dva kroky. Prý ho to sfouklo.
Vcházíme do příkopu hradiska Šance. Někteří jsou zde poprvé, takže nemohou posoudit ony velké změny. Pro mne, byť to vidím už podruhé, je to neuvěřitelný počin.
Ve hře už je jen Kubka, Startér, Júňo a Sysel. Další soutěž, po slepu na čas projít označený úsek v příkopu. Nejpomalejší je Kubka.
Přicházíme a vcházíme do infocentra. Protože jsme tu celkem pozdě, jsme zde většinu času sami. Samotná stavba infocentra je velice hezká, nerušící krajinu. Expozice uvnitř je celkem skromná, ale jelikož je určena výhradně hradisku a spousta věciček je řešena moderním způsobem, určitě není nudná. Paní z infocentra spouští i prezentaci pomocí dataprojektoru a odpoví na několik otázek.
Loučíme se a odcházíme. Teprve teď vcházíme přes Uherskou bránu do samotného hradiště. Šplhem na starou třešni se loučí s Finskou stezkou Sysel. Měl nejhorší čas. Uprostřed hradiště bývalo kdysi fotbalové hřiště. Na tomto místě, na posekané louce, dnes už bez branek, odehrajeme poslední rozhodující bitvu o vítězství. Júňo vybírá Startérovi pomocníky a Startér jemu. Bude to souboj v přetahování. Dramatickou bitvu nakonec vyhrává Startér a jeho pomocníci.
Ještě k samotným Šancím. Vlastně nevím, co je správně. Hradisko Šance, hradiště, pevnost, tvrz, Velké Šance. Když jsem mluvil, že jedeme na Šance, Infin i Startér si mysleli, že jedeme na přehradu. Tak snad už kluci příště budou vědět. Mě se nejvíce líbí hradiště Šance.

Jsou dvě hodiny. Rád bych dodržel plánovanou trasu, ale čas pokročil a cesta přes chatu Skalku je obtížnější. Není o moc delší, jen stoupání a klesání je pro některé už asi moc. Raději volí bobovou dráhu a v podstatě jen sestup do Mostů u Jablunkova. Při kontrole vzdálenosti mi vyšlo skoro stejné číslo. Skupina Skalka – 7 km, bobovka – 6,5 km. Na bobovou dráhu v Mostech odchází Mona, Lála, Kubka, Honzík, Talík a Vrána.
Na Skalku, cestou necestou, neboť polovinu trasy jdeme mimo značení a pro všechny je tento výstup na Skalku premiérou, se mnou odchází Sysel, Séba, Júňo, Infin, Vítek a Startér. Vlastně jen Startér nemá osmnáct let, ostatní jsou plnoletí. Proto ta diskuse o posledním ročníku a táboře pro mnohé z nich. Aby bylo pochopeno správně, nikoho z oddílu nevyhazuji. Jen jsem vedl debatu o nutnosti omladit obsazení družin a o možnosti pracovat dále ve vedení oddílu.
Sysel do poloviny trasy tvrdí, že tudy už šel, tady to poznávám. Jenom ty trasy jsou mnohdy podobné a lehce zaměnitelné. Nakonec ho přesvědčím, že nemá pravdu a je zde opravdu poprvé. Tempo je ovšem vražedné. Krátká zastávka je jen u Strže strachu. Na chatě jsme za hodinu. Dáme si odpočinek a lehké občerstvení. 
Vlak nám jede v 17:00. Máme na to už jen necelou hodinu. Původní záměr, stavit se ještě na mohylu, padá. Takovým fofrem jsem ještě ze Skalky asi nešel. Na nádraží se opět všichni šťastně setkáváme.
Co se dělo v bobkové skupině nevím, jen prý jeli jednou, neboť i zde šly ceny nahoru.