Po půlšesté hodině ranní jsem vyrazil s šelmou psovitou na procházku. Na jihovýchodním nebi se hrdě pnul lovec Orión, u nohou mu seděl jeho pes Lailapsos, se zářícím modrým okem – Síriem. Na východě se začaly rdít červánky a jasně zářila planetu Venuše, nade mnou doprovázena Jupiterem. A já si kladl otázku – bude dnes pěkně? Vždyť na NETu svítí u dnešního dne mráček s deštěm!
A pak se na západním nebi, kolem času 6.06, objevila jiná, zářící hvězda. Pomalu stoupala v nadhlavník a svůj svit zvětšovala do úplného rozjasnění. Kosmická stanice ISS 20. Kdo neviděl, nepochopí. Znamení? 
Lála má moc času, a tak při útěku na dřívější autobus až na zastávce zjišťujeme, že jediný kdo není připraven na dnešní výpravu, je Sir (pes kokršpanělský), protože mu chybí řemínek.

Tak Lála pro něj sprintuje nazpět domů. Podařilo se. Nastupujeme do autobusu už kompletně vyzbrojeni a vystrojeni.
V nádražní hale je už většina oddílu. Mile mne překvapila přítomnost Evanse a Štěpky. Ti nebyli včera na oddílovce. Chybí však Koumes, Dodo a Sněžka s Dannym. Sněženkoví bratři dorazili s omluvou, bratři Sznapkovi jsou údajně omluveni, tak je vše v pořádku. Chybí tak pouze kdokoliv z Racků, ale s tím jsem už smířen – takže se vlastně nic neděje.

Tornádem si to fičíme do Bohumína a pak přesedáme na osobák do Svinova. Vagón je zalitý sluncem. Rodí se krásný den. Ve Svinově kupujeme lístky na tramvaj v informacích před nádražím, a slečna za přepážkou mi osvětluje přístup na Svinovské mosty. Ty prochází generální rekonstrukcí. Rozdávám biletky na „šalinu“. Říká se v Ostravě tramvaji „šalina“?  Nebo je to jenom „brněnský hantec“? Není čas na přemítání. Kuba mi sděluje, že má strach, protože tramvají ještě nikdy nejel. Naloďujeme se do „astry“ a frčíme si to na „smyčku“, neboli na „Vřesinskou“. Část oddílu, pod vedením Evanse, hraje dětinskou hru – kdo vydrží celou jízdu bez držení. A není to snadná záležitost.

Na „smyčce“ přesedáme na „pětku“. Jenom, jako starý pamětník, dávám k dobru, že ještě pamatuji cestu na „Bíťák“ ve starých dřevěných tramvajích. Jízdu periférií města, poli a lesy zvládáme v pohodě. Ranní chlad je zahnán. Vystupujeme na zastávce Dolní Lhota a po silnici v zástupu stoupáme do Čavisova. U pomníku Ostravské operace (to je to „dělo“, o němž neustále mele Švejk), se zbytek oddílu převléká do kraťas, pouze Štěpka kraťasy nemá, ačkoliv to bylo výslovně v propozicích uvedeno!! Vyrážíme na vrchol kopce. Mám problémy. Nevím, kde mám odbočit. Podvědomě odbočujeme správně. Neumím si však vysvětlit, proč nejdeme kolem vodojemu. Honza nás všechny přesvědčuje, že půjdeme švestkovou alejí – ačkoliv zde nikdy nebyl, (a celý oddíl mu kyne hlavou – nechce se jim vracet!), a pak se napojíme na polňačku vedoucí od vodojemu. Ale to není nutné, protože jdeme správně. Alespoň to tvrdí Lála. Ano, mají všichni pravdu. Scházíme po louce k rybníku. Po jeho hladině plují desítky divokých kačen. Joj, tolik kdyby bylo členů oddílu. Počítáme je a u čísla 50 říkám dost. Pěkné by to bylo mít takovou základnu.

To už zvesela hrajeme nálety. Trojkaři bojují o tři známky, které jim byly dány do vínku. Dorážíme k hájence a kolem pomníčku bratrů Richterových se noříme do lesa k Bítovskému mlýnu.

Na srazovišti se vítám s Akimem, vedoucím BVÚ. Pamatuje si, že loni jsme tu nebyli. No, nebyli – já jsem nemohl!! Získáváme propozice a kráčíme na „naše“ místo. Rozbíjíme tábor v počtu „jeden stan“. Před námi táboří Čmoudící, Kadao z Opavy a Ostravská 30 s Dívčí Dvojkou. Jako první se od nás s členkou jednoho z výše zmíněných oddílů, seznámil Sir. Jednalo se černohnědou labradorku, jejíž panička nás varovala, že fena je značně vlezlá – tak to Sirovi určitě vadit nebude, tím méně nám.
Zanedlouho si před nás rozbili tábor i Lysáci z Malenovic, o kterých tak často čtu v Tomíkovi. (Časopis Asociace TOM). Na poradu vedoucích jdu s Lálou. Několik minut po poledni je na nástupu oddílů (je nás dnes zde na 250 lidiček), vztyčena státní vlajka a zahájen 63. sraz BVÚ. Zde je nutno podotknout, že první srazy BVÚ byly organizovány jako „Srazy časopisu ABC“ a náš oddíl Karvinská TROJKA byl jejím „zakládajícím členem“.

Po rozchodu odchází Sněžka zaregistrovat naše družstvo do zápasu o „Štít vítězů“ a obdržuje číslo 9. Nechápu ovšem, proč jako velitele družstva nahlásil Monu (To jako mně – vždyť já jsem si svoje odzávodil a v roce 1982 jsem svoje družstvo přivedl k druhému místu!). To už jsme najedeni, napojeni a převlečeni. Evans nemá „náhradní“ výstroj. A není sám! Tak pro koho ty „usmolené lístečky“ s výzbrojí a výstrojí píšu a tisknu, když se jimi valná část oddílu neřídí? No, pro sebe. Abych měl čisté svědomí a mohl vybírat známky. Asi! Evans a Aidi vypili dva energy drinky, tak uvidíme, jak jim to poběží.

A už to jede, už se to mele, už to běží. Na velkém oválu, v jehož středu stojí stožár s vlajkou, se odehrává první závod pětiboje – štafeta. Naši závodníci jdou do druhého (?) rozběhu, ale když vidím ty gorily, které po zaznění Akimovy píšťaly vyrazily se štafetovými kolíky v ruce vpřed, nedávám našem Jackovi žádnou šanci. A taky že jo. Potom však nastoupili naši sprinteři Aidi, Danny, Sněžka a Evans a doběhli jsme jako čtvrtí. Postupujeme do dalšího kola.

A další a další hlídky nastupují na startovní čáru. Nějak se v tom už neorientuji. Prvně si to mažou chlapiska jak duby, následně slečny sličné, potom nějaká drobotina, smíšené hlídky a čert aby se v tom vyznal. Po necelé hodině je štafeta odbyta a hlídky se rozbíhají k dalším soutěžím na tábořišti. Naši borci berou do ruky chůdy, jejichž několik exemplářů bylo právě přineseno. Boduje se kam až hlídka postupně dojde. Tak u toho jsem nebyl, ale stačilo mi později shlédnout několik snímků pořízených Lálou a nebudu to komentovat.

Naši nesoutěžící hoši mně totiž obtěžují takovými řečmi, jako že nemají co dělat, a že se nudí. Tak jim zaprvé půjčuji psa (Kuba se Sirem se vyběhal dosyta), vzápětí je doprovázím do kulturního střediska, kde si prohlížíme pracáky – osobní deníky a oddílové kroniky. Po chvíli jsou Švejk a Štěpka navedeni na další soutěže. Jezdí s fúrikem, staví nejvyšší věž z makarónů, Švejk se dokonce přihlásil do závodu hbitý uzlík a do lasování – o výsledky jsem se raději nezajímal, když je dnes tak krásně.

Odcházím se Sirem před srazoviště, kde za cisternou s pitnou vodou je další závod pětiboje „Tetris“. Zrovna soutěží naši borci. Systém hry jsem nedokázal vstřebat, (nechám si vysvětlit později), protože mne Sir zase táhl zpět na tábořiště.

Tak jsem ho pustil, abych ho zanedlouho odchytil na volejbalovém hřišti, kde se pletl hráčům pod nohy, protože ho mezi sebe nechtěli vzít. Jestřábi z BVÚ staví dvě hranice táborového ohně, u Průzkumníků vaří Hroch (já si ho snad pamatuji z Koňského dolu z května 1977!!), a já se procházím po celém srazovišti. Zrovinka přijel Rosťa Kašovský – vedoucí Čmoudíků a s ním i ing. Jan Havelka, „emeritní“ starosta Klubu Českých turistů. Vzácná návštěva.

Naši bojovníci jsou připraveni pod svahem lesa, kde probíhá kombinované uzlování. Váže se sice na uzlovačkách, ale úplně přesně jak u nás. Protože závodí sedm závodníků, váže se dvakrát ambulančka. Naše družstvo je rychlé, což patrně vzbudilo podezření rozhodčích a v druhém kole nám neuznávají škotový uzel, který vázal Honza. Je to vlastně převrácena dračka a v oddíle s tímto „špatným vázáním“ bojujeme již drahnou dobu. Honza se spolubojovníkům omlouvá. Nu což. Je třeba se na „škoťák“ zaměřit na družinovkách.

Odcházíme k našemu tábořišti, protože naše hlídka má za sebou i „orientaci“ – poslední závod z pětiboje. Sněžka odchytává Akima a vrací mu naše číslo.

Před našim stanem svazujeme lasa (polovina výtečníků je má v klubovně!) a po načerpaní sil se družiny vrhají do OZANABu. Prvně jsme si střihli souboj jezdců a to hned tři kolečka, abychom dali šanci Rysům, ale Aidi s Dannym vždy vyletěli jako první. Vydry se střídají s Lišáky. Ovšem největší radost z tohoto klání má opět Sir, který se umně plete pod nohy koňům. Při posledním souboji chytá Štěpka nechtěnou ťafku do tváře a Sněžka (jeho kůň), vzdává souboj. Vydýcháváme se.

Pomoci loapů (protože polovina výtečníků má lasa v klubovně!), vytyčujeme hřiště na liščí ocásky. Sir je opět nadšen. Hrajeme tři kola. S přehledem vítězí Lišáci, především zásluhou gorily Evanse. Jediný, kdo nebyl ani jednou vyřazen – rozuměj nebyl mu vytažen šátek – ocásek – z kraťas, je tak Sir. Jeho ohon mu nikdo nevytrhl.

Na závěr ještě „pillos i rondinos“. Rysi posiluje Lála a Rysové se tak dělí o první místo s Lišáky. Pouze čtyři „rondinos“ jim proklouzli. Ale to už je čas na balení. Vytřepáváme stan, stahujeme střechu, skládáme tyče a balíme plachty. Švejk mne ubezpečuje – na svůj život, že všechny kolíky jsou sbalené. Nastupujeme a oddíl odchází. Ejhle, Švejk umřel. Evans našel ještě jeden kolík!

U tábořiště se loučím s Akimem. Je překvapen, že už odjíždíme.

Valíme se lesní cestou k horní asfaltce. Po nebi se táhnou záclony řasosloh a slunce je pichlavé. Je teplo. To není dobře. Véna si na sebe navlékl tepláky, ačkoliv jdeme všichni (vyjma Štěpky) v kraťasech. Za hájenkou pokračujeme v náletech. Kuba už nemá žádnou známku a ze hry vypadávají i Štěpka a Švejk. Pár jedinců si vypravuje historky z tábora. Zastavujeme u kachního rybníka, protože Sir se rozhodl, že se vykoupe. Z hrůzou zjišťuji, že je plný babek (háčkové plody lopuchu) a šlahounů ostružiní, které nejdou z „kožucha“ ven. To bude mít panička radost! (A taky že měla!!)

Kráčíme přes pole, stíny se počínají dloužit, nebe se zatahuje mléčným závojem. Spouštíme se skrz Čavisov po cestě dolů. Z několika komínů stoupá dým, jinde se na zahradě griluje, poklidná večerní idylka. Přicházíme ke křižovatce. A máme poslední nálet, přesněji řečeno: vyklizení tramvajové zastávky. Všichni se chytře schovávají za budku, nikoho nevidím, tak si lehám na konečně uvolněnou lavičku. Slyším rozhovor Evanse a Švejka: „A teď si představ, kdyby tu byl zombík křížený s pavoukem!“. To mi stačilo, ukončuji nálety a radši posílám Lálu, aby nám udělala společnou, zřejmě poslední fotečku.

Tramvaj přijíždí už za šera. Páskujeme se dovnitř, především na zadní plošinu druhého vozu. Za okny se míhá potemněla krajina, chvíli pole, pak louky a les a opět zástavba s rozžatými okny pokojů. Hoši vymysleli další dětinskou zábavu. Zavěšují se na držadla. Jenom trnu, kdy si toho všimne řidič tramvaje. Zastávka Krásné Pole. Tramvaj vyráží a duní si to lesním průsekem dolů do Poruby. Naši hoši visí na madlech.

Pojednou ostré brzdění, zřetelně jsem cítil přisátí magnetické brzdy na koleje, stropní světla potemněla, výtečníci zavěšeni na madlech svírají s podlahou téměř 45°, skřípot kol a pak – jemné ťuknutí. Tramvaj stojí, Evans vtipně dodává, že došel proud, přestože se stropnice opět rozsvítily naplno. Co se to děje? Tramvaják opouští kabinu a míří po drážním tělese k nám dozadu. Něco jsme srazili. Hoši se hrnou k zadnímu oknu. „Je tam mrtvá srnka!“ ječí Švejk na celou tramvaj. Neměl jsem se jít dívat. „Jé, ona se hýbe!“, dodává Švejk a zbytek oddílu se lepí na zadní sklo. Srna zvedá těžce hlavu, vidím jenom ty velké černé oči. Mele z posledního.

Tramvaják se vrací a všem oznamuje, že dál nejede, protože se jedná o mimořádnou událost. Tu musí vyšetřit drážní inspekce, která je už na cestě. „A jak je to daleko na smyčku?“ ptám se ho. „Asi tak čtyři kilometry!“ odpovídá. „Kolik?“, nevěřícně na něho vyhrknu. „No, asi 2 kilometry!“ upřesňuje. „Je to jeden a půl zastávky. Prvně půjdete po kolejích a pak se dostanete na cestu.“ Tak mu pěkně děkuji. Už vím, že nestihneme spoj ze Svinova domů.  

Vyrážíme z ostatními lidmi do noci. Míjíme zástavku Poruba – koupaliště a dostáváme se přes cestu na chodník. Výtečnící, co se vzadu vesele baví, asi má slova o bleskovém přesunu na Vřesinskou neberou vážně, čemuž nasvědčuje jejich tempo. Potkáváme modře blikající dispečerské vozidlo, ženoucí se k „naši“ tramvaji. Čelní skupina doráží na „smyčku“ v momentě, kdy nám odjíždí spoj na svinovské mosty. Až po drahné době se objevuje zbytek oddílu. Ale to už tu je další spoj. Doufám, že se nám podaří chytit „Pernera“. Jakéhosi mladíka se ptám, jakým způsobem se dostaneme ze Svinovkých mostů k nádraží. Tvrdí, že úplně stejnou cestou, jak jsme se ráno dostali na zastávku. Vyskakujeme z tramvaje. Máme necelých 12 minut. Lála chce přeběhnout cestu přes svodidla, ale všude je plno policistů (těch si nikdo nevšimnul!). Mažeme tedy po dřevěných schodech dolů pod mosty a přes kruhový objezd už jen tak lehce, směrem k nádraží, vyklusáváme.

Vlak přijíždí k našemu nástupišti přesně. Necháváme vystoupit tu hordu lidí a páskujeme se do vagonu. Domů přijíždíme o 14 minut později.  

                                                                                                                                                                       MOna