Ještě nikdy naše oddíly – Grifinovy TROJKY, neměly dohromady RODEO. Podnikli jsme společné tábory, letní i zimní. Uskutečnily se jarní ROBINSONÁDY, zimní ANTARKTIRIÁDY. Výpravy i expedice, tělocvičny, „spanilé jízdy“ a brigády Modrých racků. Odehrály se – MAFIE, putování „Po stopách Rychlých šípů“, Závod napříč městem, airsoftové bitvy. Ale ještě nikdy ne RODEO.
Oddílové RODEO je prestižní podnik. Koná se dvakrát do roka – na jaře a na podzim. Je to nejvyšší klání mezi družinami. Soutěže, úpolové hry, testy, zručnost, rychlost, síla, um, bojová morálka, tábornická praxe.
RODEO prověří soudržnost družin, schopnosti družiníků, kázeň, odpovědnost, povinnost, družinového ducha – dnes pojem naprosto nehmatatelný, ale o to silnější.
 

První RODEO se v karvinském oddíle odehrálo 7. – 9. května 1967. Tedy dosti pozdě. Snad to bylo tím, že oddíl musel ujít určitou část své cesty, aby se takovýto podnik mohl zrodit. Dnes následující RODEO nese číslo 90. To hoši z Olomouce na to vlítli ihned po založení oddílu, a jejich první RODEO se konalo v roce 1982 na podzim. A teď poprvé pospolu!

Pozorný čtenář si zajisté všiml, že oddílový podnik nemá číslo. Je to dáno rozdílným počtem podniků v Olomouci a v Karviné, proto jsme nechali pouze pořadová čísla RODEÍ. Byť by i to mohlo někoho zmást. Zápis je psán z mého pohledu. Proto se omlouvám, stala-li se nějaká příhoda, kdosi-cosi-kdesi prohodil, či provedl a v zápisu o tom není ani zmínka. S největší pravděpodobností jsem ten kousek, historku, přežblept, neviděl, neslyšel a ani jsem o něm nebyl zpraven. A to je ta pravá chvíle, čtenáři, aby jsi se ozval a danou skutečnost připomněl, popřípadě ji uvedl na pravou míru. Už se těším!!

1. den - pátek 22. listopadu 2013   

Nejsme už všichni. První část oddílu, tzv. kvartýrmachrů, zrovna odjela s Antkem. I Sir se s nimi svezl. Šlapeme si to z nádraží „hezky po svých“. Za námi v mléčném závoji zůstala věž žulovského kostela sv. Josefa. Jedná se o fragment středověkého hradu Frýdberg, kdy kolem válcové věže – bergfritu, byl později vybudován kostel. To značí, že celý hrad byl rozebrán a jen výše zmiňovaná hláska byla přeměněna v kostelní věž. Ve středověké hradní typologii počin naprosto ojedinělý.

Scházíme na místní náměstíčko a pak dál kolem večerky, dle příkazu silniční ceduličky – směr Nýznerov. Pár domků, nesoucí neklamné znaky německého stavebního slohu – jsme v Sudetách, potok s chladnou vodou, mlha a vůně tlejícího a páleného listí. Dostáváme se za městečko a míříme k soutěsce z žulových skal. Vyvřelý granit zde vytvořil impozantní bloky kamene, jak po levé, tak i po pravé straně, na sebe poskládané, mechem a rzí porostlé. Je to takové slavnostní, jako by jsi vcházel do jiného světa. Odpolední mlha se trhá a místy po zalesněných stráních, či loukách, běží slunce.

V hlavě přemílám, nedbaje tlachání kolemjdoucích chlapců, kterak jsme ráno vyrazili na třídenní výpravu. Půl hodiny před devátou jsme se sešli v hale karvinského nádraží. Část hochů nebyla předpisově sbalena, nevadí, naučí se. Ale proč má Sid loap, když nebyl uveden v předpisu, tomu nerozumím! Objevil se Rybařík a přebral kletry Trojčat, později si je vyzvedne Antek a dopraví je na Pavučinku. Do Svinova jsme dorazili „slonem“. Na sychravém nástupišti upravují družiny výzbroj. Koumes straší v kraťasech. Ani ty nebyly uvedeny v rozpisu výstroje!! Švejk vytahuje keksíky. Chce se jich zbavit, tak je pilně rozdává. Za chvíli je pod námi „nastláno“. Odcházím zjistit v doprovodu Sira, co táhne na vodítku Shreka (i když by to mělo být naopak!), ze kterého nástupiště nám pojede rychlík do Jeseníků, nebo chcete-li, do Jeseníku. (Zde bych měl poznamenat, že výraz „rychlík do Jeseníků“ není až tak zcela pravdivý – správně by mělo být uvedeno „rychlík do Rychlebských hor“). Po návratu jsem přinutil nepořádníky, aby si po sobě posbírali preclíky a rozšlapané brambůrky. Proto nemůžeme jíst na veřejném prostranství, protože to ještě neumíte. Přijíždí rakev s přívěšákem a řídícím vozem (ČD 843+043+943). Páskujeme se dovnitř.

Ve vlaku bylo příjemně teplo, ale tři cizí pasažéři si nerozumně sedli do našeho oddělení a nutně tak trpěli až do Mikulovic, kde vystoupila poslední cestující. V Opavě se souprava obrací, což u slabších povah vyvolává zmatek a když se tak opět děje i v Krnově, přichází mně o neklidu mezi oddílovým lidem informovat Švejk. Ale protože s Bobrem nevzrušeně sedíme a bavíme se, usuzuje, že řeči o tom, že jsme měli vystoupit, se asi nebudou zakládat na pravdě.

Za Třemešnou utekl Sir na chodbu a to se nelíbilo panu revizorovi, který nás překvapivě zaskočil a červeně nám orazítkoval jízdenky. Taky nabádá rozjívené čtveřice, aby se chovali jako doma nebo ve škole. Ony vůbec ty čtveřice (Sochor, Runy, Tomáš, Jack a Aidi, Koumes, Sid a Dalmi) ruší celou cestu a svým družinám zařizují několik mínus bodů do bojové morálky!! Dalšímu přemílání byla utržená přítrž, modrá astra se vrací a Antek bere na palubu zbytek Vyder a část Lišáků. Sobík je nadšen.
Vyrážíme údolím Stříbrného potoka. Míjíme několik samot. Na loukách se pasou stáda cizokrajného dobytka – takové ty chlupaté krávy, ale já je nevnímám. Poslouchám Antka, jak se rozplývá nad Pavučinkou. Přiznává se, že z celé chalupy si matně pamatuje jenom levou jizbu a cimru v podkroví, kde Kulajda střelil Kassu do zadku airsoftovou pistolí při jakési taškařici. Zcela překvapen je potokem před hájenkou. Není se co divit. „Expedice Bouda“ proběhla na podzim před deseti lety, v roce 2003. A co mu mám odpovědět já? Mám mu vyprávět o snech, co mě občas zaskočí? Kdy s oddílem putujeme neznámou krajinou a přeci mně tak blízkou? Kdy se ráno probudím a marně se snažím zařadit „prožité“ dobrodružství do míst, kudy jsme s oddílem kdysi prošli. Několikrát se mi vracel podivný sen.

Je ráno, ve staré dřevěnici všichni spí, venku svítá. Vlastně ani nevím, zda jsem zde sám nebo s oddílem, a vůbec si nemohu vybavit jak jsem ocitnul v dřevěné chodbě přístěnku. Po pravé ruce mám kamennou zeď, po ruce levé prkennou stěnu. Vše vápnem vybílené. Cítím, kterak šlapu bosýma nohama po dřevěné podlaze, do hladka ochozené mnohými generacemi – a dlouze kráčím, v noční košili, ponurou chodbou. Šerem prosvítají jen barevná sklíčka v zadní stěně, skrz ně se do tmavé chodby dere vycházející slunce a lehounký teplý vítr si pohrává s několika suchými listy, bůhví kterými dveřmi dovnitř navátými... Dlouho jsem si nemohl vybavit situaci, kdy se sen spojil se vzpomínkami. 

A tak mu raději popisují cestu vlakem, jak si Sobík dělal legraci ze své družiny a ukazoval ji, jak si táhlým rozmachem jakoby vyhodí kulicha z okna – a ono se mu to podařilo! A on s brekem se cpe chodbičkou, aby vystoupil na opačné straně nástupiště. Jak si Sochor ze mě následně udělal taky legraci, aby mi s nevinným úsměvem oznámil, že Sobík bude vystupovat. A jak jsem na něho zařval, že ho musí v každém případě zastavit, protože výpravčí na perónu už zvedá zelenou plácačku. A taky o tom, jak jsme se na dalším přestupu museli namačkat do motoráčku jedoucího sem do Žulové, a dál až do Javorníku. A jak mnozí hoši byli notně rozčarováni, že budou muset stát na vlastních nohách, protože nebylo kamsi sednout. Nebo o tom, jak jsem si v rychlíku, když jsem Bobrovi popisoval to, co jsem si z Pavučinky pamatoval, náhle vzpomněl, kde je na Pavučince kuchyň. A v ní modrá kachlová kamna v rohu za dveřmi, vedle kamen bednička se smrkovým chvojím...

Jsme na místě, vystupovat. Hrneme se po několika kamenných schodech do síně. Zde se ještě motají kvartýrmachři, pátraje po svých kletrech, z nichž mají v úmyslu vydolovat kroksky. Antek obrací astru a ujíždí pro poslední skupinu. I když tito výtečníci by si zasloužili vycházku pěšky, aby si trochu vyčistili hlavu a umravnili se.
A jsme tu všichni. Musíme odnést kletry do pravé cimry, jimž vévodí kachlová kamna barvy bílé kávy. Kassou nám byla přidělena tato ložnice. A je jasné, že se sem všichni nevejdeme. Společně s rádci prozkoumáváme půdní prostory. Trochu se to tady změnilo. Vstupuje se dovnitř jinými dveřmi, haldy vojenských matrací zmizely, podlaha je pokryta zátěžovým kobercem. Postele, vesměs „moderní“ válendy, jsou umístněny těsně pod střechou a celému prostoru vévodí ping-pongový stůl.  

Sochor, povzbuzován Aidim a Koumesem, navrhuje, že by starší hoši mohli nocovat zde v podkroví, což Sid, Tomáš a Runy nadšeně vítají. Pouze Dalmi, když zaregistroval, že zde nejsou kamna, či jiné podobné zařízení a skrz desky štítu jde vidět až do Nýznerova, navrhuje rádci, že ohlídá Shreka a usalaší se v „bílé kávě“.

A tak se taky stalo. Rackové zápasí v kuchyni s novými kamny. Oheň je vbrzku založen, ale dříví je syrové a odmítá hořet. Do pumpy před chalupou musíme nalít vodu, aby se chytla. Na kamna stavíme 30-ti litrový hrnec s vodou na čaj a v dřevníku – bývalý hospodářský chlév, hledáme suchá polínka. Antek vybírá potraviny, kroutě hlavou, jak může devítiletý hošík na snídani spořádat šest párků. Sid má chleba, ačkoliv nebyl uveden v seznamu proviantu. Oddíl se zabydluje. Švejk rozdělává oheň v kachlových kamnech. Stůl z ložnice mužstva je přenesen do jídelny. Pod spacáky ukládáme výstroj na spaní a poloprázdné kletry věšíme na bidla a ukládáme na zem. Protože mladší hoši si nepoznají své kletry, jsou často překvapeni, co jim to maminka nabalila, aby vzápětí zjistili, že se hrabou v cizím batohu. „Bílá káva“ již jakžtakž splňuje naše představy o pořádku, za to nahoře v „Lednici“ to vypadá jako v ratejně a nocležníci si hází šipkami do terče (později je zjištěno, že bylo házeno i do poloplné PET láhve!!). A na koho se nedostalo, ten hraje „kolotoč“ kolem ping-pongového stolu. Tak toto ne! Provádíme úklid ratejny a je vyhlášen pozdní oběd.

Zde děláme první chybu. Alespoň jedna družina měla odházet granát do DOD a pak se jít teprve posilnit. Později už na to nebyly podmínky, venku se začalo stmívat. A tak je nařízeno sníst veškeré jídlo vezené z domova. Druhý údiv u Modrých racků. Značná část oddílu je vyzbrojena osobním proviantem tak na tři dny. Já bych zde touto cestou apeloval na zdravý rozum rodičů, především maminek. Desetiletý chlapec nevypije půldruhého litru nápoje a nesní tři řízky!! Patrně je později někde pohodí, někomu je vnutí a v tom nejhorším případě si je poveze domů roztrhané a zelené na dně kletru. Děsný chlív na družinovém stole zůstává po Rysech, kdy se následně musí vyšetřovat kdo vnucuje nesnědené zbytky chudákovi Dalmimu a kdo po sobě hází v „lednici“ štanglou salámu (která nebyla uvedena v proviantu!!).

Blíží se čas příjezdu Olomoucké TROJKY. Antek jim vyjíždí naproti k nádraží do Žulové. Oddíl se převlíká a vyzbrojuje se čelovkami. Rádcové mají za úkol se svými družinami propátrat okolí směrem k Nýznerovským vodopádům s nařízením vrátit se až o půl šesté.

Přikládám polínka do kachláků v jídelně. Oheň hučí v kamnech a příjemné teplo se line jak do jídelny, tak do vejmiňku, kde budou ubytování hoši z Olomouce. Bobr v kuchyni dodělává čaj. Přijde k dobru oběma oddílům. Doráží Antek a Bubák. Z aut vyskakují hoši z Olomouce. Auta se otáčí a jedou pro zbytek oddílu. Vítám se s Kassou a Ludvou. Poznávám pouze Goblina, Qéčka, Joriho a Nadíka. Dalších deset hochů vidím poprvé. Nastává stejný frmol jako před třemi hodinami. Teď ale v režii druhé TROJKY. Nevím jak, ale hoši z Olomouce se poskládali do vejmiňku a naši družiníci už buší na dveře, že chtějí dovnitř. Ale ještě není půl šesté, a tak jsou zahnáni pryč od chalupy. Po šesté hodině je sraz všech, už převlečených, Trojkařů v jídelně. Zahajujeme podzimní RODEO. Je rozhodnuto, že proti sobě bude soutěžit pět družin. Rysi K, Rysi O, Lišáci K, Vydry K a Vydry O. A tak, bez zbytečných řečí, rozehráváme první závod RODEA a tím je „indiánské pexeso“. Karamba, to byl takový frmol, že než jsem venku na kůlnu pověsil dvacet pět karet se souhvězdím, už se družiny řítily po chalupě a pátraly po zavátých stopách. Část stop nebyla nalezena, protože je schovávali Bobr a Ludva a přecenili schopnosti družiníků. Na uklidnění vysvětluje Kassa „matematico“ a postupně vytahuje 25 karet s čísly. Tuto hru vyhrávají naši Lišáci, pak následují olomoucké družiny a poslední jsou naši Rysové. Já jsem si na naše Rysi vsadil, že ačkoliv jsou nejsilnější družinou, obsadí na letošním RODEU poslední místo. Uvidíme!!

Je přinesen čaj zpoza dveří. V síni je uložen na stůl i s nezbytnými hrnky. Oddíly se napájí. Ale když jde něco dovnitř, musí i ven. A tak se stalo, že při jakémsi vysvětlování pravidel další soutěže, byl Kassův monolog přerušen až nelidským řevem odkudsi zvenku. Rackové, sedící u dveří vtrhli do chodby. Usekl si snad někdo ruku, či ho bere lesní běs? Ne, to trojice Zbyněk,... a ... se vydali ulevit si za cestu mezi stromy a při návratu se jim podařilo vytáhnout kliku ze vchodových dveří. Temná noc, hučící Stříbrný potok a vlezlý chlad zapříčinily Zbyňkovu reakci, která nás tak vyděsila. Po osvobození trojice jsem jenom zaslechl, jak rádce Goblin zpovídá Zbyňka, zda bylo nutné tak hysterický řvát.

A následují čtyři závody, odehrávající se po celé chalupě a dokonce i venku. Na vejmiňku, v režii Ludvy a Bubáka, probíhá „test Alfa“, v podkroví v „Modré ústřici“ (ložnice Modrých racků), rozdává Kassa lístky s morseovkou. V jídelně skládají družiny tangram – opět komedie v podání karvinských Rysů. Rádce Aidy jako jediný nesložil ani jeden obrazec. Antek nevěří vlastním očím. Venku u dřevěné kůlny družiny určují souhvězdí. Mezi družinami se volně pohybují dva „nezaměstnaní“ Trojkaři. Bobr fotí a pes Sir pátrá, kde by co sežral. Oba jsou víceméně úspěšní.

Po ukončení jednotliví rozhodčí diktují Kassovi výsledky a ten je zanáší do velké tabulky. Tabulka je připíchnutá na korkové desce – oznamovateli, a tak každý může odsledovat, jak si jeho družina vede.

2. den – sobota 23. listopadu 2013 

Ráno mne olizuje Sir a funí mi do ucha. Chce jít ven. Já taky musím, ale nechce se mi. Za oknem je ještě tma, mí spolunocležníci odfukují. Nakonec mne šelma udolává, odkopávám spacák. V pokoji je stále příjemně teplo. Šmátrám po krokskách, překračujeme Bobra, spí na podlaze na vojenských matracích, a po tmě se šouráme po schodech dolů, do síně. Rozsvěcuji venkovní světlo a vpadáváme do chladné náruče zamlženého podzimního rána. Stříbrný potok hučí, prstíčky větvoví stromů trousí kapičky sražené mlhy, všechno je mokré, všechno je studené. Mažeme zpátky. Zírám na hodinky, ještě není šest. Ale spát už nepůjdeme.

Po chvíli praská v kamnech v kuchyni oheň a vařechou vyškrabuji do velkého kastrolu Antkovo sádlo. Cibule i špek jsou už nakrájeny. Ještě zbývá přinést s přístěnku na sto padesát vajec. Vůně smažené cibule se line po chalupě. Zjevuje se zde Antek a vymačkává si do hrnku velký citrus.  

• další racci v kuchyni, mančaft se začíná courat
• budíček v 7.30 hodin
• chci nejdříve štafetu, a potom až snídani – neschváleno
• ranní hygiena, Zbyněk šlápl do vody
• snídáme smaženici, nejdříve velké porce, následuje vyškrabávání hrnce
• stavba trati, ve ferratovi rozvážíme polena