První diplomek za věrnost (malé orlí pero) jsem obdržel v roce 1978.
Bylo 25. února 1976 (středa). I dnes je středa 25. února, jen o padesát let později. Chtěl jsem se krásně rozepsat, zavzpomínat. Napsal jsem dva odstavce a pak jsem si přečetl článek vydaný před deseti lety. Text se téměř shodoval. Tak jsem vše zase vymazal.

---

Můj první tábor
V oddíle jsem byl tehdy čtyři měsíce, takže naprostý nováček. Už mi bylo dvanáct let. Nikdo nebyl proti, když jsem se přihlásil na tábor. Většinu z něj si vůbec nepamatuji. V „pracáku“ mám výňatek z kroniky, nějaké diplomky a pár fotografií. Dnes to mohu posoudit: tento tábor byl ze všech, které jsem zažil, nejtěžší. Objektivně zároveň dodávám, že jsem jej prožil bez úhony, bez nemoci a bez negativních vzpomínek.

Výpravy z tábora do Vysokých Tater:
8. července 1976 – Výprava na Štrbské pleso (jen Vydry a Lišáci)
12. července 1976 – Výprava přes Priečné sedlo
15. července 1976 – Výprava na Rysy
19. července 1976 – Výprava na Kriváň

Když si teď ověřuji vzdálenost a výškový profil, žasnu, že to všichni zvládli. Na výpravy se jezdilo zubačkou ze Štrby. Dolů jsme většinou došli až do tábora. Ustrojenost: na zádech „teletina“, boty pionýrky, nafasované maminkou v KOVONĚ.
Poprvé stojím nahoře, na středním můstku na Štrbském plese. Od té doby považuji skokany na lyžích za blázny.
Při výpravě na Rysy cestou zpět navštěvujeme symbolický cintorín věnovaný těm, co zahynuli ve Vysokých Tatrách. Pročítání pamětních desek mne tak zaujalo, že jsem se na cintoríně trochu zapomněl. Zjišťuji to až v momentě, kdy je celý oddíl fuč. Ve dvanácti jsem neměl tušení, kterým směrem vůbec šli. Snažím se zjistit něco od náhodných turistů, zmatkuji, ale nakonec volím správně jednu z cest dolů. Doběhl jsem skupinu a zařadil se mezi ostatní. Moji nepřítomnost nikdo nezaznamenal, a tak to i zůstalo.
Nákup ve Važce. Nevím, jak se to přihodilo, zřejmě bylo potřeba více členů v kuchyni. Do obchodu jsem byl s károu vyslán sám. Asi jsem souhlasil. Cesta do Važce byla několik kilometrů dlouhá a dost dlouho se muselo jít po hlavní cestě vedoucí do Tater. Dnes už tam souběžně vede nová dálnice. Ještěže jsem nemusel nakupovat sám. Přijel Grifin a nakoupil. Já jen zboží naložil a zase odvezl do tábora.
Jednu dobu jsem měl nutkání znovu objevit ono tábořiště. Dnes už mne to neláká. Padesát let poté bych stejně tábořiště nepoznal ani nenašel. Po odjezdu z tábora tam zůstala opět jen zelená louka a krávy.

Ještě perličky z kuchyně (podle kroniky): Na oběd byly zkyslé brambory a uzené. K snídani připálené kakao.
Konec tábora a odjezd domů proběhl ve velkém dešti. To už si já nepamatuji vůbec. Vlastně vše negativní bylo z hlavy vymazáno. Na konci tábora byl z oddílu vyloučen Párátko. Jeho „takytábornické“ vylomeniny byly asi hodně neúnosné. Nevybavuji si ale ani jednu, snad jen to, že chtěl jezdit na krávách.

Letos se chystám na 45. tábor.

Další výňatky z táborové kroniky:
Druhým dopoledním programem bylo dodělávání dveří, které měl jako první Polka a Bobin. (Pátý den na táboře. Dnes stavíme celý tábor za dopoledne).
Výprava na Rysy: Ráno vstáváme v 5:30. Když jsme přišli do tábora, byla tma.
Výprava na Priečné sedlo: „Nakonec giganticky dorážíme do tábora, kde nás čeká lečo.“ (A já dnes nevím, jestli Lečo hlídal tábor, nebo bylo k večeři lečo. Inu, matoucí zápis v kronice.)
Dopoledne měli kuchyňskou službu Rysové: „Když jel Hardy na nákup, tak zabloudil a o vlásek unikl zdivočelé smečce vlků.“ Přijel akorát s píchlým kolem.

A co bude dál?
Nechci být poslem špatných zpráv, ale asi s tím už nic nenadělám, nezměním to a bude na mně, abych vše ukončil.
Oddíl vedu druhým rokem sám. Pomáhá mi Infin. Před deseti lety jsem o tom psal. Považuji za vlastní prohru, že nemám komu oddíl předat. Ono ani není co předávat. V oddíle je aktuálně posledních osm členů. Nováčci žádní nejsou a nebudou.
Takže se setkaly dvě komplikace: není nástupce a není členstvo. I já bych rád s oddílem ještě pracoval, pokud mi to zdraví dovolí. Pořád mne baví vymýšlet hry, plánovat výpravy a tábory.
Vše jednou končí. Skončily velké říše, rody, firmy, automobilky a já nevím co ještě. Co je proti tomu jeden oddíl?
Budu to časem brát tak, že jsem si s oddílem užil vlastně celý svůj život. Mnozí jen část svého života, ale stále jsou s oddílem spojeni. Budeme se nadále setkávat, vzpomínat, s mnohými pojedu i na nějakou výpravu.
Oddíl skončí až v momentě, kdy si na něj už nikdo nevzpomene.
Trochu smutné čtení na závěr. Chtěl bych napsat něco optimistického, veselého, ale nějak nevím co. Snad jen to, že těch padesát let stálo za každou vteřinu.
A třeba se ještě něco za dalších pár let změní a někdo zvedne vlajku za mne.