Oslava kulatých narozenin Saši a Grifina se mezi Modrými racky, mající v paměti vydařená setkání v roce 2001 na Věžnické TVRZI, a o pět let později ve Vikanticích, přemílala při každém větším setkání družiny starších již od zimy. Nakonec se tohoto úkolu zhostil opět Antek – s pečlivostí sobě vlastní, za vydatné pomoci Kassy a později i Kima. Ferda, Antkova pravá ruka, bohužel už nebyl k dispozici. O místu bylo rozhodnuto okamžitě. Nedokázali jsme si představit, ačkoliv to bylo Grifinovým přáním, uspořádat oslavu narozenin na Věžnické TVRZI. V případě deštivého víkendu bychom se zde asi pošlapali. Počasí totiž ještě Antek neumí zajistit. Volba tak padla na pensión Pohoda manželů Linhartových v malebném Šubířově, jen několik kilometrů vzdálené vesnici od Bouzova. Pensión, i jeho technické zázemí, znaly oba oddíly. Vždyť zde proběhl týdenní zimní tábor v roce 2010.

Nemalý úkol nastal při výběru daru. Let balónem vyděsil Sašu – mající strach z výšek a dovolenou u moře odmítl zase Grifin se slovy, že už přeci nejsou nejmladší! A ať neblázníme, že oni nepotřebují hodinky s vodotryskem ani žádný flašinet (teď mne mrzí, že jsme neinformovali Kima, který se přiznal, že před týdnem měli flašinetáři sraz v Branné – kousek od Vikantic, a jak znám srandistu Kima, určitě by nějaký flašinet vyloudil!) Saše prý bude stačit pořádná kytice a jemu – rozuměj Grifinovi, když si bude moci podat ruku s co největším počtem Trojkařů.

1. den – pátek 19. srpna 2011

Jako první doráží Pat, Tina a Dalík. I s dětičkami. Následuje je Antek a Patka se Šamotem. Dva rádcové Vyder pomáhají Antkovi s přípravou „oddílového kina“, s prezentací kronik a dva stoly zaplňují hlavolamy. Patka po složení jednoho „zapeklitého“ kousku odbyl Antka, že on žádné další nepotřebuje skládat, protože má IQ 130 a posléze se oba, zcela vyčerpaní, odebírají na ložnici hodit si šlofíka. Když jsme po bouřce, která se přehnala krajem, dorazili – já s dcerou a Kulajda s rodinou  (mimo jiné vezl záložní noťas a projektor), vítá nás Fero a Kassa s Kavkou právě rozvěšují oddílové vlajky. Kassa nám promptně vypsal ceduličky s přezdívkami, podarovali nás tužkami a Antek zachrastil pokladničkou, což později u mnohých, už „zkasírovaných“ Trojkařů, vyvolávalo „škodolibé“ veselí, když vyzvídali na právě dorazivších účastnících, zda se již přivítali s Antkem.

Fero nám ukázal svůj SUV automobil (prdítko SMART – hned jsme přicházíme na myšlenku, aby se v něm vyfotil předseda Kofoláků Honza), dále zírám – Kajman má na svém „tanku“, na černém laku, nalepený oddílový znak a když se Ferka ptám koho že je ten bílý terénní vůz stojící vedle, sděluje mi že od Kima. Ten se slovy, že „ta plzeňská močanda se tady nedá pít!“, se s partou veteránů karvinského oddílu přemístil do šubířovské hospody „U Huberta“.
Přijíždí Miki s rodinou, v kufru vozu na centimetr přesně uložené dvě dělostřelecké bedny s plackami (ne, bramborové to nejsou!) a hned mi vyčiňuje, protože se domníval, že mám na mysli ty malé bedny na kulometné náboje! A tak než jsme jejich obsah vyložili v herně na stoly, byli zde již další Trojkaři, kluci „z Holomóca i z Karviný“. Manželky, partnerky i dětičky. Brzda se po placu belhá takovým způsobem, až jsme litovali, že jsme s sebou nevzali berle, které na táboře pro Antka vyrobil Bubák. Toho jsem se hnedle optal zda zde má svou noční košili, kterou nás očaroval na táboře. Má, ale nepůjčí!
Kudla s Bubákem a Kayem dostrkávají Brzdu do jídelny a hned vybalují kytary, v druhé jídelně už brnkají na kytaru Pavouk – Trojkař s nejnižším číslem, a Pat. U dalších stolů se pod vedením Maca rozehrává „Bang“. Několik hladových účastníků nepohrdlo místní kuchyní a dole v herně běží prezentace starých fotografií, z nichž čiší skautský duch I. republiky. Odrostlejší dětičky se už stačily seznámit a hrají dřevěný fotbálek, nebo se alespoň nahánějí kolem kulečníkového stolu. Postupně se ubytováváme, na pokosené louce pod pensiónem vyrostlo i několik stanů.

„Patka a Šamot už také přijeli!“ za tepla informuje Rybařík, čímž vzbuzuje výbuch veselí tlupičky, sedící ve tmě dřevěného altánu. Ta zde naslouchá vyprávění Honzy a jsou probírány příhody z táborů v Pochni, řádění zuwumbie, návštěvy hochů z BVÚ, legendární Černý tábor v 71´ roce – až se dostáváme k táborům v Lomné, které už pamatuji. Vlastně všechny tábory od desátého, (vyjma toho v roce 1985), bych si měl pamatovat. Škoda, že zde není Jirka Šebestík. Stále nám chybí historky z tábora Psanců z roku 1970. Teď mne napadá, budete-li chtít poškádlit Buřta, zeptejte se ho zda ještě učiteluje.

To už venku panuje černočerná tma a nebe je poseto myriádou hvězd. Mezi nimi září Jupiter. Z luk stoupá pára. Kráčíme s Lálou mokrou trávou kolem lesa na horní – zapovězenou louku, k „polární základně“. Chvíli zde stojíme a skrz koruny vzrostlých jehličnanů pozorujeme hvězdy. V trávě koncertují cvrčci, ze zahrady domu vedle pensiónu se ozývá halekání místních domorodců – asi grilují, a tam na severu za borovými lesy, doubravami a už pokosenými obilnými lány je někde hrad Bouzov. A „jasanové údolí“ s Věžnickou TVRZÍ. Vychází půlsrpek měsíce. Dole se ozval zvuk „mašiny“. „Přijeli Kelvin s Renčou.“ „Jak to víš?“ ptá se mne dcera. „Nevím, jen usuzuji!“ Pomalu se vracíme. V nectavském údolí zahoukal motorák.
Za ozářenými okny jídelny se koncertuje, u jiného stolu se rozehrávají další deskové hry. Na verandě několik Modrých racků listuje zažloutlými listy kronik, objektiv projektoru vykresluje na plátně další a další fotografie z dob dávno minulých.
Doráží Elvi s přítelkyní a čtrnáctiměsíční dcerkou Leontýnkou. Jejich auto má švýcarskou značku. Půjdu spát, jsem po noční šichtě. Kráčím sám do podkroví, převlékám se. Škoda, že mi Bubák nepůjčil tu svou noční košili. Ještě slyším bouchání dveří a šoupavé kroky na chodbě. A pak, pak už nic.

2. den sobota - 20. srpna 2011

Ráno jsem se probudil před půl osmou. Na chodbách panuje klid. Ustlal jsem si kavalec a zavítal na umývárnu. Na pokoji jsem si potom vzal hrnek, nasypal kávu a vydal jsem se dolů. V jídelně už tančila slečna barmanka s mopem. Po schodech jsem sestoupil mezi kroniky. Nikde ani noha. Až venku jsem narazil na Ferka. Brebentí cosi o rozcvičce, no – nevím, nevím. Je nádherné ráno, nebe jak vymetené. Po chvíli se zjevuje Antek. Vypráví mi, jak si v noci se Zolim prohlíželi staré fotografie a z Pindi se vyklubal znamenitý pamětník a vypravěč. Tak to mne mrzí, že jsem nebyl s nimi. Po orosené trávě už běhají dětičky. Pak dorazila dobrá duše Kajman, i s vařičem, a zalila mi hrnek vařící vodou. Je nádherné ráno. Ale to už vstávají další noční ptáci. Zjišťuji, že pařani deskových her se odebrali na kutě před třetí hodinou ranní. Sedíme na bytelných lavicích, většina Trojkařů si připravuje snídani, jiní jsou už v jídelně a nechávají se obsloužit personálem.

Přijíždí další účastníci setkání. Většinou hoši z Olomouce – mnohé nepoznávám, musím se optat Kassy nebo Bubáka kdo je kdo. Někteří se vydávají do obchodu v dědině, ten je hned vedle hospody „U Huberta“ a mají prý otevřeno pouze do 10.00 hodin. Tak jsme taky s Lálou vyrazili pěšky do magacínu. Lála se mi směje, že jdu v tričku i se jmenovkou na prsou. V krámu je fronta. Okamžitě nás zaujala starší žena, hovořící s prodavačkou jadrnou hanáčtinou. Kupujeme si snídani a kofoly, protože to co nabízí v pensiónu určitě kofola není. Před obchodem zabržďuje modrá popelnice, na sedadle velitele vozu sedí Lečo a vyzvídá, kde je ten hotel, protože Jaryn zde už bloudí skoro hodinu. V zadu se směje Simo – náš Bubák. Tak jsme jim poradili. U autobusové zastávky jsme mezi různě vylepenými plakáty narazili na zajímavý inzerát. No – neodolal jsem. Rozbaluji brašnu s kamerou a leták fotím. (Později při rozhovoru s Kimem zjišťuji, že i jejich skupina při včerejším putování k „Hubertovi“ byla jeho obsahem těžce rozhozena – snímek je tedy určen i Kimovi a jeho souvěrcům). Kousek od pensiónu zastavuje za našimi zády červená fabka. Jé, Saša a Grifin. Oslavenci só už tu! Tak jsme tak trochu poplkali a Grifin se vrací do obchůdku, taky pro kofolu.

Před pensiónem jsou davy Trojkařů. Auta zaplnila spodní i horní parkoviště, část jich stojí i na příjezdové cestě. Fous dorazil na kole. Veranda je doslova namačkána, prodrát se nahoru jde jen stěží. Kavka s Kassou rozprodávají oddílové košile i mikiny. Pár dobře udělaných jedinců si stěžuje na nevhodnou velikost prodávaného textilu. Poznávám Lukyho a Kura, nejstarší olomoucké členy. A samozřejmě i Gara, Grifinova syna. Antek se s partou „sportovních komisařů“ odebral na spodní louku a staví hřiště na pasáka.

Přípravy na zahajovací nástup vrcholí. Část Trojkařů se převléká do krojů. Těsně před jedenáctou hodinou, aniž by kdokoliv vydal nějaký příkaz či signál se dav dává do pohybu a přemisťuje se na dolní louku. Na spodním okraji se pohybuje skupinka reportérů, Fanda zde běhá i se stativem, jenom ta moje „koza“ neví co má točit. Na poslední chvílí přijíždí olomoucký Krleš a od nás Karmín a Hafan se syny a dcerou. Stavíme se do obrovského čtverce. Vedoucí do čela, Lišáci naproti nim, Vydry napravo a Rysi nalevo. Šarže, členové, jejich manželky či družky a dětičky. Rysů je opět nejméně.    

Hlášením je pověřen, jak jinak, Fero. Velí končit, pozor a – hlásí Grifinovi, že jsme se tady všichni sešli u příležitosti jejich kulatých narozenin v počtu 99, ne – už 104 účastníků. Než mohl Grifin vyzvat vzorně vyrovnané družiny k pokřiku „zdar!“, už se k oslavencům hrnou Pavouk a Elen. Ale jsou vráceni zpět a tak jsme si tedy zařvali všichni na Grifinův  „Nazdar!“ – „Zdar!“. A teď už se mohou předat dárečky. Saša dostává z rukou Elen takovou velkou kytku a Grifin přijímá od Pavouka poukaz na dovolenou k Máchovu jezeru, protože Grifin kytky nemusí. Tedy žádné hodinky s vodotryskem, a ani flašinet. Předání dárečků je zakončeno bouřlivým potleskem. Pavouk pronáší řeč, jak si nedávno zašel v Karviné do restaurace „Zlaté časy“, kde to na podzim v roce 1963 všechno začalo. Tehdy zde, ve vile po nějakém lékaři, který utekl za kopečky, ovšem nebyla žádná hospůdka, ale ODPM (Okresní dům pionýrů a mládeže). A zde se do vedení turistického kroužku postavil mladý muž – Grifin. Vypráví, ačkoliv neopomene několikrát připomenout, že není žádný velký řečník, jak tam seděl, v té první klubovně oddílu, a vzpomínal na „Zlaté časy“.
Vzápětí si bere slovo Grifin. Děkuje za sebe i za Sašu a projevuje radost z toho kolik se nás zde sešlo. I on vzpomíná, i na to kolikrát s tím měli chuť seknout, ale vždy v sobě našli nějakou sílu (no, jenom jestli to není dar od Pánaboha!), aby oddíl pod jejich vedením mohl dále pokračovat. Když se v roce 1982 v květnu přestěhovali do Olomouce, zjistili že to bez oddílu zkrátka nejde a už koncem září zakládají Olomouckou TROJKU. Aby nám všem, jak zde stojíme – chlapcům z Karviné i z Olomouce, prodloužili kouzelná léta dětství, ten krátký věk, kdy už nejsme chlapci, ale ani muži, kdy přichází duben našeho života. Neopomene vzpomenout ani ty Trojkaře, kteří mezi nás už nikdy nepřijdou! Nemůžou, protože odešli na výpravu, z niž není návratu. Myšáka, Rumcajze, Pepana, Kojaka, Ríšu, Ferdu, Mlhoše, Šemíka … a bohužel, osud si tvrdě zahrál i se Sašou a Grifinem. Nepřijde ani jejich starší syn Mutto. Ale konec smutného vzpomínání. Teď jsou na řadě jen vzpomínky veselé. Velí: „Pozor, rozchod!!“. „A co, oddílový potlesk nebude?“, pronáší kdosi z vedení. Trefně odpovídá Kim: „Jeden potlesk už byl, a stejně bychom to zase zdrbali!!“ Řady družin se rozpadají a obklopují Sašu a Grifina. Karamba, tolik flašek Červínci asi ještě od nikoho nedostali.

Houf gratulantů se přesouvá na zahradu pensiónu. Nechtěně jsem vyslechl rozhovor dvou Olomoučáků o tom, jak jim to kluci z Karviný v tom pasáku zase nandají. Musím neskromně podotknout, že jsem se tak trochu nafoukl. Jestli oni ti Hanáci z nás chacharů ze Zaolzia nemají stejný respekt jako protagonisté československého hokeje.

Hledá se rozhodčí přátelského utkání v již výše zmiňovaném pasáku mezi veterány z Olomouce a Karviné. Nakonec je odchycen Garo a oba mančafty se po převlečení přesouvají zpět na dolní louku. Vysílám Lálu, aby pořídila nějaké záběry ze zápasu. Kim s veterány jedou do Indiánské hospody, protože ta „plzeňská močanda“ co tady čepují, se nedá pít. Pokud bude ještě zavřeno, podá pro ostatní návštěvy chtivé zprávu na mobil. Sedím v altánu a tahám dýmkové koření, co vynalezli Hobiti. Na dřevěném stole se opět rozehrává „thunderstorm“. Tak se budu dívat na obrázky. Šamot nalévá kalíšky. Budeme tady všichni společně fandit svému mančaftu. Po několika kolech, kdy stále ještě nevím o co jde, je řev z dolní louky natolik silný, že se zvedám a přesouvám se pod pensión. Tom mne vítá slovy: „Jestli uhodneš, kdo jako první šlápl do kravince?“ Trefil jsem, ale Lečo se ohrazuje, že on jenom jednou. Za to Jaryn už dvakrát. Lála mi do ruky vráží kameru.
Zápas je to nádherný. Daleké odpaly, rychlé přesuny, vynikající zákroky chytačů Karmína a Filipse, no prostě paráda. Akorát Garoš, potvora, mi nechce prozradit skoré. Nakonec mne zchromlý Brzda – pomocník hlavního rozhodčího, vykazuje z hřiště, až za kravinec, mezi vyřazené hráče. Hoši z našeho mančaftu mně žalují, že si Olomoučáci upravují pravidla. Ale zápas je hrán velmi čistě. A nikomu se nic nedaruje, snad vyjma našeho Šimona – syna Kajmanova, protože ještě není školou povinný. Vracím se do altánu. Po půl hodině je dole dobojováno. Karviňáci porazili „zase“ Olomoučáky 24:22 (?). Hráči se odchází osprchovat a přesouvají se do jídelny. „Nejez, za chvíli tu bude prasátko!“ kdosi stroze oznamuje. Přijel starý Rybařík – Ben, se svým „člověčím banjem na kolenou“. Po přivítání se Sašou a Grifinem se přidává k části oddílů vyrážejícím za veterány do Vojtěchova. Hoši z Olomouce odchází na dolní louku. Mají trénink v pasáku.

Stejně jako hoši z oddílu, vždy když navštívíme indiánskou hospodu, jsou očarovaní i veteráni oddílu. Nejenom ženy jsou uneseny indiánskými náhrdelníky a korálkovanými pásky na ruce. Obdivována je i výzdoba na stěnách, ceduličky amerických států co se připevňují na auta, vycpaný medvěd a los. Vyřezávané židle a lavice i stylové indiánské ubrusy. Malované kravské lebky, lustry z paroží, čelenky z ptačích per, kamna Burian a já ještě nevím co všechno. Jo, vzadu na pódiu je i fotografie Titanicu. Venku se nachází originální poradní kruh, tee-pee – indiánský stan, totem a dětičky řádí na houpacím bizonu a houpačkách.

V pensiónu se listuje v kronikách, na plátně se promítají další filmy a fotoprezentace, Antkovy hlavolamy jdou z ruky do ruky. Přesně na svačinu se zde objevuje modrá fabka, za sebou tahající velký rožeň. Sympatický chlápek si vybírá místo kam zaparkuje svůj „vozék“. Bratia Slováci si musí přemístit svoji dodávku. Z komína grilu už stoupá dým a libá vůně se šíří kolem pensionu. Několik dobrých duší už přináší v lavoru krájený chleb a v nerezových “škatulích“ hořčici, okurky, kozí rohy a kečup. Z Vojtěchova dorazili veteráni a omladina. Od projektoru mne vytáhl Šamot, že už mám v altánku připravenou porci prasátka. No, dvakrát jsem se nenechal pobízet. Bylo moc dobré – to prasátko. Ani jsem si nestačil utřít prstíčky a už mi kdosi cpe kytaru do rukou. Ospravedlňuji se, že mně bolí prsty. Antek vytahuje oddílová lasa. Pavouk opět roztáčí krinolínu, přidává se i Fous, Buřt, Fanda a dokonce i Honza. Honza později laso raději odkládá a snaží se jejich počínání zachytit na svůj přístroj. A tak jsme jedli, pili a hodovali. A vzpomínali.

Na plátně běží první oddílový film z tábora pod Kriváněm (1976) a Grifin se Sašou komentují jednotlivé pasáže. Následují filmy Olomoucké TROJKY. Vidím postavenou několikametrovou mayskou pyramidu z beden od rybízu, a protože je záběr pořízen proti zapadajícímu slunci, je iluze naprosto dokonalá. Další minuty filmu jsou z 13. dne. Křtění táborníků, rej masek a rozličné scénky. Zde mne především zaujala pasáž, jak sekerou na dřevo sekali Etiénovi nohu. Přes tepláky!! Krve jak „s prasete“. Nic pro slabé povahy. Etién nakonec předvádí, že tu zdravou nohu má skrčenou pod zadkem, to aby maminky neomdlévaly hrůzou. „Proč vy vlastně neděláte 13. den ?“ ptá se mě Lála. Nedokáži odpovědět. Asi nám chybí v oddíle takový herci jako byl Mozol. Dnes máme pouze Orla a Dalmiho.

Venku se už smráká. Zjišťuji, že druhé prasátku je taky snědeno. Na stole v obrovských brutvanách jsou pouze zpola obrané kosti. Šamot se omlouvá, že mně nemohl najít. A ať si z toho nic nedělám, protože stejně došel chleba a strká mi do ruky plný krýgl.

Kolem už zapáleného ohně je upraven velký kruh z lavic. Na lavičce sedí Pavouk a hraje a zpívá zrovinka Grifinovu zamilovanou píseň. Tu o té lodi, co dlouho již po vlnách bloudí… „Pavouku, jak se dostala tato písnička do oddílu?“, ptám se. „Já nevím, asi ji nás naučili kluci z BVÚ na táboře Velkého Axlana . (Pocheň 1968, pozn. Mony). Tam jsme se toho od nich hodně naučili. I hrát pasáka.“ Vedle Pavouka sedí Saša, za ní stojí Grifin. A Pavouk pokračuje – vždyť je to první Trojkař co to v oddíle na kytaru rozbalil. Přidává se Ben „se svým člověčím banjem na kolenou“. A taky olomoucký Šaman. Pořád mi někoho připomíná. Už vím. Vždyť on hraje v Divokém Billovi, nebo to je frontman kapely „čínské lyže“? Nevím. Šaman se tomu směje a přidává další kousky. Zpíváme písničky ze Semaforu, od Nohavici, od Máků, od Janouška. To podle toho, která tlupa hudebníků se zrovna zmocnila „sladkých dřev“.  

Kolem 21 hodiny, kdy už z lesa přišla tma, se na severním nebi objevila silně zářící „hvězda“. „To je letadlo!“ hlásí kdosi. Ne, to není letadlo! Hvězda se pomalu blíží nad naše hlavy a její jas roste. „Sašenko, rychle si přej nějaké přání, padá hvězda!“, vybízí Sašu Grifin. „Ale ona padá pomalu!“ oponuje Saša. „Tak si přej nějaké přání pomalu!“, radí Grifin. Zářící hvězda proplouvá nad námi a mizí nad lesem. Ještě chvíli problikává skrz prstíčky větvoví korun smrků a je pryč. Více než dvou minutové divadlo skončilo. Právě jsme viděli průlet mezinárodní vesmírné stanice ISS.

K nebi se vznesl roj jisker. Jakýsi ohnivec přiložil do ohně náruč polen. Ozývá se hlas švýcarského zvonu. Tak dobře známý všem současným Trojkařům. Všechny nás zvedá z lavic, svolává z jídelny i klubovny pensiónu. Na prostranství před pensiónem se formuje nástup oddílů.  

Článek z oslavy narozenin Saši a Grifina není samozřejmě ještě dopsán. Přesto ho už zde vyvěšuji, aby jste mohli někam směrovat své pocity ze setkání...