Nejvýchodnější bod ČR v Bukovci, Trojmezí a chata Gírová, 18. dubna 2026, * K3

Po oddílovce mi to nedá a znovu si kontroluji spojení na Hrčavu. Hlavně jsem si chtěl zapsat číslo autobusové linky. Umělou inteligenci používám celkem často, dalo by se říct, že jsem její fanoušek. Ovšem pokud jí bezmezně věříte a nekontrolujete si fakta, můžete se při odhalení omylu dočkat věty: „Ano, omlouvám se vám, máte pravdu.“ Pak vám začne vysvětlovat, kde udělala chybu, a nejlepší na tom je, že vše zpestří dalším nesmyslem, ve kterém se sama zacyklí.
Zkuste se jí například zeptat, kde byl před druhou světovou válkou vybudován poslední řopík v obranné linii na severovýchodní hranici. Tvrdila mi, že v Hrčavě. Věděl jsem, že je to blud, tak jsem chtěl identifikaci na mapě. Poslala mi souřadnice. Když jsem jí oznámil, že tam nic není, navigovala mě od poslední chalupy č. 93 směrem k lesu. Prostě kupa lží. Vše končilo obligátním: „Ano, omlouvám se vám, máte pravdu.“ A pak mě se stoprocentní jistotou začala navádět k řopíku v Bukovci. To už jsem jí na klávesnici vynadal. Odpověděla: „Chápu vaši frustraci…“
Perlou byly výpočty pro zákrytovou hvězdu Algol. Poté, co nebyla schopna přijít na to, kde dělá ve vzorci chybu, vložila do pomocné buňky koeficient, aby výsledek prostě „vyšel“.

Tento úvod píšu hlavně proto, že mi umělá inteligence v plánování udělala pořádný hokej. Kvůli její chybě jsem musel trasu měnit na poslední chvíli – našla mi totiž autobus, který o víkendu vůbec nejezdí, i když jsem to do zadání výslovně uvedl. Kdybych se spolehl na staré dobré metody, chybu bych neudělal. Paradoxem ale je, že díky tomuhle boji s digitálním mozkem byla výsledná trasa nakonec mnohem lepší než můj původní záměr.

Původní plán: Z Mostů u Jablunkova autobusem na konečnou do Hrčavy. Odtud přes Trojmezí polskou stranou na chatu Gírovou a dál zpět do Mostů.

Změna: Měl jsem několik variant, ale nakonec zvítězila ta nejdelší, osmnáctikilometrová. Trasa: Mosty u Jablunkova – bus Bukovec, škola. První cíl: Sušanské šance. Jde o terénní pozůstatky renesančně-barokní pohraniční pevnůstky typu reduta nad obcí Bukovec. Je to jeden z objektů řetězce malých pevností chránících Těšínsko proti nájezdům z Uher. Málokdo o nich ví, protože tam nevede turistická značka. Je odtud ale nádherný výhled na Gírovou a také je to nejkratší cesta k dalšímu cíli – nejvýchodnějšímu bodu České republiky. Mnozí si myslí, že je to Trojmezí, na to se ale musíte zeptat AI.

U nejvýchodnějšího bodu už se napojujeme na turistickou značku. Po svačině se přesouváme lesem do Polska. Chvíli jdeme neznačenou cestou, než najdeme stezku vedoucí až na Trojmezí. Během výpravy hrajeme minihry. Vítězové, nebo ti, kteří znali správnou odpověď, obdrží náhodně barevný klacík od nanuku (celkem šest barev). Ten, kdo jako první odevzdá kompletní sadu barev, vyhrává.

Polská trasa je perfektní. Jdeme většinou lesem, nepotkáváme žádné turisty a i já konečně objevuji novou cestu. Přicházíme do obce Jaworzynka, kde už je pořádný mumraj. S tím se nedá nic dělat, Trojmezí je hojně navštěvované z Polska, Slovenska i Česka. Už jsme blízko, když k mému velkému překvapení potkáváme v protisměru Leča. Moc mě to potěšilo. Lečo je po operaci nohy, a z toho, že je opět na horách, jsem měl dobrý pocit.  Chvíli pokecáme. Kdybych se podíval do historie oddílu, bylo by to plus minus přesně padesát let, co se potkáváme na horách. Právě on mě v roce 1976 do oddílu přivedl.

Přicházíme k Trojmezí. Pokouším se vybavit si fotku, když jsem tu byl naposledy s ženou – je to asi dvacet let. Tehdy tu byl jen trojmezní kámen uprostřed potůčku a lávka. Kolem jen louky. Dnes je to epicentrum turismu: chodníky, odpočívadla, dětská hřiště, ohniště a bufety. Každý stát má svůj mramorový sloup se znakem a Poláci zde staví obří horskou chatu. Projdeme si všechny státy a po svačině se vracíme kousek zpět do Polska.

Ještě jednou se potkáváme s Lečovou partou a za chvíli jsme zase u nás v republice. Existovala i o čtyři kilometry kratší varianta cesty, ale hoši si vybrali tuto delší. Určitě to byla skvělá volba. Na Komorovském Grúni pozorujeme zasněženou Malou Fatru a plánujeme výpravu na Velký Rozsutec. Tak snad nám to letos vyjde.

Na chatu Gírová dorážíme skoro v poklusu. Nestačím kluky brzdit. Běžci vpředu, Talík a Honza, chtějí „nahlásit koně“. Kdo ho nahlásí první, získá další klacík do soutěže. Už jsem to možná psal minule, ale jsem nadšený z toho, jak se chata mění. Nový majitel se nezapře. Kdo tam dlouho nebyl, tomu návštěvu doporučuji, i když lidí tam teď bývá mnohonásobně víc.

Naštěstí přicházíme později, takže nákup kofol, polévek a hranolků probíhá bez velkého zdržení. Pieči se konečně pořádně nají. Nevzal si žádnou svačinu a první místo (nepočítám-li frytki a gofry v Polsku), kde se mohl najíst, je až tady. Měl cestou trochu hlad, ale na to se, jak se říká, neumírá. Pak už nás čeká jen sestup k nádraží v Mostech u Jablunkova. Načasování je skvělé, na vlak skoro nečekáme.

Na výpravě chyběl Mýval, což je škoda, protože doteď měl stoprocentní docházku. Inu, za blbost se platí, ale dál to nebudu rozvádět. Pořadí v soutěžích najdete ve fotodokumentaci.

Vrátím se ještě k umělé inteligenci. Abych ji jen nekritizoval, protože jsem jejím častým uživatelem – i tento článek prošel její opravou. Napsal jsem ho samozřejmě sám, ale AI mi pomohla s pravopisem a uhlazením některých spojení. Má však zakázáno měnit popis děje. Často ji využívám i v Excelu; pomohla mi s makry a vzorci tam, kde jsem věděl, co chci, ale neuměl jsem to zapsat. I obrázky v Zimní 7 jsou jejím dílem, i když to byl boj. Jednou mě dokonce zastavila s tím, že nemůže kreslit „sexuálně vyzývavé“ obrázky (přitom šlo jen o kluky ve sportovním úboru). A občas jim namaluje třeba tři nohy. Ale to už ji zase jen pomlouvám…