Nebudu přeci psát o tom, jak jednoduše byl tento podnik vyhlášen. To Antek s Kassou se dohodli, jako že se fakticky uzavře tábor, a zapomenuté věci, třeba po lese a za Tvrzí – různě pohozené (nic nebylo nalezeno!), a neprotřepané zážitky (hodně bylo nalezeno) – se pohledají, a na povrch nechají vytanout, aby se všechny věcičky uložily na patřičné místo. Do dřevníku, do kroniky, do srdcí. Do našich srdcí. Třeba to, jak se „chodilo na Moravu“!!
A zazimuje se TVRZ, byť ještě čas Paní Zimy nenastal. A taky se vyzkouší kytara, kterou mi na poslední narozeniny Modří racci v Jeseníkách nadělili. Tak o tom psát nebudu.
Nebo jak Maroš sliboval vzít s sebou slaninu, a následně dorazili s Patkou a s ovarovými koleny, z jejichž zbytků měl největší radost Sir, po louce je roznášel a rozličná „souhvězdí“ z nich sestavoval, tak o tom psát taky nebudu! A nebudu psát ani o tom, jak jsme jeli s Kulajdou, a s Kulíškem, a Sirem, a v Eliassu v Ostravě jsem si koupil nové boty. Tak o tom psát vůbec nebudu!

Budu psát o tom, jak jsem byl Antkem osloven, že zakončíme tábor a mou novou kytaru vyzkoušíme, a další oddílové podniky naplánujeme. Přijede Bubák a Kassa, a Mozol – co se vrátil z afrického Mali, a ještě někdo další... ( Zde bych chtěl vyplísnit ty Modré racky, co na naše stránky nechodí a o připravovaných podnicích nemají tušení. Škoda, Tome, že jsi nepřijel!!) A ani Šamot nepřijel, tak jsme se na „striky“ těšili, a ani Větroň nepřijel, tak jsme na tu „polífku“ těšili, ani oddílový kuchař Maco – na toho jsem se taky těšil.
A něco se „porobí“, a jiné podniky se naplánují. A zazpívá se, u ohně se posedí a – však všichni znáte ta slova z Plíhalovy „Pohádky“ – „...jedlo se, zpívalo, pilo...“, tak – tak se zakončí poslední „Voltův tábor“. Chudé se mi to zdálo. Na výpravě „Přes Lysou horu“ jsme s Rybaříkem a Kulajdou o tom diskutovali.

A tehdy, maje ve vzpomínkách návštěvu Rybaříkovy zahrady, kde rozličné stromy zasazeny byly, jsem navrhnul, co kdybychom na Věžnickou TVRZ přivezli cizokrajné dřeviny. Od jisté doby mě totiž těžce dostává „smrk omorika“. Lípa (není cizokrajnou dřevinou!), i „gingo“ by bylo sice milejší, ale když ony stromy listy trousí. Tak nějaký nezvyklý jehličnan. Smrku ztepilého (Picea abies) je kol kolem požehnaně. Královští jedinci rostou pod Hamerkami (kousek nad táborem v údolí Věznického potoka). Borovici lesní (Pinus silvestris) u tábora nenajdeš. Snad až dále. U mostu roste douglaska tisolistá (Pseudotsuga douglasii), i nějaká jedle bělokorá (Abies alba) by se našla. A o modřínu opadavém (Larix decidua) ani nemluvě. Však nás svým típáním šoupálci dlouhoprstí, lozící po jejich kmenech, celé dva dny u ohniště obveselovali. Další modříny jsou nově vysázeny ve svahu „Sluneční hory“. Tak zasadíme něco jiného. Marně jsem na Rybaříkovi, který se rozhodl sazenice zajistit, vyzvídal, co to bude. Prý překvapení! No dobře, ale omorika tam musí být.

Před obědem jsme se na moravské straně tábořiště „Věžnická TVRZ“ z auta vysypali. Sir vystřelil jako střela. Však to tady zná. Kulíšek, zakurtovaný v dětské sedačce, ručičky po fotrovi vztahoval, že chce také ven. A vzadu dodávky – tři sazenice „cizokrajných“ stromků čekaly na komando. To přifrčelo okamžitě. S dvoukolákem – a stromečky byly převezeny na tábořiště.
Jú, kdyby jste to viděli. To vám bylo něco nádherného. Po celé louce nízce střižená travička, pamatující naše táborové „ošlapy“, skvostně vybarvené kleny, a jasany a měděné buky. Před ohništěm vynesený stůl „dobrého rokování“. A slunce vysušuje ranní rosu, stříbrně třpytící se ve svahu „Sluneční hory“.
Dříve než jsem nasál tvrzový plší vzduch, říznutý karbolem, měl Rybařík vykopanou první jámu pro smrk pichlavý – stříbrný (Picea pungens). (Bylo to však až po pochozí rekognoskaci tábořiště Kassou, Rybaříkem a mnou). To jiná tlupa rokovalo o tom, jak by se nejlepé daly uvařit uzená kolena a do čeho vysypat kilogram podzemnice olejné.

Ale je chvályhodné, že ta výše jmenovaná tlupa již zkontrolovala střechu nad jídelnou a celý hlavní hřeben TVRZE. Rybařík s Kulajdou zasadili už smrk stříbrný, Rybařík ho umně oplotil pletivem, aby černá zvěř a mufloni, jejichž neklamné stopy všude na táboře nacházíme, nezdecimovala okusem sazenice. Maroš s chutí sobě vlastní kope jámu pro korejskou jedli (Abies koreana) a další sazenice pod vedením Rybaříka je vsazena do země před „Koumesovou hrází“. Zbývá pouze osadit smrk omoriku. Místo bylo vybráno na hraně svahu Sluneční hory, tak aby nestínil studnu. Teď jsem dostal do ruky rýč já, abych si zasadil svůj strom.

A rýčem a potom prstíčkama vybírám hlínu, Rybařík sype na dno jámy kuličky hnojiva a z plastové nádoby vyjímáme omoriku (Picea omorika), neboli smrk Pančićův, volně rostoucí pouze v západním Srbsku a východní Bosně, který byl objeven až v roce 1875. Smrk omorika je jeden z nejotužilejších smrků. Je schopný růst na široké škále půd včetně kyselých a písčitých. Dokáže růst i na sušších štěrkových stanovištích (v mládí třeba chránit před mrazivými a vysušujícími větry). Je to jeden z mála smrků, který přežije trvalé znečištění ovzduší. Většinou netrpí chorobami a škůdci. Jeho nevýhodami je pomalý růst a to, že nesnese zastínění. (Tolik citace z Wikipedie).
Mezitím byl v Diamantovém lese objeven zcela suchý strom a povoláváme Patku, aby předvedl své dřevorubecké umění. Strom jde k zemi a Rackové nosí nařezaný kmen k dřevníku, kde ho následně Patka s pomocí Maroše krátí na jednotlivá polena. Kamo zaměstnává sekeru a polena jsou přenesena k ohništi, protože dnešní oheň bude dlouhý, až hluboko do noci.

Po večeři, po jaké večeři (?) – vždyť mi stále něco jíme a přikusujeme a podzemnici olejnou chroupáme, se rychle setmělo. Ze svahu se zplazila „Paní Noc“. U ohně sedíme a rokujeme a vyprávíme, zážitky z posledního tábora znovu přemíláme, a Kamo vysvětluje proč jsme se nedostali do „expediční tatry“ v kopřivnickém museu. A jsou přineseny kytary. Antkova a ta moje, která se musí dnes vyzkoušet, a nakonec i Kamo si zašel pro kytaru. A Bubák pojede už domů, protože jsou „kulatí“, a tak všichni ho doprovázíme „na Moravu“, a loučíme se s ním.
A pak se už jenom sedělo, zpívalo a pilo, slanina se opékala, a sýr, a další kolínko se porcovalo a beraní (už ne kozí?) rohy se přikusovaly. Spřádáme plány na nové oddílové podniky, a to kde bude letošní (letní!) tábor. A jak se pojede na expedici do Slovinska, pravda – jenom starší hoši pojedou k panu Blenkušovi, abychom se poklonili Jalovci, a vrcholu Jôf de Montasio, a Rybařík – co má výstup na Mont Blanc, mi slibuje, že mě vytáhne na Triglav.
I to, kde bude nová klubovna, protože ta stávající půjde do „kytiček“. A další písničky se zpívají, a malý Kulíšek spí v náruči Kulajdy, jenom pes Sir roznáší kosti po louce tábořiště.
„Mona, ukaž nám dárek cosi dostal od Kavky a Kassy“, vybízí mne Rackové, a tak po tmě se odebírám do TVRZE (čelovku jsem zapomněl doma na stole), doprovázen Sirem, co si myslí, že už půjdeme pod velitelský stůl spát. Hrabu se v obalu od kytary. Tu, co mi Modří racci v Jeseníkách nadělili, a vyjímám „laserovou tužku“, co jsem dostal od Kavky a Kassy. A prvně promítám na koruny stromů „lejzrorové podívánky“, zeleně zářící body a uskupení, co se točí, a vy máte dojem, že se s vámi točí celá zem a celý vesmír. Jen pozor!, pozor na oči!! A pak odnímám vrchní filtr a jdeme na louku a ostře zeleně zářící paprsek míří na souhvězdí a na rozličné hvězdy, a na Galaxii M31 v Andromédě. A zkušení Trojkaři je pojmenovávají, a nezkušení si je snaží zapamatovat. A z novu a znovu. Miki je doslova unesen. 
Dlouho, po půlnoci se odebíráme ke spánku, na stoly a na podlahu si steleme a přetřásáme, kde jsou ti ostatní Rackové, které jsme chtěli vidět, proč nemohou přijet a zavzpomínat si. Asi nemají čas. Sir se cpe ke mně do spacáku.

Ráno je kalné. Je teplo, ani mlha se nestačila obrazit na prstíčcích stromů a trávy. Ve Věžnici zurčí voda, listy z tepané mědi se sypou ze stromů, oheň se rozhořívá. Rybařík opéká topinky na klaccích, slanina se peče. V hrnečcích je horká káva, Maroš mi půjčuje noviny, kde se píše o všemocné síle česneku. Pomačkané figury se potácí táborem. Nad Sluneční horou kejhá káně. A je jich víc, celá hejna káňat, mladí se učí mistrovství plachtění. (Neměli jsme snad přeci jenom nazvat poslední tábor „Táborem ptačího křiku“?).
Rackové se balí, mizí Rybařík, nabádá mne, ať ještě jednou podliji všechny stromky. Odjíždí i druhé auto. Antek s Patkou vyměřují krytinu na dřevník – a vlastně na celou střechu, neboť celá střecha TVRZE musí být zrobena. Po louce se líně valí dým z ohniště. Je čas ukončit život mým trekům.

Zdálo se mi sprosté, neuctivé – vyhodit „šalamouny“, do popelnice. Kdybych si je schoval, stále bych se k nim vracel, (jako se vracím k jiným věcem s nimiž se nedokáži rozloučit), a omlouval bych už jejich nefunkčnost – a hoši by se mi pošklebovali, že mi vržou boty, a cizí lidé by se za námi otáčeli. Měl jsem vlhký zrak, když jsem je do očistných plamenů ukládal – na polena věžnického lesa, a hlavou mi prolétli všechny ty zážitky, celý ten film, který jsme spolu prožili.I to, že zlatý Sir byl se mnou. (Teď je se mnou Sir II. – modrý bělouš, mající už na kahánku). Snad je to dětinské, protože v autě jsou v krabici už boty nové – všichni Racci se šli na ně podívat, když jsme se loučili s Bubákem. Abych to rozdýchal, z dřevníku jsem si vzal hnědou konev a všechny stromky podlil dvojnásobnou dávkou věžnické vody.

Před obědem se balí i Kulajda, ještě pojedeme k dědečkovi. Loučíme se s posádkou posledního auta, Sir naskakuje do nákladového prostoru dodávky, provoněné modříny, a míříme z údolí Věznického potoka do roviny Hané. Vyšlo slunce.
U dědečka Miroslava jsem byl počastován ringlovicí (Šamot i Antek porozumějí!), a vyprávěl, jak s „bábou“ před několika týdny navštívili Duklu – nějaký vzpomínkový zájezd klubu seniorů – na místa, kde probíhaly osvobozovací boje II. světové války Republiky československé, protože „BÁBA Boženka“ byla zdravotnicí 1. Československého armádního sboru pplk. Ludvíka Svobody – pozdějšího pana presidenta (jeho podpis máme v oddílové kronice). Dál k tomu nemám co říct!! Jenom to, že Sir řádil na zahradě se psem Blackem, který není vůbec černý. A „bába“ Boženka k tomu nic neřekla, jenom oběd mi podstrčila.
Před čtvrtou hodinou po poledni se setkáváme u Maroše, vykládáme jiné stromky – věžnické modříny. Antek mi oznamuje, že s Kassou ještě domluvili brigádu Modrých racků na Mikuláše a Polární robinsonádu na Tvrzi. Pro obě TROJKY. Už se těším!
                                                                                                                                                                                 MOna