Nestydím se za to, že se mi slzy do očí tlačí, když vzpomenu na chvíli, kdy do „Údolí Věčného mládí“ – na Věžnickou TVRZ, dorazili naší dva oslavenci – Sašenka a Grifin. Čekala na ně spousta chlapců, chlapů a dědků. Nejmladší snad šestnáctiletý, nejstarší si odškrtnul jednasedmdesátý křížek. Několik desítek – co desítek? – více než šedesátka gratulantů (a méně než málo hostů a dětiček), se těší na příjezd dvou neobyčejných lidí. Manželů, co věnovali značnou část svého života nám, úplně cizím chlapcům – a těch „úplně cizích chlapců“ je více než půldruhá tisícovka.

Nejsou zde všichni! Někteří nemohou – z jakékoliv příčiny – zdravotní neduhy, pracovní zaneprázdnění, velmi důležité rodinné podniky. Jiní nevědí – nikým nebyli zpraveni, malá část z principu (co si budeme namlouvat), nechce vědět. A zbývá poslední „družina“ – její členové už nejsou mezi námi! Ti zasednou k slavnostně zapálenému táborovému ohni tam někde „nahoře“. A snad zazní i „Jižní kříž“.

Jak to všechno začalo?
To se zkrátka za války v Olomouci u Červinků narodil Pepík. Třetí dítě, chlapec to byl – po dvou děvčatech velká sláva. A přesně za dva měsíce na to, úplně v jiném městě, přišlo na svět děvčátko. Dali ji jméno Nataša. Dnes je to téměř přesně napůl – osmdesát let. Grifin dostal dort 29. července, Sašenka sfoukne svíčky 29. září – nu, a dnes se píše 28. srpna 2021. Ty dvě první události se odehrály v roce 1941.

A reprezentanti, té téměř půldruhé tisícovky chlapců, se snažili rozseknout „gordický uzel“ – co s tím? Karviná organizovala „dvacetiny“ oddílu, následně „šedesátiny“ Saši a Grifina (na Věžnické TVRZI). Karviná organizovala i jejich „sedmdesátiny“ (Šubířov). A pak ještě „padesátiny“ Karvinské TROJKY (Ostravice). (Proběhlo i několik setkáni veteránů TROJKY u Kima ve Vikanticích, tam se angažoval především Kim). Kdo se do nějakého tak „sílužádoucího“ podniku nepustil, nepochopí o čem tady píšu.

Tak si Karviná teď řekla (můžeme polemizovat, zda to bylo sobecké, či nikoliv), je třeba dát šanci i druhé straně. (Karviná nenašla organizátora, nebo to tak nějak vyplynulo). Nyní je na řadě Olomouc. Jé, a teď rozmýšlím jaké slovo použít – „zarážející“?, (no, to snad ne!) „Podivuhodné“?
Organizace „osmdesátin“ se totiž chopil Garo – syn Saši a Grifina, člen karvinských Vyder, rádce Vyder olomouckých a Modrý racek Olomoucké TROJKY, svého času zástupce vedoucího oddílu. Byl jsem fascinován jeho entusiasmem.

Jedeme!
Prvně se řešilo, (musím uvést, že to byla na druhé pracovní výpravě při dokončování kuchyňského komína TVRZE na Věžnici), kde se setkání s oslavenci uskuteční a kdo se ho zúčastní. Klubovna v Olomouci, kulturní dům v Olomouci, tělocvična v Olomouci, spřízněná restaurace, či stacionář v Uničově. To vše (byť v dobrém úmyslu zamýšleno), bylo naštěstí odpálkováno. (Neodpálíš, běžíš!)

Návrh účasti jen pro „vyvolené“ Gara doslova vyděsil! (A nebyl sám). Nechci se vychloubat, ale má vize, těžce usměrňována dcerou a Veveřicí, byla: Saša, Grifin a veteráni ubytování na „Valáškově gruntu“ v Kozově. Potom zajedou na Věžnickou TVRZ, kam se přesune celá omladina z prvotní oslavy na „gruntu“. Zde by proběhla druhá slavnostní ceremonie, filmový festival, hudební produkce, táborový oheň. Na TVRZI se tak odehraje neformální setkání, ruku si podáš s Grifinem, Sašu obejmeš. Uzenku si na „hovýnku“ opečeš, na domácí metu se postavíš, abys mohl pasákový míček do hřiště odpálit. A za pozdní noci si můžeš od ohně vyjít s kelímkem „Bernarda“ – na pohárku určitě bude oddílový znak – na louku. A zdvihnout zrak tam nahoru, kde jsou svítící lampičky, takové malé démanty noci, končí letní souhvězdí a nad Věžnicí se tam nahoře roztrhává Mléčná dráha.

Jenomže v době „koronakrysy“ je všechno jinak. Zkus dnes něco sehnat, zajistit, domluvit. Další otázka zní: jak chceš oslovit potencionální zájemce? Jednoduše, hodí se to sem na stránky a kdo chce přijet, ten přijede. Nikoho nebudeme adresně oslovovat, nikoho nebudeme bombardovat, nikoho přesvědčovat, na zlatém podnose nosit pozvánku. Následovalo ještě několik dalších otázek, ale Garo nás vždy utřel. Takže naprostá selanka. Ale nebyla to pravda. Žádná selanka – dřina to byla! A došlo i na to přesvědčování, i na to bombardování!

Přípravy pokračují v režií Olomoucké TROJKY
Garo kolem sebe nabalil, skrz mobilní aplikaci „WhatsApp“, značnou část Olomoucké TROJKY. Karvinský Kim oslovil veterány prvního oddílu. A pak se všechno „vařilo, peklo, smažilo a udilo – a občas i, ehm, něco silně zakouřilo“. Tak asi jako nováček přiloží na oheň zelené a mokré dřevo – to byly ty nedotažené návrhy, dobré úmysly, především však tlak tak rychle běžícího času, „koronakrysu“ nevyjímaje. (Kdo nikdy neorganizoval tak velký podnik, nepochopí, o čem píši). Těm přípravám jsem byl přítomen pouze v roli „nestranného pozorovatele“, ale často jsem musel hrabat na hardisku, v oddílových archiváliích, kronikách a dokonce i v paměti.

„Proč nic nenapíšeš do „(Ne)zavátých stop?“, nepříjemně na mě tlačila Lála (a pozor, Garo také na mě tlačil, když jsme spolu, se psem, kráčeli nahoru „Moravského pole“, ke studánce!) „A proč zrovna já?“, oponoval jsem, jemu i ji. „My jsme s Antkem vyryli do TROJKY více než 45-ti letitou „stopu“ činnosti“. Jak my se k tomu můžeme vyjadřovat, když my TROJKOU stále žijeme? To si mohou (musí) dovolit hoši, co strávili v oddíle 2-3 roky.
II. stupeň věrnosti oddílu se uděluje po pěti letech činnosti, III. stupeň ještě nebyl stanoven. Ale určitě ho má karvinský Pitrís. Ten přišel do oddílu jako prvňák, a odešel jako rádce Lišáků v devatenácti letech. V takovém případě přeci není nutno nic psát.“

„Dobře, tak napiš to, co jsi mi vyprávěl. Jak jsi přišel poprvé do oddílu, jak kluci v „nástupovce“ opravovali tu elektrickou zásuvku, všude plno chlapců – neznámých tváří, v zasedačce kolem stolů, v nástupovce u okna, a pak přišel Grifin. A všichni se k němu tlačili, všichni se k němu hrnuli, aby mu mohli ruku podat.“
„Lálo, přečti si Foglarovu knihu „Pod junáckou vlajkou“, tam je to přesně popsáno, tak to tenkrát přesně bylo!“

Den „D“ – sobota, 28. srpna 2021
Celý týden byl deštivý, prší, je chladno a Dáša Honsová neslibuje ani na víkend žádné „karnevalové“ počasí. Není nyní důležité, jak se nitky TROJKAŘŮ sbíhali do údolí Věžnického potoka. Jedni jeli „odtama“, jiní „odtamtud“. Část „kvartýrmachrů“, (rozuměj – přípravářů ubytování a těch věciček okolo), dorazila již v pátek, ačkoliv se jasně řeklo, že v pátek tam nikdo nebude! Nu, a bylo! Je už dlouholetou zkušeností prověřeno, že ten první večer setkání, je tím nejdelším večerem. Pravidelně se chodí spát, když na východním nebi slábnou hvězdy. A šoupálci dlouhoprstí začnou poskakovat po smrkových větvích a típat. Nad Moravským polem se pak převalují mléčné závoje ranní mlhy. Ale nesmí být teplo.

Není nyní důležité popisovat jak dorazila naše výprava. Že jsme vyjeli tři, potom jsme byli už čtyři, (všetečného Sira na pozemku toho čtvrtého „pokopal“ proud z elektrického ohradníku), pak vyzvedáváme v Olomouci za nádražím Kassu, pasákovou pálku, míč a míček. O Globusu psát nebudu rovněž! (Vše je jasné, když jsem měl za spolujezdce Kama a Patku – pan řidič auta, co vyvázlo na táboře s nejčistším štítem po pádu více než stoletého jasanu, tzn., že je pojízdné). Akorát u Globusu si Antek a Kassa přesedli do auta k Bubákovi, co nás zde čeká a my jsme se v klidu mohli věnovat hanácké sekané. Tak toto všechno jsem popisovat nechtěl, protože podobné zážitky budou mít určitě i ostatní účastníci dnešního podniku, co už dorazili, a nebo je to teprve čeká. Ale jak já bych se při skládání slov a vět do údolí Věžnického potoka dostal?

Čas před obědem, kdy o jídlo vůbec nešlo! 
To, že jsme celou cestu sledovali (na rozdíl od řidiče – ale také šilhal po ní), oblohu, netřeba podotýkat. Nevypadá to dobře. Všude samá ocel, občas se sice objeví světlejší šedožluté skvrny – asi jaké má náš kocour na bříšku, ale není to dobrý, není to dobré. Ale zatím neprší!
Pod „rybízákem“ narážíme na nějakou čarodějnici co tlačí kolo. „Jé, Lála!“ Patka promptně zastavuje a přesvědčuje ji, ať si odloží batoh a spacák do auta. Na „Dolním poli“ je začátek vysekán tak daleko, že by se zde v pohodě vešly tři zájezdové autobusy. (Že by se zemědělci chytili za nos a rozhodli se divočině vyrvat svou bývalou osevní lokalitu? Vůbec mě teď nenapadlo, že je to práce Hanáků, připravující parkoviště pro Trojkaře). Mimochodem, druhá lokalita byla vysekána na „Moravském (Horním) poli“ přes Věžnici za saunou – s 98% zaručením „nepádem“ stromu. 

U lávky je frmol. Všude plno aut. Z nějaké dodávky vylézají „pomačkaní Dalík a Očko“ – noc byla dlouhá. Tlupa odhodlaných, pod vedením Čela, s motorovou pilou v ruce, se zrovna rozhodla, že ztrestá část padlého jasanu a kmen bude rozřezán na bytelné lavice kolem osadního ohně. (Což se jim později podařilo). Všude jsou hloučky. Z pod smrků u studny se zjevuje Nadík, spal pod širákem, jiní Trojkaři se soukají ze stanů. Zdravíme se, tváře vesměs k rozeznání, jindy naprosto k nerozeznání – to budou ti, co jsem v oddíle nezažil, (Bobku, Kurge, promiňte!), ale zase bych to tak černě neviděl. Protože všechny ty, co jsem dříve znal, jsem poznal, i když do mě musel občas Garo kopnout.

Náš Tom se ke mně řítí, rozesmátý, tak jak umí být jen on, ať se jdu rychle podívat na Ferův stan – „garsonka“ 190×80 cm z LIDLU. (Fero se mi později svěřil, že Dym po vztyčení své haciendy (pro 13 táborníků, či kýho šlaka), mu nabídl, že kdyby v noci pršelo, může si tu svoji garsonku přesunout do jejich předsíňky, protože Ferko si postěžoval, že skrze švy dovnitř lehce zatéká). Zdravím se s Buřtem – to byl můj kůň na prvním oddílovém rodeo, kdy jsem ještě bojoval za Lišáky. (Myslím tím závod „souboj jezdců“).

Tvrz poklizená, osadní oheň hoří, v kuchyni topí Kurge, se mnou se láskyplně zdraví. (Ale já si Kurgeho z žádných táborů nepamatuji, i když ho znám z vyprávění Lály). Studna je prázdná, pumpa nefunguje! „A zalili jste ji vodou?“ ptá se Antek. Voda v trubce byla, ale pumpa nepumpuje! Tak se na radu Antkovu do trubky nalila minerální voda, našroubovala zátka s vývodem – a ejhle, pumpa chytla. Prvně je třeba odvést vodu z přívodního potrubí, pak ji nasadit na filtr a rozvést do různých nádob v kuchyni. Žízní tedy neumřeme, i špinavé nádobí pomyjeme. Sláva! Alespoň nás nepřekvapí Grifin!

Všude je mokro, tráva je mokrá, les je mokrý, větve jsou mokré, ale už z nich nekape. Proto když nás později několikrát překvapí déšť, takový ten roztřesený, roztržitý a nervózní „májový deštík“, rokující hloučky (některé i pracují), se vždy nahrnou pod stromy a deštík po chvíli poleví, aby vzápětí ustal. „Hele, támhle je už modro!“ Hanáci vztyčili „pivní stan“. Za dvacku, tady do této kasičky ji vhodíte, si můžeš vzít pohárek s oddílovým znakem a sám si načepovat iontový nápoj „Bernard“ – snad jsme někoho neurazili. Druhým významným počinem Hanáků bylo rozbití dvou „svatebních stanů“ přímo před TVRZÍ. To aby se kde mohli návštěvníci oslavy schovat před silnějším deštěm, protože do TVRZE bychom se asi nevešli. Ale kdo ví?
(Šílených her v oddíle proběhlo dostatečné množství, které by u sociálních pracovnic, dětských lékařek a pedagogických odborníků z Ministerstva školství určitě nenašlo pochopení. Nejvíce, a to je zajímavé, byl porůznu vzpomínán úsek ODH: Železná ruka – „Utržené dělo“, kdy se v „suchém korytě“ rozkutálela pneumatika a družina ji měla jakýmkoliv způsobem zastavit. Několikrát jsem si tuto historku během víkendu vyslechl).

Další hosté na Věžnici
Přijeli nové figury – veteráni z Karviné. Pavouk – Trojkař s číslem 1., Mýval, Štika, Juzek, Kim a Fanda. Nechápu proč se Kim­, chodící o holích (bacha – trekových) pachtí přes „vachrlatý“ můstek u kuchyně. To bude asi tím, že svůj vůz zaparkovali na horním parkovišti, kam prý, údajně, strom nespadne. Ale jsou zde už i další hoši z Olomouce. Neskutečné „antré“ předvedl Kuro. Pod smrk před kuchyní, ze kterého určitě také utrhával jako malý chlapec snítky jehličí při předávání kuchyňské – k nelibosti Grifina, neboť Kuro je jedním ze zakládajících členů Olomoucké TROJKY (a pamatuje první tábory v Lomné), tak Kuro přišel v maskáčové blůze vz. 60, kraťasech, na nohách černé kanady, na zádech teletinu s bandalírem. Ten chlap nemusel už nic říkat. Žádné historky z oddílu, žádné fotografie ukazovat. On tu historii přinesl s sebou. Naprostý „zlatobraz“!

Tak tu stojíš s kelímkem v ruce, kelímek je oddílový, protože je na něm oddílový znak, pod stromy, můžeš si i k ohni sednout, několik táborníků si zde připravuje oběd. Kelvin přináší Kimovi kyblík se zlatavým mokem, neboť Kim si vybral za číšníka právě Kelvina. Ve Tvrzi Dalík dokončuje číslici „70 000“ na zvětšenou repliku oddílového platidla. Kdosi se tě na něco ptá, kamarádi vzpomínají a nemohou se dohodnout, jak to tenkrát bylo, který to byl tábor? A já to mám rozhodnout? Ferko se shání po čisté vodě, nabízím mu cestu ke studánce.

Pracovní skupina přináší z Moravy dvě bytelné lavice. Jsou umístněné pod svatebním stany. Další nervózní deštík nás zahání pod stromy. Ale ne nadlouho, jen TVRZÍ projdeš a za následujícími dveřmi už neprší. Otepluje se. „Ty, Garo, kde je ten Grifin?“ „Počkej, počkej, já mu zavolám!“ Je to prý dobrý, už vyjeli z Olomouce! Mezi mraky se dere opět slabé sluníčko.

Dvě hodiny po polední dorazilo auto s oslavenci. Grifin je naveden přímo k lávce. První bouřlivé přivítání, ruky podání, objetí. Hlouček hostů si odvádí oslavence na tábořiště. A další vítání. Před kuchyní zdraví Grifina nejstarší veteráni Trojky. Grifin se snaží Saše představit první Trojkaře, ale Saša se už objímá s Kimem, Štikou i Juzkem. Další následují. Grifin je následně obklíčen „tlupou veteránů“ z Olomouce: Kuro, Filips, Krleš, Dym, Skypy, Čenda, Čibyl. Stojíš opodál, s kelímkem v ruce, a sleduješ stále ten stejný scénář: Saša a Grifin a hlouček kolem nich. Za ruky se tahají, po zádech se popleskávají. Už oslavence přepadává jiná skupina a situace, které si už byl několikrát svědkem, se opět opakuje. Kladeš si otázku: „Znám někoho ve svém okolí, ve svém životě, komu by přišlo poblahopřát k narozeninám tolik gratulantů?“

Slavnostní nástup
Je rozhodnuto uskutečnit slavnostní ceremonii venku před TVRZÍ, zrovna ustal slabší deštík, tak jen rychle, rychle. Sluníčko prosvítá skrz mraky. Grifin píská na tu samou píšťalu, která před desítkami let svolávala i mě. Vytváříme dvě, proti sobě stojící, řady. (To je škoda, protože nebudeme vědět, kolik je zde Rysů, Lišáků či Vyder, ale budiž, když si hudebníci vybrali lišáckou stranu a nástroje a aparaturu si nanosili pod přístřešek). V čele stojí Grifin, Saša, Pavouk – hlavní řečník (to on poprvé použil číslovku „160“), Fero, Kassa a Garo. Pavouk za nás všechny předává gratulaci, potlesk. Ferko zavalí Sašenku velkou kyticí, potlesk. Grifin mluví, potlesk. Nadík a mladý Gorka v roli „hostesek“ přináší první dar. Kassa předává „placatou televizi“, potlesk, přináší se další dar a opět potlesk.  

Nestydím se za to, že se mi slzy do očí tlačí, rozhlížím se kolem sebe a vidím, že nejsem sám, kdo je v obětí stejných pocitů – jsou ryty kamenným pazourkem do samotného dna duše. Srdce mi buší kdesi v hrdle, ale je mi pěkně. Grifin je obdarován špičkovým fotoaparátem se čtyřmi objektivy, či kýho šlaka, to aby mohl věrně dokumentovat. (Ono to prý umí i volat, takže to bude ten „chytrý telefon“). Nadík s Gorkou přináší obraz. Žádné květiny ve váze, či západ slunce v havajské zátoce. Je na něm vyobrazen Grifin ve skautském klobouku a pod ním stojí čtyři hoši z oddílu, zírající na Velikou řeku. Obraz je dílem malíře a ilustrátora Petra Modlitby. (Není bez zajímavostí, že pan malíř ilustroval zatím vyšlé Grifinovy knihy „Stínadelské tajnosti“ a „Poselství ze Stínadel“). Grifin sice tvrdí, že to není on – „vždyť já takhle nevypadám“, ale obraz si jistě pověsí nad psací stůl do své pracovny. Ti čtyři hoši stále budou čekat na nová dobrodružství ze Stínadel, na „Třetí vzkříšení“, i na to, co bylo zakopáno v mohyle na Hrnčíně. Dary jsou pokládány na paletu vedle oslavenců. Sluníčko již roztrhalo poslední zbytky mraků, nehrozí tedy, že by přišly k újmě. Pozor! Pozor!

(Ne)zaváté stopy
Poslední dárek manželům Červinkovým. Jedná se o oddílovou publikaci, stále balancující na hraně „Echa – speciálu“, či formátu „TTT“, kde je kromě životopisů oslavenců, desítek fotografií a kreseb z oddílového života, uveřejněno vyznání chlapců, chlapů a dědků, kteří napsali a zaslali odpovědi na otázky redakčního týmu. Netuším, zda budu teď hovořit (psát) za všechny, ale dle mého názoru, tento dárek způsobil mezi gratulanty největší zájem, bo mobil a „placatou televizi“ už kdekdo viděl. Desítky chlapců (mnozí už nejsou mezi námi), píšou Saše a Grifinovi o svých nejsilnějších zážitcích, příhodách, legráckách, poznání – zkrátka o tom, o co je obohatili, co jim dali a děkují jim za všechno to, co prožili v oddíle pod jejích vedením!

Nastupuje hudební číslo. Gratulanti vytahují z kapes papírky, jsou zde nové sloky oddílové písně „V dáli volá samota“. Uvaděč Kay uvádí hudební seskupení, které nacvičilo tento výstup. Vše lze dobře odpozorovat z přiložených fotografií. Saše a Grifinovi je přišoupnuta lavice. Tak jsme si zazpívali. Ale uskupení ještě přidalo další sloku, která nebyla na papírku vytisknuta, poněvadž uskupení bylo v poslední chvíli přepadeno múzou a stvořilo ještě jednu.  Vystoupení ukončeno potleskem. Ceremonie je tak završena, zavelen rozchod.

Na paletě jsou vystaveny dárky. Největší chumel je vždy u držitele „Nezavátých stop“. Na autory padají všetečné dotazy: „Kde to bude k mání? Kde si to budu moci stáhnout a v jakém formátu? Kolik to bude stát?“ Zapeklité dotazy. Luki a Gorka ml. organizují zápas v pasáku. Z podsadníku je sundána branka. Bude sloužit k zachytávání míčků za vládcem čtvrté mety. Naháněči formují mužstva. Přijíždí pár dalších gratulantů, mezi jinými Brzda a karvinský Chrostík s manželkou a malým Chrostíkem. Ti, co nejdou „pást“, stále rokují mezi sebou, družné hovory s oslavenci. Jsou u ohně, jsou ve TVRZI, přihlížejí zápasu v pasáku. Počasí se umoudřilo. Už žádný deštík, jen sluníčko. Mraky jdou pryč někam za Horu, kamsi k Vranové Lhotě. Setkání vrcholí.

První gratulanti se loučí. Po louce běhají dva psi. Bobík a Sir. Do osadního ohně jsou vložena další polena. Z hřiště sem zaznívá řev skandujících diváků a hráčů. A další si podávají ruce s Grifinem, objímají Sašu. I oslavenci se už loučí. Slunce je dávno za Sušicí. Obcházejí gratulanty. Jdeme s nimi na Moravu. Saša a Grifin odjíždějí domů. Saša a Grifin, 80 + 80 = 160. Tak to řekl Pavouk. „Dnes budeme slavit „stošedesátiny“. Sašo a Grifine, děkujeme! Z celého srdce děkujeme za to, co jste nám nezištně dali! Děkujeme!!

Na závěr tohoto zápisu bych chtěl uvést hodně starou, fousatou, vzpomínku, ještě z Kateřinské TVRZE. Jeden z Racků tenkrát řekl, že až bude Grifin prezidentem Československa, nechá postavit po celé republice TVRZE. Pro obyčejné chlapce, to aby měli lepší, pěknější a smysluplnější život. Myslím si, že by to bylo krásné.      

                                                                                                                                                                     text: MOna © foto: Lála, Garo, Šaman