Chtěl jsem tady dopředu napsat nějakou tu číslici. Že, kolikátý, a kdesi – cosi. Či, kýho výra?  Ale jádro pudla je někde jinde. A tam je i ten „zakopaný pes“. (Nebo to byla liška – kdy ten nezbedný pes, (což se dalo očekávat! – což se přímo nabízelo!), ji vyjme vyvařenou z esšálku a kdesi si ji ukryje?) Snad bude hlava lišky Bystronožky někdy příště, některým „osloveným“, nalezena. A už nově – Bystrouška přijde mezi nás a „vyhaslými světly“ bude sledovat naše počínání v jejím kraji.  

Pozorný čtenář určitě porozumí, pozorný čtenář k tomu určitě dojde. Pozorný čtenář se určitě zeptá. A pokud to vše vylíčím tak, jak to bylo, s tím, že převážná část je mi utajena, (a ta druhá, díky mé lenosti, ležérnosti a nezodpovědnosti, není dotažena do konce!), tak to bude naprosto epické. Doopravdy - tak, jak to tvrdil Jindřich Kačaba! Neboť „epický“ znamená – výpravný, dějový. A tím, bezpochyby, letošní tábor byl! Ostatně, o tom psal i pan Antek.

ouvertura:
Původně jsem měl v úmyslu použít název „předehra“, ale ona to byla opravdu „ouvej túra“ – bolestivé putování v osidlech „Covidu mínus 19“. Na konci února, hezky pomalu a s úsměvem na rtech, (jen si vzpomeňte na výpravu do Obřího dolu, kde jsme se ve vlaku chechtali článku v nalezených novinách, (nahlas předčítal Shrek – článek popisoval nákupní horečku), že „Není nutné vykupovat z regálů obchodů paštiky!“) Po první březnové oddílovce byla uvalena na školy karanténa a nás už do klubovny nepustili. Dětičky seděly doma. A my jsme se nemohli scházet, protože máme klubovnu ve škole. Už jsme se nechechtali. (Nevím jak na tom byli Hanáci – vlastně jsem se na to Kassy doposud nezeptal).

A vláda začala přitahovat šrouby. Zavřely se hranice, zavřely se hospody, kina, divadla, obchodní centra, stadióny i jiná sportoviště. Kromě malých obchodů se zavřelo zkrátka všechno! Bylo zakázáno shromažďovat se na hřištích, v parcích, bylo zakázáno chodit ven. Zlověstné a děsivé zprávy a záběry přicházely z celého světa. Netroufli jsme si podniknout nějaký podnik, nějakou výpravu – vždyť i značná část železničních spojů byla zrušena, (byl např. zastaven veškerý letecký provoz!) Nadto přišlo i varování z našeho mateřského spolku, abychom se vyvarovali neuvážených aktivit. (A že jsme chtěli konečně někam vyrazit, něco podniknout! Netroufli jsme si!) Jediným počinem tak zůstala pouze „Virová hrozba“.

ODH (oddílová dlouhodobá hra) „Ztracený svět“:
Nikdy bych se do této legendy podle pana Doyla (Sir Arthur Ignatius Conan Doyle, 1859 – 1930), – ano, ten co „vymyslel“ geniálního detektiva Sherlocka Holmese, netroufl! V dnešní době rozmlsaných dětí „Jurským parkem“ a následných pokračování – dalších filmů s hrdiny z časů Jury a Křídy, (uvědomte si, že román vyšel poprvé v roce 1912!!), či jiných atrakcí (školní výlet do Dinoparku), nebo třeba speciálním oddělením v „Dráčiku“ (obchod s hračkami – nejenom pro děti), v karvinském Corsu.

Má generace oddílu „Ztracený svět“ znala z oddílové knihovny. Byl zde kreslený komiks „speciálu časopisu ABC“, někdy z konce šedesátých let, pod názvem „Daily Gazette – První výprava do Ztraceného světa“. Scénář psal podle Doyleho Vlastislav Toman, kresby byly Jiřího Veškrny. Ten sešit šel tenkrát z ruky do ruky – až se později kamsi ztratil. Před rokem 1988 vycházelo v „abíčku“ pokračování „Druhá výprava“. Autorem byl opět Vlastislav Toman (děj navazoval na první seriál, ale s Doylem už neměl nic společného!) Kresby tentokrát vytvořil geniální František Kobík. A právě v tomto roce vyšel nový letní speciál „ABC“, kde – mimo jiné, byly oba výše zmiňované seriály.
(Jak rád jsem je po večerce při svitu svíčky – neboť táborovou knihovnu jsme ještě donedávna na tábor brali, opět četl. Marně hartusila hlídka ať jdu již spát. Dočetl jsem alespoň další list a sfoukl plamínek. Kam bych taky chodil, že?!)

A teď mi Kassa v první táborový den prozrazuje, že oddílovou dlouhodobou hrou letošního tábora bude Doyleho „Ztracený svět“! No dobře! Kdyby to bylo tak před čtyřiceti lety, kdy mládež znala akorát tak – již výše zmiňované – komiksy a pět, či kolik ilustrací Zdeňka Buriana z učebnice zoologie pro šesté třídy základní školy, tak bych uvěřil tomu, že to bude mít úspěch. Ale teď, po vydání románu Michaela Crichtona, a již dříve zmiňovaného? Tak v to jsem nedoufal, že by se to mohlo povést – tomu jsem nevěřil. A světe div se – ono se to podařilo!!

Libreto:
 

Gladiátorské zápasy:
V dávných dobách oddílu se skládaly pouze z kopané a pasáku. (Zkoušel se i snajpr. Ale ten na louce nemá takový spád jako v tělocvičně!) Na Táboře psanců (1970), kde oddíl podnikl několik zápasů v kopané se slovenskými „chalany“, se objevil i zajímavý turnaj v přehazování míče přes střechu stodoly. (Později se odehrál i na táborech na Věžnici, jak u O3 tak i u nás, kde se pasákový (tenisový) míček přehazoval přes TVRZ, a následně přes přístřešek hřiště přímo v Kozově – měli tam bufet ve vyřazeném autobuse Škoda 706 RO)).

Královskou hrou zůstává pasák. Ten nás v roce 1968, (Tábor Velkého Axlana), naučil na Pocheňských loukách oddíl Karla Líby – legendární BVÚ. Kopaná a pasák – to byly jediné dva turnaje gladiátorských zápasů. Tehdy se tomu ještě ovšem neříkalo „Gladiátorské zápasy“.

Ostatní úpolové a jiné sportovní a bojové hry, (legendární byl badmintonový turnaj stanových dvojic), byly započítávány do „táborových her“. S výrazem „Gladiátorské zápasy“ přišel Grifin až v roce 1979, či o rok později. A tak se kromě kopané a pasáku objevily v tabulkách postupně turnaje: v hu-tu-tu, volejbale, ragbíčku, Itálii, špačku, v kuličkách, mičukuly, šipkách, tlakotálu, petánque, pahoahakapiu, freesbee, awowapopane, Carcassonnu (desková hra) – i dnešní stávající turnaje – lagori, ringo, hobří, kořistění zástav, tajné vybíjené (chudák HankaKovy) a ten zatracovaný kubb. (A přitom ten „kubb“ je nádhernou hrou!! Ale asi pro starší děti!! Tak 35 – 55 let a výše!)

Před táborem jsem oslovil všechny táborníky (stejně jako loni, stejně jako dříve), zda si přejí změnit hry v turnajích „Gladiátorských zápasů“ – a nic, nikdo se, stejně jako dříve, neozval. Nikdo nic nečetl, všichni jsou spokojeni. A při tom se nabízely: tango, eskymácká vybíjená, kapitánská, russkaja lapta. A co hry ze Zimní 13*? Čtverylka, irbis, gymbal, buch-buch v lese (něco podobného se hrálo na zimním táboře v Šubířově), karetní hra „hertzky“? A potom ještě ta hra se čtyřmi metami, kdy je oddíl uprostřed hřiště a může vybít ty, co se snaží vybít je.

Tak jsme zůstali u stávající tabulky a nebýt toho, že v kubbu chyběl jeden zápas do turnajů, nebylo by nutné zařadit do „zápasů“ kořistění zástav (kořistav). Ten se podařilo protočit.   

pasák:

kopaná:
Nebyla nalezená síla, co by postavila řádné fotbalové hřiště. To se zkrátka, (stalo se tak až po částečném odstranění padlého „křemeláku“), sundaly branky ze střechy „podsadníku“. Kamo určil, kam se mají položit, zatloukl do louky čtyři kůly ověnčené signálkami – to budou „rohy“, a už se hrálo. Žádné pravítko, žádné šablony, žádné lajny vytyčené pomocí reflexních barev. Na auty se zkrátka nehrálo. Na „rohy“ – to ano! 
Letos hrajeme v sestavě 9:9, družiny nejsou rozděleny na starší a na „trojčata“ (došlo tak několikrát k sestřelení těch nejmladších hráčů – nejčastěji v režii Matese, (který se jim následně pokorně omluvil!) Chlapeček byl rozhodčím odnesen mimo herní plochu, zatlačil slzy, občerstvil se čajem a opět nastoupil.) V brance je téměř vždy Racek. Celý turnaj, až na poslední zápas, se odehrál během prvního týdne táborového života.
Nemusím podotýkat, že mnozí táborníci by za kopanou „dýchali“ a podle toho se na hřišti i chovali. Opačná část táborového mužstva, tzv. „špílmachrů“ – by si určitě vynechání tohoto tradičního turnaje v Gladiátorských zápasech ani nevšimla, a podle toho se tak i chovala. Překvapivě turnaj vyhráli Lišáci.

pahoahakapiu:

lagori:

kubb:

kořistav:

ringo:

hobří: