Původně jsem chtěl tento článek vymazat. Jeho oznamovací hodnota vypršela. Už netřeba psát kamarádům, zda se dostavím, či nikoliv. Už netřeba ani rozvádět věci s Vánoční nadílkou nemající nic společného. Větroň a Kulajda (po kolikáté už?), spískali další adventní posezení Modrých racků v hospodě „Výměník“ – zasvěcení ví, že jsme o tento objekt, co by klubovnu, usilovali. Podnik se počal  zařizovat na konci října. Snad byly původní představy organizátorů krapet odlišné. Ale aby se nás sešla „taková síla“ jako letos, tak to nepamatuji. Pobyl jsem mezi vámi jen několik desítek minut, když jsem se vracel z oddílové Vánoční nadílky a následně valil do „roboty“.
Viděl jsem tváře dávno neviděné, a rád jsem je viděl. Prohodil jsem několik slov i vět s Trojkaři, co jsem roky nemluvil. Půlku „smaženky“ mi hoši nechali a Kulajda mi koupil „americký nápoj“, protože „Výměník“ není na kofolu zařízený. A židli mi neustále podstrkovali. A setkal jsem se s Píďou. Třicet čtyři roky jsme se neviděli!!

Chválili mne za „Pohádku o polární záři", blaze mi bylo. A jestli na mnohé silně zapůsobila – ta pohádka, tak věřte, že i mně, ačkoliv to nebylo původním záměrem, mně dojala slova jednoho z vás, který přesvědčil nadřízeného, a manželku, a podnikl několikaset kilometrovou anabázi tady k nám, protože si "Pohádku o polární záři" přečetl a ke stolu zasednout chtěl. Proto ji zde nechávám, proto ji nemažu, ani nepřesouvám. Jenom tento článek „odlepím“, aby další zápisy z podniků oddílů TROJKY nebyly nuceny řadit se pod mé vzpomínky a pocity.
 

Pohádka o polární záři   

Ptali se mě nedávno, (ve třetí třídě Jirka Čermák, pihovatý blonďáček, takový „Malý Bobeš“, použil výraz „onekdá“ – a naše hodná paní učitelka Anička Šváchová šla do mdlob!!), co bych chtěl ve svém životě vidět? A já jsem „onekdá“, vykoktal – polární zář. Vykoktal proto, že to bylo v hodině anglického jazyka, a musel jsem použít adekvátní slovní spojení. Tak jsem v dobré víře udal to, co mi slina na jazyk přinesla. A to – „polar light“ polární světlo. No, nebyla to pravda. Jiná paní učitelka, zrovinka ta, co mi tuto otázku položila, právě v tento čas, otevřela slovník a četla: „northern lights, aurora, aurora polaris“. 

Tak to bych chtěl vidět. Tu „auroru“, (ne tu loď, co zahájila útok na Zimní palác ( – i když tu taky!)). Chtěl bych spatřit tu polární zář, tu – co mistr Burian vytvořil barvou a štětcem k povídkám „Hrdinové Severu“. Bylo to cosi fascinujícího!
Trávil jsem, kolikáté, že to byly (?), prázdniny na Vysočině, (to jsem chodil už do Trojky!), vedro až k zalknutí. Děda mi snesl z půdy otcův kufr. A v něm jsem našel, mimo jiné, svázané ročníky poválečného „Vpředu“ – legendárního dětského (chlapeckého!) časopisu. A já jsem ležel na dvorku, na starém kabátě – hubertusu, na kobercích průtržníku lysého – od této doby mám rád nenápadné kvítky a spletité koberce této rostliny. Slunce pražilo jak divé a na elektrických drátech švitořili vlaštovky, kadlátka se nalévala (kadlátka – správně „karlátka“, protože švestky přivezl do českých zemí z Francie Karel IV.), za humny zlátlo obilí a tak silně vonělo chlebem, a já si pročítal povídky o dobývání Severního pólu – jaké to protivenství! Na papíře -40°C, na dvorku + 36°C. Stále vidím ty obrazy mistra Buriana, stále vidím tu polární zář vystupující z jeho maleb. Tu zář, kterou ZET (Miloš Zapletal), umně a tklivě vetknul do románu „Sedmička“. Píše o ní i Náčelník v „Knize o Jizerských horách“. Ano, údajně i v našich zeměpisných šířkách lze spatřit polární zář. Ale já jsem ji ještě neviděl, já jsem ji ještě nespatřil. Je to pro mě něco nedostižného, něco fascinujícího. I když...

...I když ji vídávám každý rok. To když se Modří racci, družina starších našeho oddílu, sejde před Vánoci. Venku sněží, nebo kraluje mráz, může být i jiné počasí. Ale my jsme tak nějak pospolu. Vždy se najde střecha nad hlavou. Sedíme u společného stolu, jako ta stará polární výprava. Tváře mužů dávno zemřelých, jako naše dětství – jako naše chlapectví. Výprava co chce dobýt Sever, co hledá severozápadní průjezd do Číny, či Indie, nebo nejvyšší metu – střechu Arktidy. Prohlíží se nažloutlé fotografie, někdy i filmy se promítají. Jindy stačí vyprávění, nebo otevřená kronika, stará čísla oddílových časopisů, či účast tváří Trojkařů dávno neviděných. To potom vyjde „polární světlo“, polární zář. Dárky se rozdávají, staré písně zní, dávno zapomenuté historky vyplouvají na povrch. Tehdy cítím, že se v mém srdci rozzářila „aurora". A to mám rád...

Protože jsem viděl několik fotografických přístrojů a všichni jste jistě nabití „polární září“, určitě mi někdo z vás pošle snímky, popř. zápis. Vše zde rád zveřejním. Ano, i příspěvky v diskusi jsou vítány. Třeba o tom, kolik padlo vek a kilogramů tvarohu, rozinek, práškového cukru, prézlí a bůhvíčeho – na smaženky, nebo kolik se nás to vlastně sešlo? Mimochodem, všimli jste si, že po mém odchodu začal padat sníh?

A „chca-nechca“, jak říkal Grifin, tři oddílová jídla jsou známa. Tvarůžky, kofola a striky. Škubánky jsou přisně zapovězeny! A tak nasazuji na ty „smaženky“. To Antek a Banán kráčí z družinovky Vyder a zastavují se u „budky“ restaurace BRNO – ano, ta → co tam dnes už není, před Baťou, dnes hospoda „U haviřa“. Antek čeká na autobus číslo 2, nebo 3. A v té budce si kupují smaženky. Jak řízek obalenou veku, s tvarohem, rozinkami a cukrem. A já dnes zjišťuji, že i Tom, Lečo a Kuča zná smaženky, a snad, nebo určitě – i další Trojkaři. I já je znám. 

Před chvíli si mi Kulajda stěžoval, že to „hafo“ smaženek „sežral“ ten stůl vedle družiny havířů z dolu ČSA!!   

                                                                                                                                                                                                      MOna