Zase tristní účast – 9 členů. Proč? Proč musím být zase při odjezdu zklamaný? Ale nakonec to byla parádní výprava…!

V pátek odjíždíme relativně pozdě, tři minuty po půl šesté. A za půl hodinky již vystupujeme v Zábřehu ve stanici Zábřeh na Moravě. Klidně si zjistěte, proč tomu tak je...

Ke klubovně Skalička máme přijít dorazit o půl sedmé, což jistě v pohodě stihneme. Až po výpravě jsem zjistil, že ulice, po které se vydáváme, se jmenuje stejně jako skautská klubovna, kde budeme ubytováni. Proč? No přece podle zámku Skalička. Ten však ani nenavštívíme, ba dokonce ani neuvidíme… Kolejiště překonáváme po mostě, který je opatřen zábradlím v kombinaci betonu a ocelové konstrukce s tahokovem. I sem dorazil podivný zvyk se „zámečky lásky“. Jen nevím, jestli dvojice hází klíčky do kolejiště nebo rovnou na vlaky…

Na místě jsme již očekáváni. V klubovně v podkroví se ještě domývá nádobí a dokonce máme zatopeno v krbových kamnech!

Vybalujeme se, vaříme čaj, večeříme. Dole v klubovně Skaláků probíhá jakási porada. Po svolání manšaftu se nejprve věnujeme sedmnáctému kolu Radistické olympiády. I poslední vyluštivší dnes získá dva body do tabulky… Ve vietnamštině je zašifrována zpráva „Je vidět, že myslíš na všechno!“. Nejrychleji odevzdal správně vyluštěnou zprávu Nerez, což je chvályhodné! Pořadí sedmnáctého kola je tedy následující: 1. Nerez, 2. Simon, 3. Paolo, 4. Theo, 5. Buben, 6. Maty, 7. Dan, 8. E.T. a 9. Domča. V legendě se pak dozvídáme, jak Vincek s Vláďou vytáhli Pepína ze skalní propasti a skamarádili se tak s ním i s jeho kamarádem Bóžou a společně budou pátrat po jeskyni obřích trilobitů. Pak hrajeme několik kol karetní hry Uno flip. Příště už nesmím sedět vedle Matyho!!

Poté se již chystáme do spacáků. Na dobrou noc posloucháme první část Záhady hlavolamu. Porada Skaláků se jaksi protahuje a ruší tak náš noční klid.

I ráno jsme místo, hudby, vzbuzeni Skaláky, kteří hlučně opouštěli klubovnu. Vstáváme tedy i my. Dřív, než jsme měli v plánu, ale nevadí, alespoň pojedeme na výpravu dřívějším vlakem. V plánu je totiž přesun vlakem o dvě zastávky do Hoštejna a pěší výprava zpět. Vyrážíme z klubovny s pohledem na nádhernou siluetou Jeseníků. Jednotlivé kopce jsou v ranním oparu jako namalované! Kupujeme si jízdenky a na třetím nástupišti nastupujeme do soupravy. Upoutává nás upozornění, že vůz je bez průvodčího a jízda bez označené jízdenky je zakázána. Pozorujeme, jak si počínají ostatní nastupující pasažéři, kteří načítají „něco“ (jízdenku? Kartu?) u terminálu ve vagónu. Naše jízdenky načíst nejdou. No, co už. K našemu velkému překvapení se po chvíli jízdy objevuje průvodčí a naše jízdenky nám označuje. K ještě většímu překvapení jsme zjistili, že na druhém konci soupravy je druhý průvodčí!! Po chvíli vystupujeme v Hoštejně. Scházíme do podchodu, kde nás, pro změnu, překvapuje projíždějící vozidlo! Na kraji obce dělím kluky do dvou týmů. První známka je ve hře – vyfotit čísla domů tak, aby jejich součet dal dohromady 100. Štěstí měla Simonova skupina (Dan, Buben a Nerez), kteří se po pár minutách přiřítili s jedinou fotkou domu s číslem popisným 100! Stoupáme na zříceninu hradu Hoštejn. Procházíme oplůtkem, neboť okolní louky spásají kozy. Na kopci, kromě malého torza hradeb, stojí také kamenný obelisk, postavený v roce 1847 jako památník dokončení železniční tratě z Prahy do Olomouce, což se událo o dva roky dřív.

Sestupujeme zpět do obce, kde po lávce překonáváme Moravskou Sázavu. Nikdo z chlapců nevěděl její název, nikdo známečku nezískal. Dávám tedy všem ještě jednu šanci, za správnou odpověď na otázku, ve kterém roce byla dokončena železniční trať, na který odkazuje navštívený obelisk. Pouze Simon věděl a já si to poznamenávám. Směřujeme na zelenou značku, ovšem po chvíli z ní odbočujeme a pokračujeme po cyklostezce podél toku Moravské Sázavy. Vidíme ústí obou hněvkovských tunelů. U toho druhého začíná naučná stezka, která je vedena na náspu původní železniční trati, kterou nově vybudovaný tunel odsoudil k zániku. U místa, kde se nová železniční trať odpojovala od té původní, je umístěna parní lokomotiva Škoda řady 317 z roku 1950 se služebním vagónem. Poblíž jsou i vodní jeřáb a závory. Vše je volně přístupné k ohledání, prozkoumání, prošmejdění. Toho důkladně, a to slovo „důkladně“ bych zvýraznil, využíváme! A tak se zvedají závory, prozkoumávají oba vozy, rozpojují a znovu připojují lokomotiva s vagónem, otevírají dvířka a podobně. Zkoumání bylo tak důkladné, že jsme dokonce nalezli i ukrytou kešku.

Poklidným tempem pokračujeme zpět ke klubovně. Na okraji Zábřehu se od nás odpojují Maty a Simon, kteří jdou nakoupit proviant. My ostatní míříme ke klubovně. Na pozdní oběd si vaříme kuře na paprice. V poledním klidu rozjíždí Buben Mafii. Městečko Palermo má ale jen pár obyvatel, proto se zapojujeme všichni. A stejně je nás na tuto hru málo! Ve tři hodiny vyrážíme ven. Nápad s nalezením kvetoucích rostlin nebyl moc úspěšný. Následuje signalizace. Vysílá se zpráva „FIX96025“. Úspěšnější byla Matyho skupina (Paolo, Theo, Domča, E.T.). Poté všichni hrajeme prastarou oddílovou hru Titoro. Kdopak ani jednou nedělal koně? Scházíme do Zábřeha, kolem pěkného kostela Husova sboru (je totálně odlišný od kostela Husova sboru v Olomouci) míříme do Wolkerových sadů. Zde hrajeme hru na hledání meteoritů. Vždy jeden a jeden z obou mají nalézt meteorit, představovaný kapsičkou s jednorázovými rukavicemi. Hru přesvědčivě vyhrála Simonova skupina (Buben, Dan, Nerez). Kolem nádraží a přes „zámečkový“ most se vracíme do klubovny. Tři nejlepší tipy na to, kolik je na mostě zámků, získají známku. Zámečků tam je 76 a známku získávají Maty 58, Paolo 49 a Nerez (31). Ostatní tipují méně, což mne překvapilo. Ke klubovně přicházíme již za notného šera.

Na základně v průběhu přípravy večeře hrajeme opět Uno flip, zkoušíme skládat japonská čísla ze zápalek a také chvíli komunikujeme s mimozemšťany ťup-ťuí. Po večeři, párcích, se vrháme na Jidiš, osmnácté kolo Radistické olympiády. Tentokráte je pořadí následující: 1. Maty, 2. Simon, 3. Nerez, 4. Buben, 5. E.T., 6. Theo, 7. Paolo, 8. Dan a 9. opět Domča. Zašifrovaná zpráva zněla: „Nahlas ale neřekl nic a dobře udělal“. V následující legendě se Vláďa s Vinckem od Bóži s Pepínem dozvídají podrobnosti o jejich pátrání po jeskyni obřích trilobitů. Po legendě se oblékáme a vyrážíme na noční minivycházku k vyhlídce, chcete-li, k vyhlídkové plošině Humenec, ke které to máme asi 150 metrů. Na vyhlídkovou plošinu vede 12 schodů do závratné výšky tří metrů! Pohled na Zábřeh pod námi je hezký, pohled na oblohu již o poznání méně. Je téměř zataženo, ale Orion ještě identifikujeme. Potřebujeme si zopakovat, co jsme se naučili v Šumperku. Alnitak, Alnilam a Mintaka. Červenooranžový Betelguese a již někde v mracích schovaný Rigel. Také namodralý Sirius je ještě vidět. Asi po půlhodině odcházíme. Někteří hoši nepohrdli skluzavkou a svezli se z vyhlídky po hýždích. Po příchodu do klubovny se začínáme připravovat do spacáků a po zalehnutí si pouštíme dokončení příběhu Záhada hlavolamu.

V neděli si přispáváme. Není kam spěchat. Venku je nevlídno, proto zůstáváme v klubovně. Program bude volnější, tedy vždy pro jeden tým. V Šumperku jsme zkusili karetní audiohru Prsten, a protože se líbila, dnes zkusíme další. Jedna skupina dostává krabičku s nápisem Housle a snaží se rozluštit, jakou úlohu hrály housle v příběhu odehrávajícím se na konci devatenáctého stolení, kdy byla ve vídeňském divadle Burgtheater po jednom z koncertů nalezena dvě mrtvá těla. Zapeklitý špionážní příběh! No, a my již jen chystáme fazole s opečeným kabanosem a opečenou cibulkou. Současně uklízíme. Obědváme lehce dřív, protože už v jednu musíme vyrazit na vlak…