Začátek výpravy je kolem čtvrté hodiny ranní. Antek nás postupně vyzvedává přímo u domů. Jsem na řadě až jako poslední, takže ostatní už byli na svých místech. Výpravu tvořili: Antek, Cecil, Pišta, Talík a já.
Na těšínské cestě jsme zahlédli přejeté něco, co možná před tím bylo bobrem. Špásujeme, že jsme měli zastavit a vzít si lebku nebo i celého bobra na památku. V průběhu cesty jsme snědli dvě balení gumových medvídků. Stihli jsme to dávno před tím, než jsme vůbec vjeli na Slovensko.
 

Když jsme dorazili do cíle, bylo už světlo. Lidí je zatím na trase málo, to je dobře. Dračák je přísně zakázán, a tak mi nezbývá než obdivovat krajinu. Skály a vodopády jsou zde opravdu nádherné. Zato Cecilovy boty tak nádherné nejsou. Hrozí jim, že se zcela rozpadnou. Cecil tvrdí, že to nějak zvládne. Antek na to: „Já vím, že ty to to zvládneš, ale nevím, jak ty boty.“ Boty ale přece jen zdárně vydržely až do konce.
Pokračujeme dál, na trase už se objevují lidé, ale zatím ne moc. První zastávku máme na malé skalce mezi Velkým a Malým Rozsutcem, kde se můžeme kochat přírodními divy, zejména těmi v červených legínách. Antek chvíli málem lituje, že vede chlapecký oddíl.

Po přestávce a focení pokračujeme dál. Na rozcestí pod Velkým Rozsutcem Antek velí, že dál půjde každý svým tempem až k vrcholu. Vyrazil jsem rychleji, než jsem měl původně v úmyslu. Ale lezlo se mi celkem dobře, a tak jsem ostatním utekl. Potkal jsem jen pár lidí a viděl pěkné výhledy. Nahoře jsem se zastavil na vedlejším vrcholku, na hlavní jsem šel až s ostatními.
Až po nějaké době přišli Pišta s Cecilem. Řekli jsme si, že do příchodu Antka s Talíkem máme ještě čas a tak jsme se rozhodli se nacpat. Atkek s Talíkem se ale objevili za nedlouho a Antek nám řekl, že jíst budeme až na vrcholu. Na vrcholu je už dost lidí. Fotíme se u kříže, ale pak uvolňujeme místo dalším. Přesuneme se kousek bokem, kde si dáme jídlo.
Poté je na řadě sestup. Sraz je až na rozcestí dole. Vyrážím zase jako první. Cestou se mi několikrát naskytl nádherný výhled do údolí. Dole jsem se natáhl do trávy a čekal na ostatní. Jen co ke mně přišli, ptali se, zda chytám bronz nebo klíšťata.
Cecil, Pišta a Talík jsou už bez vody, chtějí ji doplnit ve studánce. Ta by měla být 5 minut po modré značce. S Antkem zůstáváme u rozcestníku. Cítíme se mírně ohroženi dvěma malými polskými sourozenci. Oba mají praky a hlavně starší sestra střílí, kam se jí zachce. Je to už 20 minut a výprava pro vodu se stále nevrací. Volám Pištovi a dozvídám se, že po modré studánku nenašli. Pak se zeptali nějakých Poláků a ti je poslali po zelené zpátky. Antek velí, ať se vrátí. Takže se za dalších několik minut vrátí a bez vody.
Zpáteční cesta vedla podél hory. Tato část se mi šla vůbec nejhůře. S těmi, co byli bez vody, se podělil Antek, já Sysel ne. Cestou jsme minuli dvě plané jabloně, pokaždé jsem zkusil jablka. Antek se ptal, jestli hledám frňákovník nebo ten druhý. Stavili jsme se dvakrát na kofolu, jednou ve větší chatě, podruhé v bufetu.
Při zpáteční cestě autem jsme si říkali, schválně jestli ten bobr na silnici zůstal. Nezůstal.

Zápis z výpravy vypracoval Sysel, foto @ntek.