Výprava s mloky, Velká Čantoryje

V pátek na oddílovce panuje nádherné počasí. Na hřišti hrajeme fotbal, pak už se jen domlouváme na zítřejší výpravě. Předpověď je totiž moc špatná – přechod studené fronty a déšť. Přesto všichni na akci chtějí, kromě Mývala, který musí na oslavu babiččiných narozenin. Dokonce odhlasují dřívější ranní odjezd v 7:00. Cíl naší výpravy je Velká Čantoryje. Mým cílem je dojít z Čantoryje na nádraží v Třinci-centru. Celkově 18 km.
Na nádraží se setkáváme všichni přihlášení, kromě Osiho. Ten už jede ve vlaku z Dětmarovic.
 

Ve vlaku rychle vysvětluji karetní hru Oko bere. Odehrajeme sázkovou partii o zápalky. Dnešní soutěže budou následně o samotné karty. Na Velké Čantoryji se zapíše hodnota karty, která ti zůstane. Druhou k tomu přidá hráč na nádraží. Jednotlivé karty mají svoji hodnotu, nejvyšší je srdcové eso (32), nejnižší listová sedma (1). Při soutěžích vždy vítěz odevzdá svoji aktuální kartu a může až pětkrát vybírat z balíčku novou. Každý další má o jednu kartu na výběr méně. Posledního hráče karta jen vrátí a bere si jinou. Je to hodně o náhodě.
Občas byly i mezihry. Třeba když uvidíš a poznáš nějakého ptáka, máš splněnou mezihru. Samozřejmě vždy ptáčka, který ještě nebyl. Za splnění máš k dispozici výměnu karty – tři pokusy (můžeš použít kdykoliv, i na závěr).
Každý člen obdržel tenisák s jedinečným číslem. S tím byla odehrána většina her. Nebudu je vypisovat, neboť si nepamatuji, jak šly za sebou chronologicky, ani kdo vyhrál. Pokud jsi vyhrál další hru za sebou, nemusel ses o kartu starat, pokud ti vyhovovala ta, co máš.
Autobus nás vysadil v Nýdku na náměstí, i když náměstí to moc nepřipomíná. Začíná pršet a prší téměř celý den. Občas víc, občas míň. Nasazujeme všichni bundy, jediný Osi pláštěnku typu pončo. Deštivé počasí má snad jedinou výhodu – nepotkáme moc turistů, a to ani na vrcholu Čantoryje. Jedna zajímavost: uprostřed stezky, kousek od vrcholu, nacházíme čerstvě vyvrhnuté vnitřnosti. Nevím, kde se tu vzaly, asi je ztratil nějaký myslivec po lovu.

Na rozhlednu by v tomto počasí lezl jenom blázen. Také plán na přechod do Polska na bobovou dráhu vzal za své. Obsazujeme pouze altánek u bufetu. Hoši si mohou objednat, co chtějí, času máme dost. Smažák s hranolky, kuřízek, bramboráčky…
Vyhodnocujeme první kartu. Nejvyšší hercové eso má Kubka. Tyto karty si už vlastník nechává a začíná další kolo. Všem nám začíná být neskutečná zima. Rozhodujeme se proto pro pokračování v trase.
Při prvním vstupu do lesa, ještě v Nýdku, pozorujeme mloky. Myslím, že jich bylo pět až sedm. Co se ale začalo dít po odbočení směrem k Třinci, jsem nikdy nezažil a asi už ani nezažiji.
„Hele mlok, támhle je další a tam taky. Za chvíli znova a znova. Počítejte je někdo.“ A tak počítáme. Než opustíme les u Třince, napočítáme osmdesát dva mloků.
Tuhle část trasy jsem šel poprvé a vůbec to nebylo špatné. Z lesa se vynoříte přímo u nemocnice Sosna a k nádraží je to už jen kousek – zhruba kilák a půl. Cestou mě navíc překvapila obří obora Vrožná, kolem které se prochází. Velká část trasy také vede přímo po hranici s Polskem.
Ke konci přidáváme do kroku, abychom stihli před vlakem ještě koupit nějaký ten nanuk v Kaufu. Obchoďák je hned vedle nádraží.
I přes to počasí byla podle mě výprava povedená. „Pokazila to“ až maminka Lupena s dotazem na WhatsAppu, jestli někdo nemá v batohu jeho peněženku. Inu, Lupen když vytáhl z batohu batmanovskou peněženku, vrátil ji zase zpět až na mé upozornění. Když jsem omrknul všechny fotky, jeho peněženka je nejméně na pěti z nich. Naposledy ji vytáhl na perónu před vlakem. Teď bych mohl napsat nějaké ty poučky: Za blbost se platí…, apod. Je to nepříjemné, ale naštěstí tam neměl pas. Tak třeba za vysvědčení dostane novou. Na řetízku.

Bodování je ve fotogalerii.

Biologické okénko na závěr:
Potkat během jednoho dne osmdesát dva mloků skvrnitých je naprostá rarita. Tento silně ohrožený obojživelník totiž většinu života tráví skrytě pod kameny či kmeny stromů a loví téměř výhradně v noci, kdy vyhledává hlavně žížaly, slimáky, pavouky a hmyz. Naše deštivé počasí pro něj ale bylo naprosto ideální. Mlok totiž bytostně potřebuje vlhkost a dýchá nejen plícemi, ale i kůží.

Z biologického hlediska je mlok skvrnitý (Salamandra salamandra) naším jediným zástupcem rodu Salamandra. Na území ČR se vyskytuje převážně jeho nominátní poddruh mlok skvrnitý středoevropský. Tito tvorové jsou fascinující svou dlouhověkostí, v přírodě se dožívají kolem dvaceti let. Zajímavý je i jejich způsob rozmnožování – jsou vejcoživorodí. To znamená, že samička nosí vajíčka v těle a na jaře do čistých lesních tůněk rodí již živé larvy s vnějšími žábrami, které teprve po několika měsících projdou proměnou v dospělé jedince.

Fascinující a důležitá je také jejich toxicita. Mlok má za očima a podél hřbetu nápadné příušní žlázy, které vylučují jedovatý sekret zvaný samandarin. Tento jed funguje jako velmi účinná obrana proti predátorům – pro drobné živočichy může být smrtelný, protože způsobuje silné svalové křeče a potíže s dýcháním. Pro člověka jed nebezpečný není, protože neprojde zdravou lidskou kůží. Může však způsobit silné pálení, pokud by se dostal do otevřené rány, nebo pokud by si člověk po kontaktu s mlokem sáhl neumytýma rukama do očí či úst. Výrazné žlutočerné zbarvení mloka tak slouží v přírodě jako jasný vzkaz: „Nesahej na mě, jsem jedovatý!“