Výprava na Čantoryji, bobová dráha (zapsal Sobík)

Sraz byl na karvinském nádraží v 7:30. Když jsem tam dorazil, u vstupu mě zastihl Pišta, a po podání ruky jsme oba vstoupili do haly nádraží, kde již k našemu překvapení seděl Cecil. Opět podání ruky a usazení na lavičky, a pak se kluci začali postupně trousit jeden za druhým, až nakonec dorazil i pan Antek. Pozdravil jsem se se všemi a posléze začal výběr peněz na vlak, který činil 100 Kč za osobu. Antek šel po vybrání nakoupit jízdenky a já a pár dalších kluků jsme šli doplnit proviant do místního bufetu. Když jsem se vrátil, byl již čas vyrazit. Zabalil jsem si Coca-Colu z bufetu do batohu a vyšel s kluky na vlak.
Po cestě na perón začal Sysel se mnou, Kubkou a Pištou hrát dračí doupě. Tedy respektive honbu za pokladem, protože včera na oddílovce dostal Sysel zákaz na výpravě dračí doupě hrát, a tak jsme to přejmenovali. Usedli jsme do vlaku a pokračovali ve hraní honby za pokladem. Minuli jsme odsvěcený kostel sv. Barbory v Loukách a pár jezírek vzniklých důlní těžbou. Zastavili jsme v Třinci přímo pod železárnou, která se nad námi tyčila jak obrovský hrad.

Proběhl nástup, kde nám bylo řečeno, že máme teď pauzu, než pojede autobus, který nás dopraví do Ustroně Polany, kde proběhne výstup podél svahu s vlekem. Autobus po dlouhém čekání přijel s meteorologickou přesností a my nastoupili. Ale v tu chvilku nikdo nečekal, co nás v autobuse čeká. Už když jsme vešli, bylo tam jen pár volných sedaček, takže někteří kluci museli stát, ale pak i přistoupily postarší dámy a poprvé jsem zažil, že rytířské chování ještě nevymřelo. Cecil se postavil a pustil starší paní sednout, a tak to udělali i další kluci včetně mě, až skoro celý oddíl stál u dveří. A tak začala naše hra na sardinky, byli jsme na sebe natlačení a sotva se hýbali a když se na každé zastávce dveře autobusu otevřely, začal boj o kyslík. Každý se snažil nadýchat si co nejvíc do plic. Nakonec jsme přeci jen dojeli a vystoupili na zastávce Ustroně Polany.
Tam se rozhodlo, že vyjdeme kopec podél svahu, kde byl vlek na lyže (lyžařský vlek). Stoupali jsme takhle chvilku do prudkého kopce a rozjelo se druhé hlasování ohledně lanovky, které opět skončilo pro mne a ostatní příznivce lanovky prohrou. Nakonec jsme museli několikrát čekat na chlapce, kteří nestíhali, protože kopec byl opravdu prudký. Skoro u konce jsme se zastavili a Antek nám vysvětlil první úkol. Spočíval v tom, že před námi byla budka, nad kterou jezdí lanovka a na ní byl led nápis. Naším úkolem bylo říct co ten nápis na budce hlásá. Můj osobní typ bylo, že to je směnárna, ale jak jsem později zjistil, bylo to špatně. Nakonec nám bylo prozrazeno, že to je nápis – usmívejte se prosím. Šlo o to, že když jela lanovka, budka automaticky fotila a nahoře je možnost zakoupit si fotografii.

Pak jsme po dalším stoupání kopec konečně zdolali a před námi se rozhostila budova s hospodou a výstupem z lanovky a bobovou dráhou, na kterou jsme se všichni těšili. Drandil jsem na bobové dráze celkem 2×. První vstup hradil oddíl a druhý jsme si platili sami. První jízdu se mnou jel Honzík, který to se mnou spustil na plné pecky bez brždění. Avšak pro naši smůlu byla ke konci cesty paní, co brzdila a my za ní museli brzdit také. Druhou jízdu jsem si užil kompletně na plno, posléze po jízdě jsme si dali zmrzlinu a čekala nás cesta dál k vrcholu.
Po cestě jsme opět hráli výpravu za pokladem a když jsme došli, spatřili jsme nad sebou obrovskou věž.  Rozhodli jsme se vystoupit, jen Donut měl trochu vrásky z výstupu kvůli strachu z výšek. Ale když viděl, že jdeme všichni, vyšel s námi taky. Rozhled to byl krásný a přiznám se, taky se mi třepaly kolena, ale ten výhled za to stál.
Pak jsme dál pokračovali po cestičce, až k druhé hospůdce (chata Čantoryje), kde si Vrána odskočil pozdravit rodinu a my mezitím dostali nástup.  Když se vrátil, byla nám vysvětlena další hra. Šlo o to, že jsme měli tužku a papírek a každý jsme dostáli dřívko s číslem. Ty dřívka jsme si přehazovali a zapisovali si jaké písmeno je pod jakým číslem a z toho vyšla zpráva. V tomto závodu se mi vedlo o poznání lépe a vyhrál jsem. Pokračovali jsme dál.
Po delší cestě nás Antek zastavil, s tím, že jsme špatně zabočili, ale jelikož cesta, kterou jsme šli, byla stejně dlouhá a my šli na autobus, tak to tolik nevadilo. Sešli jsme kopec a došli do malé vesničky (Nýdek) a cestou na zastávku minuli opuštěný dům, který byl značně poškozen. U autobusové zastávky stála cukrárna, kde jsme zasedli ke kávě a zákusku a kofole. Nakonec přijel autobus a my dojeli opět na vlakové nádraží, na kterém jsme nasedli na vlak a jeli zpět do Karviné.
       Děkuji všem za výpravu

Provedl jsem drobné úpravy, neboť jsem chvílemi nechápal myšlenky autora. V závorkách doplněny informace mnou.
Upřesnění rytířského chování v autobuse. Na zastávce u železniční stanice jsme nastoupili a obsadili všechna zbývající místa v autobuse. Na další zastávce v centru Třince nastupovala větší skupina důchodců. Cecil nepustil žádnou paní sednout. Okamžitě zareagoval na situaci a vyzval všechny členy ať vstanou a uvolní místa. Sedět jsem zůstal pouze já, neboť věk už mi to dovoluje
Celá situace mne neuvěřitelně potěšila, až mi srdéčko zaplesalo pýchou, jaký dobrý oddíl to vedu.
Jinak k samotné výpravě: Pro mne neuvěřitelně mastňácký podnik. Vlastně to z vás všude tahá prachy. Samé stánky, zmrzlina, občerstvení, lidí jak na Václaváku. Na závěr ještě sedíme necelou hodinku v cukrárně. Nejlépe jsem se cítil v momentě, kdy jsme lehce zabloudili. Najednou nikde ani živáčka. 
Ale jinak dobrá nálada, pěkné počasí, tak proč ne...?
       @ntek