Dobře napojeni a nasyceni, neboť nezastavit se ve „svatostánků požitků“ před posledním olomouckým rondlem, fičíme si to podzimní podmračenou hanáckou krajinou. Kolem se míhají vesnice, za námi se rozlévají sklízené lány, před námi se na levé straně vynořuje mladečský masiv. Stále čekáme, že se spustí slibovaný déšť, naštěstí se tak stále neděje. Sjíždíme z dálnice a přes městečko, kde se vyrábí voňavé syrečky, směrujeme do kraje pod hradem Bouzov. „Hele, támhle je!“ Ještě pár vesniček, jiné údolí, jiný potok a naše auto opouští hlavní silnici a míří mezi svahy Hory a Sušice.

Všude se povalují myriády zlatých listů, stráně a svahy jsou pokryty mědí buků, holé větvoví nám kyne. Vzrostlé bylinné patro kopřiv a pcháčů zelinných je dohnáno blížící se zimou. Spodní pole je dokonce člověkem posečeno. Auto se kolébá proti proudu Věžnice, Sobík ožívá. „Tady to znám, tady jsme byli v létě! A tady jsme hráli jeden úsek do „Bonanzy“. A jsme tady!"

Když pod poslední doplňky napsal Séba do komentářů, že můžou jet s bráchou už v pátek dopoledne, protože jim to rodiče zařídí, odpověděl jsem mu, že „je žádoucí, aby nějací „kvartýrmachři“ vyrazili dříve. Neboť je nutné zatopit, vodu nanosit, půdu pro nocležníky připravit!“ Ohlasy v dalších příspěvcích navyšovaly počet „kvartýrmachrů“, až se nakonec ukázalo, že odpoledne vyrazí pouze Kamo, Tříska a Satan. A kytary. Děj se vůle Páně!

1. den – pátek 10. listopadu 2017

Srážíme se u „Lidlu“. Při našem příjezdu už několik figur poletovalo po parkovišti, aby se k nim přidal ihned Sir III. Shrek se cpe. Antek doráží před půl desátou. Pár výtečníků se zasekalo mezi regály v marketu, ale jejich přítomnost není bezpodmínečně žádána, protože se do zavazadelníků zatím cpou kletry. Je zde i Véna, co by náhradník. Pokud by někdo nedorazil, nastupuje na jeho místo. Ale oni dorazili všichni (nepočítám-li Doda, Vítka a Tomáše, co účast na výpravě nepotvrdili!). Na nástupu se loučíme s Vénou a několika rodiči a prarodiči. „Véno, nebreč! Alespoň s námi jede tvůj kletr. A ten ti to potom všechno povypráví!“ Když naše auto vyjíždí, hledím na Shrekovy kapsy plné jídla.

Otvírám dveře auta, pes vyskakuje a ihned peláší za synky, co tady už jsou. Činí tak i Kryštof, Donut a Sobík, co zde už byl a všechno nováčkům ukazuje, a vysvětluje. S Patkou zíráme na mohutnou olši, co vichrem vyvrácena minula naší „zlatou latrínu“ o několik desítek čísel. V případě zásahu by to byla naprostá pohroma. V té „jámě“ musí snad být nějaké magické síly, protože jiný strom se pokoušel o zásah „kadibudky“ z druhé strany. Uff!

Okenice otevřeny, v kamnech i v peci praská oheň a TVRZÍ se line příjemné teplo. Přesouváme inventář jídelny, snad lesní školce nezpůsobíme újmu na duši. (Karamba, teď si vzpomínám, že jsem nevrátil plynový vařič pod velitelský stůl a zapomněl jsem ho na půdě kuchyně!) Z vozů jsou přineseny kletry a další materiál. Už dorazila i Jarynova osádka. Shrek se cpe! Rozdává „sisinky“. „Ty jsou dobré na vytahování plomb!" Jen to Antek dořekl, už ji mám venku. V levé spodní sedmičce díra jako do pekel. Tak jsem si výplň zpátky nasadil, za údivu přihlížejících. Startér má z toho málem smrt!. Shrek zmizel na latrínu. Já ho asi zabiju!! První nástup. Rozdělujeme úkoly. Jaryn s pomocí …(?)… provede úklid „spálně“, rozuměj půdy, kam se půjde „nynat“, ostatní vyrazí na dřevo a na vodu. A tak se i stalo!       

Pod vedením Antka kráčíme kolem odkvétajícího „Moravského pole“. Stonky holých kopřiv, stvoly uhnívajících pcháčů, tmavý pás olší, a pancíř z měděných šupin listů holých buků a jasanů přechází ve svah, kde se jak krystaly pyritu třpytí modříny, co ještě jehlice neshodily. A dál, nahoře, už jenom pás hučících holých kmenů s prstíčky velikánů Sušice. A temné, ocelově šedé nebe. Dnes má být nejpěknější den?

U studánky partička, pod taktovkou Patky, počíná nabírat vodu do připravených barelů. Jen opatrně, aby se voda nezakalila. Zbytek oddílu stahuje kmínky a větve k cestě. Zde se zkracují a ládují do dvoukoláku. „Júňo, ty jsi nic nenašel?“, klade Antek nepříjemné otázky, a nejenom Júňovi.

Vracíme se na TVRZ. Voda je postavena na pec, odstrojujeme se. Na půdě se zabydlují družiny, je vyhlášen lehký oběd, Sobík vytahuje svoji hru. Přijíždí Meďák, část mužstva pádí k auto pro další materiál, Antek sepisuje nákup a odjíždí s Meďákem do Mohelnice. Jaryn objevuje krabici s makovými buchtami mladé paní Meďákové, voda na kafe už vře. „Hybaj ven, povaleči, třeba nařezat zásobu dřeva. Co když bude zítra pršet?“

Jaryn pracuje s velkou sekerou, Trojčata se jej snaží napodobit, ale v rámci bezpečnosti je jim malá sekera Patkou – oddílovým tesařem, zabavena. „Podívej, takhle to přelomíš a odneseš do regálu k peci!“, ukazuje Patka. Infin zametá listí kolem výlevky. „Kdy už budeme hrát nějaké hry?“ padá dotaz. Dřeva už je slušná zásoba, mizíme redy ve TVRZI. „Karamba, čí je to zase bunda, co se tu válí pod lavicí?!“

A už se stěhují balíčky karet na stoly, už se rozehrává „bang“, už se rozehrávají další hry. Z TVRZE nás vyhnal až příjezd obchodníků. Přenášíme proviant do kuchyně. „Antku, co bude na večeři?“ loudí Startér. Do dalších kol turnajů se zapojují i Rackové. Venku se setmělo. Zapalujeme „dýni“ před TVRZÍ, to aby Kamo, Tříska, Satan a Véna našli cestu. A už jsou zde. I kytary nesou. (Nutno poznamenat, že do dýně byla strčena „LED žárovka“, Antkem zapůjčená. Himbajs, to jsou vymoženosti. Žárovka pak po celou dobu „operovala“ v kuchyni).

Večerní program prvního dne

Žádný nebyl. Nic se nedělo. Vlastně byl, a dělo se! Nejprve se odehrála večeře. Z kletrů byly vyloveny poslední zbytky poživatin, co se dají bez výčitek rozdat. Jaryn roznáší divné zvěsti. Mona prý přivezl část „sloního ucha“. Teď z něho (toho „ucha“), Patka škvaří na pánvičce v jídelně malé nasekané kostičky „müsli“, a na vyškvařeném tuku opéká plátky slaniny. Na talířku je nakrájená cibule, krajíce hanáckého chleba a hořčice jsou taktéž připraveny. Hoši vyzvídají, co to tu tak nádherně voní. Než se člověk otočil, škvarky jsou v trapu, zmizely v žaludcích čumilů. Když Antek spatřil, jak si Mona opéká plátky špeku na železném pohrabáči, (přeci nebudu riskovat upálení patyku a pádu „delikatesy“ do žároviště krbových kamen), hbitě nabufal svůj fotografický přístroj a pořídil svůj první snímek z dnešního podniku. Bez ohledu na to, jak málo světla bylo v kuchyni. To bude mít Maroš radost. To bude „banerek“ na tyto stránky! (A ještě mi vyhrožuje, že to pošle mé kardioložce!) Venku se rozpršelo.

Po večeři následuje radistická olympiáda. Druhý úsek – obrácená morseovka. A pak se už rozdávají karty. Jedno zda v „bangu, nebo v jiných hrách. Patka vytuhnul. Přeci jen je po noční směně, a dnes ještě nespal. U lišáckého stolu se hraje „Karumba“. U Rysů se odehrává „Mistrovství světa v Bangu“. Akorát Sobík a Satan si počínají tak nešťastně, že roztrhávají kartu „panika“ a další karta je namočena do čaje, co zde rozlil Sysel. (Jedná se o nový „bang“, dnes má premiéru!) To se nedělá! Fuj!! 
U lišáckého stolu se „pasou krávy“. Séba, co by „šestý bere“ a lakonicky poznamenává, že z takového množství krav si asi otevře „masnu“! Hru řídí Kamo a poražení po hře posilují své svaly.

Nově, u stolů Rysů, řídí Donut turnaj v pokeru, protože jich má už několik za sebou (?). Byl jsem upozorněn, že u tohoto stolu se točí samí „podvodníci“, nebo výtečníci, co neví, která bije. Patka se probral a zapojuje se patrně do poslední hry dnešního večera „Střelené kachny“. Blíží se půlnoc. Jediní, kdo už zalehli, jsou u velitelského stolu Mona a Sir. Pár nepozorných výtečníků je, při různých přesunech, už stačilo pošlapat. Dohravši karbanící se šplhají po žebříku na půdu. Napětí u „kachen“ vrcholí. Séba nadržuje Antkovi a nestřílí po jeho „kačicách“, což ostatní nesou nevolky. A je dohráno. Jde se spinkat, protože je už zítra. Rackové se organizovaně ukládají a postupně usínají. Zato na půdě je šrumec, neřku-li „rošambo“. Hoši jsou k neutišení, plní dojmů. Marně je Tříska – nejvyšší šarže, napomíná. Rackové dole jsou v klidu. A do toho je všude děsné vedro.

Což patrně probudilo vedoucího. Ten, rozezlen, ihned stahuje z ložnice Sobíka, jednoho z hlavních strůjců neutěšené situace. Sobík si stele na stole Rysů. Za ním po žebříku sestupují ještě Sysel a Júňo, protože nahoře je horko k zalknutí – a okénko se nedá otevřít. Ve tmě se kamsi ukládají na podlahu jídelny. Mužstvo se nahoře pomalu uklidňuje. Dole je však už naprostý klid. Kamna hučí, Rackové spokojeně oddychují. Pouze Jaryn začíná „řezat“. Do střechy TVRZE tiše bubnuje déšť. Sir zavyl ze spaní a obrátil se na maskovací síti. A do temné noci „Údolí věčného mládí“, skrz okénko, co se nedá otevřít, jen slabě září červená signální tyčinka u otvoru k žebříku. Dobrou noc!

2. den – sobota 11. listopadu 2017, Den válečných veteránů

K ránu jsem se musel nasoukat do spacáku, co jsem z něho po půlnoci vylezl a jen se lehce přikryl. Do TVRZE se vkradl chlad. Venku je už světlo. Zjišťuji kolik je hodin. Velké nástěnné ukazují několik minut po sedmé. Sir mi do tváře strká zafuněnou vlhkou mordu. „Neboj, půjdeme ven!“ V kuchyni si Meďák smotává karibáby a hodlá zatopit v kamnech.
Studený ostrý vzduch, mokrá tráva. Po nebi se pasou „krávy“. Ne červeno, či dokonce černo strakatý skot, ale modro strakaté kravičky. Mezi bílými mraky zkrátka prosvítá modř nebe. Slunce zalévá pancíř Sušice. Rodí se, navzdory škarohlídským předpovědím, slunný den.

Když se vracím od Zlaté Koruny, z komínů už stoupá dým. Antek zrovna rozpouští nástup v jídelně. Každý ví, co má dělat, každý ví, jak se má chovat. Každý? Každý!. Na spodní propustek se koupat nikdo nejde, ale včera se několik „umělců“ holedbalo, že se smočí, že se do studené vody ponoří. Pro čokoládku se ponoří. Nikdo nikam nešel. Své pomačkané obličeje si myjeme na umývárně a zuby si čistíme.     

Na snídaní jsou makové buchty v režii Meďáka. A horký čaj. Část mužstva dojídá poslední zbytky proviantu, co jim nabalily starostlivé maminky. Donut zápasí se štanglou paprikáše. Po snídani se Rackové odebrali do hnízda. Pod vedením Třísky odchází vodaři k horní studánce. Dorazil Kassa. Antek mi prozradil, že přivezl vzduchovku, co střílí přímo doprostřed terče, protože má kolimátor – pardon, puškohled. Kolimátor je něco jiného. A kdo chce vědět co, najde si jistě na „tetičce Wiki“.

vycházka „Za posledním sluncem“

Debatuje se, kdo půjde na výpravu. Kam? To už se ví. Kamsi nahoru, na Sušici.Trojkaři samozřejmě všichni, protože si zaplatili. Ale Modří racci se nemohou dohodnout. Meďák, Patka a Mona by mohli zůstat, naškrábat a nastrouhat brambory na striky, uvařit čaj, nanosit dříví, poklidit TVRZ, doplnit vodu. Není tedy překvapením, když Meďák zatoužil zúčastnit se vycházky. I Patka oznamuje, že už je vyspaný, a odpočatý. A Mona to podtrhuje, že není důvod, aby jeho pejsek seděl na TVRZI. I on se chce proběhnout, třeba že si nic nezaplatil. Ale má vás všechny rád!     

Je rozhodnuto. Teple vybaveni se srocujeme za mostem. Oheň upraven, TVRZ zamknuta. Za mostem strejda Patka rozdává „v řad nastoupeným“ Trojkařům búrské oříšky. Každý fasuje minimálně dvě hrsti. Přesouváme se k dolnímu propustku. A pak dál, nahoru po svážné cestě, nad tábor a dál, ještě výš, do hnízd křiklavých dravců.

Přes ostrý vzduch a rozplývající se poslední cáry mlhy, zalévá podzimní slunce mladý porost svahu nad táborem. Bučiny, ostružiní, smrčky a modříny. A dlouhá tráva smáčená krůpějemi zvodnatělé mlhy. A pavučiny babího léta. Stojíme nad naším údolím „Věčného mládí“. Od úst jde pára, od duše jde pára. Pocity štěstí z krásného dne. Mladí hoši to ještě tak necítí, ještě nevidí, ještě neví. Baví se mezi sebou, zbytečnosti přemílají. Vzadu se vyprofilovala tlupa „posledů“. Sobík, Shrek, Startér. „Hybaj dopředu, vy obludy!“

Nad polovinou svahu se cesta rozdvojuje. Nepokračujeme dále, ale točíme vpravo a po několika desítkách metrů se opět dostáváme na „tábor“. To je nádhera. Před námi hřeben Hory. Jeho nejvyšší bod je více vpravo, až někde na studánkou, či ještě dále. Kassa se svěřuje, že tam se svými chlapci už byl. Tiše závidím. A kdo tam půjde s našími hochy? Antek, nebo já? Nebo někdo mladší, kdo má k chlapcům blíž?  

Odhazuji slupky búrských oříšků. Daleko, do porostu. „Sire, nežer to, ty hovado!“ To je ale krásny den. „Jé, rozhledna!“ Pravda, posed není žádna rozhledna, ale budiž. A už se synci sápou nahoru, po žebříku stoupají. „Shreku, ty tam nelez!“ maně si vzpomínám na jednu „Polární robinsonádu“, kdy jeden truhlík radostně dobyl vrchol posedu, a potom ho musel Antek za řevu (Antkova i Dalmiho), z posedu sundávat. Tak pozor, tak opatrně. „Sysle, migej ode mě s tím „dračákem“.

Antek, pod dojmem podzimního lesa – té záplavy zlatého listí, rozhodl se, že uspořádá závod v poznávání listů, jehličnatých větviček a lesních plodů. Jiný, než pořádá Mona. A teď stále pátrá po „pinus silvestris“. „Tam je, tam! Tam ne! A tam roste i jedle! Jo, vezmi ji!“ (A také že byl! Ten závod, ale o tom se ještě zmíním). Jo, a ještě jeden závod, úkol, bojovka – nevím jak to nazvat, proběhl. Část mužstva, především Kryštof, si hrají s noži, co byly na tuto vycházku požadovány. Vendy má „mačetu“, či kýho výra? Antek pohrozil, že koho lapí hrajícího si s nožem, kudlu mu zabaví. A od této doby je klid, Zavíráky, i mačeta, zmizely kdesi pod bundami, v kapsech maskáčů a tepláčků. A viděli jsme až na „Horním propustku“.

Zpevněná cesta se zvolna svažuje do údolí. V dáli vidíme kostel sv. Kateřiny a fabriku ve Vranové Lhotě. Před sebou vidíme asfaltovou klikatici, odkudsi zespoda vedoucí. Od lípy rozcestí až kamsi nahoru, k Hartínkovu.    

Na můstku pořizujeme několik legračních snímků, pak nějakých pár stovek metrů po asfaltu silnice, vedoucí kamsi – až do nebe, až do Hartínkova. Následně odbočujeme zpátky do lesa. Kousek do kopce a vylupují se nádherné partije podzimního lesa. Slunce už někam zmizelo, probůh, aby nezačalo padat. Přecházíme hranu hartínkovské soutěsky, a dostáváme se nad údolí „Věčného mládí“ – rýhy Věžnice. „Co to tu toto?“ „Jé, Bouzov!“ (Neopomeneš na cestě do tohoto kraje pořídit snímek Bouzova). Tak tam hledíme, zíráme, „Synci, běžte více k sobě, ať to zaberu!“, a zvolna se spouštíme do údolí, kde lze tušit Věžnici. A po ní – šup do tábora. Ale ještě jsme při našem putování narazili na jednu atrakci, a o té je se třeba zmínit. Protože nic tak nevzruší duši pubescenta, jako průzkum „neznámého“. Obzvláště, když má na hlavě čelovku.

Uvědomím-li si, že jsem k vycházce „Za posledním sluncem“ nechtěl napsat ani řádku, ani písmenko, protože vše je jasné z přiložených snímků, tak se nyní cítím tak trochu provinile. „Proč obtěžuješ čtenáře svými pocity, svým viděním jedinečnosti okamžiku? To vše jim ukáže fotografie. Byť v našem podání (Kamo&Mona), nedokonalé“. Ale tu předposlední „atrakci“ si nemohu nechat ujít, tu musím popsat.

Na posledním táboře, když kolem TVRZE stoupaly, tam někam nahoru, těžké soupravy štěrku a na traileru se pravidelní vozíval „parní“ válec, si mnozí kladli otázku, co se to tam nahoře robí? Antek nám prozradil, že se tam dělá nová cesta a propustky. Nedokázali jsme si to představit, protože práce probíhali v bočním údolí nad Horním propustkem. Až teď jsme to spatřili. Cesta po vrstevnici se zvolna vracela do našeho údolí. Značná část boku lesní cesty byla až nad skálu odbagrovaná a cesta počala prudce padat dolů. „To má alespoň 30°, tudy běžné auto nahoru nevyjede!“ prorokoval Patka. Hochy to nezajímalo, rozběhli se dolů. A pes za nimi. Rackové zvolna kráčeli dolů, přeci jenom už nejsme nejmladší.

Bod, kde se stýkají snad tři protisvahy byl protnut trativodem, předprsně vydlážděny obrovskými balvany a vše zalito betonem. Impozantní dílo. Synky však láká roura trativodu. A už do skruží nakukuje první zvědavec, a za ním druhý: „Projdeme to na druhou stranu, můžeme?“, ptá se kdosi. „Co by ne, když jste si zaplatili!“ A polovina oddílu se souká do roury a mizí v temnotě. Našli se i takoví, co si cestu zopakovali několikrát. Pouze Shrek to jistí z venku a je připraven sprintovat do nejbližší obce, kdyb se něco, nedej bůh, stalo.

„Mona, v kolik hodin pojedeme do Aquaparku?“ loudí Sobík. „O půl osmé, ale nikomu to neříkej!“ odbývám ho. Když se mě po chvíli ptá další plantážník, vysvětluji si to tím, že Sobík je ukecaná baba a neudrží jazyk za zuby. Zvolna scházíme na točnu nad Horním propustkem. „Vytáhnout nože a všichni na klacky!“ Rackové pozorují frmol. „Hej, to má být prut, to musí být tenčí jak můj malíček. To co máš, je násada na lopatu!“ A nedají si říct, a nedají! Sluníčko se schovalo za mraky. Po cestě bereme ještě několik větších větví na oheň a kráčíme dolů ke TVRZI.

Rackové připravuji oběd. Oheň, špekáčky, nakrájet zeleninu, kečup a hořčici. A všechno ven na rozložený stůl. Pár hladových zjevů napichuje na pruty i rajčata a opéká i suchý chléb. Ale už jsou tu uzenky a oheň už slušně hoří. Sir sežral Vendym druhý párek, co nechal na lavici a marně pátrá, kam se poděl. Mona vyjmul z proviantního skladu „sloní ucho“, z kterého ponenáhlu mizí proužky špeku. Do hrnečku se nalévá čaj. Kamo připravuje hod granátem, střelnice na vzduchovku s puškohledem, co právě přinesl Kassa, je už zrobena. Jaryn připevňuje v cílové ploše lapač diabolek. Antek na jídelní tácky pod kredencem rozmísťuje listy stromů, větvičky jehličnanů a šišky. To bude jinačí listárna. Třískova tlupička se vytratila na vodu.

Po obědě se družiny vrhají na jednotlivá zaměstnání. Kamo odchytává granátníky, Jaryn nabízí střelbu ze vzduchovky co by dokázala prostřelit stěnu maringotky a Antek stahuje do tepla dendrology. Kassa vše obchází a fotí. Také jsme se vetřel ke vzduchovce a jen tak zvolna poslal broky do terče. později jsme se dozvěděl, že stříleli všichni rackové a věnovali střelbě větší péči než já.

U granátu mě překvapuje, že téměř všichni hází spodním obloukem, protože je to prý jistější. Na listárnu jsem se šel pouze podívat, protože mi byla zima. Tříska poznává všechny listy a zasekl se na jehličnanech, a to Antek ještě během vycházky ztratil větvičku borovice, co si nesl v maskáčích. V granátu musí jít na rozstřel Mates a Séba. mají stejný výsledek a dokonce i stejný počet bodovaných vrhů. Rackové ukončují střelbu na střelnici. Patka mi se smíchem vykládá, jak Donut, co by druhý na Mistrovství Slovenska ve střelbě ze vzduchové pistole, dostal po první ráně pecku dalekohledem do čela. Pěkná boule mu naskočila. Není divu. Vzduchovka má dalekou větší razanci než naše „flusačka“.

V kuchyni jsou už nastrouhány brambory, utřen česnek a těsto na striky se míchá. Kuchaři Shrek a Séba, pod dozorem Antka, počínají smažit bramborové placky a na táccích roznáší pochoutku po tábořišti. Vše je usmaženo a těsto v míse se opět zadělává. Tentokrát na palačinky. Shrek zmizel opět na latríně s tím, ať na něho počkají. Mám ovšem podezření, že jsem ho zanedlouho viděl v bránce na straně „jižního“ týmu. Musím se ho pozeptat, jak to vlastně bylo. Stejně tak i pendloval Startér. Ale ten vynechal návštěvu latríny.

Venku je ještě světlo, tak pod vedením Kama sundává oddíl ze střechy přístřešků táborových podsad nové branky a odehrávají takový malý, večerní zápas v kopané. Boj to musel byl litý, protože za své vzal fotbalový míč. Jak by ne, když polovina mančaftu hraje jak dřevorubci. Ale už tma a Kamo žene fotbalisty do TVRZE. Startér se ihned páskuje do kuchyně, k pánvičce, k palačinkám.

Odbýváme si předposlední test do listárny a vzápětí stíháme ještě 3. úsek radistické olympiády – pilu. Donut část menších chlapců vyprovokoval k vázání uzlů, protože několik oddílových las bylo přineseno z hřiště. Tříska objevuje své laso, co si zapomněl na táboře. A už mi Sobík ukazuje ovčí nožku a holedbá se, že ještě umí „dračák“. No, to je úspěch.

Rozehrává se opět „bang“ a „karubu“. V kuchyni se finišuje s palačinkami. Každý bude mít dvě! Kamo mi oznamuje, že venku se opět rozpršelo. A už je tu večeře. Část palačinek je natřena nutelou. po nich s opravdu zaprášilo. Ale ani ty s marmeládou nejsou k zahození. Poklízíme nádobí. Kolem lavoru se hbitě točí Meďák. „Ne abyste něco cekli před mojí ženou!“

Celá TVRZ upadá do tmy. Jen petrolejka svítí. V kamnech hučí oheň, na střechu šelestivě dopadají kapky podzimního, smutného deště. Mona bude číst strašidelné příběhy. Tichoó! (Antek včera, hned po příjezdu věnoval Monovi vánoční dárek – stovku strašidelných příběhů pana Švandrlíka. Aby měl synkům před spaním co číst. A Mona vytáhl z kletru jeho jinou knihu, co mnozí z vás dobře znáte – Drákulova švagra.) Tak si teď něco přečteme. „Guláš“, druhá povídka, třetí, a ještě „Uškrcenou laborantku“ a končíme „Bláznivým Lorencem“. Patka, Kamo a Jaryn chrní jak miminka. Vedle mne to zalomil Startér. Třeba je všechny opatrně probudit.  

Hoši okamžitě propadli „karbanu“. Stále dokola. Bang, krávy, kachny, a pokus o poker. Už to nemohu ve TVRZI vydržet. Jdeme se Sirem na noční vycházku. Prší. Ale u Moravského pole se mi zdá že déšť polevuje. Už jenom kape, a to ještě se smáčených stromů. Upaluji zpátky. Naštěstí karbaníci dokončují své hry a tak nedá velkou práci přesvědčit, především Modré racky, abychom dnešní den završili tak, jak jsme naplánovali. „Pojedeme do aquaparku?“ Já snad někoho „uškrtím“!

V diskusi před tímto podnikem jsem navrhl, abychom si do kletrů přibalili lampióny. Jediný Jaryn napsal, že to bude nádhera. Až se večer lampiónky zapálí a my se vydáme tmou na nějaké tajuplné místo. Jediní „Křižáci“ si papírové lucerny do batohů zabalili. Na prvním nástupu, kdy se tato skutečnost přetřásala, na mně mnozí civěli, jako by to slyšeli poprvé. Obchodníci proto v papírnictví ve městě nakoupili lampióny pro celý oddíl. A svíčičky samozřejmě taky.

Stojíme za mostem u aut. Z větví na nás krápe. Rackové kompletují lampionky. Rozsvítit svíčku, zakápnout, nasadit ji, secvaknout svorku, zavěsit. Já jsem si tedy tipnul, že prvně shoří lampión Sobíkovi a potom Junovi. A je to přesně naopak, ale že to bude ještě před naším pochodem do tmy, to jsme nepředpokládal. A už hoří lampión i Kryštofovi! Ten se naštěstí podařilo uhasit. „Nesmíte s tím lampiónem tak zběsile mávat!!“ To je tak, když se ve školách zanedbává praktická část učiva!

Zvolna kráčíme temným údolím ke Zlaté Koruně. Svíticí had se líně klikatí, barevné světlo padá do nejbližšího okolí. Ti, co jsou na konci řetězu, ti mají nejsilnější zážitek. Nad studánkou počíná opět krápat. Končíme na hraně Zlaté Koruny. Stojíme v půlkruhu. „Víte jaký je dnes významný den? Dnes byla, přesně před 99-ti lety, ukončena Světová válka, později nazvaná jako I. světová válka.“ Dál se Mona nedostal, neboť kdesi nahoře ve svahu se ozval suchý výstřel, takové ohlušující prásknutí, že to mnohými trhlo, následované dunivým úderem, dopadem těžkého kmene… „Rychle pryč!! Padá strom!!“

Marně jsem rozprchlé Trojkaře nabádal ke klidu, marně jsem je chytal, proběhli kolem mě a snažili se zachránit skokem do tmy. Sébovi hoří lampión a to podtrhuje děsivé divadlo. A ze svahu k nám dolů doznívají poslední zvuky dopadajících, tříštících se, větví. Stahujeme členstvo zpět. Pomalu se synci uklidňují. Akorát Séba činí komusi, kdo do něj strčil a on tak přišel o papírovou lampičku. Zvolna se vydýcháváme. I Modří racci. „Za to může Jaryn, on nás zpanikařil!“ omlouvá kdosi chování mužstva. Ale Jaryn byl snad jediný, kdo zachoval naprostý klid. Mona tedy dokončil svůj proslov, o tom, že dnes se slaví tzv. „Den veteránů“ a my jsme se následně spořádaně vydali, plní neskutečného zážitku zpět k mostu. Prší.

Když jsem jako poslední dorazil do TVRZE, už byly rozehrány hry. Akorát Patka běhá po lese a potupně vrhá. „To je z těch bramborových placek,“ omlouvá svoji slabost. Jenomže v kuchyni mu Antek vyčiňuje, že „sežral“ dvě placky, ačkoliv každý měl pouze jednu, čímž překročil o 100% normu. Zkrátka, Patka nezná pohádku „O kohoutkovi a slepičce“!

A pak se už jen hrálo! A také se i zpívalo a na kytary se hrálo, mužstvo se pomalu vytrácí na poval, a ještě jedny „kravičky“ pro nespavce. Rozcházíme se, pár hltů čaje, poslední žárovka zhasíná, poslední slova umlkají. Dnes je vlastně už zítra! Uff! Uff, uff!!

3. den – neděle 12. listopadu 2017

Ještě před budíčkem jsme se Sirem vydali nahoru nad Moravské pole abychom se pokusili najít místo nočního pádu lesního velikána. Ano, tam nahoře ve svahu, asi 150 až 180 metrů od cesty leží mohutný kmen buku, co se k zemi poroučel. Pomalu se vracíme. Stráň nad táborem se počíná zlatit vycházejícím sluncem. Po nočním dešti je urousaná tráva a pásy mlhy větřík lehce rozhání. Z komínů TVRZE stoupá už dým. Táborníci se oddávají ranní hygieně a srocují se v jídelně před vydávacím oknem. Na stolech jsou nakrájené vánočky, skleničky s marmeládou, nutelou a kelímky másla. Rackové rozlévají vlažné mléko. Poslední snídaně, poslední den.

Ke studánce míří parta vodnářů, jiní zpracovávají kmínky a haluze za dřevníkem. Samozřejmě by se chtěla každý ohánět sekerou. Obzvláště když pila nechce pracovat, jak by měla. S oběma máme trápení. Škoda že Patka zde nemá svou starou dobračku – motorovku. Tak alespoň radou pomáhá. Poklízíme kolem „kozy“, do regálu odnášíme poslední polínka, poslední třísky.

V teple jídelny odehráváme čtvrtý úsek radistické olympiády. Je tam chyba – malý korálek navíc. A protože hoši nerozumí psanému textu, nedokážou ji odhalit.  A k tomu ještě nějaký fiškus roznáší špatné znění zprávy. Následuje poslední listárna – závěrečný test. Výsledky lze odečíst z konečné tabulky. Dívám se na ně a jako každoročně zjišťuji, že jsou mezi námi borci co dokážou poznat všechno, co kolem nás roste. Bohužel, najdou se i výtečníci co z padesáti možných bodů mají dva! U těchto plantážníků veškerá má snaha padá na neúrodnou půdu.

Padáme ven, louka je zalitá sluncem. Kamo organizuje fotbálek, mužstvo se rozděluje na dvě poloviny, první výkop a už se to mele. Rackové připravují oběd. V poločase Kamo přerušuje kopanou. Z kuchyně přináší čokoládu a z kapsy vytahuje tři svítící tyčinky. „Která družina vyhraje kombinované uzlování, získá všechno!“, oznamuje Kamo. Hurá! Už se běží pro lasa do TVRZE, bleskové zopakování základních uzlů a dohady o tom, kdo bude co vázat. Kamovi přichází na pomoc Patka a Jaryn. Přenáší druhou branku k lesu. Lodní uzel se bude vázat o sloupky fotbalových branek.

Startovací metou je vyřezávaná dýně. Hvizd, a už se běží, už se konce las tak divně šmodrchají, k sobě nejdou, himbajs! „Teď jsem to ještě uměl… a už mi to nejde. To je k zlosti!“ Nevím jak dopadlo první kolo, vím jen, že Mates neuvázal dobře rybářskou spojku a Lišákům se to snad rozvázalo. Po pořízení několika snímků se ztrácím ve TVRZI. Sluníčko sice pěkně svítí, snad i hřeje, ale v jídelně je tepleji. Běží se ještě druhé kolo, ale já vyhodnocuji závěrečný test listárny. A už hoši pronásledují míč po hřišti, už se dohrává dopolední fotbálek. Výsledek neznám, Kamo mi jenom hlásí, že čokoládu vyhráli Rysové.

                                                                                                                                                                           foto Kamo, Mona, Kassa

                                                                                           pokračování