Ráno jsem byl vysloveně příjemně zaskočen Antkovou přítomností v hale nádraží, který už od chlapců vybíral peníze na vlak. S účastí v družinách je to už horší. Tam už tak příjemně zaskočen nejsem. Z devatenácti činných Trojkařů jede sedm, pár jednotlivců se omluvilo a jiní, jak se za týden dozvíme, buď zaspali, nebo se jim prostě nechtělo!!
Na poslední chvíli doráží Koumes a nádraží se utišuje. Koumes má totiž kraťasy a venku je jemně pod nulou. No nic, my už jsme si na to zvykli, teď si na to musí zvyknout ostatní. Koumes se cpe k pokladně a kupuje si sólo bilet. Vyšlo ho to dráž než nás. Dobře mu tak. Možná si zapamatuje, že na sraz se má chodit včas!
Cpeme se do slona „Terezka“ a v zavazadlovém prostoru prvního vagónu dokončujeme závod se stopkami (musíš se trefit a zastavit stopky přesně v čase 1:00 vteřiny). Antek vytahuje dva hlavolamy. Oddíl je nadšen.

Taky chci vytáhnout 1. úsek radistické olympiády, ale všichni mně přesvědčují, že si to necháme na oddílovku, protože je nás zde málo. Tak se dívám z okna na letící krajinu. Do toho vždy ta paní z ampliónku řekne jaká bude stanice. Rozdáváme známky za stopky. Netrefili se Shrek a Mates. Druhý hlavolam, který se sice oddílu podařilo rozebrat, už nikdo dohromady nesložil. A to ani Antek, který suše poznamenal, že ho neměl brát, protože je asi těžký.
Za Ropicí nám předvedl Shrek jeden ze svých kousků. Už když se stavěl ze sedačky, aby tlačítkem zavřel dveře do oddílu, jsem bleskově odhadl, co bude následovat. Sedačka se totiž sama zvedla (poněvadž je k tomu uzpůsobena) a sedající Shrek se propadá do neznáma. Rukama se snaží zachytit pověšených bund, či hasicího přístroje. Nohy se mu rozjíždějí a zadkem dopadá na podlahu. Vy se smějete (i Shrek se směje), ale víte co všechno se mohlo stát? Co kdyby šla kolem třeba mladá maminka s kočárkem?

„Hrádek – Gródek, další stanice Návsí – Nawsie!“, hlásí paní z ampliónku. Házíme na sebe bundy, natahujeme rukavice a čepice, a loapy na záda. Vlak zastavuje, dveře se otevírají a my se sypeme ven. Jakási starší dáma v trekové výstroji se nás ptá kam jdeme. Antek říká, že na Slavíč, ze Salajky. „A to půjdete na Salajku pěšky?“ Pojal jsem mírné podezření.
No samozřejmě, na vlak v 9.00 hodin není směrován žádný přípoj. Už kdysi jsme se takhle nechali vypéct. Ale to vůbec nevadí. Na nástupu se radíme co dál? Prvně je ostře zamítnuta možnost počkat hodinu na autobus další (tato možnost byla preferována především menšími chlapci, duševně ještě nevyzrálými, mající obavu z každého protivenství, které je nutno překonávat), dále je zamítnuto putování na Filipku, či vůbec kamkoliv na levou stranu Beskyd. Autobus na Bukovec, když korpulentní šoférka típla o pneumatiku vajgla a skočila za volant, jsme si záměrně nechali odjet.

„Já mám nápad! Půjdeme kolem pily, přes Tři modříny a dále přes louky a pole, až narazíme na žlutou značku a ta nás dovede na Kozubovou.“ Antek souhlasí. Ostatní také, ale na rozdíl od Antka nemají vůbec potuchy, kam to vlastně jdeme, což se později ukáže v celé své komičnosti. Valíme se pod podjezd a uličkami směrem k pile za nádražím. U staré hospody narážíme na žlutou značku, ale protože se nedá normálně překonat Olza po mostě – staví se zde nový železobetonový most se vzpěrnými oblouky, a my pozorujeme masivní jeřáb, jak převáží traverzy, dostáváme se na druhou stranu po provizorní lávce a zde nám žlutá značka zmizela. Ale to vůbec nevadí, protože my chceme navštívit jablunkovskou přehradu a ta na žluté značce neleží.

Vzdáváme dostat se ke Třem modřínům, museli bychom šplhat po hraně svahu, přímo nad stavebními dělníky. Míříme po asfaltce nahoru. Koumese a Švejka zaujala volně pohozená lžíce bagru, do niž si Švejk okamžitě sednul a snad čekal, že ho potáhneme nahoru. No, ne ne! Dostáváme se pod prasečák, či co to je. Sytý podzimní vzduch je prosycen těžkým pachem vypouštěné močůvky. Odérek má takovou sílu, že mně několikrát nebezpečně „natáhlo“. Antek navrhuje, abychom si dali svačinku. Rychle se vzdalujeme a střepáváme ze sebe nelibou vůni.
Dorážíme k dolní hrázi jablunkovské přehrady. Vzpomínám, jak před více než 30 lety zde Modří racci nalezli leteckou pumu. Dokonce je o tom i povídka, která vyšla v TTT. Hoši se na mně dívají tak trochu nevěřícně. Nevadí, zapískám nálet. A opět je chycen Vendy. Přecházíme po mostě rychlostní komunikaci na Slovensko. Při dalším náletu se oddíl souká mezi válce sušené trávy. Pouze Švejk skočil vrchem a zapadl tak dobře, že ho musí Koumes za pomoci dalších vytahovat. U Varcopu konečně narážíme na žlutou značku a šlapeme už do lesů. Určujeme, po družinách, na mapě kde jsme. Koumes a Shrek ukazují území o rozloze 50×50 km. Ani ostatní na tom nejsou lépe. S vámi bych tedy chtěl někam putovat. Asi bychom si trochu zašli.

Vpřed po žluté. Koumes, Švejk a Saly valí dopředu. Shrek a Vendy zase zůstávají pozadu. Několikrát musíme čekat na opozdilce, několikrát musíme přesvědčovat rádce, aby si hlídali své družiníky. Nepomáhá to. U rozcestníku „Nad Milíkovem“ jdu do kolen. Shrekovi vrtá hlavou, proč na cedulce „Filipka“ kilometry neubývají, ale naopak přibývají. To bude asi tím, že nejdeme na Filipku, ale přesně na opačnou stranu. (Aby v tom Shrek nebyl sám – mám dojem, že není jediný kdo neví, kam vlastně jdeme. Shrek to pouze vyslovil nahlas.)
A to je proto, že se ráno u nádraží Filipka vzpomínala – to ještě všichni dávali pozor a v okamžiku, kdy se rozhodlo, že na Filipku tedy nepůjdeme, nedával pozor už nikdo a všichni obdivovali tu korpulentní šoférku, co típla vajgla o pneumatiku autobusu). Saly se přiznává, že má pod lyžařskými kalhotami ještě spodky. Ale je mu dobře, vůbec není zapocený. I Koumesovi je dobře, přestože má pouze kraťasy. Ani on není zapocený.

Přicházíme k jakési samotě. Je slyšet motorová pila, u lesa hoří oheň, z komína dřevěnice stoupá kouř. Družiny určují sever. Po lese se hledají mraveniště, letokruhy na pařezech, lišejník na kmenech stromů. Ale to, že uprostřed paseky je na sloupu připevněný satelit veliký jak „kráva“, a ten vždy míří na jih, tak toho si nevšimnul nikdo.
Stále kráčíme v mléce. Zem je ztvrdlá, ve vysoké trávě se objevují zmrazky. Vše je bíle ojíněné. Míjíme chalupy „Na Liščí“. Blížíme se k vrcholu. Na rozcestníku k salaši je už bílo i na zemi. Docházíme k chatě. Je půl hodiny po poledni. Prvně si ukazujeme „Skiboudu“, několikrát jsme ji měli zapůjčenou, odehrálo se tady podzimní rodeo i květnová Finská stezka. V chatě nás „chatár“ usazuje do jídelny, kde jsem tedy nikdy nebyl. Různě si objednáváme – tu polévku, tam jelení guláš, jinde langoš se sýrem.
U stolů racků debatuje rada o rozmístnění stolů v nové klubovně. Saly vytahuje listy A₄, které Mona bleskově počmárá nárysem klubovních prostor, rozmístněním stolů v II. klubovně na Školské a návrhem rozmístnění stolů v nové klubovně „U Veverky“, taktéž na Školské. Antek neustále upozorňuje, že stoly i lavice budou nové. Netřeba se zaobírat starým rozmístněním, raději se poohlédnout jak to mají v „Alabamě“, nebo „U Posledního Mohykána“. Konec konců, i v této jídelně to je tak uspořádáno. Paráda. „Kucííí. Zaplaťte si jídlo a padáme ven!“    

Venku nikde nikdo. Jen mrazivý dech a mlha. Jdeme nad kapličku a dál se vydáváme po hřebeni Kozubové. Hoši jsou doslova fascinování zmrzlými kalužemi. Nemá cenu je nabádat, aby nevstupovali na zrádný led. Stejně by mě neposlechli a ještě ke všemu nejsem takový nelida, abych jim kazil radost. jen ať se proboří! Však domů není daleko. Nejsme na Beardmoreově ledovci v Antarktidě. Míjíme vrchol Kozubové, aniž by si toho kdo pořádně všimnul. Ale je zde vrcholová kniha, takový výstřelek recese. Zvolna se spouštíme do sedla Kamenitého. Sníh postupně mizí. Přemítáme, co si dáme k snědku na Kamenitém. „Hele, zde by se dal odehrát „granát“! Antek je kategoricky proti. Vítr zde profukuje, všichni máme zmrzlé držky (jenom Koumesovi je teplo). I já bych si dal dršťkovou polévku.

Před Kamenitým, v takovém podařeném lesíku, rozhazuji s Antkem na čtyřicet zavátých stop. Hoši si ničeho nevšimli. Okolí chaty (jedná se o bývalou školu) je upraveno, přibyly vyhlídkové stoly (ty ovšem brání vyhlídce těm, co budou sedět ve svahu nad cestou ), je přemístěna mapa, upravena pastvina pro „tlupu“ domácích zvířat v počtu: dvě ovce, jedna koza a jedna kočka, kozou vzápětí prohnána. Průzkumníci se vrací s chaty s nepříjemnou zprávou. Jídelna je uzavřena „uzavřenou společností“. A to nám Antek sliboval „oddílovou polévku“! No nic, alespoň ušetříme. Na verandě dojídáme zbytky zásob. Pouze Vendy si přináší zelnou polévku z chaty. Ta ho později prožene. Zvedáme kotvy s úmyslem sejít do sousedního údolí.
V lesíku jsou vyhlášeny zaváté stopy. A to až v okamžiku, kdy Saly na jednou stopu doslova šlápl. Družiny se rozbíhají po lese. Jenom Júno stojí vyděšen uprostřed cesty a neví co má dělat. Nejvíce stop ukořisťují Vydry – 23, Rysové uchvátili 11 stop, Lišáci pouze čtyři. Kdo je připraven, není překvapen! Odbočujeme do leva a po modrá značce se spouštíme do údolí říčky Kopytné.

Již v sedle jsme rozehráli „detektivní příběh“, kdy vypravěč naznačí zápletku, byť by to byla jediná věta, např. „Muž se zasmál a žena zemřela“, a družiny po řadě kladou vypravěči otázky, na které on odpovídá pouze slovy: ano – ne. Pokud jim odpoví „ne“, pokračuje jiná družina. Už u prvního příběhu se zcela demaskovala úroveň Rysů, kdy Koumes, pokaždé když byli na řadě, tvrdil, že ho žádná otázka nenapadá, zatímco Shrek pokládal otázky již jednou zodpovězené. A přesto to byl Koumes, který jako první přišel na to, že vražednou zbraní byl rampouch. Pak už jenom excelují Saly a Švejk podporován Spiderem. Hrajeme několik kol – příběhů. Na nálety už nezbývá čas. Zvolna se smráká. Lze zahlédnout již lampy na Milíři.

Do čekárny vpadáváme už za tmy. Máme čtvrt hodiny času. Júno hledá telefonek a veškerým obsahem batohu vystýlá podlahu čekárny. A už je tu autobus, malý SOR, jedoucí až do Třince. Páskujeme se dovnitř. Shrek rozradostněn, že už se v teple povezeme, bodře zdraví řidiče, zakopává o poslední schod a nehorázným způsobem se svaluje do uličky. Řidič cosi povzbuzujícího poznamenává, něco jako že mu ten volant nepůjčí, či co; a závěrečná jízda může začít. Autobus nás vysypal před nádražím v Bystřici. Valíme si to na perón, čekárna je zamčena, asi aby z ní někdo něco neodnesl. Chvíli klepeme kosu a už je tu náš „Cityelefant“. Obsazujeme spodní oddíl, do vrchního bych už nedošel, protože mám dnes nové botičky a bolí mě z nich nožičky. Vyplňujeme výzbroj&výstroj, o radistickou olympiádu nikdo nejeví zájem. Shrek se tajně cpe rohlíkem a ještě mi tvrdí do očí, že nejí. Asi nezná nepsaný oddílový zákon: jízda vlakem, kde je nakresleno prase, sedící v kupé na sedadle, cpoucí se jídlem a kolem něho je děsný, ehm – nepořádek.                                                                                                                                                                       MOna